jelad komentáře u knih

„Jack“ (JFK) Kennedy si po vpádu nacistů do Polska poznamenává, že by bylo lepší tuhle zemi obětovat, a udržet tak mír. Zatímco v Anglii tento mladík prohání dámy z vyšší společnosti (jeho heslo: šup sem, šup tam, můžete jít, dámo), dokončuje diplomovou práci na téma politika appeasementu, kterou se křižovali Chamberlain s Daladierem, když už předtím Německu obětovali Sudety, potom celé Československo, Rakousko a kus Litvy. Jeho otec, americký velvyslanec v Anglii - cílevědomý zbohatlík, jenž by se zřejmě stal prezidentem namísto JFK, kdyby nezahynul po pádu letadla, milenec Marlene Dietrich, taky nenávidí židy, jenom nechápe, proč kolem toho musejí dělat Němci takový povyk. Námořní kapitán Gustav Schröder křižuje s téměř tisícovkou židovských uprchlíků střídavě pobřeží Kuby, Ameriky a Evropy a čeká na to, která země přijme „jeho židy“, aby se nemuseli vrátit do německého plynu. Žádná z velmocí ale židy nechce.
Goebbels natáčí propagandistické filmy o „židovském plemeni“ v Lodži, pozdějším ghettu, ze kterého nechají deportovat a usmrtit v plynových komorách na 200 tisíc jeho nucených obyvatel. Hitler začíná osnovat plán vyvraždění lidí „nehodných žití“ - těch, kteří by mohli hanobit rasu, ačkoliv jsou sami Němci. Postižení, nevyléčitelně nemocní, dlouhodobě věznění "kriminální živly" čekají na svou injekci smrti, později plynovou komoru. V Paříži se odehrává poslední veřejná poprava gilotinou, zatímco v Německu pálí „zvrhlé“ umění a „pokleslou“ literaturu.
To je léto a podzim 1939.
Kusé informace z učebnic dějepisu všech základních škol o tom, že 1. září 1939 bylo armádou Třetí říše napadeno Polsko, čímž začala Druhá světová válka, je v Biermannově podání apokalyptickým vyvrcholením jak enormně napjaté atmosféry tehdejších letních dnů, tak celé, historickými perličkami a zajímavosti poslepované, knihy. Den po dni se autor přibližuje vypuknutí nejničivějšího válečného konfliktu v dějinách lidstva, přičemž skrze velmi osobní deníkové zápisy tehdejších klíčových diplomatů světových mocností vystupuje úděl nevyhnutelnosti „druhé velké“ války, které však většina z „vyjednávačů“ chtěla zabránit za každou (někdy až amorální) cenu. Stejně jak v „1913. Léto jednoho století“ tak i zde člověk žasne nad tím, jak události dál „šlapaly“ nezadržitelným tempem, zcela jasně - bez odbočky - k jednomu cíli, přičemž svět jen tupě nepřihlížel, nezastavil se, nebyl ochromen, ale dál se vyvíjel všemi možnými směry.


(okupace Československa - 15. březen 1939)
„Německý tlumočník Paul Schmidt později vzpomíná: ‚Hácha a Chvalkovský seděli v křeslech jako zkamenělí, zatímco Hitler mluvil. Jen podle očí se dalo poznat, že to jsou živí lidé. Pro oba to musel být obrovský šok, když se od Hitlera dozvěděli, že nastal konec jejich země.‘“

„Sotva Hácha a Chvalkovský viditelně otřesení opustili pracovnu, vpadne Hitler do vedlejší místnosti k sekretářkám a jásá: ‚Děti moje, ten Hácha podepsal. Tohle je největší den mého života. Dejte mi každá pusinku. Vejdu do dějin jako největší Němec.‘(Podobné vyděračské jednání bude Hitler v budoucnu nazývat ‚háchovštinou‘.)“

(otec JFK o americké nenávisti k Židům)
„Kennedy v důvěrných rozhovorech s německým velvyslancem v Londýně Herbertem von Dirksenem před nějakým časem prohlásil, že většina Američanů, kteří informují o Evropě, má prostě strach z amerických Židů, a proto se neodváží říct o Německu nic pozitivního. ‚Židovská otázka‘ má prý pro německo-americké vztahy skutečně velký význam. Tehdy, v létě roku 1938, pak velvyslanec von Dirksen telegrafoval do Berlína státnímu tajemníkovi na ministerstvu zahraničí toto: ‚Americký velvyslanec je prý toho názoru, ‚že škodlivý není ani tak fakt, že se chceme Židů zbavit, jako spíše celý ten poprask, který kolem tohoto záměru děláme. On sám má údajně pro naši židovskou politiku plné pochopení; pochází totiž z Bostonu, kde jeho golfový klub ani jiné kluby už celých padesát let Židy nepřijímají.‘“


(italský velvyslanec v Německu po zjištění, že Německo chystá válku)
„‘Hitler je velice srdečný.‘ poznamená si hrabě Ciano, ‚ale v rozhodnutí neoblomný. Naše námitky ho ani v nejmenším nedokázaly od tohoto záměru odradit.‘ Své poznámky uzavírá trpkým poznáním: ‚Vracím se do Říma zhnusen Německem, vůdcem, jeho způsobem jednání. Obelhali a podvedli nás. A dnes se nás chystají strhnout do dobrodružství, které jsme nechtěli.“

„Alžírsko je rozděleno na tři francouzské departementy, a Francie, než se promění v bitevní pole, reprezentuje jeden z vůdčích národů Evropy. Ve skutečnosti však tato severoafrická kolonie není součástí demokratické země, je to spíše generály řízený francouzský vojenský distrikt. Žádný Alžířan nemá stejná práva jako Francouz, avšak v případě války, jako již v roce 1914, odtud bude přicházet enormní počet pěšáků, lidský materiál pro palbu na evropských frontách - tehdy byl mezi nimi také otec Alberta Camuse.“

(francouzský pokus „obejít“ Polsko)
„22. srpen, Moskva. Vedoucí francouzského vyjednávacího týmu v Moskvě generál Doumene dostane odpoledne nový příkaz, neboť v důsledku polské tvrdohlavosti došla francouzské vládě - která o nadcházející návštěvě německého ministra zahraničí von Ribbentropa v Moskvě již ví - trpělivost, takže nadále jedná bez dalších dohod s Brity či Poláky. Ještě týž večer navštíví generál Doumenc sovětského ministra obrany maršála Vorošilova, aby mu oznámil, že Francie je připravena uzavřít vojenskou dohodu s tím, že Rudé armádě přísluší právo na průchod Polskem a Rumunskem. Vorošilov se poněkud posměšně ptá, zda může jeho francouzský kolega předložit písemný souhlas Polska, na což francouzský generál odpoví jen vyhýbavě: ‚Vždyť čas letí.‘ Nikoli bez jinotajného humoru sovětský maršál odpovídá: ‚Čas nepochybně letí.‘“

2 22.01.2018

Vraždy s monogramem jsou těžkopádným příběhem slepeným z na sebe našroubovaných jednotlivých epizod, které ve finále mají dát přesně ten výsledek, který si autorka dopředu předsevzala. Agatha Christie se v textu ani nemihla, lehkost jejího stylu - přesto spojená s bezpodmínečnou logikou, důvtip, budování skutečného napětí se autorce nepodařilo napodobit. Konečným výsledkem se napodobenina legendě ani vzdáleně nepřiblížila. Ani Hercul Poirot není tím géniem, na kterého je čtenář christiovských detektivek zvyklý. Hercul Poirot je v první řadě sebevědomý gentleman. Zde však jeho ego hraničilo s nabubřelostí, když například detektiva Scotland Yardu poučuje o tom, že Poirotovy šedé buňky mozkové jsou progresivnější a schopnější než ty detektivovy. Síla příběhu, tedy to, že všechno zlo pochází ze zapadlé vesničky za Londýnem, nefunguje - dávný případ tamního vikáře v některých pasážích nedává smysl - chování postav postrádá logiku a rovněž pouze slouží výslednému efektu.
Pakliže však čtenář není „postihnutý“ symptomem „Poirot“, respektive „Agatha Christie“, Vraždy s monogramem pro něj budou „jen“ lehkým a oddychovým čtením - bez pachuti zklamání.

2 21.01.2018

Pologramotný mužik, „svatý muž“, „Přítel“ carů, nemrava. Grigorij Jefimovič Rasputin se stal mýtem již za svého života - část Ruska jej fanaticky milovala pro jeho uhrančivost spojovanou s jistými až nadpřirozenými schopnostmi, zbytek země jej zatracoval a nenáviděl pro jeho schopnost manipulace a obrovský vliv, který měl na rodinu posledního ruského cara Mikuláše II. Z jeho života zbyly jen fámy a povídačky o tom, jak se proháněl po Petrohradu nahý a proháněl děvky, v dnešní kultuře je prezentován jako černokněžník a démon. Až s nalezením Tajného spisu, který na Rasputina nechali vypracovat porevoluční vyšetřovatelé, vznikl ucelený literární a historický „portrét“ jedné z nejvlivnějších osobností dvacátého století. Ten spis objevil při svém historickém bádání autor knihy Edvard Radzinskij. Kromě výpovědí Rasputinových odpůrců, jež se snažili muže démonizovat, se v dokumentech objevují zásadní výpovědi Rasputinových přátel, kteří z „mýtu Rasputin“ tvoří člověka a staví jej pevně na zem, i když jej dokonale nezbavují „něčeho“ mystického. Jak se ukazuje, nejednalo se o kolotočového mága, který se zviditelnil v poblázněném předrevolučním Rusku, ale o člověka, který disponoval léčivými schopnostmi, kterými si získal i carovu manželku Alix, protože jí léčil jejího nemocného syna, následníka trůnu careviče Nikolaje Alexejeviče, který trpěl hemofilií. Podle dokladů byl skutečně až fanaticky nábožný, víru ovšem pokřivil tak, aby vyhovovala jeho tělesným potřebám. Sexuálním chtíčem odhaloval hříchy u jiných, po orgiích se svými následovnicemi přicházelo toužebné pokání. Svého vlivu na carevnu využíval ve svůj i cizí prospěch, pomáhal „prosebníkům“, kteří mu za jeho přímluvu u carů platili obrovské částky. V čase blížící se tragédie romanovské rodiny vybíral a dosazoval ministry, předsedy dumy i hlavy synodu. Nenávist celého Rusku k tak mocnému pologramotnému mužikovi se přelila jak přes něj, tak přes cary jako tsunami, a autor knihy se právem domnívá, že také díky Rasputinovi (slovo znamená „nemrava“) a jeho „těžké ruce“, jež byla zhoubná pro všechny v její blízkosti, padla ohromná carská říše a k moci se na dlouhá léta dostali bolševici.

4 08.01.2018

Na polích zdemolované Bosny, která prožila jeden z nejkrvavějších evropských konfliktů konce dvacátého století, lidé dodnes motykami vykopávají kosti. Lebky svých otců, kusy rukou svých matek a čelisti synů, jejichž ostatky již přes deset let hledají. Každou chvíli někdo narazí na masový hrob - poházené ostatky v jeskyních, ve studnách, na smetištích. Syny poznají podle červených bot nebo figurky Supermana. Jejich kosti jsou obvykle několikrát zpřeráženy, jak je umlátil k smrti kdejaký Srb, který uzvedl lopatu a měl na to žaludek. Protože „právo“ zabít svého Bosňáka měl každý. Bratrovražedná válka z devadesátých let připravila téměř každou muslimku o muže a každé dítě o otce. Co dnes zbylo z mocného Sarajeva, dějiště nejdůležitější události dvacátého století? Ruiny a rozstřílené paneláky, kulky a kameny, stín západu, město duchů.
Přes osm tisíc muslimských mužů v bosenské Srebrenici povraždili jejich bývalí kolegové, učitelé, žáci, pacienti, sousedé a přátelé - za totální nezúčastněnosti nizozemských vojáků. Děti se svých matek ptají na to, jak daleko je to ze Srebrenice k nim domů, aby podlehli naději, že jejich otcové a starší bratři jsou stále ještě na cestě z pekla na zemi.
Tochman, důležitý muž z generace prokletých polských reportérů, skrze soubor krutě odevzdaných reportáží ukazuje, že s koncem války v Bosně a Hercegovině ani zdaleka nepřišlo smíření ani klid. Lidé se bojí o své domovy, protože se strachují, že si je bude nárokovat ten, jehož původní majetek zabrali, matky nemohou pochovat své syny a manžele, protože zmizeli a doslova se po nich slehla zem a protože stále zakopávají o kusy lidí, které jiní vraždili jak krávy na jatkách. Bosna už není k životu, ale k postupnému dovymření původních obyvatel, jejichž přeživší potomci se rozprchli do všech koutů světa, aby unikli ze slzavého údolí příbuzných a přátel, kteří dennodenně zakopávají o smrt.

„Na obrazovce vždy naříkají ženy. Muži tam nejsou. Zdejší muži se bojí, že je někdo (oběť, která přežila) pozná a udá prokurátorům Mezinárodního trestního soudu: tady jsou ti, kteří hráli kopanou s muslimskými lebkami, anebo ti, kteří přinucovali muslimské muže k tomu, aby ukousli jiným muslimským mužům varlata.“

„Vězni byli nejdřív zbiti. Bili je strážní, vyšetřovatelé z řad důstojníků, ale i obyčejní lidé z okolí. Na půdu tábora směl vstoupil kdokoliv, kdo byl Srb. Směl si vzít s sebou cokoli těžkého (hůl, tyč, něco kovového, lopatu), vybrat si kteréhokoli muslimského vězně a bít ho. Obyčejní lidé z okolí (rolníci?, řemeslníci?, dělníci?) téhle možnosti využívali; potom se zase vraceli domů.“

„Teď vykopávám zároveň s bramborami ze země kosti. Je to ten můj? Nebo je to můj bratr, který tehdy zrovna přijel o dva dny dřív z Německa na dovolenou? Všude trčí kosti nebo plavou ve studních.
Sousedku zatáhli na půdu. Znali ji z Prijedoru, pracovala v restauraci u Muslima. Znásilnili ji, zabili a šli dál.
Některé, ještě živé, naložili na náklaďáky. Odjížděli neznámo kam. Dnes víme, že do táborů smrti. Tam je mučili. Možná tam trpěl i ten můj. Chtěla bych vědět, jak. Co dělali s jeho tělem?
Znám to tělo nazpaměť, rozeznám ho.“

2 31.12.2017

Znepokojující morální lekce geniálního historika Timothy Snydera o tom, že totalitarismus a tyranie se opět blíží, zatímco demokracie umírá vinou všeobecné apatie rodící se z přesvědčení, že svět směřuje jenom dopředu nebo že katastrofy se opakují, tudíž se jim nevyhneme. V obou případech nás laxnost žene do záhuby - do náruče nacionalistů, rasistů, xenofobů, antisemitů a ruských oligarchů nebo pod křídla Trumpistánu. Snyder popisuje požár Říšského sněmu, „díky“ němuž Hitler omezil svobodu člověka na minimum a bravurně jej paralelně propojuje se současnými událostmi, které novodobí mocipáni umně využívají k nastolování nesvobody pod rouškou upevnění bezpečí - po vzoru Třetí říše. Ať už jde o domnělé i skutečné teroristické útoky Čečenců na Rusko nebo zcela vyfabulované a účelové fámy z produkce ruského dezinformátorství o tom, že utečenci jsou znásilňovači a ďáblové, které musíme nenávidět. Jak Snyder dokazuje, člověk se nepoučil, historie je zapomenutá a svět omezenosti se sjednocuje skrze nenávist vůči společnému nepříteli a absurdní strach ze všeho cizího. Tyranie je za dveřmi. Ale nikdo si to nepřipouští. To se nemůže stát, říkají podle autora všichni. On ale ukazuje, že už se to děje.

„Počátkem roku 2016 Rusko vyvolalo vlnu falešných obav z teroru v Německu. V téže době, kdy Rusko bombardovalo syrské civilisty, a vyhánělo tak muslimské uprchlíky do Evropy, současně využilo dramatu jedné rodiny k tomu, aby u německé veřejnosti vyvolalo dojem, že muslimové znásilňují děti. Cílem podle všeho opět bylo destabilizovat demokratický systém a posílit krajně pravicové strany.“

„Když kolaborující Boris Jelcin v srpnu 1999 jmenoval Putina předsedou vlády, nikdo ho neznal a stupeň jeho popularity se blížil nule. Během září došlo v ruských městech k sérii bombových útoků na obytné domy. Podle všeho je zinscenovali důstojníci ruské tajné policie: jejich vlastní kolegové je zatkli s jasnými důkazy o vině a také se stalo, že mluvčí ruského parlamentu oznámil jeden výbuch o několik dnů dříve, než k němu skutečně došlo. Putin ale vyhlásil odvetnou válku muslimskému obyvatelstvu v Čečensku a slíbil, že údajné pachatele dostihne a ‚rozmázne je po hajzlu‘.“

5 31.12.2017

Když Boris Jelcin s Vladimirem Putinem prskali na Čečensko napalm a fosfor, dovolili vraždění mužů, znásilňování žen a mrzačení dětí, bylo ticho. Zmínky o válce v Čečensku letmo prolétaly západním světem - bez většího zájmu, soucitu nebo empatie evropské veřejnosti i mocných politiků. Ruské vyhlazování jednoho drobného kavkazského etnika v devadesátých letech dvacátého století nezahýbalo téměř nikým, ačkoli se odehrávalo, ať už za Jelcina nebo Putina, neskrytě a chladnokrevně. Brežná skrze soubor reportáží a esejí odhaluje celosvětové politické pokrytectví, jehož představení si potřásali rukou s ruskými oligarchy, namísto toho, aby vyšetřovali válečné zločiny proti lidskosti. Drama Čečny rovněž dokazuje sílu médií, kdy totální absence novinářů, kteří by převyprávěli odehrávající se hrůzy na stránkách celosvětového tisku, dopomohla k povětšinou nulové sounáležitosti lidí s oběťmi. Nikým neviděné, nikým nepolitované a nikým nepochopené vlčice z Čečny se proto musely servat o svůj život a život svých dětí samy, bez mužů, které rozsekaly ruské sekery, bez těch, kteří „zmizeli“ a už se nikdy neobjevili, bez mužů, kteří byli nahnáni do koncentračních táborů, z nichž se už nikdy nevrátili. Síla těchto žen, která je pro člověka nepochopitelná, absolutní smíření se smrtí, bez kterého by jinak nastoupilo šílenství, je současně děsivé i obdivuhodné.
Vznik teroristických buněk a radikalizace některých frakcí, sebevražední atentátníci a zoufalci, pak jen vytvořili záminku k totálnímu pokoření země, nechtíc vybudovali, v tomto momentě právě skrze média, obraz divochů a nevděčníků, kterým je třeba vládnout metodou biče, nikoli cukru. Metodou, kterou bývalý boxer a Putinův miláček Ramzan Kadyrov, vládne skvěle a praktikuje ji dodnes.

„Když myslím na Čečenky, vidím před sebou siluety silných žen, jak naproti polednímu slunci vynášejí ze dvora smrt. Za nimi se táhne její zápach. A slyším čečenský ženský sbor, žalozpěv.“

„Navštívili jsme jednu rodina, která obývá jediný pokoj. Nedostatek prostoru není vzhledem k tomu, že bylo zničeno tolik domů, ničím výjimečným. Co je však na této rodině nejhorší, je její psychický stav. Tři neplnoletí synové jsou očividně narušení od té doby, co se před sedmi lety museli dívat na to, jak ruští vojáci rozsekali sekerou jejich otce a pod nohy jim házeli kousky toho, co z něho zůstalo.“

2 29.12.2017

Jak lidská závist a poddajnost mýtům postupně zdecimuje a zabije dobrého a hodného člověka, dokazuje příběh jednoho hlídače vlaků. Koptovi se daří dokonale vykreslit surovost českého venkova přelomu devatenáctého a dvacátého století, jehož chod a existence se řídí vlastními zákony, nepoddajnými obecnému právu. Semknutost lidí v momentě odhalení slabosti, ve chvíli vycítění příležitosti dorazit odvěkého nepřítele, je jaksi automatická a její následky absolutní. Sedláci a děvečky tak svými představami a výmysly vytvářejí nového hlídače, nového Doušu, který zastiňuje toho skutečného - v jádru i na povrchu dobráka. Schizofrenie jeho života je pro něj nesnesitelná a její překonání zbytečné - jelikož žít nakonec zůstane stejně jen jeden. Ten, jenž je výplodem druhých, na rozdíl od toho, který žil skutečný život, jenž skončil a byl zapomenut v okamžiku posledního vydechnutí.

„Černé a nehybné, studeně civí do oken vlaků, člověk počítá nárazy kol a pod hlučné tečky v poskoku plynoucích not píše své nápěvy, ale píseň o hlídači číslo 47, který nás ostříhal na této krkolomné serpentině: kdo napíše?
Stál a stál a hrdinsky zatajil své jméno, na němž nikomu nezáleží.
Na němž nikomu nezáleží?“

4 29.12.2017

Noční film stojí na tajemné postavě Stanislase Cordovy, údajně geniálního režiséra takzvaných nočních filmů - temných obrazů ze dna lidského bytí a duše. Cordovovy snímky měly prostřednictvím své brutality a surovosti, skrze střet s hnusnou stránku lidskosti, otevřít člověka - a napomoci mu dostat se z okovů společnosti a z omezenosti, do které jej automaticky po narození staví civilizace. Mystérium Cordova ale bohužel povětšinou nefunguje. Autorka vytvořila jeho zajímavý obal, nikoli obsah. „Vzhled“ postavy vymyslela zdatně, skrze děj a příběh knihy se však čtenář nedostane k ničemu jinému, nežli k plytkému vyprávění o vzývání ďábla a vraždění „neviňátek“, které pak ale ovšem závěrem vycházejí stejně naprosto mylně, tudíž hlavní postava zůstává i nadále v temnu a čtenáři z ní nezbývá v podstatě nic.
Děj je navíc značně rozbředlý, kniha nemá hloubku ani tempo, kolovrátkovité opakování jednotlivých domněnek a faktů se táhne na stránkách stále dokola a dokola. Neustále přirovnávání „něčeho“ k „nějakým“ artefaktům masové kultury je otravné a odhaluje tak spíše hru na dojem, nikoli autorčiny volné asociace.

3 29.12.2017

Šedesátiletý zpuchřelý a vyhořelý penzista Harold Fry se jedné sekundy z miliard biliónů všech svých vteřin na tomto světě rozhodne, že se vydá na cestu. Na pouť, která má zachránit jeho dávnou přítelkyni, jež umírá na rakovinu, která ho má vytáhnout ze stereotypu důchodcovského žití, z rodinné tragédie a manželské nesnášenlivosti. Nástrojem k tomu všemu jsou jeho nohy obuté v jachtařských botách, zdecimované už pouhým dnem chůze. Každým krokem Harold boří své mantinely, zbavuje se strachů a vyrovnává se s minulostí, jejíž odhalení v závěru knihy rezonuje celým příběhem a posouvá ho zase o příčku výš.

2 29.12.2017

Projekt jednoho z nejnadanějších současných polských spisovatelů, čechofila a otce Gottlandu - Mariusze Szczygieła - hledání pravdy - nikoli pravdy společné pro celé lidstvo, ale dílčí pravdy, kterou si s sebou životem nese člověk jako jednotlivec, je poetickým, obohacujícím a jaksi bezšelestným valčíkem mezi titěrnými i hlubokými smysly života - ať už prodavačky z večerky za rohem nebo masarykovce a zapomenutého českého realisty Jana Herbena. Szczygieł se, prostřednictvím sloupku v novinách, nebo třeba jen tak - na ulici, ptá zcela neznámých lidí na to, jestli našli svou pravdu. Ptá se také přátel, rodičů, kolegů v práci. Výsledkem jsou velice intimní a osobní zpovědi nejrůznějších typů osobností, z nichž někdo je přesvědčený, že ji má - nikdy si nemysli, že víš, co je pro druhého nejlepší, měj u sebe vždy stovku, ať můžeš druhým v nouzi pomoci, když nemůžeš být tam, kde jsi doma, vezmi si kus domova s sebou. Jindy autor preparuje smysl ze svých zkušeností z cest po světě - třeba v Laosu, kde se setkává s klíčenkami a náramky vyrobenými z roztavených amerických bomb, kterými Američané Laos ve dvacátém století zasypali (každých osm minut spadla jedna). Zužitkovat všechno - i smrt. Několik desítek pravd je popsáno, aby autor nakonec dospěl k tomu, že se smysl našeho bytí, podle kterého celý život žijeme, může sesypat a změnit během dvou sekund, kdy se ocitneme na prahu smrti. A ze všeho nakonec zbyde jen krásný den.

„‘Žádná kniha s člověkem v názvu se nemůže ocitnout na smetišti. Já si ji vezmu, jestli dovolíte.‘
Paní Wiesia se zřejmě rozhodla přenést můj život do svého bytu. Asi s ním udělá něco zcela jiného než já.“

„‘Ježíš mi spadl do klína z kříže nade dveřmi,‘ začala vyprávět.
‚Byl lehký, z plastu, a doslova slétl, uslyšela jsem jen takový šelest.
Bylo mi jasné, že ho musím zase pověsit.‘
‚Ježíš vám spadl do klína? Mělo to něco znamenat?‘
‚Ano, nedrželo lepidlo.‘
‚A metaforicky?‘
‚Jestli metaforicky, to nevím, ale pochopila jsem, že teď ho mám ukřižovat já osobně, a ne někdo z dávnověku, nýbrž já, Ela, teď hned. Na chvíli mě polilo horko a hlavou mi vířilo, že mi třeba chtěl něco sdělit. Ale co? Možná to, že jsem špatný člověk? Myslela jsem, že jde o poučení, že teď musím za trest osobně přibít Ježíše na kříž. Ale dost rychle jsem se uklidnila. Není přece možné, že všichni ti lidé, co Ježíše každý den přilepují nebo přibíjejí na kříž a potom na různé zdi a hroby, jsou špatní. A přesto Ježíše přibíjejí na kříž několikrát za den.‘“

3 18.12.2017

Rumunsko-německá vesnice dvacátého století podléhající pohledu malého dítěte - to není oáza šťastného dětství, radostného splynutí s přírodou ani nekončících přátelství. Idylické obrázky vesnického života střídá nelítostné tempo brutalit, beznaděje a tragédií, které se v odosobněném vyprávění autorky nesou opakovaně a jakoby kolovrátkovitě, čímž vytvářejí nekončící koloběh lidského hnusu a nepoučení. Je šokující, s jakou samozřejmostí dítě popisuje zabíjení telete, stahování z kůže, zašlapávání ropuch, špendlení motýlů a topení koček, přičemž ono jako jediné, oproti dospělým, vidí u zvířat krev tu samou, jakou má člověk.
Laureátka Nobelovy ceny za literaturu, nicméně povětšinou literárním publikem neznámá spisovatelka Herta Müllerová, představuje svět bez lítosti, sounáležitosti a jakékoli solidarity, která nevzniká ani mezi otcem a dcerou, a jejíž absencí nevznikají žádné mezilidské vztahy. Zánik sounáležitosti ve společnosti bez hodnot popisuje i Zygmunt Bauman v jeho konceptu tekuté společnosti. Tedy společnosti, která netrpí nedostatkem kontaktů, ale nedostatkem silných vazeb mezi nimi. Od práci k práci, pryč od ostudy, povinnosti nad povinnosti. To je život Müllerovou zachycených lidí, kteří se, navzdory tragédiím, nikdy nestanou lepšími.
Autorčin jazyk je přitom nekompromisní a odstupem od látky, kterého dociluje rázovitým opakováním jmen, současně čtenáře vtahuje čím dál víc do textu. Její osobní a nadmíru originální svět slov, kterým o sobě v podstatě říká jen velmi málo, protože se staví do role nezúčastněného pozorovatele, je hořkou medicínou, katem normálního chápání a principem destrukce v klasické literatuře.

„Pokaždé jsem upadla a rozbrečela jsem se a bylo mi jasné, že rodiče nemám, že ti dva lidé v místnosti jsou mi nikým a sama sebe jsem se ptala, proč s nimi v tomto domě a v této kuchyni vlastně sedím, proč sdílím jejich hrnce, jejich zvyklosti, proč se neseberu a neuteču odsud, do jiné vesnice, k dalším cizím lidem, proč v každém domě a každé kuchyni nezůstanu jen na chvíli a neputuju dál, ještě dřív, než stačí být lidé zlí.“

„Hrajeme si na muže a ženu. Zastrčím si dvě klubíčka zelené vlny pod blůzku a Venda si nalepí knír ze zelené vlny.
Hrajeme si. Nadávám mu a hubuju, protože je opilý, protože nemáme peníze, protože kráva nemá krmení, křičím na něho, že je lenoch a že je špinavý jako prase, že je pobuda a ochlasta a ničema a budižkničemu a kurevník a prasák. Hra pokračuje. Baví mě a dá se hrát dlouho. Venda sedí a mlčí.“

4 18.12.2017

Soubor šestnácti českých snů, které byly většinou dříve či později odsouzeny k nepříjemnému vystřízlivění, které ale zároveň nechtěly být prohlédnuty, byť se přece jen v průběhu času přetransformovaly v deziluzi národa, je zároveň vyprávěním o touze Čechů po velikosti a obdivuhodnosti, po historii a kořenech, jejichž hloubka by mohla konkurovat německým, po většinu dobu nepřátelským, tradicím a dějinám. Pocit méněcennosti a útlaku se prolíná všemi Kosatíkovými kapitolami a spolu vytvářejí sny - jako jakousi vnitřní národní katarzi po přežitých tragédiích. Touha po tom - být hybatelem evropských historických událostí a ne se jenom nechat hýbat někým jiným - s sebou nese tvorbu umělých dějin, (ne)slavných rukopisů, u kterých v devatenáctém století nezáleželo na jejich pravosti, ale na naději v něco velkého, co s sebou přinášely. Největší plagiátoři se stávali národními buditeli a hrdiny (autor zde však sám polemizuje nad „vinou“ domnělých autorů Hanky a Lindy - jelikož kromě falza stvořili nepochybně umělecká díla), vědci „mlčeli“ nebo zatemňovali své logické úsudky, aby mohli potvrdit pravost něčeho, co by v jiném případě rezolutně odmítli, lidé nenáviděli odpůrce, kteří jim brali jejich český sen.
Ten zobrazoval vítězné bitvy a vysokou kulturní vyspělost pradávných předků. Iluzi o vítězství, hrdinství a potřebnosti si Češi pěstovali i po První světové válce, kdy bitva u Zborova, v podstatě nijak zvlášť významná část světových bojů, byla pojímána (a dosud je) jako velkolepá přehlídka udatnosti československých prvně zformovaných legií.
Jan Lucemburský byl ve světle těchto mýtů brán jako hrdina, když v bitvě u Kresčaku vjel slepý a slabý do bitevní vřavy, prý aby byl mohl lépe sťat nepřítele, v podstatě se ale jednalo o sebevraždu.
Mýtus vyrovnání se s Němci, mohlo by se zdát, Čechům vyšel, když během divokých odsunů decimovali německé ženy, děti a staré lidi a muže zavírali do českých koncentráků, nicméně po letech vystřízlivění se tento „splněný sen“ stal hanbou, která pošpinila odkaz demokracie, kterou si s sebou nesla rozsypaná První republika spolu s československým poválečným čelním představitelem Edvardem Benešem. Kam zmizla ta demokracie, když Beneš a celý stát mluvil o „kolektivní vině“ celého německého národa a ospravedlňoval si tak brutalitu, kterou vůči svým bývalým sousedům a někdy i přátelům užíval. Jak jsme vyrostli z dob „oko za oko - zub za zub“, tak jsem se tam zase rychle vrátili.
České snění není klidným čtením. V paralele se současností vyvstávají otázky, kde jsme vlastně teď a kam kráčíme, a zbyly nám ještě vůbec aspoň ty sny?

„Když Slováci využili nečekané liberalizace poměrů v roce 1968 k prosazení federace, vnímali to na české straně jako ústupek, který je potřebné učinit, ale který zároveň pro české země a jejich obyvatele nemá podstatný význam. A výbuch slovenských národně emancipačních snah po roce 1989 přinesl Čechům největší polistopadové překvapení. Starší bratr si vždy myslí, že mladšímu rozumí, i když ho třeba vůbec neposlouchá.“

„Takto třeba o své činnosti v Rusku v roce 1917 Masaryk informoval československou vládu na její první schůzi, jíž se zúčastnil, 23. prosince 1918: ‚V Kyjevě dostanu pojednou zprávu, že bolševici jsou na Kyjev. Mám k dispozici 20 000 lidí. My jsme tam drželi ruskou frontu proti Němcům. Přiznávám se, že jsem si někdy myslel: co teď? Já je mohu zničit a mohu jíti do Moskvy a Petrohradu. Pomýšlel jsem na to, ale rozhodl jsem se, že se do ruských bojů nepustíme.‘ Snad se Masaryk, poprvé v životě na zasedání vlády, zcela neovládal - ale pokud to tak nebylo a popisoval pravdu, muselo pro něj být velmi zvláštní žít s pocitem, že se v dané situace mohl rozhodnout také úplně jinak, možná lépe - a předurčit dějinám úplně jinou cestu.“

8 15.12.2017

Karikova „Tribeč witch“ se veze na děsivé legendě slovenské černé díry kdesi uprostřed nevelkého a nevysokého, o to víc atmosférického pohoří, ve kterém se, podle pověstí, občas ztrácejí lidi. Někdy se zase objeví, zmatení, dezorientovaní a „smazaní“, hory je vyplivnou potom, co z nich vymačkají veškerou lidskost. Zbyde jenom schránka, ze které se člověk vypařil potom, co se setkal s něčím, co daleko přesahuje hranice jeho skromného chápání. Tribečskou záhadu autor vykreslil jako mýtický kult kraje, ba přímo celé země. Prostřednictvím příběhu anonymního mladíka, který se rozhodl na tribečském tajemství vytvořit svého blogového sólokapra, Karika přiživuje legendu - dává jí konkrétní obrysy celistvého a téměř kontinuálního vyprávění, nechává mluvit postavy, které se ve „skutečném“ příběhu jen mihly. Zůstává na čtenáři, zdali se nechá unést a ukolébat vlnou „Věřte, nevěřte“, nebo se událostem vzepře a knihu spolkne s pocitem dobré žánrovky - dobrého fantastického hororu. Na konci, ostatně i na začátku, to totiž Karikovi skřípe. Náhlé utnutí vyprávění nedává smysl a je vidět, že se autorovi pouze hodí k tomu, aby nemusel příliš vysvětlovat. Je mu jasné, že čtenáři slyší na „podle skutečných událostí“, tudíž v celém obsahu textu mystifikuje. Někde to funguje, v některých místech, jak již bylo zmíněno, se naráz sype důvěra v pravdivost celé výpovědi.
Nicméně příběh zůstává, a to sice v jiné rovině než nejspíš autor původně zamýšlel - ale i tak jako dobře strašidelná domácí žánrovka.

4 13.12.2017

V mrazivém ruském světě, kde až do pádu režimu lidé poztrácené pohraniční Němce zdraví nekompromisním Heil Hitler, kde se probodávají krávy kvůli tomu, že jsou hezčí než moje a navíc patří té fašistce a špiónce, přežívala a přežila malá Němka Lisbeth Otto, Marie, nebo taky Železná Marie. Na základě jejího vyprávění vytvořila německá dokumentaristka v devadesátých létech silný příběh ženy, která, přestože zažila všechny hrůzy světa, nedočkala se vykoupení ani klidu, ale pokračovala v nekončícím koloběhu životních katastrof. Lisbeth měla to neštěstí, že se těsně před největším světovým konfliktem narodila ve Východním Prusku, kdysi německém území, po válce přivlastněném Rusy. Její národnost ji doprovází celým životem jako hutný černý stín tvořený z ostudy a hanby, kterou na sebe v poválečném Rusku bere cokoliv německého. Desetileté děti malé německé holčičce, která ztratila oba rodiče i sourozence, opálí všechny vlasy, přimalují jí hitlerovský knírek a pokusí se ji oběsit na stromě, brutální násilník malou Němku znásilní, potom ji sváže, zabalí do koberce a vhodí do řeky, aby se o jeho činu už nikdy nikdo nedozvěděl. Lisbeth všechno přežívá. Zlo a lidské tragédie se na ni lepí, s ničím jiným se nesetkává, přesto nepřestává klepat u cizích dveří a prosit o jídlo. Divoké, nespoutané a hrdé vlčí dítě - to je Lisbeth Otto. Tam kde by si ostatní smyčku kolem krku navlékli sami, tam se ona nenechává přejet životem, ale pokračuje v něm - i když k neméně dramatické budoucnosti.
Krutý příběh mrazí absencí „happy endu“ - nebo alespoň jakéhokoli smíření. Místo toho nastává totální deziluze z celoživotního klamavého přátelství a z vlastní rodiny. Malá Němka vyrůstá v dospělou ženu, babičku, přesto zůstává tou samou osobou - obětním beránkem a cizačkou - tou, která nese vinu - ať na rozkládajícím se manželství dcery, tak na tragédii celého sovětského lidu.

„Náš soused nás zdravil většinou ‚Heil Hitler‘, Eleně nadávali do fašistek, trpět musela dokonce i naše kráva. Kolikrát jsem si říkala, že byla chyba vracet se do Sovětského svazu. Němci byli neoblíbení, pokud nebyli stíháni přímo nenávistí. Přesto nám zároveň řada sovětských občanů záviděla. V ruštině existují dva druhy závisti: ‚bělaja zavist‘ a ‚čornaja zavist‘, nepřejícnost spojená s nenávistí. Němci jsou pilní, dokážou pořádně pracovat, vždycky se něčeho domůžou, ti druzí jen sedí a hledí. To je ta ‚bílá závist‘, a ta druhá je černá, zlá: Proč to mají lepší než my? Proč má Maria tak dobrou krávu? Měla jsme velmi dobrou krávu, říkali jsme jí Milka, a byla to tehdy nejkrásnější a nejlíp udržovaná kráva ve vsi. Když byla březí, vrazili jí do břicha vidle na hnůj.“

5 13.12.2017

Jako ztrouchnivělé dřevo prolezlé červy a roztoči, rozpadající se a mizející, tak naivní dětství narušené červy pudovosti a animální přitažlivosti, se sype a pomalu se rozpouští v energii mladické odhodlanosti a umanutosti. Herman Hesse je bezesporu bravurní vypravěč a odborník na jinotaje, což dokazuje i v novele Červnec. V kouzelné a proměnlivé krajině staletých stromů a neumírajícího umění se během pár dní transformuje charakter hlavního hrdiny, mladíčka Paula, který se následkem okouzlení stává na jedné straně romantickým milovníkem a svůdníkem, na té druhé hrubiánem a ignorantem. Střet dětství s vyzrálou a krásnou dospělostí s sebou přináší rozčarování i okouzlení, sílu i slabost. Hesse v textu ukazuje, jak se boří vnitřní svět chlapce a na jeho místě vzniká něco jiného, dosud neobjeveného a svým způsobem nepředvídatelného.

„Rád by věděl, je-li slečna Thusnelda skutečně krásná, opravdu krásná.“

1 13.12.2017

Chlapec na dřevěné bedně - to je další částice do ohromného a přesahujícího příběhu Oscara Schindlera, který za hradbami svého smaltovaného království, s nacistickou páskou na košili, uchránil více než tisícovku Židů před plynovými komorami. Kdekoliv se objeví tato postava, běžný člověk přestává chápat. Nezištnost a neohroženost jeho chování je odzbrojující a razantně vystupuje i ve vyprávění malého polského Žida Leiba Lejzona (autor Leon Leyson). Oscar Schindler pro sebe krade celou knihu, jeho charisma přesahuje stránky textu, to k němu - jako ke spasiteli - směřují všechny tragédie, kterými si klouček od začátku války až do jejího konce prošel. Naděje a východisko se zhmotňuje v jediném muži a jeho seznamu. Oscar jako zachránce se chápe hlavní kladné role, přičemž znovu a zase upozorňuje na pravý význam hrdinství - dělat to nejlepší (ne)možné v těch nejhorších chvílích.

1 13.12.2017

Lizucha, „mlsná a vybíravá“, Ukrajinka Lída totálně nasazená v Reichu za Druhé světové války - v knize devadesátiletá stařenka bez minulosti trpící Alzheimerem, který jí pomalu okrádá o poslední segmenty dějin jejího života, jež jí ještě zbyly, který jí vzal veškeré přátele. Lizucha je drsná svým obsahem a zároveň velmi ladná a lehká poetickým stylem, kde se nezapře autorčino nadání pro tvorbu básní. Metafory jsou originální, neokoukané a nenásilně použité („záda posetá fialovými květy“, „lidské jádro vysílající v nesrozumitelných vlnách“). Knize je vyčítán „nedovyprávěný“ příběh hlavní hrdinky - skoky mezi životními etapami, nesouvislost - ta ale skvěle demonstruje Lídinu diagnózu. Z kousíčků paměti, které stařence ještě zbyly, si člověk skládá mozaiku - a je na něm, jak si chybějící částice doplní. O tom je mimo jiné velká literatura, o tom je postmodernismus. Čtenář je skutečným autorem díla.
Čtyři z pěti hvězd proto, že Lídino setkání s Valjou nebylo vyvrcholením knihy, nýbrž jen letmou zmínkou na konci příběhu, Při potenciálu autorčina literárního stylu bylo na místě popsat setkání dvou odvěkých přítelkyň - a ukázat tak, jak tragické je zůstat s celými smutnými a dramatickými dějinami sám, zatímco ten druhý je již nadobro ztratil - odpoutal se od nich.

„Je mi líto, že tak těžké období musíš řešit bez svého drahého Karluši. Moje zlatá, jak máme podobné osudy... Musíme se setkat, budu tě držet za ruku a ty si vzpomeneš, jak jsme v Gross Dubrau poslouchaly hrdličky a těšily se na návrat domů. A jak jsme se tam, Liduško, zamilovaly, viď?“

2 20.11.2017

Manželka ithackého krále a důvtipného válečníka Odyssea Penelope očima současné bestsellerové autorky Margareth Atwood. Jak se dalo už dopředu z všeobecně přijímaného a oblíbeného mainstreamu usoudit, jazyk i příběh knihy je stěží průměrný.
Autorka se zaměřila na podle ní dostatečně neodůvodněnou smrt dvanácti služek, které nechal, dle Homéra, Odysseus zavraždit krátce po svém návratu na Ithacu, potom co deset let dobýval Troju a dalších deset roků s přestávkami cestoval domů. Atwood dochází k závěru, že Odysseus vraždou dívek symbolicky přebírá žezlo nad svým panstvím, že vraždí feminismus a matriarchát, který se na Ithace během jeho nepřítomnosti rozvinul. Činem si také definitivně podrobuje samotnou Penelope, jeho ženu, jež na něj tolik let s oddaností čekala, přičemž osnovala léčky, které měly odradit množící se ctitele.
Oproti Atwood je Homér krutý a nesentimentální. Jako současník starověkých válek, které byly těmi nejdrastičtějšími na světě, se neptal a nepídil - protože vražda otroků byla prostě nepodstatná. Král si mohl vraždit koho se mu zachtělo, aniž by se musel ospravedlňovat - bez důvodu, bez příčiny. Homérova drsná tečka za Odysseovou „odyseou“ je smyslem doby, nelidskostí starověku, kde otrok znamenal méně něž kus dobytka. Atwood příběhu přidává sentimentální a naivní nádech dneška, který mu ubírá na krutosti, která ale hlavně ilustruje kolorit dané epochy.
Představení Odyssea jako Toho, který si neustále vymýšlí, přehání a snaží se ze sebe udělat živoucí legendu, tu postrádá význam - Atwood se se zarputilostí snaží říct, že „jde jen o mýtus“. Je ale všeobecně známo, že Illias i Odysseia jsou mýty, je tedy také jasné, že příběhy jsou více či méně (nebo vůbec) na pravdě se zakládajícími báchorkami.
Homérova Penelope je přísná, sebevědomá, přímá a rozumná žena. Penelope Margaret Atwood je mladá poblázněná naivka zajímající se především o to, jestli její sestřenice Helena, Helena Trojská - podle bájí nejkrásnější žena starověkého světa, vypadá starší nežli ona. Tato dimenze ženské povrchnosti a červené knihovny příběhu ubírá ještě víc.
Penelopiáda - to je průměr pro průměr - jazykové klišé nad klišé, čtenář čte bez rozmyslu na jeden zátah - není nad čím přemýšlet.
Atwood je dalším nicneříkajícím, přesto ukecaným výkřikem novodobé literární scény.

1 20.11.2017

Není zákona, není spravedlnosti, není svědomí, není boha. To zvěstuje hlas „mluvící svitem měsíce“ důstojníkovi, který o pár hodin dříve odsoudil vojáka, jenž okrádal mrtvoly svých spolubojovníků, k smrti. Končí tak Čapkova povídka Tribunál, která je zároveň posledním dílem ze série Trapných povídek. Vyúsťuje tak autorova filozofie člověka, který žije svůj vnitřní svět, jenž není nikdo schopný nahlédnout tak, jak je, jelikož k „objektivnímu“ pohledu přidává vždy kus sebe. Jednotný výklad nemůže existovat a realita se křiví pod lidskými dojmy. Hodnoty společnosti jsou mýtus, pod vlivem kterého nemá nikdo právo soudit. Aktéři Čapkových mini dramat se střetávají s otázkou smyslu života. Ať je to touha nežít v osamělosti po ztrátě manželky - a proto tolerovat krádeže košil a rodinných starožitností vypočítavé služebné nebo vzpoura formálnímu a úřednickému systému, který je pokryteckým pozlátkem zastiňujícím bídný život chudiny, vždy je střet činem trapným - pro aktéry v hlavních rolích i vedlejších. Protože při prohlédnutí sebe sama mizí naivita i opilost vlastní důležitostí.

„Tu zapláčeš a rozlítíš se, lítý a šílený budeš spravedlností a svědomím; tu budeš bít a soudit z hněvu i lítosti, a jsi-li bůh, nebudeš moci jinak, nebudeš moci jinak než dát člověku za pravdu.
Hlas mluvící svitem měsíce mlčel. Osamělý člověk se obrátil přímo k nebi, jež bylo jako mléčná báň naplněná strnulým světlem. A tu řekl hlas: ‚Není boha.‘“

6 12.11.2017

Dokonalá všeříkající ukázka Remarqueovy spisovatelské síly v úsporném příběhu - krátkém výseku života dvou lidí, jež oba spějí ke svému konci - leč každý po svém. Lillian, mladá rázná žena - „děvče se směsicí světobolu a žízně po životě“, pomalu umírá po přežité válce v sanatoriu, které se jí bezúspěšně snaží vyléčit její pokročilou tuberkulózu. Obklopena dalšími, kteří to mají spočítané, čekajícími na poslední záchvat dusivého krvavého kašle, který je definitivně umlčí, přičemž oni „odcestují“ - jak tomu říkají pečovatelé léčebny. Poslední kousky štěstí spočívají v každém „přežitém“ ránu a v porušování pravidel - plavou ve sklenici vodky nebo se vznáší v dýmu z vykouřené cigarety. Lillian by tam „nahoře“ zřejmě zemřela, aniž by se někdy ještě dostala „dolů“, kdyby nepotkala bohémského a nezodpovědného Clerfayta, který si pohrává se svým životem při automobilových závodech. Žena v posledním čase, co jí zbývá, nechce mluvit o své nemoci, nechce řešit konec. Proto se vydává na nevázanou cestu po Evropě, s Clerfaytem po boku, který se ale láskou k ní pomalu mění v usedlého člověka myslícího především na budoucnost. Na budoucnost sdílenou s ní. Tu ale umírající žena nemá. Citovým sblížením se dvě hlavní postavy, paradoxně, začínají vzdalovat. Lillian společnosti vyčítá, že si každý namlouvá, že na světě bude věčně. V závěru knihy se ale ukazuje, že tím, kdo byl o této „nesmrtelnosti“ přesvědčený v první řadě, byla ona sama. Přestože nemohla vystát společnost nemocných, jejich rituálů a tichého, někdy dětinského, čekání na odchod, sanatorium si ji po čase zavolá zpět. Kruh se uzavírá. Protože jen v ústavu pro nevyléčitelně choré jsou ti, kteří odhalili tajemství bytí - totiž to, že „nikdo nemá právo na život“.

„Řešení šachových úloh. Je to tak vzdálené všemu lidskému - pochybám a strachu - tak abstraktní, že to uklidňuje. Je to svět bez strachu a smrti. Pomáhá to. Aspoň pro jednu noc - a víc my ani nechceme, viďte? Jen vydržet do příštího rána.“

13 04.11.2017