Jass komentáře u knih

Na jednu stranu se mi zdá, že autoři trochu narazili na strop... ale ten strop je tak vysoko, že na tom skoro nezáleží!
Tenhle díl je jiný než ty předchozí, ale musím říct, že se mi ta jinakost líbí. Představa Dali jako Choť Pána šelem je pro mě prostě neskutečně komická.
Mini spoiler
Trochu mě překvapilo, že Kate po Tom neměla žádné následky, když si vezmu, co všechno se mohlo stát... A ona zapomene jednu věc... Trochu předvídatelné... Ale pořád je to Kate a pořád je to skvělé.

5 13.10.2016

S každou další Martinovou knihou, mi připadá geniálnější a geniálnější. Tohle byla taková rozkoš! Vážně nechápu, proč všichni tak visí na Písni ledu a ohně, jo, taky ji mám ráda, ale tohle je prostě ještě daleko lepší. Uznávám, že jedna nebo dvě povídky byly celkem o ničem (Noc Vampýrů, Noční směna), ale přesto mě naprosto dostaly a na tom se ukáže, že někdo umí psát. Asi nejlepší za mě byla Osamělé písně Larena Dorra - asi si prostě potrpím na smutné příběhy. Stanice Šerá voda byla naprosto skvělá a nebudu vysvětlovat, proč, protože pak byste si to zdaleka tak neužili. No, celé to prostě bylo skvělé, můžu jen doporučit. Kvůli Martinovi mám sci-fi daleko radši než dřív, už se moc těším na další jeho knihu. Tahle se mi líbila snad ještě o krapet víc než sbírka Píseň pro Lyu.

5 30.09.2016

Čaroprávnost mě příjemně překvapila, protože jsem tu dostala to, co jsem v Pratchettových knihách tak dlouho postrádala - děj... Pořád nejsem úplně spokojená, ale rozhodně to s ním nevzdávám. Věřím, že jsem prostě jenom ještě nenašla tu svoji knihu.

5 07.08.2016

Poslední dobu mám opravdu šťastnou ruku při výběru knížek, tato mi opět skvěle sedla do nálady. Bylo vidět, že přesto, že je kratší, strávila nad ní autorka mnoho času a bavila se s lidmi, kteří zažili něco podobného. Jediné, co bych vytknula je, že knížka mohla být trochu delší, všechno se stalo možná až příliš rychle... Na druhou stranu je ale text kompatibilní a rozhodně není zbytečně roztahaný. Rozhodně doporučuji, skvělé čtení na jedno odpoledne/večer.

5 29.06.2016

Rozhodně to není žádná oddychová četba, i když knížka není dlouhá a čte se celkem lehce, hrozí tu jisté nebezpečí, že vás konec značně zdeprimuje. Nevadí mi špatné konce, ale tenhle byl tak pesimistický - jako ostatně celá kniha. Ovšem psychologický rozbor to byl úžasný, rozhodně doporučuji, vážně to stojí za přečtení.

5 21.06.2016

Tak tohle byla ta nejkrásnější věc od Wilda, co jsem četla. Ne, že by ostatní jeho díla byla špatná, ale občas mi přišla poněkud nedospělá (ne, že já bych byla vyspělá...), ale v tomhle díle jako by najednou opravdu viděl to, co je v životě důležité. Asi to bude tím životním zklamáním, ale konečně mi přišlo, že dokáže vidět krásu (kterou je tak posedlý...) v maličkostech.

5 06.03.2016

Mě se to kupodivu dost líbilo (promiňte, nemůžu odolat, když někdo nějakou knihu naprosto sepsuje, musím jít prostě proti proudu...). Musím uznat, že jsem čekala, že příběh bude převyprávěný, ale mně se právě dost líbilo, že austenovský styl zůstal zachován (až překopírován...). Pýchu a předsudek (i obecně knihy od Austenové) mám velmi ráda, ale zjistila, jsem, že když se pokouším dát si re-reading nějaké knihy pokaždé u toho usínám. Poprvé mi přijde skvělá, podruhé už tak ne. Tahle kniha mi umožnila si zopakovat Pýchu a předsudek bez chrápání... Uznávám, že práce autora tu byla minimální a opravdu toho vlastně napsala víc Austenová, ale bylo to příjemné osvěžení. Opravdu se těším na film, trailery vypadají božsky.

5 18.01.2016

Stále jsem v procesu čtení, ale prostě se musím vyjádřit už teď... V polovině jsem si musela dát pauzu, protože můj mozek přestával zvládat pojímat všechny ty informace, opravdu obdivuji podrobnou propracovanost tohoto světa. Martin sám říkal, že necítí potřebu, navštívit ve své knize, všechna místa na mapě, tímto nám to ale umožnil a já jsem nadšená všemi podrobnostmi. Ke knize jsem přistupovala s řadou otázek, z nichž většina zůstala nezodpovězena, to mě ale jen utvrdilo v tom, že jich dost bude důležitých, protože některé ty díry v textu jako by na mě zíraly. Mrzelo mě, že tam není trochu víc o Severu a rodu Starků, o Robertově rebélii a Harrenovském turnaji, ovšem bohatě mi to vynahrazuje podrobně popsaná historie rodu Targarienů (nejvíc mě asi zaujal Aegon dobyvatel a Aegon III.) a osvětlení toho, jak to vlastně bylo s těmi Andali a Rhoyny. Další věc, která mi přišla naprosto skvělá, je skutečnost, že kniha do jisté míry působí, jako by ji psal někdo jiný, Martin se osvobozuje od způsobu, jakým o zmiňovaných charakterech psal ve svých knihách a dívá se na ně z nového úhlu. Ilustrace jsou samozřejmě taky skvělé, i když ženské portréty často působí jako panenka Barbie. Co mě ale skutečně naštvalo je překlad, nechápu, proč to překládali tři lidé, z nichž ani jeden nepřekládal z předcházejících knih Písně ani jednu. Když jsem viděla, že Egga přeložili jako Vejce, měla jsem pocit, že mi právě vypálili oči z důlků. To samé platí u Shierry Seastar, u které se najednou rozhodli, že její jméno také přeloží, nechápu, že si jedno nakladatelství nemůže jména sjednotit (vždyť přece argo to s Rytířem sedmi království zvládlo bez problémů....). Také se tam objevují faktické chyby u těch ale už těžko říct jestli jsou chybou překladatele, nebo spisovatele...

5 01.01.2016

Jediné, co mě při čtení rušilo, bylo, že jsem se stále musela vracet myšlenkami k Benjaminově matce, zaprvé nechápu, jak by mohla porod takového staříka přežít, také mě udivovalo, že Benjaminův otec ji až na jednu nezodpovězenou otázku také vůbec neřešil. Matka prostě zmizela. Jinak za mě velmi dobré, původně jsem to četla jen kvůli češtinskému semináři, ale četbu jsem si užila.

5 01.12.2015

Miluju retellingy a tohle je jeden z těch obvzláště povedených, celý příběh je takový jemný, romantický až křehký. Lindy je prostě skvělá a stejně tak Adrian. Příběh krásky a zvířete jsem měla vždycky ráda a tady je to úplná dokonalost. Co se mi ale hrozně líbí je, jak je kniha graficky udělaná, to trnové písmo sice není nic moc, ale aspoň zapadá do kontextu, fotka je děsná, ale miluju pružnost obálky, přesto že je pevná a úplně nejkrásnější jsou ty růže z vnitřní strany obalu, je to nádherný vzor... Knihu považuju za mnohem lepší než film, protože, i když to nerada říkám, tak to nejlepší na celém filmu je Alex Petyfer a ten většinu času nevypadá jako on, takže.... knížka byla lepší :D

5 23.09.2015

Hodnotit tuhle knihu je pro mě těžké, když jsem ji začala číst přišla mi celkem nudná, začátek byl rozvláčný a ta kniha mi přišla prostě divná, ale pak jsem se do té podivnosti zamilovala. Postavy byly naprosto skvělé, ať už ty staré, jako René nebo Pierette, tak Gabe, který se připojí až v prostřed příběhu, tak Rowe(aspoň doufám, že si to jméno pamatuju správně...). Příjemně mě překvapilo, že to nebyla kniha stylem holka potká kluka a žijí spolu šťastně až do smrti, i když se potkali na střední. Líbila se mi nevysvětlenost některých částí, jako třeba proč se Ava narodila s křídly, proč Emilliene vidí duchy, proč má Viviene tak dobrý čich, nebo proč je Henry takový jaký je (další skvělá postava...). Celkově z mám z téhle knížky vážně dobrý pocit.

5 22.06.2015

U Kronik prachu jsem psala, že tenhle dodatek má pro mě potenciál celkové hodnocení tohoto příběhu vylepšit. (Kroniky jsem ohodnotila čtyřmi hvězdičkami s poněkud přivřenýma očima.) Se smutkem konstatuji, že tato situace nenastala, celkové vysvětlení Thomasova chování bylo totiž ještě o něco slabší, než jsem si představovala a celkově... ani nevím, co k tomu mám říct, prostě mě to neuspokojilo, námět skvělý, provedení mohlo být daleko lepší. (Na druhou stranu moje výtky jsou velmi subjektivní a specifické, tak se nenechejte odradit.) Asi nejvíc mě zaujal příběh Elisy, ale... celkově prostě... na mě byl autorčin průzkum doby do které příběh zasadila nedostatečný, neustále mě něco z děje vytrhávalo. U Kronik prachu jsem tenhle problém (tolik) neměla, protože jsem byla přesvědčená, že autorka schválně nechává dobu trochu ambivalentní a přimíchává do ní kapku steampunku, jenže tohle přesvědčení se ukázalo jako liché, když autorka udává přesná data, kdy příběh začíná atd... Drobná lekce z odívání, kde mají dámy korzety na holé kůži už je prostě vrchol. (Ano, jsem hnidopich a je mi to srdečně jedno.) Pohled do zákulisí byl jinak fajn, ale celkově mě to celé vlastně trochu zklamalo.

4 04.08.2021

Eh... říkám to hrozně nerada, ale tohle bylo zkrátka zklamání. Sonety jako básnická forma mě neskutečně fascinují. Obzvláště si potrpím na jejich anglickou formu, to poslední vypointované dvojverší, kdy se všechny nitky provážou... *chef's kiss* Proto jsem se nemohla ubránit zklamání, když jsem zjistila, že Sydney ještě píše sonety Petrarkovské (teda, ne úplně, ale k tomu se ještě dostaneme). Nicméně mojí hlavní motivací k četbě téhle knížečky byla touha po poznání - Jak se z andělské paní Guinizelliho školy mohla stát černá dáma sonetů? Takže ze studijního hlediska to byla četba fascinující, nicméně sama o sobě... příznávám, že si mě nedokázala získat.

7
Když Příroda do černi zahalila
zrak Stellin, kryjíc jeho třpytný jas,
chtěla, jak malíř, tvůrce veledíla,
stínem na světlo upozornit nás?

Nebo si střídmou barvu vyvolila,
abychom zázrak ten viděli snáz?
Či aby rouškou nezakrytá síla
nevydala nás žáru na pospas?

Jen zázračnou moc chtěla ukázat?
Byť černá zdá se opakem být krásy,
dala právě v ní kráse rozkvétat?

Ať tak či onak: rozhodla se asi,
že sídlo Lásky má šat smutku mít,
na počest těm, co pro ni budou mřít.

Nicméně se domnívám, že Sidneyho chyba je to jen zpola (možná jen ze třetiny...). Překlad je velmi poplatný české tradici, obzvlášť písně na konci mají velmi český rytmus a z toho důvodu se skoro nedají číst (pravda, na originál jsem se raději nedívala). U pár sonetů jsem se na originály dívala a... působí zkrátka úplně jiným dojmem, překlad dělá naprosto nepotřebné změny (třeba mění vrabce na špačka a ne, není to kvůli rýmu) a často se zbytečně pokládá do kýčovitosti, kterou Sidney spíše zakrývá.
Nicméně z hlediska snahy o pochopení sonetové formy to bylo fascinující. Sidneyho sonety už totiž ukazují náznak přechýlení k anglické formě, u některých ta závěrečná trojverší dokonce vypadají tak uměle, že jsem v jednu chvíli byla přesvědčená, že to překladatel zpackal a narval anglický sonet do italské formy. (Je teda pravda, že v anglické verzi chybí rozdělení do slok, takže tam to nepůsobí jako pěst na oko.)
A i tématicky tu můžeme sledovat náznaky budoucího Shakespeara - černá dává kráse vynikat, ale sama o sobě krásná není. Stella je hvězda, což když se nad tím zamyslíte, nemá k andělovi tak daleko, ale tématem je i její tělo a rozhodně není dokonalá. A to ani nemluvím o tom, že Penelopa Rich, která je jejím předobrazem, je vážně fascinující historickou postavou a černé dámě... není nepodobná.
Celkově velmi zajímavá četba, ale ne úplně pro mě. Alžbětinská literatura je velmi sofistikovaná a tehdejší kultura se od té naší v mnohém lišila... Možná jsem zmlsaná z Hilského vydání Sonetů, ale s přiměřeným poznámkovým aparátem, novějším překladem a zrcadlovým textem by tenhle cyklus vážně prokouknul. Takhle... eh...

4 16.07.2021

Hrozně se mi líbí komentář Lori_S "... a přitom taková blbost!". Přesně, tohle je taková blbost... ale tak milá :D
Textu v knížce moc není, ale obrázky jsou NÁDHERNÉ. Dobrá, možná nemusí každého uchvátit, ale já mám pro tenhle typ perokresby slabost a... tahle knížka je celkově hrozně krásně udělaná. Je neskutečné potěšení si jí listovat a.... přitom je to taková blbost :D
Myslím, že tahle knížka by byla skvělým dárkem jak pro děti, tak i starší kreativní duše, případně milovníky pěkných a kuriózních knih.

4 13.05.2021

Tahle knížka je dobrá, ne více, ne méně. Není to žádné veledílo, navíc byla napsaná okolo roku 2012, takže už je skoro deset let stará (eseje nebyly psány najednou, takže některé jsou novější, některé starší). Autorka má v řadě ohledech rozdílnou zkušenost (od té mojí) - patří k jiné generaci, jiné zemi... Ale přesto mi poskytla určité zrcadlo a nápady, jak se na některé věci podívat zas trochu jinak. (Předem se omlouvám za megacitace, ale nemohla jsem si pomoct...)

"A similar kind of aggression against the slipperiness of the work and the ambiguities of the artist’s intent and meaning often exists in literary criticism and academic scholarship, a desire to make certain what is uncertain, to know what is unknowable, to turn the flight across the sky into the roast upon the plate, to classify and contain. What escapes categorization can escape detection altogether.
There is a kind of counter-criticism that seeks to expand the work of art, by connecting it, opening its meanings, inviting the possibilities. A great work of criticism can liberate a work of art, to be seen fully, to remain alive, to engage in a conversation that will not ever end but will instead keep feeding the imagination. Not against interpretation, but against confinement, against the killing of spirit. Such criticism is itself great art.
This is a kind of criticism that does not pit the critic against the text, does not seek authority. It seeks instead to travel with the work and its ideas, to invite it to blossom and invite others into a conversation that might have previously seemed impenetrable, to draw out relationships that might have been unseen and open doors that might have been locked. This is a kind of criticism that respects the essential mystery of a work of art, which is in part its beauty and its pleasure, both of which are irreducible and subjective. The worst criticism seeks to have the last word and leave the rest of us in silence; the best opens up an exchange that need never end."

Dobrým příkladem může být hned první esej, nemyslím, že jsem v téhle situaci někdy skutečně byla - samozřejmě se mi stalo, že někdo můj názor ignoroval (pasivně i aktivně), ale nemám pocit, že by to bylo spojené s mým genderem (nebo alespoň ne primárně). Nicméně mi to pomohlo nahlédnout důvody toho, proč často zcela jasně neformuluji svůj názor, nebo ho ostře neprosazuji, nebo proč se cítím nejistě, když se najednou ukáže, že jsem v opozici proti ostatním...
Většina ostatních esejů je velmi zaměřená na americké prostředí (což je taky část důvodu, proč jsem tak překvapená, že knížku přeložili) a proto je těžké nějak si je vztáhnout k vlastnímu životu (mimo hlavní poselství). Většinou jsou těžce depresivní a znovu, moje osobní zkušenost je jiná - čímž nechci říct, že si autorka vymýšlí, ale spíš, že se mi zdá, že situace v České republice je lepší než v USA a Indii. Místy mi přišlo, že autorky trochu zlehčuje domácí násilí páchané na mužích (to, že málokdy končí smrtí neznamená, že jde o menší problém - nebo... jak můžeme vůbec porovnávat, co je menší a co větší problém, všechno je to hrozné). Ale chápu, že to nebyl její záměr a jen se chtěla věnovat něčemu jinému (přesto myslím, že trochu taktnější formulace by místy neuškodily).

"My own task these past twenty years or so of living by words has been to try to find or make a language to describe the subtleties, the incalculables, the pleasures and meanings – impossible to categorize – at the heart of things. My friend Chip Ward speaks of “the tyranny of the quantifiable”, of the way what can be measured almost always takes precedence over what cannot: private profit over public good; speed and efficiency over enjoyment and quality; the utilitarian over the mysteries and meanings that are of grater use to our survival and to more than our survival, to lives that have some purpose and value that survive beyond us to make a civilization worth having.
The tyranny of the quantifiable is partly the failure of language and discourse to describe more complex, subtle, and fluid phenomena, as well as the failure of those who shape opinions and make decisions to understand and value these slipperier things. It is difficult, sometimes even impossible, to value what cannot be named or described, and so the task of naming and describing is an essential one in any revolt against the status quo of capitalism and consumerism. Ultimately the destruction of the Earth is due in part, perhaps in large part, to a failure of the imagination of to its eclipse by systems of accounting that can’t count what matters. The revolt against destruction is a revolt of the imagination, in favour of subtleties, of pleasures money can’t buy and corporations can’t command, of being producers rather than consumers of meaning, of the slow, the meandering, the digressive, the exploratory, the numinous, the uncertain."

Esej o Virginii Woolfové lehce vyhrává v mých očích první místo (z něj jsou také obě citace). Vhled, který má autorka do literatury a síly slov je úžasný.
Jako největší problém téhle knihy ale vnímám naprostou absenci bibliografie (pokud ji do překladu náhodou nepřidali...). Autorka sama to v doslovu reflektuje s tím, že by poznámky byly příliš obsažné a že se dají dohledat v online verzích... No... nesouhlasím. Zaprvé, jako líný moderní čtenář musím podotknout, že přeskakovat mezi dvěma verzemi kvůli poznámkám je hrozná otrava. Zadruhé, je poznámka o existenci poznámek až na konci knihy. Zatřetí, například esej o Virginii ani žádnou online podobu nemá, protože se původně jednalo o přednášku. Pokud byla bibliografie moc dlouhá, mohla nám alespoň dát nějakou zkrácenou verzi... Například mě zaujala zmínka o tom, že některé národy Evu uctívaly za to, že lidstvu přinesla "plnou lidskost", ale které to byly, nebo kde vůbec takovou informaci vzala...

Závěrem, dobrá kniha k zamyšlení s určitými nedostatky. Taky skvělá reklama vlastním knihám, na pár z nich se rozhodně chystám...

4 12.05.2021

2/2 (Jedná se o druhou část komentáře)
Ale asi by bylo vhodné přejít ode mě ke skutečnému předmětu této knihy. Asi by bylo dobré říct, že pro mě řada historek/reálií nebyla nová, protože jsem je buď na některé jeho přednášce zaslechla, nebo se je dozvěděla jinde... Snad proto pro mě tato kniha byla skvělá, vzala tu změť vjemů a doplnila k nim kontury a linie, doplnila souvislosti, které mi chyběly. Kupříkladu jsem se dozvěděla, že pan profesor zvažoval františkánskou dráhu, jak se dostal jako rusofob k rusistice a že napsal román.

"Léta jsem se pohoršoval: Vy neznáte toto, vy neznáte tamto? Zcela podle klasického legračního obrazu umanutého profesora, který obrací oči v sloup, že studenti nečetli tu a tu podle jeho mínění významnou knihu, neumějí ten a ten jazyk... Obávám se, že v mladších letech jsem hřešil tím, že jsem se takto choval. Dnes, když studenti něco – cokoliv – neznají, jim to prostě vysvětlím, nebo poradím, kde to najdou."

Řekla bych, že i dnes si pan profesor určité interní obracení očí v sloup neodpouští, nicméně se jedná o velmi zdařilou reflexi jeho vlastních nedostatků. A asi i jediného jeho nedostatku, který by se dal vztáhnout i na tuhle knihu. Dělá to totiž znovu... Předpokládá, že víme :D O řadě věcí se mluví bez udání základních reálií, přičemž... to v řadě případů tak úplně nevadí, ale kupříkladu si myslím, že pár konkrétních slov o aféře okolo udělování Putnovy profesury by neškodilo. Ano, v době sepsání knihy to bylo žhavé téma, ale přiznám se, že vzhledem k tomu, že jsem mladšího ročníku si podrobnosti nevybavuji a na událost je opakovaně naráženo... (Jsem holt líný moderní čtenář, který chce všechno až pod nos...)

"...kritik se má především ptát, o co autorovi šlo, jaké byly intence toho kterého díla, a teprve pak, jak toto dílo své intence naplnilo. Nemá mu chtít podkládat intence jiné. Pokud možno ani ne svoje."

Jak už bylo řečeno níže, kniha je výborně uspořádána. Osobně mě asi nejvíce zaujala část první "Osoby", hlavně z toho důvodu, že se tu vyskytovala řada jmen, která už jsem znala a tady se mi dostalo určitého propojení. Místa byla na můj vkus trochu dlouhá, ale ono to asi zkrátit nešlo (a kdybych knihu četla delší dobu jako normální lidé, tak by mi to asi ani nepřišlo...), třetí část pak byla v řadě věcí osobnější a knize dodávala jakési ukotvení. Vynikající kniha, vřele doporučuji. S tím, že je to rozhovor, takže nečekejte závratnou hloubku (na řadě míst jsem si říkala, že bych se tam klidně ještě chvilku zdržela), na druhou stranu můžete čekat lehounké čtení.

Na konec dvě doporučení, která se mi s touto knihou spojila:
1. Pokud vás zajímá téma, v této knize také nakousnuté, církevních seminářů za komunismu, vřele doporučuji film „Služebníci“ (2020), s tím, že je to ale dílo maximálně depresivní (to jen pokud vám to nedošlo už z tématu…)

2. Pro milovníky intelektuálního humoru: Putna v této knize zmiňuje závěrečný díl pořadu „Síto“, který se svými přáteli natočil jako mystifikaci – téma Teletubbies. Zatím jsem teprve v polovině, takže k tomu pravému bizáru se teprve propracovávám, ale rozhodně to za shlédnutí stojí. (https://www.youtube.com/watch?v=JQ3T89zXG_s&t=1902s)

P.S. Vulgarismy v literatuře/akademickém prostředí také nijak zvlášť nevítám, nicméně je pravda, že pan profesor je nikdy nepoužívá na prázdno, jak tomu učí naše doba. Ne, jeho vulgarismy jsou téměř vždy na svém místě a navíc kreativně barvité. Tudíž, za mě, ano…

P.P.S. Kniha také může sloužit jako výborný rozcestník doporučení další četby.

4 05.05.2021

(SPOILER) Obvykle každý nový rok začínám některou svou oblíbenou knihou, tentokrát jsem to ale s tím vším náporem nějak nezvládla... Lepší pozdě, než nikdy...
Nikdy bych nechtěla tvrdit, že je tahle kniha dokonalá, ale je to kniha, kterou jsem ve svém životě potřebovala a přečetla jsem ji přesně v tu pravou chvíli. Cather je hrdinka se kterou neuvěřitelně souzním (takže bych jí pochopitelně občas ráda něčím vzala po hlavě), ale nepodobá se mi natolik, aby mě to rozčilovalo (protože kdo by chtěl číst knihu o sobě?).

"She finished getting ready with plenty of time to eat breakfast, but didn't feel up to braving the dining hall; she still didn't know where it was, or how it worked...
In new situations, all the trickiest rules are the ones nobody bothers to explain to you. (And the ones you can't google.) Like, where does the line start? What food can you take? Where are you supposed to stand, then where are you supposed to sit? Where do you go when you're done, why is everyone watching you? ... Bah."

A pak je tu Levi, dokonalý muž, který ale má své chyby.

"What's the plan?" she asked.
He grinned. "My plan is to do things that make you want to hang out with me again tomorrow. What's your plan?"
"I'm going to try not to make an ass of myself."
He grinned. "So we're all set."

Navíc pokaždé zapomenu, jak moc miluju Reagan a její přátelství s Cath.

"I feel sorry for you, and I'm going to be your friend."
"I don't want to be your friend," Cath said as sternly as she could. "I like that we're not friends."
" Me too," Reagan said. "I'm sorry you ruined it by being so pathetic."

Celá linka s profesorkou Piper je tak dobrá a tak uvěřitelná. A stejně tak ta s Nickem. Ne, že bych si jejich četbu nějak zvlášť užívala, ale to je proto, že mi až příliš připomínají realitu. Rodinná zápletka mě pak baví asi nejmíň, ale taky je dobře napsaná a bezpochyby je dobře, že tu je.

"But once she was standing in Professor Piper's office, and Professor Piper was Blue Fairy-smiling at her, Cath couldn't say it out loud.
This is so obviously about me needing a mother figure, she thought, disgusted with herself. I wonder if I'm going to get swoony around middle-aged women until I am one."

Celkově tahle kniha obsahuje spoustu skvělých myšlenek, které ke mně promlouvají a humoru, který si nejde než zamilovat. A při tomhle čtení jsem zjistila, že obálku kreslila Noelle Stevenson aka autorka Nimony - což mě přimělo přemýšlet zároveň nad Bazem a Simonem a Temnotajem a Zlatobříškem a... wow, jaktože jsem to neviděla hned?
Osobně mi tu úryvky ze Simona vůbec nevadily, do textu se úžasně hodí (i když je pravda, že při minulých re-readincích, jsem je většinou přeskakovala) a... stále spokojenost (očividně), ze své knihovničky jí rozhodně zatím nevyhošťuji...

4 30.04.2021

(SPOILER) Asi jsem měla moc vysoká očekávání, nebo jsem chtěla něco úplně jiného... Přiznávám, že mě Shelleyovi fascinují, asi promlouvají k anarchistickému koutku mé duše, nebo... mě snad okouzlují svou neočekávanou a nespoutanou krásou. Smutnou skutečností ovšem je, že tato kniha z toho moc nezachytila a zůstala spíše výčtem událostí než zachycením toho výjimečného ducha...
Abych nebyla nespravedlivá, začalo to výborně; v Etonu; popisem člověka, o kterém jsem v životě neslyšela (doktora Keata) a půvabnou karikaturou anglické společnosti. Po chvilce se ale na scéně objeví Percy a pomalu, ale jistě to jde všechno z kopce - abyste totiž věděli, Percy Shelley: vypadá jako dívka, má dívčí půvab, červená se jako dívka, je zženštilý a nešikovný a roztržitý jako žena... upřímně to po chvíli začalo být únavné, chápu, že se nám autor snažil sdělit, že je útlé postavy a jemně pohledný, ale skutečně bylo tohle nutné? V případech kdy Shelley není dívkou je dítětem a to minimálně do poloviny knihy. Chápu, že se autor snažil zdůraznit jeho mládí a v některých situacích to bylo trefné - šestnáctiletá Harriet a devatenáctiletý Percy spolu prchají do Skotska, ale většinou to bylo zkrátka jen rušivé...

"Shelley byl nešikovný jako žena, ale dobré vůle."

Celkově se zdá, že autorův vztah k něžnému pohlaví je velmi problematický (osobně se po dočtení téhle knihy tedy něžně vůbec necítím). Ráda bych tu zdůraznila, že nejde o nic, co by říkal samotný Shelley případně jiná z postav (k tomu se dostaneme až později), teď mluvím čistě o vypravěči, který příběh nenápadně komentuje.

"Stává se zřídka, aby hezké ženy měly zálibu v nebezpečných myšlenkách."

nebo

"Harriet byla na takovou řeč tuze vnímavá. Byla okouzlující a věděla to. A hezká žena snáší život bez přepychu právě tak těžce, jako chytrý muž podřízené postavení. Pohledy kolemjdoucích jí říkaly o její moci. A věděla, že ta moc je samou svou podstatou pomíjející; jako silný a vyzbrojený národ si touží zajistit své místo ve světě dřív, než své vojáky pošle domů, chce se žena utkat s nepřátelským pohlavím, dřív než ji uchvatitelská těžkopádnost stáří přinutí k mírumilovné rezignaci."

Celkově si myslím, že je portrét Harriet trochu problematický, zdá se mi, že se autor snažil zdůraznit její vady aby ospravedlnil to, že ji Percy opustil, a nezapomíná (několikrát) zmínit, že jí připsal vlastní rentu (a ona mu pak "ukradla" i zbytek peněz). Musím ale (poněkud cynicky) přiznat, že na Harriet mi příliš nezáleží. Daleko víc mě trápí mizerně odvedený portrét Mary (ano, je to tu znovu...), chápu, že tohle není biografie Mary Shelleyové, ale... tohle bylo zkrátka ubohé. Mary je tu sice zobrazena jako inteligentní společnice a družka, ale převážně jako žárlivá rašple, matka pochybných kvalit a uštvaná hospodyňka, kterou nezajímá nic jiného než domácnost. Příběh krkolomné publikace "Frankensteina" tu úplně chybí... Mary jako spisovatelka tu téměř zcela chybí. Přitom to byla důležitá část jejich vztahu... Ale abychom byli fér, tak tu z velké chybí i spisovatel Shelley. Několik jeho děl tu sice zmíněno je a často ho vidíme překládat, ale jakákoli souvislost s jeho životem chybí. Ne, že bych byla zastáncem čistě biografického čtení děl, ale přijde mi, že to je jedna z věcí, která může být na biografii spisovatelů nejzajímavější. Shelleyho (ne)ateismu se dostane docela velkého prostoru, anarchismus dostane jeden odstavec, volná láska je pak opatrně ignorována a zastřena láskou platonickou... Shelley je tu zobrazen jako věrný manžel - jak to bylo dneska těžko říct, nicméně Mary podporoval v milostném vztahu s Hoggem (kterému se ona sama bránila), kterážto episoda zde příhodně chybí... (Tudíž pochybuji, že byl některé ze svých manželek zcela věrný, jak je to tu prezentováno.) Je fascinující, že Shelleyho život a názory jsou natolik kontroverzní, že 100 let po jeho smrti Maurois zastírá úplnost jeho názorů.
Celkově mám z vyobrazení všech protagonistů poměrně rozporuplné pocity, nicméně jsou tu i části, které nesmírně oceňuji a které mi na Shelleyho nabídly zcela nový úhel pohledu. Shelley sám úplně na mizině si půjčuje aby zaopatřil své přátele, aby zachránil Godwinovo knihkupectví, aby zaplatil pokuty lidí podobného smýšlení (které v životě neviděl), aby mohl dát věno chudé francouzské dívce. Shelley, který jede do Irska pomoci irské revoluci (a "překvapivě" naprosto selhává). Shelley, který se stává vegetariánem, protože nemůže snést myšlenku, že by se podílel na krutém jatečním průmyslu. Shelley, který si tak rád hraje s dětmi svých přátel, ty své všechny postupně ztrácí (to poslední tedy svou vlastní smrtí...). Shelley, který neumí plavat, sedící ve vratkém člunu na rozbouřeném Ženevském jezeře má založené ruce a je naprosto klidný. Shelleyho mrtvola má v jedné kapse Sofokla a v druhé otevřený svazek Keatse, jako by ho až bouře donutila knihu schovat. Shelley posedlý pouštěním papírových lodiček. Shelley, který se na jedné straně snaží uskutečnit svoji utopii je na druhé straně celý svůj život dítětem...
Některé stránky Shelleyho osobnosti mě zastihly nepřipravenou. Z nějakého důvodu jsem u něj takhle dobré srdce neočekávala. Musel být neobyčejnou osobností, naivní, ztřeštěnou, výstřední, zároveň věrnou svým vlastním morálním zásadám.
Četla jsem tuhle knihu s nadějí, že získám odpovědi na některé své otázky... to se nestalo, místo toho jsem víc zmatená, než kdy předtím a snažím se oddělit, co je Maurois a co už je Shelley. Celkově se ale jedná o snadné a vcelku zajímavé čtení, četby nelituji, ale ani nad ní nijak zvlášť nejásám. Kdyby si autor některé své názory ušetřil, byl by můj celkový dojem pravděpodobně daleko pozitivnější, ale takhle?

"Tak jako všichni umělci, i Byron a Shelley tvořili jen proto, aby si vynahradili, že nežijí."

Vzhledem k tomu, že Maurois zřejmě zastával tento názor a napsal více knih než Byron se Shelleym dohromady, mi ho je krapet líto...

4 30.04.2021

Už když jsem s touhle sérií začínala, tak jsem balancovala na hraně cílové skupiny, ale teď už jsem úplně mimo... Berte proto můj komentář s rezervou, pro (nejen) kluky okolo 12 let si myslím je tato série ideální a tato kniha z toho není výjimkou, ale na mě už to bylo prostě trochu... eh.
Zaprvé je od začátku jasné, jak se to všechno bude vyvíjet, což by nevadilo, pokud by tam byl nějaký jiný zajímavý aspekt, na který bych se mohla soustředit, ale ten tam bohužel nebyl... Nebylo to ale pro nedostatek potenciálu, tenhle díl je v řadě aspektů daleko vážnější než jeho předchůdci (ze kterých si zas až tolik nepamatuju, takže to berte s rezervou...), jedním z ústředních témat je pašování a obchod s lidmi, a kdyby autor knihu psal po uprchlické krizi, tak bych si neodpustila komentář, že mohl trochu přitlačit na pilu (popsané je to sice poměrně drsně, ale řekla bych, že je to stále poměrně vzdálené od skutečnosti), ale to není ten případ... a tohle je kniha pro děti... Takže bych asi spíš měla ocenit fakt, že se podobným tématem vůbec zabýval. Přesto bych si přála, aby bylo tohle téma v knize centrálnější a některé jiné linky bych s klidem v duši vyškrtla.
Víc asi nemám co dodat, konečně se dozvídáme, jak Alexovi rodiče zemřeli a pár dalších věcí z minulosti, ale celkově to na mě působilo ploše. Padouch byl opět spíše karikaturou než čímkoli jiným... Alex znovu prokazuje neuvěřitelně špatný úsudek, což bych mu i odpustila, vzhledem k tomu, že je mu jen 14, nicméně fakt, že je za své špatné volby často chválen dospělými celé odpuštění poněkud zakaluje.
Celkově u mě převažuje zklamání, ale to rozhodně není chyba čistě knihy. Neřekla bych, že je kniha horší než ostatní díly série (jak by se dalo usuzovat z mého hodnocení), spíše mi momentálně nesedla a měla jsem relativně vysoká očekávání...

4 20.04.2021

Zápis téhle knihy na DK mě mate, zaprvé si myslím, že je tu omylem popis předchozího dílu - anotace moc nesedí a navíc je v ní napsáno, že jde o díl šestý, když jde o díl sedmý. Zadruhé, vážně má kniha jen 200 stránek? Moje anglické vydání má 317, písmena jsou docela velká, takže to není nemožné, ale... o třetinu kratší? Poslední poznámka už nemá s DK nic společného, ale koho napadlo přeložit "Rainbow Valley" jako "Anna v Glene St. Mary", vážně, tenhle díl už není o Anně skoro vůbec a ač jsem byla ze začátku k názvu poněkud skeptická "Rainbow Valley" sedí k téhle knížce dokonale. Když už jsem u těchto technických stížností, tak bych snad ještě mohla vyjádřit své nepochopení nad faktem, že v Puffinovské edici vyšlo jen prvních šest dílů a poslední dva jsem si tedy musela pořídit od Virago Modern Classics, které... nesedí tam pěkně do ruky a jsou o něco kýčovitější, ale prakticky jim nemám moc co vytknout. Ale, ke knížce samé...

"...They love it [Rainbow Valley] above every spot on earth. Even the maple grove doesn't rival it in their affections."
"I am afraid they love it too well," said Susan gloomily. "Little Jem said once he would rather go to the Rainbow Valley than to heaven when he died, and that was not a proper remark."

Po předchozím dílu, který mi moc nesedl, jsem měla nízká očekávání. A ty tenhle díl naprosto rozmetal... Tohle bylo naprosto perfektní, za mě s přehledem druhá nejlepší kniha v sérii (skoro mám nutkání si znovu přečíst první díl, protože si nejsem jistá, jestli mohl být lepší než tenhle...). Taky mi zodpovídá otázku, která po posledním díle přetrvávala - a to, že knížka na mě nepůsobila depresivně kvůli všem "pohřebním věcem", protože těch je tu také přehršel a pocit jsem z toho měla docela jiný.

"I've always thought graveyards must be delightful places to play in."
"Oh, no, you did not, Mrs Dr dear," said loyal Susan, determined to protect Anne from herself. "You have too much good sense and decorum."

V tomhle díle jsem si bytostně uvědomila, jak perfektně píše Maud svoje postavy (nedávno na procházce jarní krajinou jsem s autorkou dosáhla zvláštního niterného spříznění a adresovat ji Montgomery už mi nepřijde správné...). Zatímco v Anně z Inglesidu mě postavy dětí trochu rozčilovaly, protože mi přišli nerealistické, tady... autorka minimalistickými tahy pera zachytila skutečné děti i dospělé. Každý je jiný a přesto cítíte, že patří k sobě. Aniž bych byla konkrétní, tak v tomhle díle například dojde k další adopci a... osobně jsem z toho měla silný dojem správnosti (ti tři k sobě zkrátka patří).

"A handsome rooster like Adam is just as nice a pet as a dog or cat, I think," she said. "If he was a canary nobody would wonder. And I brought him up from a little, wee, yellow chicken. Mrs Johnson at Maywater gave him to me. A weasel had killed all his brothers and sisters. I called him after her husband. I never liked dolls or cats. Cats are too sneaky and dolls are dead."

A stejná věc platí i pro dvě vedlejší romantické linky, kdy (teda mluvím hlavně o té první) jsem od první scény měla utkvělý pocit, že k sobě ti dva zkrátka patří, jako by do sebe zapadly dva kousky puzzle. Až mě to samotnou překvapuje, jak si mě ti dva získali... V druhé polovině je to sice trochu překombinované, ale celkově... za mě ano.

"It is never quite safe to think we have done with life. When we imagine we have finished our story fate has a trick of turning the page and showing us yet another chapter. These two people each thought their hearts belonged irrevocably to the past; but they both found their walk up that hill very pleasant."

Abych se ale dostala k tomu, co tenhle díl dělá tak jiným od těch ostatních - tenhle díl má jako jediný ucelený příběh. Pravda, pořád tu máme krátké episody, ale všechny episody sledují určitou linii. Asi víc než co jiného, je to příběh dětí z fary na které městečko klade nespravedlivě vysoké nároky a které by se snad i chtěly slušně chovat, ale nevědí jak. Některé pasáže mi jednoduše lámaly srdce... a, no bylo to krásné. A pak je tu druhá linie "předpovídající" první světovou válku (autorka už to píše po ní, ale děj se odehrává před ní) a to knize dodává další rovinu smutku, protože je tu zároveň určitá naivita, naivita toho, že nic horšího než první světová válka už se stát nemůže...

"I'll sew the buttons on in a jiffy," said Mary.
"Not on Sunday," said Una, shocked.
"Sure. The better the day the better the deed. You just gimme a needle and thread and look the other way if you're squemish."

Ta stínová přítomnost války také knize dodává určitý pocit dospívání a konce dětství a celkové vyznění knihy je vlastně hodně smutné. Rozhodně to není veselá kniha, ale ani není depresivní jako díl předchozí, je to kniha smutná krásně a čistě. (Dává to smysl?) Jednotlivé pasáže jsou často opět poněkud výchovné, jak je autorčiným zvykem, ale to plynutí knihy vůbec neruší. Za mě jednoznačně krása, k téhle se určitě budu vracet.

"Wilson has some fancy name for it, but I call it macanaccady. Anything I can't analyze in the eating line I call macanaccady and anything wet that puzzles me I call shallamagouslem."

P.S. Osobně mi dodání dalších dětským protagonistů a přesun pozornosti od Blythů vůbec nevadil... vlastně mi naopak přišlo, že to příběhu prospělo, ale rozumím, že to pro některé čtenáře může být zklamáním...
P.P.S. Shirley musí skutečně být neskutečně hodné dítě, protože kromě začáteční zmínky už o něm neslyšíme. Ale abych byla spravedlivá, tak ani Rilla tu nemá význačnou roli... přesto je tohle opomíjení jednoho dítěte dost podivné...

4 16.04.2021