jarmik komentáře u knih
I když nechybí příslušný folklór jako předmluva od primátora města s jeho fotografií, tak bych brožuru takto celkem v kontextu regionálního spisování doporučil.
Doporučovati tento katalog by již nebylo příliš praktickým. Tak bych se dovolil závěrem alespoň podělit o zkušenost, že když je pěkná výstava, tak katalog z ní může potěšení zachovat ještě na dlouho poté.
I když bezmeznému nadšení nad tím autem nepropadám, tak je to zkrátka silný dizajnový zážitek. Položme ruku na srdce, kde by byla bez T 603 atmosféra českých černobílých detektivek, že.
Věřím, že kdo si pořídí - pokud ji lze ještě sehnat - tuto krásnou obrázkovou knížku na prohlížení doma, tak nebude litovat a bude se k ní vracet.
Jako dítěti se mi tento typ nikdy nelíbil, připadal mi dost cizí oproti tomu modelu se sexy superchlapáckým označením ŠM 11, na který jsem byl zvyklý, a který proto představuje pro mě tu skutečnou lidskou tvář autobusu.
Knihu doporučuji.
Knihu určitě doporučuji. Za malé peníze mnoho zábavy - nikde jsem neměl pocit, že by autor poklesal do nějaké neseriózní záhadologie. Na to, že je z Levných knih, tak má docela osobitou úpravu - polovina každé stránky je ponechána na fotografie a nákresy. Fotografie jsou až legračně nekvalitní. Ale mně se to tak líbí, má to správné kouzlo. Ono po pravdě z českého pravěku stejně nezbylo nic, co by bylo vidět i na těch kvalitních barevných.
Pokud nejsou pro čtenáře nepřekonatelnou překážkou pornografické scény, pak mohu tuto knihu doporučit.
Fantasticky jasný jazyk, autor je zcela v pozadí a čtenář má před sebou jako na dlani plasticky podané záležitosti, které jsou přitom často celkem nezajímavé a složité.
Nejvíce překvapen jsem byl tím, jak je kniha dojemná. Opakovaně jsem měl při čtení v metru slzy v očích.
Kniha má bezpochyby své kouzlo, ale s významem filmu je nesrovnatelná. Ale i u ní jsem se na jednom místě musel hlasitě smát.
Bobos nepovažuji zdaleka za tak zásadní jako Social Animal od téhož autora. Avšak i zde má co říci a četba nebyla žádným utrpením: i při mém druhém setkání s prací p. Brookse jsem obdivoval jeho talent.
Částí kouzla mé nejmilejší verneovky jsou středomořské lokace a celková atmosféra naprosté exotiky, která je nám přitom geograficky dost blízko a zasahuje do klasických destinací české turistiky: v průběhu děje se postavy přesunují kolem dokola Středozemního moře po místech jako Terst, Dubrovník, Kotor, Pazin, Tripolis, Kartágo, Ceuta, Monte Carlo, Syrakusy, Katánie, Tetuán... Žádné z těchto míst jsem zatím nenavštívil. Ale prakticky celoživotně si nesu přání tak učinit, a právě kvůli té verneovce. (Aspoň tedy Terst, Pazin a Dubrovník bych opravdu rád viděl.)
Až si zjednoduším život a nechám si jen jednu poličku knížek, tato mezi nimi bude.
Ve srovnání s ostatními povídkovými sbírkami p. Leacocka je v Lit. poklescích silnější hravost a parodie. Zato je poněkud méně jízlivý k pokrytectví, hamižnosti, přetvářce a cynismu. Postupem let jsem se naučil mít rád i tu smutnější polohu p. Leacocka. Ale Literární poklesky jsou jen jedny: věčné a nenapodobitelné. Místy jsou překvapivě poetické; vezměme si třeba tu poslední větu, kterou končí povídka o pánovi, co neuměl odejít z návštěvy:
Muž zápasil se smrtí a nakonec v poslední den své dovolené skonal. Když prý nadešel jeho poslední okamžik, posadil se na lůžku, na tváři mu zahrál překrásný důvěřivý úsměv a prohlásil: 'Promiňte - volají mě andělé; teď už opravdu musím jít. Poroučím se.'
A úprk jeho ducha z toho žaláře byl tak prudký, jako když se pronásledovaná kočka vrhne přes zahradní plot.
Popravdě si teď hned nevybavuji jiného českého autora, jehož schopnost tvořit nádherné texty by mě srovnatelně ohromila. Přemýšlím, jak přesně vyjádřit, co tu mám na mysli: myslím obecné umění napsat text. V malém měřítku máme něco podobného za úkol v práci mnozí z nás, nejen spisovatelé. Téměř každý musí občas vyplodit několik odstavců prezentujících nějakou jednodušší či složitější myšlenku, zprávu, projekt, hodnocení apod. Myslím, že by pán takovéto kvality byl hvězdou i v jiných profesích, kde záleží na umění psát. Kdyby byl p. Frynta býval třeba litigačním advokátem, soudci by jeho podání milovali a všechny spory by vyhrával.
I ve čtvrtém dílu zůstává hlavní zápletka naprosto tajemná. Nedovedu fakt odhadnout, jak se vlastně celý příběh nakonec vyvine. Nedovedu pořád ještě odhadnout ani to, kdo je vlastně hodňák a kdo je zlák! A to prosím nejde o pochyby týkající se jedné postavy – týká se to prakticky všech. To bych opravdu nečekal, že lze vést příběh tak nepředvídatelně ještě ve čtvrtém dílu.
Takže i čtvrtý díl si dovolím doporučit. Myslím, že jsem se stal naplno fanouškem.
Krátká, celkem vydařená knížka o únavě životem jednoho pána z pařížských vyšších středních vrstev.
U nás v Agónii je sborníkem sci-fi povídek pí Hauserové vzniklých převážně ve druhé polovině 80. let a na počátku let 90.; celkově reflektují životní pocit perestrojkového osmdesátkového období.
Ptal jsem se sám sebe, proč knihu číst ještě dnes. Řekl bych především, že se stále číst dá, není to žádné utrpení. Pro dnešního čtenáře zůstává čtivá sci-fi knížka, tj. dobře napsaná antiutopie z českého prostředí. U žánrové četby mi toto připadá v podstatě hlavní a postačující - vzpomeňme například na knihy p. Julese Verna.
Mám obrovské psychické zábrany kritizovat takového idola a nesporného génia, jako je tvůrce Nedokončeného kalendáře. Přesto mě na knize pár věcí i rušilo:
- Tu a tam jsem si říkal, jestli je nutné označovat tolik věcí a lidí za blbé.
- Čtenáře asi nenadchne pár témat tehdy sice aktuálních, ale dnes po 20 letech už strašně vymlácených: název státu, Santa Klaus vs. Mikuláš.
- Zastávání se francouzského jazykového zákona nepůsobí moc domyšleně; je sice pravda, že p. Jamek ten zákon hájil s odstupem a nadsázkou. Problematičnost takových zákonů se zábavně ukázala už v průběhu doby, kdy jeho jazykový sloupek vycházel, protože jazykový zákon pak vydalo i Slovensko, což u p. Jamka už najednou takové nadšení nevzbudilo.
- Nejhorší rána pro mě, coby bezvýhradně oddaného fanouška, byla však hned první kapitola. Tam se p. Jamek pustil do boje za přechylování cizích ženských jmen. To byla tedy studená sprcha!
I přes dílčí výtky je kniha přínosná a mohu ji příznivcům jazykových koutků samozřejmě doporučit.
Moc pěkná kniha, jistě doporučuji. Uvědomil jsem si, že barokních skvostů je u nás hodně. Též jsem si uvědomil, jak souvisí naše barokní stavby se stavbami v okolních zemích (p. Santini měl italské vzory a učil se tam, p. Diezenhofer byl jeden z několika bratrů, kteří dělali to samé co on, jenom v Německu).
Když bych řekl svůj dojem z četby, není mi samozřejmě příjemné číst kritiku satelitů. Kdo by si rád četl o tom, že co sám léta pracně podnikal, bylo hloupé, nedomyšlené a neužitečné. Beru si však ke cti alespoň to, že naši satelitní kapitolu jsme si vyhodnotili jako omyl sami a - byť bolestně - jsme se s ní rozloučili.