Ječmínek komentáře u knih
Alabama, třicátá léta minulého století. Příběh, který nám vypráví asi osmiletá Jana Luisa, je dlouho veselým prázdninovým dobrodružstvím dětí. Pak se odehraje soudní proces s mladým černochem, který údajně znásilnil bělošku. Obhájce mu dělá Atikus Finch, otec Jany Luisy. Kniha je hezky napsaná, lidská, místy trochu nudná.
O postupném vytlačování indiánů (Apačů) na jihozápadě USA. Padesátá a šedesátá léta devatenáctého století. Zvláštní přátelský vztah mezi náčelníkem Apačů Cochisem a bělochem Jeffordsem. Kniha je určitě kvalitní a poučná, ale protože ji musím brát jako beletrii, nikoli jako dokument, dávám jen 3 hvězdičky. Chvílemi byla zdlouhavá, občas nudná, na city mi moc nepůsobila.
Můj první Nesbö. První polovina knihy dobrá, čtivá a zajímavá, ovšem brzy jsem měl zmatek v tom množství norských jmen. Ve druhé polovině protahované a hlavně hodně překombinované. Začal jsem se místy i nudit. Příběh začal být nereálný. A přestal jsem dumat nad tím, kdo je vrah, protože jsem věděl, že autor si stejně udělá nějaký další zvrat. Proč musí mít takováhle kniha 720 stran? Že by autor příběh schválně natáhl, aby víc utržil? Vždyť dobře ví, že je tak známý, že své knihy prodá ať jsou hubené nebo tlusté. Tak lepší tlustá a dražší, ne?
Na střídačku jsem sledoval osudy tří hlavních hrdinů (dvou Američanů a jednoho Němce) během války. Příběhy Noema, Michaela a Christiana mě vtáhly dovnitř dění, hlavní historické události byly jen pozadím. Osudy Noema a Michaela se brzy začínaly prolínat a já si říkal, jestli se protnou i s osudem Christiana. A během celého toho utrpení pěkně vystupovaly na povrch některé skryté a překvapivé charakterové vlastnosti vojáků.
Jedna z prvních knih, které jsem si v dětství zamiloval. Obracel jsem stránky a slabikoval první věty a ukládal si do paměti spoustu obrázků ze života kovářů, zedníků, kominíků a zahradníků.
Pamatuji si ji z dětství. Zvláštní kouzelná kniha. Sotva jsem uměl číst, ale ta psí jména jsem slabikoval stále dokola.
Král Alfonso a židovka Raquel, on křesťan, ona židovka, on král, ona obyčejná (i když dcera bohatého otce), on popudlivý, ona mírná, on bojechtivý a netrpělivý, ona mírumilovná a klidná. I když byli tak rozdílní, on miloval ji a ona jeho. Tak takovýhle krásný romantický příběh se táhne celou knihou jako zlatá niť. Ale pozor, hlavně je kniha utkaná z šedých nití politických debat a černých nití náboženských sporů. Jo, ještě je tam trochu rudé, použité na válku.
Autor se na Poslovi teprve učil a to nejlepší ze sebe vydal až při psaní Zlodějky knih. Tak mi to připadalo. Ale už v této knize dokáže nutit čtenáře k zamyšlení a obracet ho k lepšímu. Příběh je to vlastně pohádkový, myšlenky velké, ale ve skutečném světě by to tak nešlo. Jestli nevíte, co se svým životem, přečtěte si to.
Všichni si o něm myslí, že je hluchý a němý. Syn indiánského náčelníka, obrovský chlap, jeden z pacientů ústavu, je vídán jen s koštětem někde v koutě. Ale on vše sleduje a poslouchá. A vypráví nám tenhle příběh. Příběh o souboji nezkrotného rebela McMurphyho a Velké sestry, vládkyně oddělení. Indiánovi "Velké koště" je od začátku jasné, kdo bude vítězem. Ale možná se mýlí. On sám přestane být jen pasivním divákem. A kdo je tedy nakonec vítězem?
Zklamání. Nebavilo. Pořád tlachali a dělali divnosti. Jeden hotel, druhý hotel, třetí hotel. Nevadilo, že jsou všichni pošahaní. Ale bohužel dost nuda. Kam se to hrabe na Pravidla moštárny a Svět podle Garpa. Nebo už mě Irving utahal?
Uvěřitelný dramatický příběh, trochu detektivní, dlouho spíš milostný, později téměř akční, na konci příliš sladký. Mně se líbil o něco víc, než Zaříkávač koní.
První polovina dvacátého století. Sledujeme život Štěpána Desmonda, moderního malíře, kterého nikdo neuznává. Přes všechny potíže má jedinou touhu: malovat obrazy. Typická Croninova kniha, lidská, čtivá, docela dobrá. Napsal lepší i horší.
To, co dokázala Rachel a její kolegové přežít, je neuvěřitelné a ta speciální jednotka, která je chtěla zabít, je směšná. Kniha je příliš americká, tím myslím ty senátory, prezidenty, Delta Force, agenty, statečné krasavice, silné chlapíky, vtipné vědce atd. No a to, jak se dostala senátorova sekretářka do jeho pracovny, bylo úchvatné. Několik zvratů jsem předvídal předem. A ten meteor ... no dobře, už nebudu kritizovat. Bylo to i přes tu přitaženost za vlasy docela čtivé a napínavé. Ani nelituju, že jsem těch 530 stran přečetl. Někdy se pustím do další jeho knihy. Možná.
Já vydržel až do stránky 180, než jsem to vzdal. Příběh by mohl být zajímavý, začátek mě zaujal (třeba jak ta žena se 4 sukněmi schovala uprchlíka), ale postupně mě to začalo zmáhat a taky lézt na nervy. Autor podrobně popisuje všechno možný, hraje si se slovy a větami a míchá z toho takovou polívku. A kluk pořád mlátí do toho bubínku ... i já bych mu ho nejradši vyrval a rozšlapal!
Asi po třetině jsem to vzdal. Tahle kniha si se mnou nerozuměla.
Dlouho jsem se u toho nudil, i když jsem narazil občas na dobré pasáže. Akční konec to trochu oživil. Je to taková sotva průměrná, až se mi chce říct zbytečná, kniha. Dočetl jsem ji jen z úcty k autorovi, protože on napsal přece Šest dnů Kondora.
Co ještě říct? Snad můžu přidat pohled čtenáře-muže, který si tuhle knihu vybral, protože nechce předem bojkotovat díla autorek-žen. Zpočátku mě to moc nebavilo, děj moc jednoduchý, hlavní postavy zvláštní až divné, filozofické úvahy mlhavé. Asi v půlce jsem dokonce vážně zvažoval, že knihu odložím navždy. Ale něco mě nutilo číst dál. A najednou mě to začalo docela bavit a zalíbily se mi i Renée s Palomou. No a teď můžu říct, že to bylo příjemné čtení.
Celou první část knihy (150 stran) jsou naši tři hrdinové doma a loučí se s rodiči a láskami a pod. Pak je vylodí na ostrově a začne krvavý boj. Scény jsou popsány do detailu, létají kulky, vybuchují granáty, bojuje se i bajonety. Až v boji se skutečně ukazuje, který voják je silný a který slabý. Pak chvíli pauza a vzpomínání na domov. A zase boj. A tak dále. Já osobně mám rád válečné romány, ale nevím proč, tenhle se mi až tak moc nelíbil. U první části jsem se trochu nudil. A bitevní scény ve druhé části jako by až moc drtily, týraly, dusily a stresovaly ty chudáky vojáky. Až moc! Nevím, ale Anton Myrer prostě není "můj" spisovatel.
Kdo má rád historické knihy, středověkou Paříž, romantické příběhy, básně, může se do téhle knihy pustit. Já nemůžu ani chválit, ani hanit. Části dobré, části nudné. Šlechtici, chudáci, láska, žárlivost, pití, průšvihy, zatčení, výčitky svědomí, trest, milost, ... pořád dokola. Neobyčejná kniha, od které jsem ale čekal víc.
Nejdříve jsem četl Pěnu dní a teď Srdcerváče. Přemýšlím, co by se stalo, kdyby to bylo obráceně. Proč se mi Pěna dní líbila a proč mě Srdcerváč zklamal? Ne, i kdybych četl knihy v opačném pořadí, pořád bych musel říct, že Pěna dní je lepší. Čtenář, který nečetl Pěnu dní, jako by nebyl čtenářem. A Srdcerváč? No, za přečtení stojí.