jarmik
komentáře u knih
Sídelní kaše
Pavel Hnilička
Když bych řekl svůj dojem z četby, není mi samozřejmě příjemné číst kritiku satelitů. Kdo by si rád četl o tom, že co sám léta pracně podnikal, bylo hloupé, nedomyšlené a neužitečné. Beru si však ke cti alespoň to, že naši satelitní kapitolu jsme si vyhodnotili jako omyl sami a - byť bolestně - jsme se s ní rozloučili.
Mýty kmene Čechů
Dušan Třeštík
Knížka se skládá ze strhujícího úvodu a ze třech studií. Pro mé potřeby by do značné míry stačil ten úvod; zbytek je sice úžasně široký a podrobný, ale chápu ho jen částečně.
Opravdu mě zaujala až při druhém čtení, k němuž jsem se dostal po několika letech od koupě.
Jak mi Starbucks zachránil život
Michael Gates Gill
Ta knížka má řadu chyb, je otázka, nakolik je vlastně literární. Je to prostě vyprávění vlastního příběhu. Navíc tedy to vypráví chlap, co celý život se živil prodejem a reklamou, takže do toho občas vplouvají návody, jak prodávat a vůbec takové příručkovitější pasáže. Vůbec hodně dbá, aby všechno bylo srozumitelné a jasné. Tu a tam něco klidně zopakuje, aby se to nezapomnělo. Že sladkobol ukápne, to asi nepřekvapí. Ze všeho nejvíc se podrobně popisuje, co obnáší práce ve Starbucks, skoro až někam poblíž pracovního manuálu. Je to nezakrytá óda na Starbucks, jaká je to skvělá firma a jak ji má rád.
Jako celek jde ale o výborné čtení. Od chvíle, kdy jsem knihu vzal do ruky, tak jsem ji nepustil, dokud nebylo dočteno. Nikde mě neurazila a myslím, že mě potěšila. Hlavní pocit okouzlení z toho, jak vypravěč začal znovu úplně jinak, naprosto chápu a připadá mi upřímný. Podle mého je jeho příběh srozumitelný komukoliv a myslím, že snad většinu lidí by měla četba i povzbudit. Prostě: je mi líto, ale kniha se mi moc líbila.
Agatha Christie: Dokončený portrét
Andrew Norman
Knihu nedoporučuju, neb mě nebavila. Ale uznávám, že může pomoci pochopit prostředí detektivek A.Ch. Čekal jsem více o jejím vztahu ke svým postavám, protože jsem jinde četl, že Poirota upřímně nesnášela. Na tuto informaci jsem v této knize nenarazil. Odnesl jsem si ten dojem, že p. Christie byla celý život velice plachá, psaní považovala čistě za způsob, jak si vydělat peníze, a přednější pro ni byla v každém případě rodina.
Mráz přichází z Kremlu
Zdeněk Mlynář
Mám dojem, že z celého Mrázu přežily ve veřejném prostoru asi hlavně spíš konkrétní perličky ze života papalášů: jednak vyjádření Čestmíra Císaře, který se po vpádu Rusů údajně svěřil Mlynářovi s obavou, co dál, že přece nepůjde pod deset tisíc korun platu. A pak asi Mlynářovo svědectví o zápisech týkajících se majetku funkcionárů odsouzených v procesech v padesátých letech, který byl levně rozprodáván po popravách. Pozdější prezident Novotný (osobně jeho manželka) si koupil z majetku popraveného Clementise čajový porcelán a ložní prádlo - ten porcelán si vyhlédli už při dřívějších návštěvách.
Pak mi utkvělo snad ještě něco z charakteristiky vůdců ostatních sovětských satelitů na jednání v Bratislavě: Ulbricht a Gomulka byli zlí diktátoři, Živkov byl velice tupý, Kádár byl chytrý a hodný.
Stavitelé paláců a chrámů: Kryštof a Kilián Ignác Dientzenhoferové
Milada Vilímková
Knihu doporučuji, je naprosto úžasná. Pro dotčené profese bych si myslel, že by měla být i v rámci vzdělání povinná.
S ohledem na rok vzniku stojí za poznámku, že jsem v knize nenašel žádnou úlitbu tehdejšímu režimu.
Ústřední kancelář Vesmíru se neozývá
Ivan Kmínek
Knihu naprosto a bezvýhradně doporučuji.
Můj názor je, že tato povídková sbírka je vynikající. Texty p. Kmínka jsou neobyčejně intenzivní a vřelé. Vládnoucím tónem je humor a autenticky prožitá sebeironie: každá věta humorem začíná a končí, přitom se však týká věcí smutných a hořkých. Vřelostí myslím kmínkovskou kombinaci naprostého nihilismu a usilovného odhodlání nihilismus překonat.
Cheb
Jaromír Boháč
Kniha je celkově pěkná, mohu ji doporučit. Lze si z ní udělat obrázek, že Cheb bylo ve středověku významné město, přičemž jeho dnešní podoba je již jen zlomkem původního vzhledu, hlavně kvůli opravdu rozsáhlé asanaci v 50. až 70. letech minulého století, kdy podstatná část starého města byla zbořena a ponecháno bylo jen hlavní náměstí, respektive fasády domů kolem náměstí. Zvlášť ve spojení s Františkovými Lázněmi, které původně k Chebu náležely, to mohlo být opravdu pěkné historické město.
Cityboy
Geraint Anderson
Knížka je prezentována jako zúčtování s nemorálním burzovním světem z pohledu insidera. Přímo v textu se hrdina prezentuje jako někdo, kdo bezprecedentně odhaluje temné praktiky a uzavřel si cestu zpět.
Osobně bych tedy skutečný obsah neviděl tak dramaticky. Ano, píše tam, že insider trading nebyl v City výjimkou, že někteří hráči manipulují kurzem pomocí fám a že názory analytiků jsou přikrášlené, aby jejich banky dostaly jiné kšefty od těch společností. Mně to moc šokující nepřipadalo; myslím, že větší prostor ke znechucení má člověk z věcí, které vidí prakticky v každých Reportérech ČT nebo podobných TV pořadech nebo v novinách. A doporučení analytiků připadají analytikům asi důležitá, ale osobně jsem měl vždycky dojem, že výkřiky o vysokých cílových cenách berou spekulanti shovívavě jako folklórní humor. Je ale fakt, že on tam píše, že v dobách, kdy měl největší reputaci, jeho hodnocení dovedlo hnout kurzem dané akcie až o 4 %. Kdo nevěří, ať tam běží.
Z tohoto pohledu mi tam přišla asi nejvíc přínosná rekapitulace staršího případu Enron, kterou jsem v této podobě ještě nikde nečetl. Nevěděl jsem, jak systematický a tvrdý byl Enron ohledně tlaku, který vyvíjel management na analytiky a banky, aby co nejdéle se udrželo zdání finančního zdraví té společnosti.
Krvavé země: Evropa mezi Hitlerem a Stalinem
Timothy Snyder
Kniha je výtečná a naprosto ji doporučuji, i přes pochmurné téma ji lze normálně číst a podávané souvislosti jsou fascinující; měl jsem několik nocí velké problémy se od čtení odtrhnout. Autorovi nejde o vyhrocené emoce, ale o klidný popis a až chladné srovnání čísel. Rád se dívám na dokumentární pořady o druhé světové válce; západní dokumenty (hlavně německé) se tradičně víceméně výlučně zaměřují na holokaust a ignorují oběti slovanských národů. V tom se mi Krvavé země velice líbily, že se na tu dobu dívá pohledem všech obětí. Vedle toho se p. Snyder cíleně snaží nepropadat soutěži o to, kdo byl největší obětí války, ale porovnává co možná objektivně utrpení všech
Nevysvětlitelný příběh aneb Vyprávění Questa Firma Sicula
Josef Škvorecký
Kniha je psána jako mystifikace, je však podrobně vysvětlená na záložce i v doslovu autora. Četba mi šla hodně ztuha, protože hlavní text simuluje text pamětí antického autora nalezené ve zlomcích na svitcích. Takže je nepřehledný v reáliích, ve jménech postav, ve všem. Tentokrát jsem zaťal zuby a vydržel. Nakonec byla knížka celkem stravitelnější: druhou polovinu totiž tvoří jednak fiktivní vysvětlující doslov při publikací těch antických svitků a jednak pak dopisy čtenářů, kteří rekonstrukci příběhu dále posouvají.
Kastrující stín svatého Garty
Milan Kundera
S ohledem na kombinaci p. Kundera – dr. Kafka mě brožura prakticky nemohla zklamat; jelikož jsem fanoušek obého a navíc i kafkologických příruček, je zbytečné, abych hodnotil.
Nápady čtenáře detektivek
Josef Škvorecký
Hlavním tématem, které p. Škvorecký rozebírá, je, nakolik detektivky jsou a mají být realistické. Dochází k závěru, že je v pořádku, když detektivky jsou pohádky psané a čtené za účelem úniku z reality, protože tak jsou nejzábavnější. Musí pouze dodržovat zásady logiky.
Kniha není prosta úliteb dobovému režimu, když se široce zabývá tím, nakolik jednotliví autoři byli politicky uvědomělí. Nicméně řekl bych, že příslušné pasáže mají celkem zřetelný charakter úliteb. Důvod pro jejich zařazení si dovedu představit a chápu ho; pasáže, kde poměřuje pokrokovost jednotlivých autorů, jsou od zbytku knihy celkem snadno oddělitelné.
Náměsíčníci: Jak Evropa v roce 1914 dospěla k válce
Christopher Clark
Sleduji hodně německá média a mohu dosvědčit, že "Náměsíčníci" se stali prvotřídním hitem a jsou soustavně prohlašováni za nový standard myšlení o příčinách vzniku první světové války.
Z hlediska versaillského uspořádání (na němž stojí i česká státnost) jde o revizionistický výklad, který vinu za první světovou válku přesouvá z centrálních mocností na Rusko a Srbsko, přičemž z pohledu autora krajně neblahou epizodu sehrává i náš p. Masaryk.
Kniha končí vyhlášením války; začíná zhruba kolem roku 1900 s výpady do starší doby 19. století, zejména při popisu vzniku Trojspolku a Trojdohody. Jak je v moderní literatuře zvykem, úvodní pasáž je naprosto absolutně a definitivně dechberoucí: začíná popisem vraždy královského páru v Srbsku v roce 1903, kdy skupina důstojníků vpadla do královského paláce a zuřivě hledala krále Alexandra a královnu Dragu (jejímž prvním manželem byl český inženýr Inž. Svetozár Mašín); když je našli schované v komoře u ložnice, rozsekali je na kousky. Tato první třetina či polovina knihy, která objasňuje dění na Balkáně a snaží se nově ukázat Rakousko-Uhersko, je skutečně naprosto fascinující.
Knihu rozhodně doporučuji, jedná se dle mého názoru o skvělé dílo. Český národní dějinný příběh je s "Náměsíčníky" nepříliš kompatibilní, ale je požitkem a ctí mít takovouto oponenturu.
Pád do temnot
Vilma Kadlečková
Třetí díl se myslím vyjímá zrychlující se akčností a splétáním intrik. Cizozemské tajné služby a církevní řády se na Zemi jen rojí. Lži, manipulace, intriky a diplomatické pasti jsou pořád zamotanější a rafinovanější.
Také se zvětšuje měřítko: měl jsem pocit, jakoby se kamera ve filmu zvedala pomalu z detailu v místnosti až někam nad střechy domů a vysoko nad město: do galaktické hry vstupují vedle lidí, Lodí a Össeanů další kosmické mocnosti.
Jak to má v napínavém žánru být, čím více se odkrývá celkový obraz, tím strašnější pochyby čtenář má, kdo je vlastně hodňák a kdo zlák. Respektive každou chvíli to vypadá jinak a čert ví, jak to je ve skutečnosti!
Mariáš v Reykjavíku
Vratislav Blažek
Mariáš v Reykjavíku je výběrem z dopisů, které posílal p. Blažek svému kamarádovi p. Táborskému v letech 1968-1973. Tématem je emigrace po osmašedesátém, která je zastihla ve věku krátce po čtyřicítce. Oba (i další členové jejich pražské karetní partičky) po osmašedesátém odešli do exilu: p. Táborský do Kanady, p. Blažek do Německa.
Dopisy jsou psané vyhraněně žoviálním, až exaltovaným stylem, je vidět, že pisatel byl humorista. (Alternativním vysvětlením by mohlo být, že dopisy psal p. Blažek pod vlivem).
Přemýšlel jsem, jaký hlavní dojem z knihy vlastně mám. Hlavní dojem z knihy mám myslím ten, že dnešního čtenáře (=mě) spojuje s autentickým všedním dnem pisatele před 40 lety.
Patří k tomu atmosféra pánské skupiny, která se mnoho let schází a opakuje pořád dokola stejné vtipy a hlášky. U p. Blažka je markantní jednak jeho přezdívka Klégr, která vznikla tím, že jednou vyšel fiktivní rozhovor s ním, kde si kladl sám sobě otázky jako vymyšlený novinář Klégr. Též se v každém dopisu vrací motiv Hondurasu, což navazuje na mladistvou historku, že p. Blažek napsal údajně honduraskému konzulovi do Vídně dotaz ohledně podmínek pro získání státního občanství Hondurasu.
Hlasy nad rukopisem Vaculíkova Českého snáře
Ludvík Vaculík
Po dokončení Českého snáře dal pan Vaculík rukopis hned zatepla k přečtení významným svým čtenářům a požádal je, aby mu napsali, co si o něm myslí. Ty ohlasy pak zase rovnou přepsal do sborníku a vydal v roce 1981 v samizdatu ve 27 exemplářích. Někdo mu nic nenapsal a jen mu vynadal, takže to zaznamenal p. Vaculík sám. Touto formou si zapsal i názor p. Fišera, což byl důstojník StB, který ho měl na starosti. Po převratu vyšel sborník normálně, s přidanou statí p. Havla, který byl v roce původního sborníku ve výkonu trestu, takže svůj ohlas napsal až o několik let později.
Obecně vyšly reakce tak, že o kom se ve Snáři nepsalo, tomu připadal zábavný. O kom (nebo o jehož manželce) se psalo, ten se zpravidla zdaleka tak dobře nebavil. Ale i mezi dotčenými se najdou kladné ohlasy.
P. Vaculík jistě má reportážní dar, takže samozřejmě to byl dobrý nápad pro jeho knihu: pro čtenáře Snáře je sborník přínosný, protože dále dokresluje vztahy a osoby, o nichž se v Českém snáři píše. Současně je to ale čtení místy hodně duchamorné, protože možná polovina příspěvků je zcela nudná. Myslím, že Český snář lze s úspěchem číst i bez současného louskání Hlasů nad rukopisem.
Je ale pravdou, že při tom zdlouhavém pitvání se v Hlasech mi došlo celkem jasně, že smyslem a hodnotou Českého snáře opravdu nejsou nějaké drby. Je to zážitek podobný, jako při četbě Vaňkova pokračování Osudů dobrého vojáka Švejka - až tam jsem docenil pomocí kontrastu, že Hašek prakticky vůbec nepsal o opravdu všedních a přízemních věcech, ale že nad zlou realitou jen lehounce a dovedně básnil, i když se to na první pohled třeba nezdá.
Sekyra
Ludvík Vaculík
Sám autor píše na záložce, že Sekyra byl jeho první vydařený román a že se mu samému pořád líbí.
Mně se tato kniha také líbila hezky. Vyšla poprvé v r. 1966, je autobiografická a popisuje příběh autorova otce, jak si ho syn zpětně vybavuje a co ho napadá při čtení dopisů, které otec psal před válkou z práce v Iránu.
Styl pana Vaculíka je dobře čitelný. Snad jen, že neuspokojuje mou touhu číst si krásné formulace a dokonalá vyjádření. Namísto toho všechno jenom nakousává a nic nedoříkává pořádně do konce. To však zase působí autenticky a osobně: s reálnými lidmi také spíše jen naznačujeme a nedeklamujeme každou banalitu.
Počítám, že klíčové dílo předsoučasného klasika, jakým je p. Vaculík, je určitě důkladně analysováno na akademické půdě. Takto blogově bych si poznamenal, že pro mě representuje literaturu reformních komunistů; těžiště příběhu je v 50. letech, kdy p. Vaculík st. (otec autora), chalupník a vesnická chudina, se pouští do veřejných funkcí. Členem komunistické strany byl v té době i p. Vaculík ml. (autor), který to popisuje z pozice první generace v rodině, která pracuje intelektuálně, neb byl journalistou v hl. městě Praze.
Rozhovory s Karlem Hvížďalou
Václav Havel
Vyprávění o prvních padesáti letech p. Havla, které sepsal po návratu z vězení, se čte pěkně a mohu ho čtenářům doporučit.
Led pod kůží
Vilma Kadlečková
Na čtení druhého dílu jsem se těšil a nebyl jsem zklamán. Jak jsem se do Ledu pod kůží ponořil, nemohl jsem se odtrhnout. Docela tlustá fantasy bichle byla za chvilku přečtena. Tak to má být – tak si představuji žánrovou literaturu: napětí, zvědavost, jak to bude dál. Když se nad tím zamyslím, tak i v tomto směru udělala autorka správně to hlavní, co měla. Vytvořila něco, co přitáhlo zpět ke čtení fantasy zhýčkané čtenáře, kteří už jinak sci-fi / fantasy celá léta nečtou (= já).