jarmik komentáře u knih
Myslím, že vedle talentu autora přispívá k odolnosti vůči času i turistické a přírodní pojetí básně: nejlepší pasáže jsou o mracích, obloze anebo měsíci. Případně o náladě, když osamělý turist sedí na vyvýšeném místě a hledí do noční severočeské krajiny; zdálky zaštěká pes, zazní trubka, pak ticho. To můžeme prožívat úplně stejně dnes, jako to prožíval p. Mácha.
Čili bych Máj p. Máchy klidně doporučil: jest kvalitním (kromě prologu tedy) a dnes již zdarma.
Tato útlá malá pěkná brožurka za 75,- Kč mě nezklamala. Pokud je čtenář ochoten nechat se rafinovaně získávat pro dílo nejlepšího českého básníka p. Máchy, tak ji doporučuji.
Autor je zatvrzelý konzervativní ne úplně nejmladší pán, nejspíš katolík. Část života asi strávil v Kanadě, ale je tam o tom jen jedna mlhavá zmínka. Žil též pár let Itálii, takže se tam vrací; naopak nemluví německy. Takže pozorování Bavorska a Rakouska je z pozice čistého outsidera. Nevíme, čím se živí, jakou má profesi.
Jenom jde, pozoruje a pak dojde. Nesnáší auta, masy turistů, sportovce na kolech a vůbec všechny moderní zhůvěřilosti a zákazy.
Zbožňuje vesnické tradiční hospody, nejlépe v malém tradičním italském městě, kde se dělá vše na místě, výborně se vaří, okolo zdí jsou dřevěné lavice, na stolech čisté ubrusy a v nich čerstvé květiny z místní louky, na zdi krucifix a několik vycpaných trofejí z okolí, sedí tam hodně místních a hrají karty a personál rozumí své práci.
Zde citát s vyjádřeným krédem: "V Čechách bude dobře, až si každá hospoda bude péct vlastní pečivo a dělat nudle do polévky či na šunkofleky, o domácí výrobě knedlíků ani nemluvě. Ale nebude jim ani lhostejné, z jaké mouky, z jakých vajíček, z jaké soli. A bude je zajímat, odkud berou pivo, víno, lihoviny, a všechny tyto nápoje, kromě jakostních vín, budou prodávat za dumpingové ceny. Vypadá to jako hrozivé a neuskutečnitelné proroctví. "
Bylo to pro mě přínosné čtení: jednak mám dojem, že to pěkně dokresluje 1984, a jednak je to další střípek do pochopení Anglánů.
Žánr deníku p. Orwellovi vysloveně sedl a byl si toho zjevně i sám vědom, když i jeho nejslavnější román je vlastně rozšířený deník. p. Winstona Smithe.
Scény s mučením mě děsí, vzpomínky hrdiny na dětství dojímají. Ale ty drsné pasáže přebije krásná love story.
Knížka se mi samozřejmě líbila, je psaná přesně, jak má, tj. pěkným jazykem, ale přitom přesně a věcně. Pan Němeček si ale zvolil těžké téma. Protože s máločím je člověk tak nespokojen, jako s ústavními činiteli, případně s justicí. Když člověk čte ty depresivní zprávy, tak nemá moc náladu mít pocit, že vytvořením tohoto ústavního systému někdo vykonal super práci. Samozřejmě jiná věc je, že ta ústava je jen nástroj, jehož funkčnost se může ukázat až za dlouhou dobu, jestli nakonec přispěje ke zlepšení právního vědomí, aby se tolik nekradlo a věci veřejné byly manažovány lépe. Současně je ale psaní o významných právnících u nás myslím neobvyklé a přitom veřejně užitečné, protože mám dojem, že justice (spolu s veřejnou správou vůbec) je klíčovou veřejnou službou. Z faktorů, které závisí na nás, to bude dle mého ten hlavní, který rozhodne o našem blahobytu.
Co se mi na této knize líbí? Kombinuje přehled o významných mýtech s psychologickými úvahami o správném životě. Dle mého výborný koncept.
I když Jantarové oči representují zábavný žánr sci-fi, podání je vyzrálé a literárně hodnotné. Zásadním tématem je v každé chvíli pevný charakter hrdinů, zvlášť v konfrontaci s mocnou autoritou, která právem budí strach. Říkal jsem si, že skutečným hlavním tématem v knize je možná právě souboj charakterního jedince se strašně mocnou organizací. To je vážná záležitost a dává příležitost pí Kadlečkové suverénně psát plnohodnotnou literaturu. Nechci z ní zas dělat nějakého druhého p. Kunderu - přeci jen se nepouští do olympsky suverénních výkladů o tom, jak to bylo skutečně s láskami p. Goetha nebo co je podstatou lidského osudu - ale i tak poskytuje v knize obecnější postřehy, které mám na beletrii rád.
Práce ve sborníku jsou pěkné, nemám žádné námitky. Když budu trochu hnusný, tak řeknu, že ze všeho nejvíc mě zaujala předmluva a závěrečná tabulka s historií světa vytvořeného pí Kadlečkovou.
Kdyby to bylo po mém, tak bych možná ze všeho nejraději si přečetl rozvitou tu předmluvu. Mohl by tak vzniknout metaromán o tom, jak autorka předělává své juvenilie.
Knížku určitě doporučuji, zejména zvídavým turistům. Je i pěkně udělaná (malý formát, pěkný papír). Dbá se dobré úrovně jazyka, navíc jsem se naučil pár pojmů z té krajinářské hantýrky (hlavně, kdo máš dlouhý vlas anebo neznáš ruderální a synatropní, nechoď mezi nás), našel jsem zábavné detaily.
Osobně se mi nejvíce líbilo:
- kapitola o české barokní krajině. Tento pojem mě - jako každého mudrlantského turistu - oslovuje. V té kapitole je věcně a srozumitelně rozebrán. A asi i z větší části rozmetán. Přesto však poutavě a myslím s velkým zaujetím pro to, co obecně na věcech, které tak nazýváme, máme rádi. Jsou k tomu tři pěkné studie o barokním Jičínsku, Liteňsku a Čelákovicku;
- případová studie o hoře Vladař u Žlutic. Keltíci tam udělali na náhorní plošině velkou nádrž na vodu, která se postupně zanášela. Teď se udělal průzkum jednotlivých vrstev a dle složení (hlavně pylů) se odhaduje, co kolem tak asi mohlo růst, a jak se krajina využívala. Že starší Keltíci tam měli intenzivní osídlení celého vrcholu, nádrž čistili a měli dobrou vodu, pak to shořelo, přišli mladší Keltíci. Ti odešli a pak to postupně celé zarostlo, až zase postupně začalo hospodářsky využívat, nádrž byla stále špinavější a asi z ní pila už jen zvířata, a potom poslední dobou zase vrch celkem zarůstá. Až neuvěřitelně očekávatelné mi přišlo, že za Keltíků tam fakt bylo hodně jmelí a pak i vřesu.
P. Kundera všechno ví, všechno zná - jaký je smysl života, jak to měl p. Goethe s milenkami a o čem si povídal s p. Napoleonem, v čem jsou odporné globální fast foody, jak se nám rozpadá soukromí pod dohledem průmyslových kamer.
Kdyby tímto způsobem hovořil kdokoliv jiný, bylo by to směšné. P. Kundera byl však při psaní tohoto díla patrně na vrcholu sil; hovoří ke čtenárům jakoby z Olympu.
Velkolepé, nádherné.
Asanace se mi líbí už tím základním nápadem: skupina sedmi architektů žije a pracuje ve starém hradu v obci, která má být asanována a zastavěna sídlištěm. Tenhle základní nápad o hradu je vynikající.
Hra má spád. Na rozdíl od některých jiných v ní nevystupuje žádný disident s rysy autora, jen pracovní kolektiv; jeho jednotliví členové jsou hodně výrazní, rozhodně se mi nevypařili z hlavy s dočtením poslední stránky. Skvělé jsou pravidelné vstupy Tajemníka: napřed jen probíhá scénou, pak venku zaštěká pes a pak Tajemník přivádí nového Inspektora.
Mimoliterární perličkou je souvislost tématu Asanace s poznámkami p. Havla, které později okolo převratu pronesl na adresu paneláků - hlavně něco o těch králíkárnách. Je to pozoruhodné, jak ta poznámka je v lidu stále živá a budí emoce v diskusích na internetu ještě po více než dvaceti letech.
Kouzelná je i tiráž tohoto vydání z r. 1990: vydavatelství se jmenuje GALAXIE, kniha vyšla jako jeho 001. publikace v nákladu 100 000 kusů po 20 Kčs, přičemž jde o přetisk exilového vydání v Mnichově.
Hru jistě doporučuji.
Výborný výběr her. Rychle a s požitkem přečteno, rád se k této knize vracím.
P. Bernharda jsem pro sebe objevil náhodou a teprve nedávno. Stal se mým oblíbeným autorem - i tento delší text se mi velice líbil, nemám k němu připomínek. Popisuje osud podivínského manželského páru Konradových, kteří žijí v bývalé vápence na rakouském venkově. Vynikající je opět koncepce nepřímého vyprávění, dokonce dvojmo nepřímého: jak se postupně ukáže, příběh vypravuje pojišťovací agent, který prodává životní pojistku mj. dvěma známým hlavní postavy (p. Konrada), a to p. Froovi a p. Wieserovi. Veškeré zamotané úvahy a vzpomínky p. Konrada jsou tak podány pojišťovacím agentem jenom podle toho, co mu o reprodukovali na střídačku p. Fro a p. Wieser.
Hlavním motivem, k němuž se autor vrací, jsou paralely mezi spisovatelstvím a vytrvalostním během. Pro p. Murakamiho jsou souvislosti četné a silné.
Téma a jeho zpracování v této knize se mi moc a moc líbí. Nevybavuji si, že bych četl srovnatelně působivý text o hlavních myšlenkách, jak vést život. Určitě jsou obzvláštněny atraktivní pozicí autora jakožto světové literární hvězdy. Rád jsem se dozvěděl, jak takový pán plánuje svůj den. Moc hezky píše též o pocitech, jak postupně pozoroval zastavení růstu svých sil a každoročního zrychlování časů v maratonu a potom zpomalování časů, jak se dostává za svůj fyzický zenit.
Města a ostrovy je sborník cestopisných črt z devadesátých let (a jediné předpřevratové, ale již z doby uvolněnějšího cestování na Západ, když navštívil nejspíš v r. 1988 Paříž). Hlavní otázkou je, nakolik je čtenář dnes ochoten číst si vzletné úvahy o Vídni, Paříži, Berlínu nebo Římu, když po dvaceti letech se ježdění do těchto měst stalo banalitou. I když - není to vlastně nejtěžší obzvláštnit obyčejné?
I tahle knížka mi potvrdila můj aktuální stav mysli ohledně prací p. Kroutvora: docela pěkné, ale už mě nestrhují a do dočtení se musím nutit. Vždy se však odmění nenápadnými perlami průběžně rozloženými po textu. Přiznávám, že pár kapitol mě navnadilo si na dotyčná místa zaturistit.
O každém jednotlivém tématu z téhle knihy nejspíš existují zasvěcenější a hlubší práce než Zrozeni k běhu. Born to Run je ale čtení, od něhož jsem se nemohl odtrhnout a které mě posunuje v praktickém životě. Získal jsem podněty pro zdravější životosprávu a další motivaci pro běhání. Konkrétní záměr, který jsem si z knihy odnesl, je, že si chci určitě vyzkoušet běh naboso; přemýšlím pomalu, kde to nejlépe uskutečnit.
Hlavním důvodem, proč číst Vaňkova Švejka, je možnost uplatnit se společensky. Každému se někdy přihodí ta nehoda, že se ocitne na večírku u stolu, kde nesedí žádná žena. Pokud udělá tu chybu a neodejde raději spát, dříve nebo později se každá chlapecko-chlapecká debata dostane ke Švejkovi. Co čtenář, to nekonečný výklad Švejka - na tomto poli nelze zaujmout. Ale máte-li přečteného navíc i Švejka Vaňkova, diskusní trumf je jistý.
Dalším přínosem pro mě byl právě kontrast s geniální prací p. Haška. Až doslovné přízemní líčení týchž záležitostí od p. Vaňka mi ukázalo, jakou spoustu zážitků p. Hašek vynechal, přestože byly dramatické, jedinečné a drsné. Zdánlivě přízemní a lidový kanonický Haškův Švejk až teprve ve srovnání se skutečně přízemním a lidovým Švejkem p. Vaňka se mi ukázal v plné virtuozitě, se kterou ho p. Hašek vytvořil; pochopil jsem, jaký exkluzivní poetický tanec a mistrovská malba p. Haška byla potřeba, aby vytvořil nadčasově srozumitelný humoristický román ze světové války, který se přitom dokázal ubíjející každodennosti války tolik vzdálit.
Celkově je obtížné odnést si z četby nějaké poučení. Nejsilnější závěr, který jsem schopen zformulovat, je asi ten, že odvážný člověk pomůže občas cizím lidem, ale dost škodí sobě a úplně nejvíc škodí vlastní rodině, přátelům a všem, kteří pomáhají jemu. Pokud jde o zbabělce, tak ti si moc nepomohli: pokud pomáhali zlu ze strachu, většinou to byl strach zbytečný, pokud ze zištnosti, často se zisk nedostavil. Velice důležití se ukazují prostí nezúčastnění lidé, aby při své banální činnosti neztráceli lidskost a byli schopni porušit rozkaz, pokud jim to přijde slušné.