jarmik komentáře u knih
Pro mě možná nejlepší sbírka humorných povídek českého autora.
Hlavním důvodem, proč číst Svět v 21. století, je, že je zábavné číst staré prognózy budoucnosti. Knížka vyšla v r. 1993 a snaží se předvídat vývoj zhruba do roku 2025. To znamená, že dnes jsme už někde v polovině té jeho budoucnosti, takže asi tak z poloviny ho můžeme prověřit nejlepším testem.
Samozřejmě, že se zatím moc netrefil. Při čtení je třeba osvěžující, že vůbec nevěděl o internetu a mobilních telefonech. Protože když dneska by někdo psal o budoucnosti, tak by to asi byla záplava pindů o internetu. Ale on jen jednou mimochodem uvedl, že existuje elektronická pošta.
Parlamentní prostředí knihy mi připadalo zpočátku strašně únavné, protože jsou tam pod přezdívkami skuteční politici. A mě to nebavilo hádat, kdo je kdo, ale současně se mi nedařilo na to zapomenout a přestat to luštit. Naštěstí už práce p. Urbana znám dostatečně, abych ty řeči o politice nebral moc vážně. Protože opravdu nejde o literární publicistiku o zkaženosti politiky.
Zkušenému čtenáři to rychle dojde, že hlavní je erotika a oheň.
První kniha, kterou jsem od p. Urbana četl. Začínal jsem s nedůvěrou. Po dočtení bylo však moje hodnocení vysoké a určitě ji doporučuji. Přitom zpočátku mi ten text připadal sice psaný s pečlivým ohledem na jazyk, ale suchý, až průměrný. Čtenářský zážitek však u mě gradoval každou kapitolou a potěšení jenom rostlo.
Knihu doporučuji, velice mě bavila (byť až na druhý pokus). Dlouhodobě z ní utkví zájem o pražské Nové Město a Vyšehrad a radikální historické a architektonické soudy, např. emotivní pasáže věnované zaniklé zástavbě na Vyšehradě.
\"Jan Žižka, krvavý špalek i katovská sekyra české pokory, byl nejhorším ztělesněním českého křupanství, co dějiny pamatují, odstrašujícím vzorem asiatského barbarství a brutality, naším neštěstím a mezinárodní ostudou; to kvůli němu se nám po šedesát desítek let třesou ruce. Jeho zmaření Vyšehradu, nejskvostnější kameje románské Evropy, si svou ničivostí nezadalo s pražskou asanací přelomu devatenáctého a dvacátého století. A i kdyby u toho sám nebyl, jeho krvelačný vlčák Želivský, teorista v kněžském hábitu, to se svou smečkou hravě zvládl.\"
P. Bernhard ve své klasické podobě. Opět je celá kniha složená z toho, co vypravěči říká další postava, aniž by se téměř cokoliv řeklo o vypravěči samotném. V těch složitých souvětích je občas jako drobný vtípek, že se na sebe váže několik vrstev nepřímé řeči, že ten řekl, že ten řekl, že ten řekl...
... Karrer zopakoval, že tyto látky jsou očividně podřadné československé zboží, a vypadal, jako když se chce zhluboka nadechnout, takže se zdálo, že se nedostane k tomu, co chtěl ještě říci, říkám Scherrerovi, pokračuje Ohler, jenže Karrerovi už skutečně došel dech...
Jako perličku pro českého čtenáře bych uvedl, že klíčovou scénou knihy (okolo níž se vše točí) je, že filozof p. Karrer zešílí v obchodě kalhotami p. Rustenschachera (ve Vídni), když dokazuje, že všechny kalhoty jsou ušity z podřadné československé látky, která proti světlu na různých místech prosvítá, avšak synovec p. Rustenschachera mu odporuje, že naopak vše je z nejprvotřídnější anglické látky
První kniha, kterou jsem od p. Bernharda četl po náhodném vypůjčení. Od počáteční nedůvěry jsem se dostal k nadšení. Autora jsem si ihned zařadil ke svým oblíbencům a po jeho knihách sahám jako po jistotě.
Naprosto bych nečekal, že kniha je tak dobrá - neobsahuje totiž děkovné řeči při udělování cen (respektive obsahuje, ale jen tři, a až na konci). Namísto toho jsou to stručná vyprávění psaná ex post, tj. o tom, jak p. Bernhard ty literární ceny dostával a jak se mu to nelíbilo.
Stylově považuji ty vzpomínky srovnatelné s jeho běžnou beletrií. Snad jsou o něco lehčí, až humornější.
Asi nejsrandovnější česká kniha. Má podobu tradičního lidového kalendáře z přelomu 19. a 20. století a inspiruje se silně i stylem reklam z té doby. Je psána z pozice jakési lehce alternativní reality, asi někdy v 70. letech. V té realitě vládne vědecký světový názor zvaný tradeskancionalismus. O tomto směru praví záložka, že
tento mohutný, athletický proud v současné filosofii je karakterisován švédským svým zakladatelem Rkekkem Stjörnvalssonem jako "systematické přehlušování úzkosti metafysickým šumem", či-li "útěcha z blbosti".
Takže dalším zdrojem inspirace jsou texty socialistické a taky reklamy z té doby. Obsah těch příběhů bývá nezřídka dosti eroticky perverzní.
Počítám, že již z názvu je každému zřejmé, že se nejedná o dílo, které je nejvhodnějším darem pro dívku či dámu. Ano, skutečně jde o sbírku nápisů z WC, a to patrně pánských. Budiž přičteno p. spisovateli ke cti, že tuto sbírku uvedl jen několika slovy a odpustil si dlouhý rozbor.
U nápisů nemám důvod pochybovat o jejich autentičnosti. Jenom jsem si uvědomil, že vlastně dlouho jsem již opravdu takový poctivý nápis na záchodě neviděl. Nějak nám jich ubývá. Nebo se mi to přinejmenším zdá.
Zeměplocha asi nebude vrcholné umění, je to, málo platné, pořád žánrová zábavná četba. Ale myslím, že p. Pratchett ji dovedl hodně vysoko. Pocitově mi Šňupec velice připomněl hned ten předchozí díl: i tentokrát jsou tématem předsudky většinové společnosti proti lidem na okraji, kteréžto předsudky dělají z obyčejných lidí zločince, neb jsou náchylní k tomu být zneužiti. A proti tomu stojí celkem nenápadný obyčejný jedinec plnící své profesionální povinnosti, a tím se stává sloupem řádu - minule to byla čarodějka Tonička Bolavá, zde je to zase jednou velitel Elánius z Městské hlídky, tj. náčelník policie.
Knihou jsem byl nadšen a četl jedním dechem. Podle mého je to výborná próza ze současnosti, s napínavým příběhem a podařeným jazykovým humorem; humor representuje lezec Láďa, který tam zastupuje takový jednodušší živel. Dalšími figurami jsou pozitivní hrdina-vypravěč a sexuelní idol vědkyňa Věra. Smíchy jsem u toho nahlas vyprsknul každou chvíli - pro mě je to skvělá humoristická četba.
Navíc p. Fendrych je zkušený muž a poznal toho nejspíš v životě a hlavně v Praze již dost. Takže tam funguje efekt staršího kluka, od kterého se člověk dozví o něco o těch tajemných důležitých věcech, co dělají právě větší kluci:-)
Kniha splňuje pěkně všechna rozumná očekávání, která na ni kladu. Uznávám, že pointa a rozluštění zápletky mě překvapilo; navíc jsem nečekal, že bude v pointě takové politické poselství.
Po humoristické stránce jsem čekal málo, ale nakonec to bylo kvalitní: asi tak pětkrát nebo šestkrát mě to donutilo nahlas vyprsknout smíchy na veřejnosti, to je myslím solidní úspěch. A tím to zdaleka nekončí: celou dobu si drží pěkný lehce humorný jazyk v nejlepší tradici anglické humoristické prózy.
V souladu se žánrem \"pop fiction\" je kniha plná odkazů na písničky nebo televizní pořady a celebrity: to bylo pro mě velice únavné, když jich znám jen malý zlomek.
Přesto jsem knihu dočetl nakonec se zájmem a nevaruji před ní. Nedosahuje však kvalit Jak na věc.
Jak na věc je skvělá kniha, určitě doporučuji. Přečetl jsem ji jedním dechem. Slyšel jsem, že p. Hornby je uváděn jako typický příklad "pop fiction" a klasik toho žánru. Je pravdou, že "Jak na věc" obsahuje prvky pop fiction: mladý hrdina ze současného velkoměsta, odkazy na současné kulturní fenomény, tu a tam i nějaké výčty oblíbených věcí.
Přesto bych řekl, že v rámci lehčí literatury se toto dílo velice povedlo. Chvílemi mě dojímalo, chvílemi rozesmívalo (jen cestopisné to moc nebylo), není to vůbec hloupé. Jednoznačně nejlepší věc od p. Hornbyho, kterou jsem četl.
Při vší chvále je podle mého škoda, že ohledně povídek zůstal p. Viewegh u parodií. Je to nějak přiškrcené už z povahy žánru, když musí pořád se držet těch několika slabin parodovaného spisovatele. Klasické humoristické povídky, které mám rád (p. Leacock, p. Allen), si také utahují s různých žánrů, ale nevážou se tolik na konkrétní autory a stojí samostatněji, myslím, že ku prospěchu věci.
Je to samozřejmě hřích pořídit si do domácnosti takový další špalek papíru. Ale docela si myslím, že to jsou trvalky: nepřekvapilo by mě, kdyby člověk namátkou otevřel kterýkoliv díl, když nebude vědět třeba co narychlo důstojného si vzít do vany.
Škoda, že korespondence vyšla bez nějaké úvahy o ní. Je provázena jen stručnými, dosti polopatistickými rekapitulacemi toho, co se dělo v té době v politice. Čekal bych u takovéhoto vydavatelského počinu, že bude doprovázen nějakým super esejem.
Je to výzva - nelíbila se mi v knize ani jedna stavba. Což je podezřelé. Vypadá to celé jako soutěž na hnusný dům. Je docela otázka, nakolik tehdejší architektura měla za cíl, aby hezky vypadala. Protože vláda toho chtěla hlavně postavit hodně - byl to zajímavý projekt, že vláda zkusí postavit každému byt (tzv. vyřešit bytovou otázku). A hlavně, že tento svůj záměr dotáhli docela blízko uskutečnění.
Podle mého musí přijít někdy brzo doba, kdy ten hrozný betonový brutální styl přijde do módy.
Brožura je pěkná, doporučuji. Poslouží určitě i jako turistický průvodce. Na konci je přetištěna i programová esej Hranol a pyramida. Jenom jsem úplně nepochopil, proč se označuje architektonický kubismus jako český fenomén a co je u nás v tomto směru jinak než jinde.
Kubismus byl neúšpěšný styl, ve kterém nikdo nechtěl stavět. Přesto jsem si pro listování těmi snímky říkal, že při vší nelásce k egoistickým architektonickým hvězdám, které sedmkrát překračují rozpočty stavby, případně vytvářejí prostory, kde se nedá být a které jsou plné nefuknčních atypů, tak při tom všem jsem rád za každý krásný a umělecky kvalitně zpracovaný dům, kolem kterého mohu denně chodit. Vůbec by mi nevadilo, kdybych takových míjel více.
Nádherný čtenářský zážitek! Román HHhH od p. Bineta je jeden z dárků, které jsem dostal ke čtyřicátinám. Jsem jím naprosto nadšen. I když čtu dost, tak málo čtu opravdu současné světové hity beletrie. To je taková nádhera přečíst si něco dnešního, svěžího, myšlenkově bezvýhradně blízkého a skvělého! To bych uměl fakt častěji
Tuto knihu vřele doporučuji především každému, kdo je přesvědčen, že určitě nechce číst žádnou knihu o atentátu na Heydricha.