jethro.tull komentáře u knih

Jedná se o zdařile napsaný příběh dvou hlavních postav, muže zavaleného v dole a Mariety, dívky, na kterou zavalený horník vzpomíná. Autor si trochu pohrál s vypravěčským stylem. Čekali bychom, že horník bude o sobě vyprávět v ich formě a příběh Mariety bude podaný v er formě. Autor obě formy zaměnil, takže máme možnost sledovat dramatický příběh Mariety, která kvůli svému původu je pronásledována doma i v cizině, vyprávěný v ich formě a příběh muže, zavaleného v dole, čekajícího na vysvobození a vzpomínající na Marietu, je vyprávěn v er formě. To čtenáři umožňuje více citově prožívat příběh Mariety a zároveň se obávat o osud zavaleného. Obě postavy a jejich životy jsou podivuhodně svázány. Jedna postava prožívá fyzickou nesvobodu zasypaného horníka, druhá postava se musí vyrovnávat s psychickou nesvobodou. V jednu chvíli si oba uvědomí, že se neměli opouštět. Zatímco Marieta má jméno a tvář, muž v knize ani žádné jméno nemá, a dokonce nemá ani tvář, leží zavalený ve tmě. I v závěru knihy se zdá, že obě postavy zažívají protichůdný osud, ale to už bych příliš prozrazoval z děje, kterého v knize není moc, a přesto kniha působí dramaticky a velice dobře se čte.

07.08.2018

Nádherná, moudrá kniha! A přes svou fragmentálnost, útržkovitost, roztříštěnost a deníkovou formu se spoustou úvah sevřená a nesmírně čtivá. Knihu jsem objevil kdysi jako středoškolák v knihovně rodičů, ale už si nevzpomínám, jak na mě zapůsobila. Dnes po mnoha desetiletích jsem si ji zamiloval.

01.08.2018

Opravdu tohle napsal světoznámý spisovatel Alexandre Dumas? Opravdu je to historický román? Nebo se spíš na historickém pozadí řeší pěstování tulipánů, a to dokonce i ve vězení. Čtenář pak ani nedýchá a kouše si nehty, jak je napnutý, jak to nakonec s černým tulipánem dopadne. Knihy podobného druhu není třeba parodovat, tento román totiž má již sám o sobě blízko k parodii. („Milé dítě,“ promluvil Kornelius v hlubokém pohnutí, „nemám nic, čím bych se ti odvděčil … mimo starou bibli… Je to poslední dar poctivého muže…“ „Děkuji vám, pane, nikdy se od ní neodloučím,“ zvolala vděčně dívka a dodala šeptem: „Škoda, že neumím číst!“)

01.10.2017

Pro mě byl tento díl největším zklamáním. Zdálo se mi, že se Payne vydal špatnou cestou, která ho zavedla do slepé uličky. Autor pak všechno vyřešil shrnutím na 5 stránkách v části O třináct let později..., což mi přišlo vůči čtenářům bezohledné.

2 07.09.2017

Podle mého Josef Formánek nevyužil potenciál příběhu. Hodně zajímavé téma podal hodně nezajímavým způsobem. Formánkovu předchozí knihu Mluviti pravdu považuji za velmi zdařile podaný strhující příběh, i když mi trochu vadilo narušování hlavní dějové linie autorovými vsuvkami plnými úvah a zbytečnými informacemi o autorovi samém. Tato kniha se už zcela roztříštila na spoustu fragmentů - jak zaznívá v některých komentářích, je to zřejmě vlivem autorova nemírného pití - a to příběhu opravdu ubližuje. Pane Formánku, přepište tuto knihu, prosím. Váš přítel a můj oblíbený autor Arnošt Lustig to dělal také. Když připravoval nové vydání svých knih, tak se téměř vždy jednalo o přepracované vydání. Ten příběh za to stojí.

1 26.07.2017

Miloš Urban je spisovatel hledající. Z domova černého románu, kde se mu dařilo nejvíc, se odebral do lesa v knize Boletus Arcanus, ale nebyla to šťastná cesta, z jeho hub bolela spíš hlava než břicho. Pak se vydal na šťastnou a podařenou jízdu ve voze Praga Picola. Poté se nechal nalákat do slepé uličky v románu Přišla z moře. Nyní cestuje mezi světy v románu Urbo Kune. Částečně mu jeho cestování vychází. I když se děj sune kupředu pomalu a čtenář již brzy předstihne v poznání toho, co se děje, vysokoškolsky vzdělané postavy knihy, kniha má napětí a směřuje jistě k závěrečnému konfliktu. Když k němu dojde, tak si čtenář musí přečíst spoustu plků, zejména o politice. Nejen že to nepůsobí příliš věrohodně, když se střetnou lidé paralelních světů a řeší politickou situaci, ale prospívá to čtenářské jízdě (abych zůstal u toho cestovatelského přirovnání) asi jako ucpaná D1. Miloš Urban mi na procházku svým městem Urbo Kune půjčil boty. Zpočátku mi příjemně posloužily při poznávání různých slotů města, ale ke konci mě vyloženě tlačily. Zkrátka, konec knihy mě nebavil. Oceňuji originální nápad města Urbo Kune, ale čekal jsem od knihy víc. Chatrný příběh a závěr bez nějakého vyvrcholení jsou pro mě zklamáním.

4 20.10.2016

Karel Pecka je podle mě nedoceněný spisovatel. Malostranské humoresky a volné pokračování Svůdnost černé barvy jsou opravdu mistrovské dílo. U jednotlivých povídek jsem se bavil, nebo mně běhal mráz po zádech, komično i tragično jsou zde promíchány tak jako v životě a navíc je Karel Pecka spisovatel moudrý, poučený životem, ale nezatrpklý, spíš shovívavý k lidským slabostem. Otázkou zůstává, co by o Malé Straně psal Karel Pecka dnes, ale podle toho se poznají praví mistři slova, že na rozdíl od nás dokáží vyjádřit a popsat to, co ostatní nedovedou. Takže věřím, že by si i s tímto úkolem Karel Pecka poradil.

2 29.08.2016

Tato kniha mě uchvátila před lety, když jsem četl první vydání. Nyní jsem se trochu obával, že po těch mnoha letech mi už nemá co říct. Naštěstí se to nestalo. Je to neuvěřitelné, ale Mikoláši Chadimovi se podařilo napsat velice čtivou i poučnou knihu. Do knihy jsem se tak začetl, že mi nevadily drobné pravopisné chyby, resp. překlepy. Ale to jde na vrub vydavatele, ne autora. Kniha je doplněným a přepracovaným vydáním - obsahuje spoustu fotografií a dalších dokumentů - a já se už těším na druhý díl.

3 21.03.2016

Nádherná smršť fantastických obrazů! Byl to požitek se tím pročítat a musela to být radost (nebo taky galeje) to překládat.
„Jenom pojď, ty blabanče blebamcovej,“ burácel vévoda. (…) „Braň se, ty smradlavý kanape!“ Kropucha skočila a blabla.

3 24.02.2016

Hra o tom, že kradou všichni, a kdo má více příležitostí, krade víc, a kdo má moc, krade beztrestně. Hra, která vyprovokovala Julia Fučíka k těmto slovům:
„Já, Matěj Poctivý, nejzbytnější člověk na světě a posunovač rafijí na královském orloji, co zde povídám, na vlastní oči jsem viděl: Viděl jsem velekněze, který s patnácti miliony schoval celého pána boha ve svém těhotném břichu; viděl jsem vůdce národa, který se dal koupit za soudek špiritusu; viděl jsem nejvyššího sudího, který za pět pokojů s celým zařízením provedl právní důkaz, že loupež je nejpočestnějším řemeslem na světě; viděl jsem policejní aparát dělat hlídacího psa plné kapse, na kolenou před zlatým teletem vlastnictví; viděl jsem žurnalistickou státotvornost, jak rostla z přetučnělých srdcí a dobře podmazaných násadek; nuže, občané, viděl jsem právě dost, abych vám mohl prohlásit, že církev, která má takové služebníky boží, národ, který má takové vůdce, a stát, který má takové úředníky, jsou dohromady i každý zvlášť Augiášův chlév.“
Ještě že nežijeme v takové době.

1 23.02.2016

Vlastimil Třešňák je mistr v tom, jak psát smutné či posmutnělé příběhy vtipně a hravě. Jeho vynalézavé, neotřelé metafory mě stále znovu a znovu překvapují a baví. Jako malíř dokáže dobře pozorovat a jako písničkář to zase umí se slovy. To všechno se dá říci i o této knize, ke které jsem se dostal s třicetiletým zpožděním. Nejvíc oceňuji titulní povídku Bermudský trojúhelník nejen pro vtipné kouzlení se slovy, ale i pro zajímavou pointu a poslední povídku Oidipus na rohu, která mi přišla neuvěřitelně vtipná a smutná zároveň.

1 21.02.2016

Pro mě je titulní povídka knihy Babylon jedna z nejlepších povídek od Vlasty Třešňáka. Obsahuje všechno, co mám na knihách tohoto autora rád: vtipné dialogy, kouzlení a pohrávání si s jazykem a s tím související jazykové hříčky.

2 20.02.2016

Nepatřím k těm, kteří se už při slově Zeměplocha popadají smíchy za břicho, nicméně tenhle zeměplošský příběh patří podle mě k těm zdařilejším a vtipnějším. Když jsem se pustil do tohoto komiksu, mohlo mě napadnout, že vtipnost knihy Stráže, stráže! je z větší části založena na slovním humoru. A právě slov je v komiksech poněkud méně na úkor obrázků. Komiks mi tedy přišel méně vtipný než předloha. Děj se mi zdál v komiksu chaotičtější a, upřímně řečeno, kdybych neznal původní knihu, asi bych se v příběhu komiksu hůře orientoval. Kresba komiksu není úplně nezdařilá, je tu vidět snaha podpořit humornost knihy, ale působila na mě fádně, nezajímavě. Příznivcům Pratchetta doporučuji knihu s méně obrázky a příznivcům obrázků zase jiné komiksy. (Průměr 50 %)

1 20.02.2016

Nádherná kniha, nádherný příběh, nádherná kresba! (美しさ - Utsukushi-sa) Jen mě mate jedna věc. Ve škole jsme se učili, že dorůstající měsíc vypadá jako písmeno D, zatímco ubývající - couvající - jako C. Na straně 101 je text „... NA OBLOZE VISEL UBÝVAJÍCÍ SRPEK MĚSÍCE.“ A na obrázku pod textem vidíme měsíc připomínající písmeno D. Možná i to patří do Říše snů...

2 17.02.2016

Zvláštní, hravá kniha plná často neuchopitelných obrazů. Přečetl jsem ji za jediný den, ale pořád se ještě ve mně „přehrává“. Jednoduchý děj se odehrává na pozadí Slovenského štátu, tedy v období 2. světové války, ale události této doby jsou jen kulisou příběhu. Důležitější je, co se odehrává mezi postavami knihy, a ještě důležitější je, co se odehrává v hlavách a srdcích těchto postav.
Na rozdíl od „zuzulique“ jsem žádnou kritiku tehdejšího režimu nezaznamenal, ostatně kniha vyšla poprvé již v roce 1944 (aspoň podle české Wikipedie), a pokud by kritiku obsahovala, tak by v té době pravděpodobně vyjít nemohla.

Jedna z nejkrásnějších knih, které jsem kdy četl a ke kterým se stále vracím. Jako student jsem si kdysi koupil 1. vydání, aspoň jsem si tehdy myslel, že se jedná o 1. vydání. Byl jsem nadšený, že o umělcích, ke kterým jsem tehdy vzhlížel, Jaroslav Seifert píše lidsky jako o lidech, a knihu jsem si okamžitě zamiloval. Pak jsem se občas ke knize vracel. Nyní čtu knihu znova a opět mě uchvátilo milé, laskavé vyprávění autora s vydatnou (a pochopitelnou) dávkou nostalgie. Navíc už několik desetiletí žiji na Žižkově, takže k mnohým vzpomínaným místům mám osobní vztah. Mnohé knihy, které se mi v minulosti líbily, ztratily po letech svůj půvab, ale tato kniha je vzácnou výjimkou.

9 15.08.2015

Možná půjdu proti proudu, když napíšu, že se mi tato kniha líbila víc než Stoletý stařík. Není to sice žádný zázrak a stále nechápu tu obrovskou oblíbenost obou knih Jonase Jonassona, ale Analfabetka mi přišla čtivější a vtipnější. Sice zhruba ve dvou třetinách ztrácel autor tempo, ale včas si vzpomněl, že musí příběh natáhnout na patřičný počet stran, a tak ještě přidal nějaké to vzrušení na konec. Dobrý průměr.

3 31.01.2015

Průměrná kniha průměrně originální s průměrným napětím a průměrnou vtipností. Tady se někomu povedl vynikající marketingový tah! Kniha již nějakou dobu patří mezi Top 10 nejprodávanějších (a snad tedy i nejčtenějších) knih. Takhle prodat knihu, kterou bych charakterizoval slovy „do vlaku či na dovolenou“, jako světový bestseler, to se jen tak nevidí! Zároveň mě ale napadá otázka, co když někde leží, ať už vydaná či v šuplíku, kniha, která opravdu stojí za přečtení, ale nemá takovouto podporu?

3 25.01.2015

Plagiát, kopie, imitace, převyprávění, říkejme tomu, jak chceme. Jisté je, že tato kniha by nevznikla nebýt Čaroděje ze země Oz. Je pro mě záhadou, proč Rusům nestačil překlad, proč tedy vzniklo toto více méně volné převyprávění a proč je pod tímto dílem podepsán jen Alexandr Volkov a pouze v tiráži českého vydání (Nevím, jak je tomu v ruském originále.) je uvedeno "Na motivy knihy...". Nejzajímavější na tom však je, že pro mě a předpokládám že i pro mnoho dalších, je tato kniha čtivější, je napsána lépe a zajímavěji než originál. To, co se mně u Baumovy knihy zdálo zbytečné, tady chybí a naopak, co se mi zdálo nedořečené, Volkov doplnil.

3 23.11.2014

Jak napsat nudný příběh o nevěře? A jak psát neeroticky o erotice? Obávám se, že tohle tajemství nám Coelho neprozradí. Stejně tak si nechá pro sebe, proč je vypravěčka příběhu žena, ale já za ní stejně vidím chlapa, což velice vtipně vyjádřila v komentáři eva0535.

1 30.10.2014