jarmik komentáře u knih
Velice jsem přivítal, že p. Suk se téměř úplně vyhnul otázkám soukromého života p. Havla a pokusům o psychologické rozbory, ledaže tyto záležitosti měly přesah do jeho veřejného působení (například v diskusi s exilovou Nadací Charty 77 na téma, zda milostné aféry některých disidentů neškodí jejich společné věci). Takový postup mi připadá jednak čestný a jednak prospěšný hodnotě knihy.
Dost jsem se obával toho, že velká část je věnována podrobné kronice převratu na konci roku 1989. Ale nakonec i pasáže o sametovém převratu byly snesitelné. Je však pravdou, že s výhodou znalosti dalších tří dekád čtenář docela trpí, když si čte, jak vzbouřenci byli zmatení, drželi se šíleně při zdi a vymýšleli nesmyslné kompromisy s končícím komunistickým režimem.
Panu Tesařovi se podařilo ukázat období Mnichovské dohody a Protektorátu v novém a dle mého názoru v zásadě správném světle. Empaticky oceňuje široký rozhled a dobré vedení ze strany p. Beneše. Ukazuje, že většina české elity (natož širší veřejnosti) nebyla dostatečně morálně a intelektuálně vyzrálá, aby byla schopna optimálně sehrát obtížnou pozici, z níž bylo - i přes naši slabost - možno získat více, pokud by naši předci byli houževnatější, systematičtější a měli své konání lépe promyšleno. Působivé je absolutní vyznání, které podává k činům odboje.
Hlavní hrdina je dost nesympatický. A tématem této současné české beletrie je to první klišé, které vás napadne: psaní současné české beletrie a protagonistou je mladý český spisovatel. Přesto se mi kniha líbila. Už proto, že je zcela současná, takže věrně zobrazuje určitou vrstvu reality, jak ji prožíváme; včetně okamžité dostupnosti všech filmů, fascinace druhou světovou válkou (zejména nevysychajícím proudem stále dokonalejších TV dokumentů o válce) a včetně samozřejmosti, s níž se mnozí průběžně sebeprezentujeme na sociálních sítích.
Pan Vyskočil má velice osobitý styl: propracovaným hraním se dostává občas k moudrosti. Mouder se však nejraději jen lehce dotkne, že je čtenář jen na chvilku zahlédne při hraní.
Jestli jsem to správně zaregistroval, kniha 2084 - Konec světa vyvolala i určité politické reakce a kontroverzi. Důvodem patrně je, že totalitní náboženství v ní (zvané Gkabul) nese řadu vnějškových rysů islámu a v knize se naznačuje, že se sice jedná o nové náboženství vytvořené vládnoucí kastou Abistánu, ale k jeho vytvoření vedl v historii proces, který započaly některé islámské skupiny.
Pokud by však někdo čekal anti-islámské čtení, bude nejspíš zklamán. Celé ladění knihy je osobní, tlumené a jemné.
Podle mého názoru nejlepší českou knihou mimo beletrii jsou skripta od p. Karla Půlpána Nástin českých a československých hospodářských dĕjin do roku 1990. Doporučil mi je kamarád v r. 1993, když se z nich učil na FSV, tak jsem si je tam šel tehdy koupit. Od té doby je všude s sebou tahám a koukám do nich.
Skripta p. Půlpána nasadila pro mĕ velice vysoko laťku v požadavcích na psaní o historii, jak by se mi jakožto čtenáři líbilo. Od té doby při každé četbĕ na toto téma v duchu porovnávám s prací p. Půlpána, ale zatím zůstává v mých očích pořád neporažen. Nástin je především učební materiál, ale je napsaný jasným jazykem, který odráží přesné myšlení a vypointované názory. Informace plynou rychle, soustředí se jen na to hlavní. Ale v tom je kouzlo této knihy: to hlavní je rozebráno zase do detailu a především do čísla. Kde má autor volbu, vždy mlčí a nechá místo výkladu hovořit jen tabulku se statistikou. Tabulky zabírají obrovskou část tohoto textu.
Co však cením úplnĕ nejvíce, je důsledné psaní v širokém kontextu. V této knize se vždycky dbá na to, aby určité období nebo jev bylo promptnĕ dáno do souvislostí celých českých dĕjin a současnĕ - a to je dle mého názoru v dĕjepisné produkci vzácné - porovnáno se situací v zahraničí.
Kniha je celkově krásná, každému ji vřele doporučuji. Škoda, že neznáme přesný příběh jejího vydání, patrně by byl též zajímavý. V každém případě si dnes těžko představíme, že podobná publikace by vyšla v nákladu 130 000 výtisků, jako tomu bylo v r. 1971.
Knihu doporučuji. Vedle výborného čtení pro fanoušky dr. Kafky sborník myslím (hlavně ve stati o znalosti češtiny jeho a jeho spolužáků) poskytuje na malém prostoru další plastický obrázek poslední fáze monarchie, který mi běžný dějepis v této podobě zatím nezprostředkoval.
Četba studií p. Patočky vyžaduje od čtenáře uvedení se do stavu, který mi dosti připomíná meditaci: musel jsem se aktivně zdržet zabíhání myšlenek mimo čtení. Bylo potřeba maximálně soustředit veškerou pozornost právě jen na aktuální slovo a aktuální větu, a s touto aktuální větou pokud možno splynout.
Jako laik si z nich odnáším spíše okrajové postřehy, samotné filozofické rozbory jsou pro mě převážně průtokové. Hlavně jsem si zapamatoval poznatek, že p. Patočka vysoce cenil dílo p. Máchy. Zejména ve starší studii z doby protektorátu je cítit vzpruha, kterou p. Patočka čerpal od starého národního velikána.
Nejvíce mě zaujala patrně kapitola o tom, kdo je největším fotografem bretaňské krajiny: komerčním králem je evidentně p. Philip Plisson, který organizuje velkolepé fotografování z vrtulníku a jeho dramatické snímky majáků a pobřežních skalisek jsou prý všudypřítomné v kavárnách celého světa. P. Šmíd zvolil jeden takový snímek p. Plissona i pro obálku této své knihy. Výrazným soupeřem a protipólem p. Plissona byl již zesnulý p. Thersiquel, lokální matador, který zemřel v chudobě a celý život se zaměřoval na zachycení všednější (a možná realističtější) tváře bretaňského regionu.
Kniha se mi nakonec líbila. K naladění před dovolenou v Bretani ji mohu doporučit.
Náhodou se u mĕ ocitla kniha z rodičovské knihovny od p. Jana Suchla s názvem Cesta končí pod Huascaránem z roku 1970. Popisuje tragický osud československé horolezecké výpravy do Peru konané téhož roku.
Kniha Ar-Men je krásný čtenářský zážitek, určitě ji doporučuji. Knížka je tenká - má 117 stránek řídkého textu, který je členěn do krátkých kapitol dle jednotlivých dnů. Jde o deníkové zápisky autora, který se v rámci hledání sama sebe zapsal kolem r. 1960 do práce na nejnáročnějším mořském majáku na skále u bretaňských ostrovů v Atlantiku. Zápisky pokrývají jednu zimu, od listopadu do počátku května.
Nedovedu styl Ar-Menu nějak stručně charakterizovat. Předně vypravěč popisuje, co přesně dělal v rámci pracovních povinností při provozu majáku; dále pak sepisuje úvahy o životě, které jsou poezií v próze.
Přes dílčí výhrady je pro mě hlavním důvodem, proč číst Cestu k charakteru, hlavně to, že p. Brooks píše o tématu, kterým se zabývám. A neméně je mi blízký i jeho způsob myšlení a podání problému. Když jsem knihu otevřel, cítil jsem se jedním rázem jako doma.
Kde dneska dostanete na každé stránce nálož sentencí jako třeba: --Život je v podstatě morální událost, nikoliv hédonistická. --
Katalog bych každému vřele doporučil. Je krásně provedený, nádherně se čte. Mapuje dílo slavného architektonického páru. Jejich realizace patří k nejznámějším českým stavbám z doby 60. a 70. let. Jsou autory čtyř hlavních staveb: hotelu Thermal v K. Varech, obchodního domu Kotva, Domu bytové kultury na Budějovické a československého velvyslanectví v Berlíně.
Skvělá publikace, nabitá krásnými formulacemi, ke kterým se už nyní vracím a budu se k nim vracet dál. Česká krajina a baroko je přesně jedna z těch malých, ale fajnových knížek, které mám doma na speciální poličce, aby byly vždy po ruce.
Velkolepé dílo. Autor popisuje podrobně vybrané jednotlivé lokality, kde proběhl archeologický výzkum. Pro laika - jako já - jsou pak nejpoutavější ty pasáže, když dílčí poznatky p. Klápště rozvádí do obecných souvislostí: kde jsou kořeny našeho životního prostředí, na čem se zakládá náš blahobyt a jakou roli v jeho vytvoření hrála podnikavost a právní řád. Zvláštní přínos pro mě byl též v evropské perspektivě, kterou kniha poskytuje.
Vypravěč potkává na své cestě lidi, pro které kniha není především zdrojem potěšení, jakým je pro nás, prosté spotřebitele. Profesionální literární provoz s sebou přináší mnohé problémy, které se příliš neliší od jiných odvětví hospodářství.
Anglie, totalita, propaganda, tísnivá atmosféra, chudoba, násilí - to je stejné. Co se liší? Namísto 1984 je 1997, namísto socialismu je fašismus, namísto Winstona S. je superhrdina V a namísto rezignace je revoluce.
Jsem zřídkavý čtenář komiksů a hledám v nich spíše únikovou zábavu. Mýty jsou pro mě skvělou volbou: vtahují mě do děje, mají zajímavé postavy, neurážejí mou inteligenci, ale přitom mě ze čtení nebolí hlavinka.
Velice se mi líbil hlavní motiv knihy, a sice příchod hlavní protagonistky (kterou je pozemšťanka, která přichází na Aku jako pozorovatel, v zastoupení mezihvězdné organizace Ekumen) do tradičního podhorského městečka. Tam se hrdinka setkává s přežívajícími exotickými duchovními a kulturními tradicemi. V poklidném tempu sledujeme vyprávění, jak si kupuje si v zašlých krámcích léčivé bylinky, čte staré nápisy na zdech domů, chodí na meditační cvičení, která vedou místní duchovní učitelé (nazývají se "máz"), kteří jsou hlavním povoláním třeba prodavači v železářství apod. To vše se odehrává pod tlakem totalitní komerční nadvlády všemocné Korporace, což je organizace, která se snaží na planetě Aka dohnat ostatní civilizace a ve jménu tohoto pokroku ničí usilovně všechno, co připomíná staré místní tradice a vzdělanost. Stará moudrost na Ace dost připomíná duchovní nauky východní Asie.
Tato setkání se zašlou nenápadnou exotikou mi silně připomínají podobné motivy například z literatury kolem r. 1900, která se zabývala kouzlem staré Prahy.