jelad komentáře u knih

“Kalábrijští prokurátoři odhalili ndranghetu coby nejmocnější a nejnebezpečnější mafii na světě, ať už její moc posuzovali podle ročních výdělků v hodnotě stovek miliard eur, podle vlivu na nelegálních světových trzích s narkotiky a zbraněmi, podle míry politické korupce od Melbourne po Montreal, nebo dokonce podle způsobu, jakým rozvracela finanční trhy a suverenitu států po celém světě."

Členové ndranghety byli přesvědčení, že jsou natolik mocní na to, aby je kdokoli mohl napadnout nebo jejich velikost jakkoli ohrozit. Ndrangheta byla prakticky nepostradatelná pro hladké fungování světové ekonomiky, zničila Kalábrii a podkopala italský stát - a přitom zkorumpovala velkou část planety. Její členy a bossy by nikdy ani nenapadlo, že organizaci v jeden čas rozloží několik žen - jejich manželek a matek jejich vlastních dětí.
Přestože prokurátoři během několika let na základě výpovědí ndranghetských matek pozavírali desítky mafiánů do italských žalářů, největší škody už napravit mnohdy nedokázali. Svědkyně, mafiánské manželky a matky, byly vražděny a jejich děti končily emočně zakrnělé, vystavené děsům a nočním můrám, podobně jako veteráni vietnamské války.

“Hlavními oběťmi ndranghety jsou její vlastní děti."

3 30.03.2024

Když chamtiví běloši vraždili své indiánské ženy, aby se dostali k jejich bohatství:
Šokující a zároveň fascinující pohled na masové zneužívání a vraždění indiánů Osedžů - nejprve vyhnaných ze svých domovů bělochy, násilně přesídlených na neznámou, nehostinnou a skalnatou půdu americké Oklahomy, kde se k jejich obrovskému (ne)štěstí objevilo obří naleziště ropy. Ropa z Osedžů udělala nejbohatší lidi dvacátých let minulého století - jen ale na chvíli - a pouze výměnou za nebývalé rodinné tragédie a vražedné hony na ně samé.
David Grann v knize přibližuje děsivé řádění bělochů, kteří se skrze rasismus a mizernou morálku tehdejší doby neštítili obrat osedžské indiány nejen o peníze - ale i o další členy rodiny nebo jejich vlastní děti. Přitom si neváhali brát indiány za manžele či manželky - aby je potom - více či méně nápadně - zavraždili. Což ziskuchtiví Američané přetavili v ďábelský desítky let fungující vražedný systém, na který upozornila (i když zdaleka ne v celé šíři) v té době rodící se FBI.
Všeříkající kapitola z americké kolonialistické politiky.

5 12.03.2023

Svět jako imaginární řád, jenž v chodu udržuje důvěra v zákony, lidská práva nebo třeba peníze. Obrovský mýtus, ve kterém společnost v současnosti žije, ale jen koresponduje s tím, jak lidé vykreslují vlastní minulost.
Zatímco hrdý člověk - vrchol potravního řetězce a nejinteligentnější tvor na planetě - mluví o zemědělské revoluci jako o průlomovému přechodu od lovců a sběračů ke kultivovanější formě živobytí. Harari to vidí jinak. Zemědělskou revoluci vykresluje jako největší podvod v dějinách lidstva, kdy člověk sice dokázal uživit daleko více jedinců vlastního druhu, zato v mnohem horších podmínkách. Pšenice si domestikovala nás, ne my ji.
Podle autora knihy měli pravěcí lovci a sběrači například mnohem víc volného času a svobody - zatímco zemědělci dřeli do úmoru, aby většina výsledné úrody stejně skončila v rukou vládnoucí šlechty.
Lidé postupně ztratili instinkty - už neumí vystopovat šelmu ani vytáhnout jed z uštknutí hadem. Zatímco pravěcí lovci a sběrači byli těmi nejobratnějšími a nejerudovanějšími lidmi v dějinách, zemědělskou revolucí vznikly “rezervace pro blbce”. Přežil skoro každý - a k dřívější formě bytí kvůli obrovskému demografickému boomu - již nebylo možné se navrátit.
Kromě toho, že se člověk stal obětí vlastních tužeb po blahobytu, představuje homo sapiens i největšího vraha v historii planety Země. Nejenže způsobil první velkou etnickou čistku v dějinách, když z obavy před konkurencí (podobenstvím i odlišností) doslova smetl z povrchu země neandrtálce, ale navíc rozeběhl dramatické vymírání dalších zvířecích druhů. Dvoumetrákový klokan, nelétavý pták dvakrát větší než dnešní pštros, ještěrky jako draci nebo dvouapůltunový vombat byli přitom původními obyvateli Austrálie, kam člověk vkročil před 45 tisíci lety z Afriky nejdříve. Na potravním žebříčku byl homo sapiens někde uprostřed. Jakmile ale vykonal svou první “zámořskou cestu”, stal se člověk nejnebezpečnějším savcem, na Zemi. “Putující tlupy sapiens byly nejdůležitější ale i nejničivější silou, která se kdy v živočišné říši objevila. První rozmach lidského druhu vedl k největší a nejrychlejší ekologické katastrofě, jaká kdy živočišnou říši postihla.” zdůrazňuje v knize Harari. Za pár tisíc let tak v Austrálii celá magefauna vymizela. Z dvaceti čtyř druhů australských zvířat vážících nad 50 kilogramů přežil pouze jeden. Stejná osud postihl i fauny v Americe, na Novém Zélandu - nebo třeba mamuty.
"Kdyby se homo sapiens k protinožcům nevydal, jistě by dnes v Austrálii žili lvi, vačnatci, diprotodoni i velcí klokani.”
Většinu z toho člověk stihl ještě v době, než ovládal písmo, vynalezl kolo nebo kovové nástroje.
V důsledku smrti jiných druhů se člověk dostal k tolik opěvovanému materiálnímu bohatství, které nás chrání před hladem a nemocemi. Kromě nenávratného vyhubení celých rodových skupin ale člověk konal i na úkor laboratorních zvířat, dobytka a drůbeže. “Miliardy zvířat prošly továrnami na maso, jejichž krutost nemá v dějinách obdoby. Uznáme-li jen zlomek z protestů obhájců práv zvířat, dojedeme k závěru, že průmyslové zemědělství je největší zločin v dějinách.”
Je neoddiskutovatelné, stejně jako popisuje například Elizabeth Kolbert v knize Šesté vymírání, že homo sapiens je nadmíru plevelnatý a zničující druh. Navzdory jeho vyvražďování a znečišťování planety (nebo spíše díky tomu), se však daří jiným, dnes opovrhovaným druhům - krysám a švábům - jež se postupně vyvíjejí a stávají se stále inteligentnějšími.
“Za 65 milionů let možná zhodnotí inteligentní krysy devastaci způsobenou člověkem a pocítí podobnou vděčnost jako my, když si připomeneme dávný meteorit, jenž ukončil nadvládu dinosaurů a vytvořil podmínky, z nichž jsme vzešli.”

9 01.01.2023

Jaroslav Kmenta v Ruské mafii cituje francouzskou filosofku a spisovatelku Simone de Beauvoir. Ta ve své knize Mandaríni napsala: "V zakřiveném prostoru nejde dělat přímky a stejně tak nelze dělat správné věci ve společnosti, která správná není."
Ústředními postavami Kmentovy knihy jsou právě detektivové, kteří se v zakřiveném prostoru prorostlém korupcí a mafiánskými strukturami snažili dělat správné věci - a tento prostor narovnat. Jelikož ale byli sami součástí tohoto světa, byli donuceni často jednat na hraně. Byli to ale právě oni, kteří drželi nejsilnější morální kompas a integritu té doby - a proto je ta doba ve velkém množství případu nakonec stejně pohltila, nebo úplně zničila.
Policisté Milan Mikeš a Zdeněk Macháček doplatili na to, že se postavili mafiánskému státu, ve kterém sami žili - a jak už to nejčastěji bývá, jejich odvahu lidé ocení až potom, co si v důsledku svých statečných činům projdou peklem, ve kterém se musí spolehnout jen sami na sebe.
Kmenta na tyto malé velké hrdiny ukázal a právě prostřednictvím Ruské mafie se jim konečně může dostat té správné pozornosti a uznání, které si léta zaslouží.

3 30.12.2022

Ďábel na začátku zaváněl velkým generačním románem jako od Johna Steinbecka – ale k Na východ od ráje má nakonec sakra daleko. Pollock vytvořil jednoduchý osudový mechanismus – lidem se stanou špatný věci a budou špatní, rodiče zemřou na svou naivitu – a jejím následkem umřou i děti – silnější a násilnější vítězí. Chápu destrukci systému a hodnot v době okolo a po Druhé světové válce – ale zasadit zlý lidi do zlé doby nestačí. S žádnou z postav se nedá ztotožnit, ani ji se zaujetím sledovat – autor nedokázal vykreslit psychologii aktérů. Buďto jde o vraždící a sexuální maniaky, nebo o naivní chudáky. Finální propojení hlavních postav navíc působilo dost těžkopádně a násilně. O „velkém americkém románu“, který kniha nese v popisku, nemůže být řeč.

5 02.09.2020

Nejde nikdy zapomenout na to, jak babička autorky svléká podprsenku a z té jí padají okvětní lístky jasmínu... Úchvatná podívaná na život v obrazech íránské autorky Marjane Satrapi – ta hrdost, síla, neohroženost. A přitom ironie, která nabourává hustou atmosféru strachu, a činí tak režim zranitelnější. Často se nestává, aby se autoři, kteří prožili dějinné hrůzy a následně je vylíčili do autobiografií (ať už v jakékoli podobě), oprostili od patosu a klišé. U Satrapi je ale patrné, že litována být nechce, naopak – s drtivou přímočarostí, úsporností, neukaceností popisuje vlastní selhání a morální dilemata, což je její, jistě nekomfortní, katarzí po prožitých hrůzách. I tak ale čtenáři nezbývá, než ji obdivovat – a tím víc se jí přiblížit a oblíbit si ji – je to člověk, žádný umělý hrdina, který má od narození jasné pevně dané neochvějné hodnoty. Ta neustálá konfrontace s vlastní morálkou a strachem převlečená do pašování cédéček, výrazné rtěnky, antikoncepce, více partnerů nebo tajných alkoholových večírků je pro celou naši poklidnou, nudnou, vystrašenou, zpovykanou, bezhodnotovou a ultrasobeckou společnost neuvěřitelná, nepředstavitelná.
Naprosto odzbrojující.

„Dívala jsem se, jak se babička svléká. Každé ráno si natrhala jasmín a dávala si ho do podprsenky, aby to vonělo. Takže když se odstrojovala, odpadávaly jí z prsů květy.“

7 20.06.2020

Když je Jonghje malá holčička, musí sníst svého psa – ještě před tím sleduje, jak zvíře zoufale běží za motorkou, která má za úkol jej unavit k smrti, dívá se na to, jak popadá dech, jak prohrává boj o život, jak jej stroj ovládaný jejím otcem vláčí po prašné cestě a dře z něj kůži na maso. V polévce si pohrává s jeho očima. „Vzpomínám si, jak se přede mnou na mastné polévce mihotaly dvě psí oči. Oči běžícího psa, plivajícího pěnu smísenou s krví. Ale ani trochu to se mnou nepohnulo. Opravdu ani maličko.“ V patriarchálním světě jejího otce a bratrů Jonghje a její sestra ztrácí schopnost svobodně vyjadřovat své pocity, pěstovat vlastní hodnoty – popírání a potlačování emocí, které se v dívkách hromadí se striktním dodržováním korejských tradic – které se prolínají s nekritickou a až zbožnou úslužností k mužům, v dospělosti vyúsťují v tragédii. Odpor ke krutosti a rigiditě myšlení dohání Jonghje k přesvědčení, že nechce být člověkem. A ta zprvu nenápadná sebedestruktivní cesta – kdy začne odmítat určitý druh potravy (právě ten, který korejská společnost bere za samozřejmost) – je ale v tamním smýšlení obrovskou revoltou. A za tou revoltou stojí žena – do té doby utlačovaná, nesebevědomá – objekt, doplněk, ozdoba, nutnost.

„…pes, co mi prokousnul lýtko, je přivázaný za tatínkovým motocyklem. Je mi devět a stojím mezi vraty našeho domu, nohu pečlivě omotanou obvazem. Podle venkovské pověry mi tatínek na ránu přiložil spálenou srst ze psího ohonu. Je horký letní den. I když se ani nepohnu, pot ze mě teče proudem. Pes vyplazuje červený jazyk, který mu padá až pod bradu, a ztěžka oddychuje. Pěkně rostlý, bílý pes, tělem větší, než já. Do té doby, než pokousal dceru vlastního pána, si o něm všichni v sousedství říkali, jaký je to bystrý hafan.
Když táta přivázal psa ke stromu a zapálil pod ním oheň, aby mu ožehnul ocas, prohlásil, že ho nezabije ranou do hlavy. Někde totiž slyšel, že pes, který umře vysílením, má křehčí maso. Startuje motorku a vyráží vpřed. Pes uhání za ním. Společně oběhnou okolní domy a stejnou cestou se vydávají na druhé, třetí kolečko. Ve hnutí stojím ve vratech a upřeně sledují bílého psa, který je čím dál vyčerpanější. Nemůže popadnout dech, ale oči mu jiskří. Pokaždé, když se můj zrak setká s jeho planoucíma očima, zlostně se na něj zadívám.“

7 20.06.2020

Odcizení mezi Benjaminem a okolním světem je alegoricky znázorněno absurdním až groteskním biologickým procesem – tedy mládnutím namísto stárnutí. Když se Benjamin Button narodí, je stařičkým mužem chodícím o holi, ovšem bez životních zkušeností – tak jak je to u mladých lidí přirozené. Jak poznává svět, paradoxně mládne – když je dědečkem, přál by si s malými dětmi cvrnkat kuličky, ty jej ale vylučují. Když je mladý, má pevně zakotvenou morální integritu – jeho otec se stává jeho bratrem. Tak jako ve Velkém Gatsbym, tak i zde Fitzgerald mistrně zobrazuje hrdinovo nepochopení vůči okolnímu světu i naopak. Vykořenění. Zmar. Izolace přerůstá v zoufalství a zoufalství v apatii. Opačná chronologie života a věk v příběhu hrají roli hyperboly, a dostávají tak ubíjející téma do sféry černé komedie nebo spíš do atmosféry smutně veselého a vesele smutného.

8 20.06.2020

Ta propojenost irské legendy, řecké mytologie a českého „švejkovství“ a jakési zemitosti a surovosti jazyka je okouzlující. KHB je zabiják satirou, není divu že ho Habsburkové nenáviděli tak, že ho poslali do exilu. Monarchie jako Absurdistán, kde platí děsivě směšné zákony a nařízení, které mají zakrýt „oslí uši“ - tedy nesmyslnost a nepřizenost celého – jinak mocného a na první pohled neochvějného - systému.

„Než co platí hvězdy, zlaté třepení,
když srdéčko trápí ostré hryzení:
nevyjevit nic po věčné časy,
co vidívá králi pod vlasy
vždy při holení!

Husy štěbetají, tichá je labuť:
kdo chce tajnost smlčet, holičem nebuď:
holičovi vědomosti škubou,
než je poví, přenáramně hubou:
jazejček je rtuť!“

10 05.04.2020

Málo děsivý, málo šílený, málo psycho. I když se to tak snažilo působit. Navíc dost předvídatelný, určitý momenty (článek na webu, poblitá kabelka) jsou hodně „na silu“. Mám pocit, že se autorka chtěla inspirovat Poem, to se ale ani zdaleka nepovedlo. Ve finále je to úsporný text, který je nemastný-neslaný, těžící pouze ze jména – v Americe poměrně známé, bestsellerové, autorky detektivních románů. I pod jejím průměrem.

5 05.04.2020

Serotonin – když se ho mozku nedostává, je v depresi. Poslední obranou před sebevraždou je jedná malá bílá oválná dělitelná tabletka. Ta „netvoří, netransformuje; interpretuje. Co bylo definitivní, činí přechodným; co bylo nevyhnutelné, dělá nahodilým. Nabízí nový výklad života – méně bohatý, umělejší, s puncem jisté tuhosti. Nepřináší žádnou formu štěstí ani skutečnou úlevu, působí zcela jinak: mění život na sled formalit, a tak mate. Pomáhá tím lidem po určitou dobu žít nebo aspoň neumřít.“ Hollebecque nevypráví příběh jednoho šestačtyřicátníka, který se potýká s krizí středního věku. Nevypráví příběh jednoho ztroskotance, který ztratil smysl. Hollebecque hovoří o společnosti – o pozdní západní společnosti, která, ač na pokraji sebezničení, ještě setrvává v jisté „tuhosti“ a „umělosti“ - bezživotnosti a uniformitě – protože to, co zvolila k oddálení nevyhnutelného, je bariéra z drogy. Nejedná se pouze o krizi bílého západního úspěšného muže – o katastrofu maskulinity, jde o společnost – o to, jak pustý je život beze smyslu – a zdali se ho dá v tomto světě ještě skutečně nalézt. Je oním skutečným zachráncem láska? A dá se ještě přes povrchnost skutečně prožít? Umíme se ještě sblížit, když se zároveň neustále odtrháváme od společenství? Hollebecqův román je drásavý, o to víc přitažlivý – sám o sobě serotoninem pro čtenáře, který dokáže připustit, že tohle je skutečný příběh dneška. Metaforická „kronika“ západu.

„Lidi se proti mně nespolčili; stalo se akorát to, že se nic nestalo, že moje přilnavost ke světu, již zkraje omezená, postupně mizela úplně, až už nic nemohlo zabránit sesuvu.“

„Poznal jsem štěstí, vím, co to je, dokážu o něm kompetentně mluvit a znám také jeho konec, to, co obvykle následuje. Jediná bytost vám chybí a všechno se vylidní, jak řekl kdosi, byť „vylidnit se“ je dost slabé slovo, zní ještě dost pitomě ve stylu osmnáctého století, ještě neobsahuje ono zdravé násilí rodícího se romantismu, pravda je taková, že vám chybí jedna bytost a vše umře, svět i my sami umřeme nebo se proměníme v keramickou figurku a stejně jsou na tom ostatní, coby keramická figurka je člověk schopný občas vyjádřit určitá tepelná a elektrická stanoviska, ale jinak se vás nemůže dotknout absolutně nic kromě vnitřního utrpení, působeného štěpením vašeho nezávislého těla, ale tak daleko jsem ještě nebyl, tělesně jsem se zatím choval decentně, akorát jsem byl sám, doslova sám, a nijak jsem se netěšil ze své samoty a ani z volného chodu své mysli, potřeboval jsem lásku, a to ve velmi jasné podobě, potřeboval jsem lásku obecně, ale obzvlášť jsem potřeboval kundu, byla spousta kund, na přitom průměrně velké planetě byly miliardy kund, točila se z toho hlava, když si uvědomíte, kolik je vlastně všude kolem kund, myslím, že každý muž musel zažít tuhle závrať, na druhou stranu kundy potřebovaly ptáky, to si tedy aspoň představovaly (šťastný omyl, na němž spočívá mužské potěšení, obnova druhu a možná i sociální demokracie), v zásadě je otázka řešitelná, ale v praxi není, a tak umírá civilizace, bezstarostně, bezpečně i bez dramat a bez skutečného krveprolití, civilizace umírá čistě z nudy, znechucením ze sebe sama, co mi tak může nabídnout sociální demokracie, samozřejmě nic, jen zvěčňování nedostatku, volání po zapomnění.“

10 05.04.2020

Je naprosto jedno, jestli je Jerzy Kosinski ono „nabarvené ptáče“ z jeho knihy, nebo není. Nabarvené ptáče má totiž každý národ, každá vesnice, každé společenství. Nejde ani o to, že tou nelítostnou krajinou, kde i sedláci takřka průmyslově vraždí, kde je jedna nenávist napodobeninou druhé a neustále se rozrůstající do monstrózních rozměrů, je Polsko. To Polsko, které chce za každou cenu vystoupit z tragédie Druhé světové války jako jednoznačná a nezpochybnitelná oběť. To je ale omezený pohled, jehož nabourání snad už dnes nevyvolává tolik vášní jako v době vydání knihy – tedy v šedesátých letech minulého století. Dnes víme, že snad v každém národu, který se dostal do kolotoče války existovali oběti, ale také pachatelé – nebo oběti/pachatelé. Poláci obecně nenáviděli Židy a když Hitler přišel s „průmyslovým“ řešením, vítali to – chytli ptáče, zbarvili mu šedivé peří do všech barev světa a vypustili ho zpátky do divočiny – do světa, kde dříve všichni žili pospolu, vedle sebe. A to ptáče, na které se ukázalo, ostatní ptáci uklovali k smrti. Obětní beránek, pospolitost na základě upálení čarodějnice vytažené ze svého středu – o tom mluvil už Freud nebo Girard. Takto funguje svět. Nabarvené ptáče nevnímám jako lidský příběh – je to sled po sobě jdoucích brutalit, výčet všeho zlého, co na cestě zemí postihnutou válkou mohlo člověka potkat. Především je to ale naboření paradigmatu – rozviklání pevné pozice oběti. Což v šedesátých letech očekávatelně odjistilo granát.

„Vzpomněl jsem si na zajíce, kterého jednou chytil Makar do pasti. Bylo to krásné statné zvíře. Člověk cítil, jak ho to táhlo na svobodu, jak toužil kličkovat a mrštně unikat. Zavřený v kleci se vztekal, dupal a naráže tělem do její stěny. Po několika dnech na něho Makar, vydrážděný jeho neklidem, hodil těžkou celtu. Zajíc se vzpíral a snažil se ji nadzvednout tak dlouho, až to vzdal. Nakonec zkrotl tak, že mi žral z ruky. Jednoho dne se Makar opil a nechal u klece otevřená dvířka. Zajíc vyskočil ven a rozběhl se k louce. Myslel jsem, že jedním mohutným skokem vlítne do vysoké trávy a už ho nikdy neuvidíme. Ale jen tam zůstal sedět s nastraženýma ušima. Zdálo se, že vychutnává svoji svobodu. Ze vzdálených polí a lesů zaznívaly zvuky, které jen on mohl slyšet a kterým jen on mohl rozumět. Nesly se k nám pachy a vůně, které jen on dovedl ocenit. Všechno to bylo jeho. Opustil klec, byl volný.
Náhle se s ním však udála změna. Svěsil nastražené uši, povadl a jako by se i zmenšil. Jednou si poskočil, zavětřil, ale neutekl. Hlasitě jsem hvízdal v naději, že ho to přivede k rozumu, že si uvědomí, že je volný. Ale jenom se otočil a líně, jako kdyby najednou zestárl a trochu se i scvrkl, se vydal zpátky ke svému kotci. Po cestě k němu se ještě na chvíli zastavil, napřímil se, opět nastražil uši a ohlédl se. Pak prošel kolem králíků, kteří ho napjatě pozorovali, a skočil zpátky do klece. Zavřel jsem za ním dvířka, i když to nebylo nutné. Nosil teď klec sám v sobě.“

10 05.04.2020

Putyka U Zlaté rukavice představuje poslední tanec se smrtí, konečnou zastávku před nástupem na Charonův vor – dekadence v každé sekundě, zoufalství pryštící z každého póru jejích napůl živých - napůl mrtvých hostů. To je Německo sedmdesátých let minulého století – prostor naplněný válečnými chudáky, kteří teskně vzpomínají ne velikost Říše a Vůdce nebo sešlými a strhanými prostitutkami, kterým nezbylo nic než hrouda vlastního masa, jež se ztěží dá ještě nazývat tělem, protože „jedinej rozdíl mezi náma a těma na hřbitově je ten, že my hnijem vsedě.“ U Zlaté rukavice není zlý sen – je to boj se smrtí. Jednou z emočně otupělých figurek je i mrzák Fiete – oči šilhavé, jedna noha kratší než druhá, obličej poďobaný. Za krátko se stane jedním z nejznámějších sériových vrahů prostitutek v zemi. Zatím mu ale potají hnijí, rozřezané, s vypreparovanými pohlavními orgány v přístěnku v podkrovním bytu. Jeho nenávist vůči ženám je přenesená nenávist sebe sama. Brutalita brutalitou, kterou se mu dostalo v jeho vlastním životě – jakože nic jiného ani nepoznal. A do toho prostředí všeobjímajícího hnusu a úpadku. Bytí plně na dřeň - „Jen chudí poznají smysl života, bohatí ho musejí uhodnout.“

„Karl nedokáže říct, zda je od přírody dobrý, zlý nebo jenom strašný. Pravděpodobně není jednoduchý. Je sice přesvědčen o tom, že každý člověk má své nezaměnitelné jádro bytí, ale neumí říct, co by to mělo být. Také se mu nedostává přesvědčení, pravého skutečného PŘESVĚDČENÍ. Dnes se to má tak, že je volně k dispozici spousta přesvědčení, ale pro něho se dosud nenaskytlo žádné, které by mohl zkoušet, zvažovat, obracet a překrucovat, dokud se mu bude chtít. Možná je to také tím, že nechce být o ničem přesvědčen, protože jsou mu odporná omezení a závazky, které se s tím pojí. Neboť oč jde: strávit život s minimem bolesti, utrpení a nouze. Prostě tak. Člověk přehlíží pravdu, protože neustále hledá něco velikého a složitého. Nic po něm nezůstane a před ním taky nic nebylo. Toť vše.“

3 05.04.2020

Jejich oběti o nich říkají, že jsou devastující, oslniví, extrémně sebejistí. Méně mrkají, což znásobuje jejích úchvatnost. Svou kořist si vytipují podle chůze, bez mrknutí oka řeknou miluji tě, jakoby říkali, že je dneska hezky. Bezcitně odhodlaní, extrémně cílevědomí a zvědaví, na druhou stranu lhostejní, zároveň chladní, přitom všem schopní – a nic je to nestojí. „Normální“ lidé, kteří s nimi přijdou do kontaktu, jsou jimi zneuctění ale okouzlení, uchvácení ale i znechucení. Jsou to hazardéři, lamači pravidel i srdcí – často nepochopení s přetrvávajícím vzorcem chování, který se výrazně odlišuje od očekávání v kultuře, v níž jedinec žije. Mají sklony k duševním poruchám. Manie sans delire – šílenci bez deliria. Můžou nás zapíchnout, ale můžou nám zachránit život. To jsou psychopati. Sérioví vrazi, sadisti, ale taky neurochirurgové, pyrotechnici nebo prezidenti.
Průlomová kniha britského psychologa Kevina Duttona boří stereotypy, které jsou spojovány s označením „psychopat“ a na výživných příkladech ilustruje, jak cenné jsou v dnešním světě vlastnosti tohoto specifického lidského „druhu“. V západním světě, kde prakticky nehrozí žádná život ohrožující rizika, kde bují konzum a všehomíra, se lidé bojí riskovat – až na psychopaty, kteří mají hazard v krvi. A přitom tah na branku a chladnou hlavu. A proto vyhrávají. Místo emocí mají čísla, což jim umožňuje dosáhnout maximálního soustředění. Jak upozorňuje Dutton, všechno závisí na „šoupátkách“ - pakliže jsou psychopatické vlastnosti u jedince maximalizovány (málo případů), setkáváme se se sériovými vrahy, pakliže se „šoupátka“ drží níž, vznikají osobnosti Billa Clintona, JFK nebo Jamese Bonda. Jak říká autor, psychopat spíše odpraví někoho na burze než v temném průchodu.

6 07.02.2020

Kromě toho, že Hanus skrze nově objevené policejní dokumenty detailně rekonstruuje příběh vraždy medičky Ludmily Cervanové, poukazuje na masivní mediální masáž, jejímž následkem bylo vytvoření obětí z pravděpodobných (a dle Hanusovy knihy) zřejmě pravých pachatelů tohoto zločinu. Dokument Kauza Cervanová, který před lety zaznamenal obrovský zájem veřejnosti a boom, se optikou nových důkazů, ale především prostřednictvím rozhovorů s aktéry příběhu mění na PR vrahů a jejich rodin. Nejobdivuhodnější na tom všem je, že sám autor prolomil své vlastní přesvědčení, když byl v minulosti jedním z těch, který se stavěl na jejich stranu. Ďábělský stroj médií a novinářů - to je kauza Cervanová.

2 07.02.2020

Jaké sny zjevují se po smrti? Ptal se zřejmě Hamlet a ptal se Leonard Peacock. Středoškolák, který vyráží na (sebe)destruktivní pouť, jež má za cíl vymazat ponížení, trauma, zradu. Ta vendeta prodchnutá myšlenkami o smrti a sebevraždě je hamletovskou značkou - umocněno tím, že nejoblíbenější knihou hlavní postavy je právě Hamlet. Leonard měl pocity a la Anne Frank („nikdo mě nevidí, nikdo mi nerozumí“) – není ale vidět snahu o porozumění ostatním. Ten zdůrazňovaný pocit nedoceněnosti je otravný, svým způsobem trochu elitářský – na druhou stranu jde možná o autorovo zdůraznění absolutní nenávisti k „cizímu“ světu, která postupně graduje k vražedné střelbě.
Psychologie dopisů budoucnosti je nicméně zajímavá, jímavá – ve chvíli, kdy je jasně řečeno, se jedná o Leonardovu fantazii a ne o paralelní vesmír, je o to dojemnější. Přátelství s učitelem holokaustu zapadá do příběhu, zvlášť v tom smyslu, že je naplněno řadou pochybností a místy je přemýšlení o něm zahanbující – což přesně koresponduje s věkem vypravěče. Zmatenost a trapnost tam ale není až v takové míře, Leonard je téměř hotová osobnost, s vyzrálými hodnotami, přestože zrovna přemýšlí nad tím, že prostřelí hlavu nejlepšímu příteli. Tím to trochu ztrácí na autenticitě – na rozdíl třeba od Ten, kdo stojí v koutě nebo Kdo chytá v žitě.

„Bojím se (…), že se zatváří znechuceně a já pochopím, že my dva nemůžeme mít nic společného a celou dobu jsem si něco nalhával.
Myslím, že to by mě zabilo.“

2 25.08.2019

Je pravděpodobný, že kdyby dnes žil Émile Zola, psal by jako Édouard Louis. Zůstal by ve Francii, na chudým předměstí nebo venkově, lidi by pořád stejně chlastali, ničili se a žili z vymezování se proti jiným. Jen by od er formy přesídlil k ich – tím pádem by prohloubil emoční stránku – naturalismus a trochou poetiky. A ústřední motiv – člověk na okraji společnosti, respektive člověk zápasící s životem, napůl vyvrhel napůl representant „typické“ a ne neobvyklé bídy (myšleno chudoby) – i bídy bytí. V případě Louise je to homosexuál z „omezené“, radikálně smýšlející (nenávist k černochům, Alžířanům, „Marokáncům“ a „Arabácům“, autoritářský a trýznící otec) rodiny snažící se překročit propast předurčení – učiliště, fabrika, hospoda.
Ten konec je rána na solar plexus – nejde skoncovat s Eddym B. – Eddy B. pořád někde bude – ale je to vlastně to, co známe od Zoly, ale v trochu jiným pojetí. Zatímco Zola mluví o prostředí, ze kterého se nejde vymanit – pokračování v linii chudoby a bezvýznamnosti, Louis tu neschopnost oprostit se od minulosti a kořenů spatřuje ve vlastní hlavě – jeho hrdina je schopný změnit způsob žití, stát se člověkem s jiným statutem, nikdy ale neskoncuje s minulostí – protože v té je jeho podstata, esence – a v tom je ta totalita utrpení.

„Na dětství nemám jedinou šťastnou vzpomínku. Tím nechci říct, že jsem během těch let nikdy nezažil pocit štěstí nebo radosti. Utrpení je zkrátka totalitní: vše, co se vymyká jeho záběru, vymaže.“

„Dělal to často, nejprve odmítal a pak ustoupil na poslední chvíli, poté co se mu dostalo zadostiučinění vidět mě celé hodiny vzlykat a prosit. Těšilo ho to. Když mi bylo sedm nebo osm, dal – bez zjevného důvodu – dětem od sousedů mého plyšáka, s nímž jsem spal a všude ho nosil s sebou. Plakal jsem a běsnil jako čert, pobíhal po domě a naříkal. On se na mě s úsměvem díval. 31. prosince 1999, na Silvestra, mi vyprávěl, že o půlnoci zasáhne Zemi asteroid a všichni zemřeme, nepřežije nikdo. Užij si života, protože za chvíli je po nás všech. Celý večer mi tekly slzy. Fňukal jsem, nechtěl jsem umřít. Matka se rozčilovala, říkala mu, ať mi tohle v předvečer Nového roku nedělá, nechat mě takhle sedět zkormouceného na schodech před domem a překazit mi přelom milénia. Snažila se mě utišit Hele, táta ti napovídal kraviny, poď se s náma koukat na telku, bude tam Eiffelovka. Nic nezmohla, věřil jsem tomu, co tvrdil otec, hlava rodiny. I toho večera otřásal domem jeho smích.“

8 25.08.2019

Nejsmutnější je sledovat, jak Hájíček vdechuje život ruinám rozpadlýho selskýho baroka, vytahuje ze ztracených a nikým nehledaných kronik jména utýraných statkářů a sedláků, nutí pamětníky mluvit, neodejít s tím pokladem mluvené historie navěky, rekonstruuje jejich malé dějiny - a přitom vytváří dějiny velké. A to všechno bez pompy a beze snahy o něco obrovského. Ta nenucenost je geniální, dojemná, vtahující. I přes skromnost a textovou kultivovanost tu vyrůstá epická tragika komunismu, který dopadl na český venkov jako meteorit - zatlačil až definitivně zničil jeho podstatu, rozežral soudržnost venkovanů a stál na počátku zhrubnutí a zdecimování krajiny a všeho živého v ní. Tohle jsou ty dějiny, které Češi potřebují slyšet a tohle je přesně ten způsob, kterým se to současným českým autorům historické prózy pořád nedaří říct.

„Mýmu tátovi, kterýmu je letos sedmdesát a kterej se začátkem padesátejch let nesměl ani vyučit řemeslu, protože byl synem kulaka, kterej odešel v patnácti z jihočeský vísky na práci do černý Ostravy, kterej se ve zdraví vrátil a místo s koňma, jako jeho předci sedláci, handloval s motorkama a ojetejma autama, kterej měl stopětadvacítku „péráka“ a pak čézetu „kejvačku“, po ní Jawu 350 dvouválec a tu vyměnil za svý první auto, válečnou značku DKW po Němcích, kterej za budovatelskejch dob druhý pětiletky vlastnil neuvěřitelnou káru, citroëna jedenáctku po bechyňským knížeti Paarovi, rok výroby 1934, kterej se chytil volantu a za čtyřicet let si na traktorech bez pérování, na náklaďákách, autobusech a podobnejch starejch krámech oddělal záda, kterej projel bez nehody šedesátý, sedmdesátý i osmdesátý léta, kterej po sametový revoluci jako šofér autokaru viděl půlku Evropy a kterej si dodnes pamatuje, jako by to bylo včera, každej kousek pole z toho čtyřiadvacetihektarovýho statku, co už dávno není...“

9 16.09.2018

Rodina arménských přistěhovalců Garoghlanianů v Kalifornii začátkem dvacátého století rozhodně svůj americký sen nežila - přesto - lze její osudy, reprodukované perem dvanáctiletého kluka a člena nejmladší generace klanu, číst jako pohádku. Čarovné vyprávění dospívajícího Saroyanova alter ega, vzpurného a geniálně nadaného Arama, je snovým odrazem perné reality imigrantské chudiny - odrazem zakletým do takové jemnosti a lehkosti, že by v něm chtěl své dětství prožít každý. Osobitost a jedinečnost rodiny, která má stěží co do úst, jejímž mottem je ale až navěky čest, která pramení z neutuchající víry v dobro a zlo, je odzbrojující. Saroyanovy velké příběhy vyrůstají z vyschlé půdy a blátivé řeky - ze země nikoho. Ve své kouzelnosti prodchnuté truchlivostí něčeho pomíjivého, ale v momentu nádherného a drtivého, ve své velikosti v malosti, připomíná Aramova paměť Hrabala a jeho pábitelství. Kdy dokonce i Saroyan má svého strýčka Pepina (i když v tomto případě rázného a vážného). „To nevadí. Toho si nevšímej.“

„Strýček se ropušníkovi zadíval zpříma do očí. Ropušník se mu rovněž zadíval do očí. Půl minuty na sebe zírali a ropušník potom otočil hlavu a hleděl do země. Strýček si oddechl úlevou.
Tisíc by jich dokázalo člověka zabít, předpokládám, nadhodil.
Nikdy se jich nevyskytuje moc pohromadě. Sotva uvidíš víc než jednoho najednou.
Ale velký by člověka mohl kousnout a způsobit mu smrt.
Nevyrostou, jen jako tenhle.
Na to, jak jsou malí, mají děsivé oči. Víš jistě, že jim nevadí, když je bereš do ruky?
Zapomenou na to, jakmile je položím na zem.
Vážně si to myslíš?
Myslím, že nemají moc dobrou paměť.
Strýček se narovnal a zhluboka se nadechl.
Pusť ho, přikázal mi. Buďme milosrdní k nevinným stvořením všemohoucího Boha. Pokud není jedovatý, a když vyroste, není větší než myš, nevyskytuje se ve velkých množstvích a nic si nepamatuje, tak ať se ten ustrašený drobeček vrátí na zem. Milujme havěť, která tu s námi žije.“

4 16.09.2018

„Takže i na to mrdání došlo. Vymrdával s náma Jonstone.“ A s Jonstonem celá pošta, celý systém a celá společnost. Bukowského služba na poště jako antikatarze - zanášení, zabředávání a zaboření do odlidštěnosti a nesmyslných byrokratických rituálů. Cesta do blázince a na samé dno, pouť k sebeponížení a zmasakrování sebe sama. Poštovní úřad se stal pro Henryho Chinaskiho - Bukowského - místem fyzického přežívání, zároveň ale vnitřního odumírání. I tento proces autor nicméně dokáže popsat s pouze Bukowskému vlastní „obscénní“ grácií, ležérností a nekončícím cynismem. Na hledání smyslu života a lásky už nezbývá čas, když je potřeba tíživou realitu den co den utápět v panáku whiskey s vodou. Ačkoliv se může zdát, že Chinaski vnitřně rezignuje, jeho rebelství a „držkařství“ je povznášející. Lidi přejetí bytím, panákovstvím, formalitami a malostí pod maskou důležitosti jej milují a chápou. Mluví jim z duše. Přestože jeho řeči, schované za černým humorem, víc než bolí.
Hank Chinaski - to je největší hrdina ze všech antihrdinů.


„Ve městě jsem potkal Betty.
‚Onehdy jsem tě viděla s tou krávou. to není ženská pro tebe.‘
‚To není žádná.‘“

„Ještě nějakou dobu jsme nasávali a potom jsme šli do postele, ale nebylo to jako kdysi, to ani nikdy není - byl tam odstup, hodně se toho přihodilo. Koukal jsem, jak odchází do koupelny, a viděl všechny ty vrásky a faldy na prdeli. Chudák holka. Fakt chudák holka. Joyce měla pevnou postavu, byl to kus ženský - bylo ji za co chytnout a bylo to fajn. S Betty to už tak fajn nebylo. Bylo to smutný - moc moc smutný. Když se vrátila, už nám nebylo ani do smíchu, sni do zpěvu, a ani hádat se nám nechtělo. Jenom jsme potmě popíjeli a pokuřovali, a když jsme šli spát, nepoložil jsem si na ni nohy ani ona na mě, jak jsme kdysi měli ve zvyku. Ve spánku jsme se ani nedotkli.
Život nás vzal oba na hůl.“

„Cítil jsem se úplně stejně jako předtím. Ale věděl jsem, že na mě brzo dolehne taková ta nemoc z dekomprese, jako když se příliš rychle vynoříte z hloubky na hladinu. Byl jsem jak ti posraní papoušci do Joyce. Po životě stráveným v kleci jsem našel skulinu a vzal roha - vystřelil jsem vzhůru do nebe. Do nebe?“

3 27.08.2018