jarmik komentáře u knih
Vydařená epizoda. Hned od počátku mě děj pohltil. Skvělá zábava, co mě zahřála u srdce.
Skvělá premisa (finský jeřábník zastupuje boha), ale pak chabá kniha.
Kniha je stručná a poutavá. Ať už má konkrétní čtenář jakoukoliv míru důvěry k těm teoriím, může ocenit přehled nejnovějších archeologických nálezů, které ukazují zajímavé mezinárodní, až mezikontinentální styky obyvatel Čech v době temného raného středověku: s oblastí antického Středomoří, samozřejmě s Avary, s Iránem, se Skandinávií, ale i s irskou misií.
Čtenář dostane též příležitost znovu ocenit práci p. Kosmy, který zápisem vladařského rodového kultu tvořeného starými pověstmi českými postavil kulturní základ české státnosti, která sice není z nejpevnějších, ani nejúžasnějších, ale ani tak nějak stále odmítá definitivně zmizet.
Knihu sráží strašlivý žargon, nesoudné kladení naroveň sovětského režimu, USA a Třetí říše, stejně jako spoléhání na výmysly Gustava Janoucha, na nichž autoři staví dalekosáhlé závěry. Tento text není výsledek jasného myšlení lidí, jejichž úsudku bych důvěřoval.
Kritický pohled na EU. Bohužel moje očekávání brožura nenaplnila, protože jsem čekal promyšlenou argumentaci pro českou národní strategii. Je to však spíš politický pamflet. Není myslím dobrým začátkem, pokud se zastáncům centralizace podsouvají jen ty nejhorší úmysly. Užitečnější pro naši debatu by bylo vycházet z toho, že i protivník má dobré úmysly, ale má věc húře promyšlenou.
Komandant vesmírné lodě konverzuje po službě s ostatními členy posádky. Probírají myšlenku aktuálního bestselleru, který nastolil provokativní otázku: je potřeba přežití dostatečným důvodem pro to, aby člověk cynicky a oportunisticky přizpůsoboval morální pravidla? Velitel v té době ještě netuší, že velice brzo toto etické téma bude testovat každý den.
„Past na Persea“ je výtečná antiutopie. Klade důraz na psychologii a organizaci převýchovy občanů ke správnému ideologickému obrazu. Žánr antiutopie nebyl starší české sci-fi nikdy cizí; „Past na Persea“ se však od většiny prací českých autorů tohoto žánru liší tónem vyprávění, který zcela postrádá satiru, jinak v české sci-fi obvyklou. Naprosto neutrální tón vyprávění není vůbec humorný; čtenář vycítí snad jen stopové prvky mrazivé ironie.
Kniha zarezonuje u čtenářů se zájmem o téma životní strategie jedince v systému, který vyžaduje ideologickou konformitu projevu a myšlení.
Normálně se nad politickým děním povyšuji a podceňuji ho: proto byla kniha p. Kaisera pro mě přínosná. Uvědomil jsem si, že i o české politice lze psát zajímavě a že je mojí chybou, když o ní nejsem informován.
Text románu Zámek (i když ho mám rád, zvlášť úvodní scénu) je pro mě často dost složitý: postupem četby románu vždy silně klesá moje schopnost se v knize dr. Kafky orientovat. Grafická adaptace je tak pro mě výtečnou pomůckou, jak si příště lépe prožít četbu plného textu Zámku, protože mi poskytlo jednoduchou strukturu několika příběhových linií, kterých se budu držet.
Obecně není pro cizince moc zajímavé, když se národy zabývají samy sebou a hledají vlastní výjimečnosti. V této knize se tak činí velice kultivovaně a s mírou. Uvědomil jsem si možná poprvé plastičtěji, že vznik německého nacionalismu skutečně představuje určitý typ, který souvisel s historickými podmínkami. Když si vezmeme, že romantika a národní uvědomění začaly už koncem 18. století, tak tu máme prakticky stoleté období, kdy tu byl národ s početným vzdělaným měšťanstvem, které se zabývalo kulturními a politickými otázkami, přede všemi pak otázkou, jaké by to bylo pěkné mít jednotné Německo. Ale v praxi žili v docela velkém počtu malých států, jejichž vládci si s veřejným míněním moc starostí nedělali. Obrovským impulsem byla pak prohra s Napoleonem - konfrontace s francouzským nacionalismem a vlastní slabostí, vybuzení pocitu národní sounáležitosti, následná výhra nad Napoleonem a konečná frustrace z toho, že vše zůstává při starém.
Asi je pochopitelné i selským rozumem, že v takových podmínkách kvetly náhražky za politický život: přepjaté vyžívání se ve vlastní ukřivděnosti a pocitu nenaplněné nadřazenosti. Většina pojednávaných mýtů má pak vyvrcholení v jejich osudu za nacistického režimu.
Stručný historický a sociologický esej s mnoha anekdotickými příklady; těžiště příkladů je v dějinách habsburské říše, ale zdaleka se neomezují jen na střední Evropu. Zajímavá fakta autor uvádí z celého světa.
Možná více než teoretický přínos jsem ocenil nepřímou konfrontaci jeho teorie s českým národním dějinným narativem od autora, který se k Čechám hlásil a dobře je znal, přitom kořeny jeho rodiny (německy hovořící Židé) ho staví do určité míry mimo ta nejsilnější národní hnutí středoevropského prostoru jeho doby.
Knihu velice doporučuji. Vedle čtenářského zážitku je i inspirací pro výlet na Pražský hrad a pro pohled na katedrálu jako zhmotnění záměrů mnoha pozoruhodných osob v průběhu celého trvání českého státu a místní církevní obce; já osobně se na ni budu dívat jako na kousek toho nejlepšího z Francie a Německa, který tu ze zbožnosti a z lásky k vlasti postavil p. Karel IV.
Celkově si myslím, že autor hledal v Irsku inspiraci pro odpověď na otázku, jak se vyrovnat s německým životním pocitem po prohrané válce. V celé knize líčí velice těžký život Irů, jejich chudobu, kvůli které opouštějí Irové po desetiletí masově svou vlast. V důsledku toho nacházel p. Böll mnoho vesnic a usedlostí opuštěných a inzertní rubriky v novinách byly plné nemovitostí na prodej, o které nikdo nestál. Popisuje, co znamená tento typ emigrace konkrétně: z početných irských rodin musí vždy určitý počet dětí po dokončení základní školy sbalit kufr a jsou vyslány na dlouhou samostatnou cestu do Anglie, Ameriky či Austrálie, za nějakým strýčkem, který byl ochoten jim alespoň nějak v počátku pomoci.
V závěru kulminuje deník obdivem k životní filozofii Irů, kteří si v každé situaci říkají, že by to mohlo horší. Irové přitom využívají humor a fantazii k tomu, aby si představili, co všechno ještě horšího by mohlo nastat. P. Böll staví takový postoj do kontrastu s tím, co uvádí jako běžnou německou reakci na jakoukoliv potíž: Němec si hned pomyslí, že horší už to být nemůže. Naproti tomu irská filozofie je taková, že kdo si zlomí nohu, má být rád, že si nezlomil obratel.
Pí Němcová vychází z vyprávění jako emancipovaná žena, která si často volila obtížnější cesty, protože jí tak velel charakter, sebevědomí a touha po seberealizaci.
Když bych měl vyjádřit svůj osobní čtenářský dojem, tak jsem se tématu bál. V zásadě mi totiž osud žen v období před rozšířením antikoncepce, hygieny, medicíny a rovnoprávnosti připadá jako peklo na zemi. Autor však příběh pí Boženy podává empaticky, ale zcela bez sentimentu.
Útlá publikace má 36 stran a minimum textu. Na kvalitním papíře jsou malé reprodukce 22 fotografií p. Sakaie a symbolicky po 3 fotografiích od p. Sudka a p. Funkeho.
P. Sakai prezentuje v katalogu především snímky z cyklu Tsuchiura Panoramatica, které zobrazují předměstské scenérie jeho rodného města Tsuchiura, a několik ukázek z cyklu Night Cities.
Účelem této příručky je motivovat k akci a tuto funkci plní. Příručka vede čtenáře k prožití radosti a osvobozujícího pocitu z vyházení starých krámů. Málo platné, překonání lenosti a nechuti k obtížnému úkolu a udělání si pořádku je hluboce správnou a zdravou činností.
Tenká brožura plná obrázků představuje rozsáhlé architektonické dílo významného prvorepublikového architekta p. Freiwalda. Jeho dílo a život jsou silně spojeny s první Republikou. Možná je dobré zapamatovat si p. Freiwalda jako příklad člověka, kterému Republika otevřela nové možnosti k životnímu dílu a on je plně využil. Hned v r. 1921, to mu bylo 31 let, založil se společníkem p. Böhmem stavební firmu a zastavěli v dalších dvou desetiletích značné množství pozemků po celé republice.
Stejně tak můžeme však jeho osud použít jako ilustraci vysoké úrovně, na kterou se český národ vypracoval v prostředí habsburské monarchie, neboť p. Freiwald (ročník 1890) byl jedním z řady českých architektů té doby, žákem p. Kotěry na Akademii výtvarných umění v Praze.
Nejpodnětnějšími pasážemi v knize pro mě byly úvahy o tom, jak mocným konceptem pro vzájemnou úctu, důvěru, ochotu solidarity a spolupráce je národ. Zdá se, že - byť v mnoha ohledech jde o podivný kýčovitý konstrukt - národní identita je velice silná a možná jako jediná umožňuje efektivní fungování státu, jak si ho představujeme v moderní Evropě, tj. s rovností, výběrem daní, ambiciozními veřejnými projekty a programy za účelem cílevědomého rozvoje blahobytu, s kvalitními veřejnými institucemi a službami a rozsáhlým přerozdělováním. Poukazuje v této souvislosti na příklad Evropské unie, jejíž relativně zanedbatelný rozpočet budí setrvalý nesmiřitelný odpor občanů vůči přerozdělování fondů na evropské úrovni, zatímco řádově dramaticky vyšší výdaje národních států jsou akceptovány a považovány za v zásadě spravedlivé.
Silným místem je i poukaz (doložený i prvními empirickými výzkumy), že pouhá existence cizí diaspory ve společnosti ničí vzájemnou úctu (spolupráci, důvěru) i mezi původním obyvatelstvem cílové země navzájem.