jaroslav0572
komentáře u knih
Tata a jeho syn
Arnošt Goldflam
Mimořádně čtivé, elegantní a vlastně lidské. Pan Goldflam je působivý člověk, velice křehký a zároveň mimořádně talentovaný na vícero činností. Samozřejmě, ústředním motivem je zde jeho vztah k otci; jednoduché to spolu neměli, ty hádky co vedli, jež většinou ke kompromisnímu řešení nevedly, byly často dost bizarní. Ale jsem rád, jak „Riša" vyzvedává oblast brněnského Krpole, jak mu docela předčasně odešel jeho milovaný dědeček a s jakou krásnou češtinou vypráví třeba o svém prvním pohlavním styku s brněnskou lehčí ženou. Kapitola o masovém vrahovi, jejž smrtelně bodnul kudlou (pořád nevím, jestli to je pravda) mne uhranula. Zároveň naplno rozumím problémům, jimž čelil při vyprazdňování se, avšak stejně jako já (pokud možno) to využil ve svůj prospěch.
Čtivá kniha, dávám plný počet hvězdiček a směle konstatuji: Arnošt Goldflam je především spisovatel a divadelní režisér, až teprve pak herec.
Smrt si říká Tutter
Luděk Navara
Táta mi tuhle knížku doporučoval, coby „tu echt" s pravým jménem ryzího nácka, kterého jinak známe jako Engelchena. Strašný osud nejenom Valašské Ploštiny, hrozné co se tam odehrálo. Neodpustím si jednu výtku; snaha vykreslit Tuttera jako pozdějšího chráněnce komunistů, je docela hloupá. Ano, mocnost za oceánem si vysoké šarže SS grupy schovávala, a malé ryby laskavě poslala před Norimberg. Ale Sověti tohle nepotřebovali dělat. Každopádně mrazivá knížka, dávám 85% hodnocení.
Smrt je mým řemeslem
Robert Merle
Zachycení celého života nacistické zrůdy. Co víc dodat, děsivé a aktuální. 100%.
Jak jsme se stali kolonií
Ilona Švihlíková
Brilantní ekonomka levicového ranku popisuje (rok 2015, zdůrazňuji) příšerný marasmus, do nějž se Česká republika dostala za dob Svobody a Demokracie. Rád si začtu i ve studiích pana Miloše Picka, kterého Švihlíková několikrát vyzvedává.
Podívá- li se člověk co všechno jsme byli s to vyrobit, opravit, vyvézt a těžit z toho na vlastním hřišti, nelze konstatovat nic jiného, než že jsme špinavá, exploatovaná kolonie výhradně západního kapitálu. Vývoz stovek miliard na dividendách matkám dceřinných firem u nás působících se dnes rovná pul bilionu korun. To je příšerné! Samozřejmě, že pokud Švihlíková napíše nějaký druhý díl, zajisté budou výsledky ještě tristnější než tehdá. Viz. třeba elektrika. 85% rozhodně dávám, mj. i za jasné ukázání na viníky v českých barvách neboli na diluviální pravici.
Slepé skvrny: O chudobě, vzdělávání, populismu a dalších výzvách české společnosti
Daniel Prokop
Daniel Prokop je jeden z mála pravidelných hostí na ČT24, kteří nepropadli bludu dokonalosti a kteří poměrně seriózně hodnotí socio-ekonomickou situaci v českém hájemství. Na tuhle knížku jsem se těšil, zklamán nejsem. I já vnímám, že populismus (populační klam) má v naší politice zelenou, naběhává na témata rozsévání strachu a vypichování jen toho, co se rádoby demokratům hodí do krámu. Vpravdě je v této studii vypovězena i tristní situace v českém školství, kdy se záměrně segregují lidé na ty „potřebné" a na ty „nechtěné". Skončit to nemůže dobře.
Jednu škarohlídskou poznámku si neodpustím. I Prokopova PAQ Research přeci může být hybatelem nálad ve společnosti, dokonce může veřejným míněním sama valchovat. Neříkám že tak činí víc než různé CVVM a podobné hlásné trouby, ale tohle riziko nelze zcela vyzmizíkovat. Hvězdičku dolů dávám za neustálé ostrakizování Trumpa a Zemana; zde možná až příliš sociolog dává najevo své rozšafné emoce.
Jinak ale hodnotím velmi vysoko, konkrétně 75%.
Geopolitika Ruska
Oskar Krejčí
Vždy je zajímavé číst díla trošičku se zpožděním. Ani tato více jak pětiset-stránková studie Ruska není výjimkou. Dnes je těžké na ulici, před kamarády, na pracovišti apod. vyjádřit solidární chcete-li nekonfliktní postoj k RF. Okamžitě se na vás sesypou jako na mršinu... nepusťej vás k lizu.
Tím, že jsem ještě ani ne dva roky dozadu slyšel o panu profesorovi Krejčím jen velmi zběžně z akademické půdy, neznal jsem jeho práci. První jsem zaslechl jeho masterclass v díle o Číně. Čili tu jsem četl první, ačkoli vyšla o pár let později než tato o RF. Je to excelentní ucelená práce, jež je vyzbrojena neporazitelnou zdrojovaností. Dávám 100% a deset navíc za mapy a i mnohé grafy mého oblíbence Štěpána Kotrby.
P.S. stejné hodnocení i u Geopolitiky Číny, čili nebudu tam psát komentář.
Hybridní politika
Jan Keller
Toto ne... psal jsem zde komentář, ale vymazali mi jej. Dávám jen 50%.
Nevěřte ani mně! aneb Špinavé triky i neuvěřitelné možnosti estetické medicíny
Roman Šmucler
Za dráhy Šmuclera moderátora a baviče se mi pan doktor hnusil. V posledních zhruba dvou letech zastává realistická stanoviska s přesahem do geopolitiky. A tady spolu s kolegyní dává moudré rady, jak nenaletět falešných lékařům a jak o sebe pečovat. Velmi pěkně ladí i design (smajlíky na ohodnocení péče), plus čas od času nějaká ta peprná historka ze života. 80% mohu s čistým svědomím dát.
Geopolitika Číny
Oskar Krejčí
Vysoce erudované statě a prózy prof. Krejčího na alternativní scéně mne přivedli i k jeho-zdá se- opusu magnum. Velmi zeširoka pojatá knížka o čtyř tisícileté říši, která dnes hraje prim v geopolitickém ringu. Utváření prostoru okolo dvou obřích řek nebylo jednoduché, mnohdy i dost krvavé. Ale Číně se daří a Krejčí to potvrzuje. Zároveň velmi dobře popisuje, že útoky západních dravců přicházely vždy po vodě, ne po souši. Odnáším si mnohé poznatky včetně Konfuciových tezí. A už se vrhám na geopolitiku Ruska. 100% spokojenost.
Vodárna
E. L. Doctorow
O nezapomenutelný čtenářský zážitek se žel bohu nejedná, to se pánové a dámy z nakladatelství Columbus pěkně zmýlili. Očekával jsem silně rozvinutou linku ohledně dávno zesnulého otce" Martina Pembertona, třebaže cesta v dostavníku po tajuplné Broadway až do samotného srdce Nového Yorku může být strastiplná i dobrodružná zároveň. Nic z toho nepřišlo, naopak jakoby by Doctorow nevěděl kam dříve; novinařina v každé druhé větě, jednou je hlavní hrdina na opulentním večírku, pak se ztratí, pak leží ve špitále, ale lyrika, tedy to, co vlastně Pemberton chce, není ani trochu naznačena.
Tohle se jinak velkému spisovateli nepovedlo. 30-40 ode mne.
Jak se dělá štěstí
Daniela Kovářová
Některé poněkud přehnaně dlouhé věty s dovětky přičítám ještě ne zcela vyzrálé právničky coby spisovatelky, takže jednu hvězdičku ubírám. Přirozeně coby ženská si dnešní paní senátorka bere na paškál chlapy, kdy se ženským pohledem mužům předvádí a oddává. Na tom není nic špatného, je to přirozený vývoj pozemského života. Paní doktorce jde především o spokojenou rodinu plnou dětí a vzájemné tolerance mámy a s tátou. Dítě za nic nemůže, pouze se narodilo, aby nakonec střídalo řidiče jako fusekle. Zajímavá pasáž se týká situace u zkoušejících v komisi před advokátními zkouškami; tam to je vždy na ostří nože, stejně jako třeba u maturit. 6 z 10 bodů mohu přidělit a budu se pouštět do dalších z Kovářové ranějších děl.
Moje máma Jana Brejchová
Tereza Brodská
Život a dílo herečky Brejchové, již nám svět záviděl, pardon, možná odtáhl. Terezka Brodská je milé děvče, má spoustu citu uvnitř, což prokazatelně verifikuje v obsažné vzpomínce na maminku. Nelituje ji, dokonce jí leccos když ji matička chovala i vyčítá, ale v žádném případě si nedovolí zpochybnit mámin talent, sex appeal a neuvěřitelně proměnlivou osobnost, která se vyvíjí vždy, když změní mužského. Exkluzivní fotografie z nichž mi nejvíc učarovaly momenty z Německa, kdy nádhernou Hanou dostal Ulrich Thein.
Nic co bych neočekával, nic nad čím bych se sentimentálně pohoršoval. Určitě 70-75% mohu ohodnotiti.
Nesmělí
Marta Dancingerová
Až z rozhovoru mj. o Kukačkách jsem se dozvěděl, že paní Marta ráda píše a pozoruje osudy obyčejných lidí. Dílko o Nesmělých tedy pro bylo jasnou volbou. Souborník povídek o těch, jimž není v životě zcela přáno je psán podmanivým byť s ne zcela srozumitelným jazykem. Paní Marta (ale teprve začíná, takže se bude jistě zlepšovat!) mnohdy zbytečně odskakuje od podstaty sdělení, frázemi, že jí zaskočil kousek ananasu z pizzy Hawai"(o Rudovi), nebo až příliš uondanými frázemi, nevedoucími ke společnému poznání Vaška jr. s Vaškem sr.
Jenomže sílu těmto kraťoučkým textům dává Dancingerová právě poznáním každodenních zápasů hrdinů/outsiderů s nepřízní osudu, když jsou manipulováni někam, kde jim není přirozeně dobře. Za začátek spisovatelské kariéry dávám 65% spokojenosti svého ega. A těším se, co dalšího tato vynikající herečka napíše.
Byl jsem agentem CIA
Philip Agee
Myslím si, že éra svévolnosti CIA a americké government se postupně blíží ku svému konci. Ale to co prováděly tajné služby vyspělého Západu" rovnalo se vměšování se do svobodných států a jejich rozhodování. Zjednodušeně, to co nekonvenovalo liberalistickému-kapitalismu, a kde se byť pouze slůvkem hovořilo o podvratných živlech z SSSR či jiných satelitech, tam musely jůesej" strkat své rypáčky. Philip Agee má můj obdiv, že ač byl odhodlán splniti svůj úkol ať už v Ekvádoru nebo v Uruguay, už tehdá mu to nepřišlo košér. Paradoxně nejvíc jde mráz tělem, když Agee vypráví o přihlašovacích túrách po roztodivných barácích pod hlavičkou CIA, obehnaných ostnatými dráty, kde hlavní slovo měly detektory lži, coby příprava cvičných psů na míse v zahraničí.
Super dílo, které je slušně dostupné v knihovničkách. Jednoznačných 100% za otevřenost i za kritiku praktik vlastní velmoci.
Komunistické zločiny a CIA (Výbušnina - Operace CIA Splinter Factor)
Stewart Steven
Autora této překotné knihy sotva můžeme obvinit z příklonu na bolševickou stranu, o to je tedy cennější, že něco takového sepsal. Podivuhodní bratři vykukové John Foster a Allen Dullesovi shromáždili politickou moc, úředníky, velmožná sídla, když zákonem o National security aggency stvořili monstrum na rozvracení politických systémů (jak jinak než prokomunisticky orientovaných) po celém světě. Tento příběh v sobě kloubí touhu po moci bez nitky politování na milionech zabitých duší a zpitvořených rodin, s využitím osob, které byly snadno manipulovatelné.
U nás téma procesů z raných padesátých let znovuotevřel Miloslav Ransdorf, když se dostal až k samé podstatě „agenta chodce", tajné službičky plk. Moravce a zločinné skupiny soudruha Slánského. Bohužel, krátce po švýcarské anabázi byl umlčen(†).
Poučení bych hledal různá, jen mi nejde do hlavy chování polských činitelů i dnes, v roce 2022. Ti snad chtějí býti místodržícími navěky! Poučné, mrazivé a samozřejmě degradující jakékoli propagandistické manýry naší doby tzv. postkomunistcké. Autorovi děkuji, a dávám 80% hodnocení, jen nesouhlasím s jeho rozborem sovětského „klidu zbraní" při varšavském povstání z druhého viselského břehu.
Il Boemo: Průvodce po životě a díle Josefa Myslivečka
Daniel E. Freeman
Působivé ozřejmění o Il Divino detto Il Boemo, jehož hudbu z duše miluji. Vidíme snahy o znovuzrození hudby tohoto neprávem opomíjeného mistra vážné hudby, zdaleka nejen filmem pana Václava s Vojtou Dykem. „Muž ze Sovových mlýnů", jemuž otčím za nechal dluhy, s bratrem Jáchymem se vůbec nevídal, měl život roztodivný, ale zcela ne jednoduchý. Jak sám pan Freeman uvádí, životopis Pepíčka Myslivečka vychází největším dílem dík korespondenci s otcem/synem Mozartovými, kdežto prvně jmenovaný zcela nechutně Myslivečka nakonec života hanil. Se ženami si mistr Mysliveček užil, ale nemáme doklady o nějakém tom nemanželském potomku.
Tvůrcům, kteří si dávají práci a nachází nové anály o J. M., fandím. Mají vizi a vědí, čeho chtějí dosáhnout. A kdo ví, třeba nebude Mysliveček tím posledním, koho z epochy barokní aktualizujeme. Dávám jednoznačných 100%.
To je on!: O té, co si říkala Toyen
Milena Štráfeldová
Poslední necelé dva roky je to s aureolou slečny Čermínové ze Smíchova bezmála olbřímí: velkovýstava „Snící rebelka" překračující hranice naší země, katalog jejích prací Karla Srpa ml. a zde dočtená monografie paní Štráfeldové. Není divu, tato ženština s tak trochu klukovskými rysy nepřestává fascinovat, a asi i proto dostane od Sekyra Group čestné místo na bulváru Smíchov City. Pokud jde o samotný obsah knížky, pak musím konstatovat, že se nejedná pouze o biografické pasáže TOYEN, nýbrž celého Devětsilu a surrealistů, zejména pak Štýrského, Teigeho, Heislera, Nezvala či Bretona. Nejvíce dojemné a plastické jsou zápisky o rodině ze smíchovského paneláku, kde maminka obě dvě dcerušky (Zdeňka byla od Marie starší o šest let) vede k samostatnosti a k tomu, že každá pořádná ženská se má vdát. Zdeňce se něco takového povedlo poměrně záhy, TOYEN se neprovdala po zbytek života. Místo aby maminku s tatínkem poštmistrem potěšila svou pílí ve škole, maluje obrázky a chodí na schůze začínajících sociálních demokratů a komunistů. Toyen byla vůbec avantgardní prakticky ve všem, včetně dlouhých kalhot, které měly evokovat její „mužství". Významné přátelství získala u Jaderského moře s významnými surrealisty, které přijala za přátele. Čím víc se blížil k hranicím ČSR Hitler, tím více houstla atmosféra, navíc TOYEN už neměla ani tatínka ani milovanou maminku, což je snad nejstatečnější žena celé této monografie.
Po odjezdu do Paříže (exil) se vydala Toyen přeci jen malinko jiným uměleckým směrem, více měla potřebu ukazovat své krásné a niterné ženství, na které nebylo v průběhu desítek let zkrátka vůbec čas. Bohužel paní Štráfeldová sklouzla (není jediná) k onomu hanobení všeho, co se odehrávalo od roku 1948 v Československu, a tak mne trošičku na závěr popudila. Ovšem jinak patří tato literatura mezi bombastické příspěvky mezi sortu umělců, kteří neměli lehké živobytí, přesto nechali nesmazatelnou stopu v umělecké branži s přesahem k empirismu. A jedna středně vysoká žena původem ze Smíchova jim všem vévodila, byť po svém. TOYEN čili Maruška Čermínová ode mne v této knížce dostává 85% hodnocení s příslibem, že se začnu o meziválečné básníky, malíře atp. více zajímat.
Pan ministr
Lenka Procházková
Problémem tohoto úzkého psaníčka je faktor čas. Tím že se jedná o poslední období diplomata J.M. nemohlo dojít ke kritickým postojům vůči tematizované osobě. Co dělá madam Davenport po Masarykově boku neustále, taktéž nechápu. Na druhou stranu oceňuji vyznačení kladných charakterových rysů mj. výborného hudebníka, který měl práci bránit ohroženou demokracii. Lenka Procházková (dodávám ad hoc.) je velkou ženou: za socialismu v disentu, v roce 2022 opět v disentu jen v opačné roli. Zvláštní paradox a ukázka absurdního údobí, v němž žijeme. Ale přeci jen u Masaryka mi chybělo důvěrnějšího popsání reálií, které vrcholily v poválečné Evropě. Přinejlepším tedy 60% bodů.
Konečná diagnóza
Arthur Hailey
Román jinak bezvadného spisovatele jsem moc nepochopil. Ze začátku docela slušně popsána situace na patologii, kde vládne chronicky naštvaný leč spravedlivý doktor Pearson, pak přicházející nová tvář, jejíž manželka je před porodem, ale konečný dojem se jaksi vůbec nedostavil. Mezi řádky lze vyčíst silný podtext střetu konzervativního a liberálního přístupu k medicíně. Ale těch spletenců a zbytečných úhybů od podstaty sdělení je tam přespříliš. 55% mohu dát.
Malá pevnost Terezín
Václav Novák
Nakladatelství Naše vojsko je instituce, jež se vždy zaobírala pojmem vlastenectví a činí tak (v různých podobách) dodnes. Utrpení vězňů v Terezíně na Litoměřicku, zejména tedy v tzv. Malé pevnosti bylo zdokumentováno vícekrát, avšak ještě nikdo si nedal tu úmornou archívní práci, aby zevrubně popsal základy této mohutné stavební a bludištní konstrukce, tedy to proč vznikla, jak vznikala a jak se účel jejího působení když ne měnil (uvědomme si, že sloužil výhradně jako ochrana státu před nepřítelem a kasemata pro nepohodlné jedince), tak alespoň modifikoval. Ačkoli si největší slávu když to tak řekneme Naše vojsko vydobylo za socialismu, nepůsobí více jak 300 stránková kniha jako glorifikace soudružské sounáležitosti, ačkoli velmi správně autoři uvádějí, že za období nacistické genocidy tvořila největší část vězněných, mučených a vražděných komunistická elita napříč zaměstnáními (novináři, lékaři, politici etc.) a Rusové.
Dnes už si ani to neuvěřitelné utrpení tisíců jedinců v Malé pevnosti neumíme ani představit; naše schopnost pochopit tu bídu, strach, ponížení a přeci i obdivuhodnou odvahu zachraňovat životy druhých, končí tím, když se na ono činu pojedeme podívat a zavítáme i k památníků obětí. Tak či onak, nemohu než dát plné, tedy stoprocentní hodnocení.
