jethro.tull komentáře u knih
Knihu jsem přečetl jedním dechem. Vyhovovala mi mj. metoda autora, kterou použil při popisu a hodnocení jednání Jaromíra Nohavici i při rozboru doby socialismu a doby polistopadové. Tuto knihu doporučuji všem, kteří dobu končícího socialismu 80. let nezažili a nestačí jim zjednodušující informace, které se dozvídají z médií nebo ve škole. Bylo to mnohem složitější a tato kniha to umožňuje pochopit. Velice dobře to vystihl Václav Bělohradský, který knihu hodnotí těmito slovy: „Práce klade tolik potřebný odpor současnému kategorickému požadavku černobílého vidění minulosti a pevných hranic mezi „morálním“ a „nemorálním“.“
Knihu jsem před časem koupil v nejmenovaném obchodě s levnými knihami za 39 korun, nicméně s četbou knihy jsem dlouho otálel, protože mě něčím odpuzovala obálka knihy. Jako většina příběhů, které zpracovávají téma cestování časem, je i tento poněkud zamotaný, pro mě byl zpočátku dokonce nepřehledný, s blížícím se závěrem se mnohé vyjasnilo, ale konec knihy ničím nepřekvapil.
Ještě bych se zmínil o překlepech, bylo jich dost, vadilo mi to a rušilo při čtení. A nejednalo se jen o překlepy, ale o zjevné chyby (např. Nemluvňata plácala růžovými ručkami. - str.101) Stejně tak mně vadila občasná chybná interpunkce. Někde prostě čárky chyběly, častěji naopak přebývaly.
Žil jsem s cizinkou je kniha, která nemá kladné hrdiny. Hlavní postava, úředník Karel Sahula, by asi měla vzbuzovat lítost, ale já jsem se nemohl zbavit dojmu, že část problémů, ne-li většinu, si tento člověk způsobil sám svou měkkou, poddajnou povahou, nerozhodností a naivní až hloupou důvěřivostí. Není tedy divu, že toho lidé v jeho okolí využívají. V dnešní době by se stal snadnou obětí všelijakých podvodníků a šmejdů.
Překvapila mě zmínka o plynových komorách - kniha vyšla roku 1938 - a podivil jsem se í tomu, že Sahulova sestra podlehla módním trendům ohledně zdravé výživy. Myslel jsem si, že je to zcela moderní záležitost porevoluční doby, ale historie a lidská hloupost se zřejmě opakují.
Stejně jako u první knihy trilogie i zde je příběh pouze konstrukcí, která nese to nejdůležitější pro autora, jeho poselství - Lewisovy nábožensko‑filozofické představy. Zatímco u Návštěvníků z mlčící planety se to dalo snést, zde už to bylo pro mě utrpením. Kniha na mě působila jako náboženský traktát ozvláštněný velice naivním příběhem.
Po dlouhé době jsem četl knihu, u které jsem se těšil, až ji dočtu do konce, a zároveň byl nešťastný, když jsem knihu dočetl. Všechno podstatné napsala o knize Metla, která zřejmě byla knihou nadšená stejně jako já. Ke knize jsem se dostal až po 10 letech po vydání. To, co mě odrazovalo od koupě, byla cena knihy a také to, že je příběh zasazen do pro mě odtažitého prostředí středověké Číny. Knihu jsem posléze koupil v antikvariátu za čtvrtinu ceny a čínské prostředí mně nakonec vůbec nevadilo. Naopak. Užíval jsem si kaligraficky zdobné proplétání osudů jednotlivých postav a pozvolné plynutí příběhu, který postupně směřoval k rozpadu celého tehdejšího světa. Kupodivu se mi ani nepletla jména osob. Tuto vynikající knihu bych doporučil všem, kteří příliš nespěchají za dramatickým příběhem, naopak si vychutnávají drobné porce příběhů, které si nakonec najdou k sobě cestu a uzavřou se.
Autora knihy znám od vidění z antikvariátu, občas jsme spolu prohodili pár vět na Jiřáku, vím, že se jedná o zajímavého člověka, a proto jsem ze zvědavosti sáhl po jeho knize. Přiznám se však, že jsem ke knize přistupoval s určitou skepsí. Patřím ke čtenářům, kteří jdou po příběhu. Pokud není v knize silný příběh, tak mně dělá potíže se do knihy začíst. V této knize jsou pouze střípky příběhů – patrně se v tom odráží autorova překotná hyperaktivita, snaha vychrlit ze sebe v krátkém čase co nejvíce a řetězit asociace, co to dá –, což má za následek roztříštěnost příběhu a mozaikovitost knihy, a přesto jsem se do knihy začetl a nechal se unášet bezbřehým proudem autorových zpovědí, úvah a drobných příběhů. Kniha pro mě tedy byla příjemným překvapením, nejen proto, že se nacházím ve stejném časoprostoru jako autor, ale jsem také občas podobného rozpoložení a mám i podobné názory a pohledy na svět, život a vůbec.
Opět, tak jako u prvního dílu, jsem byl překvapen, jak čtivě byla tato kniha napsána. Tu tlustou knihu o přibližně 650 stranách jsem četl snad i s větším zaujetím než podobně rozsáhlé díly ságy Písně ledu a ohně. K čtivosti knihy jistě přispělo i to, že je mi MCH blízký svými názory, a to jak uměleckými, tak i politickými. Znovu jsem oprášil alba MCH Bandu a znovu se ujistil, jak dobrá muzika to je. Jsem vděčný za důkladně zpracovaný obrazový doprovod a také za připomenutí kauzy Marta Chadimová. Jsem rád, že tento případ MCH na závěr knihy s kronikářskou přesností rozebral. Kniha je tedy nejen čtivá, ale v mnoha ohledech i poučná.
Kdybych dal na stupidní anotaci na přebalu knihy (papírové přelepce), tak bych knihu ani neotevřel. Ale otevřel a udělal jsem dobře. A snažil se číst. A snažil se tomu i rozumět. Občas i rozuměl a občas se i bavil. Zkusil jsem použít nápovědu jedné, dvou či tří hvězdiček. Prvohory, mezozoikum, třetihory. Objevil jsem na dvou stránkách (str. 94 a str. 96) stejný odstavec a řešil, jestli je to záměr autora, nebo chyba vydavatele. Z toho vyplývá, že bylo těžké se v Mertově koláži muchláži skrumáži vyznat. Ale nic mě nedonutí, abych si knihu přečetl znovu a v hlavě si to trochu urovnal. Rozhodně ne teď hned. Ĺ¥æ≠ʃ∞∑Ωα
Příběhů o prolínání snového fantastického světa s tím reálným bylo napsáno bezpočet. Přesto kniha Marky Míkové působí docela originálně. Autorce se podařilo promyslet koncepci prolínání těchto dvou světů, přidat cosi jako detektivní zápletku a výborně tento příběh převyprávět. Ty snové části příběhu spojené se světem počítačové hry ovlivňují a posouvají děj příběhu odehrávajícího se ve skutečnosti a naopak realita proniká do snů i světa počítačové hry. Autorce se povedlo udržet napětí až do konce a příběh zcela přirozeně směřuje k působivému závěru. Knize samotné tak není co vytknout. S čím jsem se však nesmířil, byly ilustrace. I když jsem se hodně snažil, tak na konci knihy mi připadaly stejně odpudivé jako na začátku. Také font použitý v označení kapitol, v tiráži a dalších částech textu, navozující představu počítačové komunikace, musel působit archaicky už v době vydání knihy, tedy v roce 2009. Hodil by se spíše do 90. let minulého století.
Nádherně napsaná kniha s výbornými ilustracemi. Vůbec celkově působí kniha velice sympaticky, včetně modrého písma v kombinaci s oranžovou (tak jako na ilustracích). Jako dospělý bych řešil, že v budoucnosti bude chybět jeden obraz, možná celá paní Zelená, nehledě na auto, červené lodičky atd., ale děti naštěstí tyhle věci neřeší a pro ně především byl příběh napsaný. Já jsem se při čtení bavil a obdivoval autorčinu fantazii. I když motiv škvír (dvířek), kterými se člověk dostane někam jinam, je v literatuře využíván dost často, tak to vyvažuje originalita vyprávěného příběhu.
Bohužel, měl jsem z knihy pocit neupřímnosti, jako by kniha vznikala na objednávku, ale možná se mýlím. Nedokážu posoudit, jestli by mi kniha pomohla od smutků, kdybych byl dítětem. Asi by mně spíš pomohl veselý příběh plný fantazie. A to Marka Míková také umí.
Pro Marku Míkovou mám slabost už někdy od 80. let, kdy mě nadchla muzika Dybbuku a kdy jsem zároveň obdivoval krásnou princeznu z pohádky. Oceňuji její smysl pro humor i fantazii. U této knihy jsem si kladl otázku, pro koho je vlastně napsaná. Myslel jsem si, že život babek bude pro děti poněkud odtažité téma, ale podle ohlasů na tomto fóru i jinde se zdá, že se kniha dětem líbí. A dospělí? Myslím, že hodně záleží na tom, jestli je dospělý čtenář schopen přijmout laskavý humor této knihy a nechat se vést fantazií autorky. Já jsem se při čtení mile bavil, nechal se unášet jednoduchým příběhem a měl radost, že je většinou zakončen vtipnou pointou.
Pohádky k neuvěření, tak jako další pohádkové knihy Terryho Jonese (Dobrou s kobrou, Bajky z divokých vajec), mě tak trochu zklamaly. Částečně jsem si to zavinil sám, protože jsem očekával od člena Monty Pythonů spoustu humoru. Pohádky jsou sice originální a nápadité, ale humoru je v nich poskrovnu. Další věc, kterou bych pohádkám vytknul, je nedomyšlená, nedotažená nebo vůbec chybějící pointa. Pohádky jsem sice všechny přečetl, ale nezůstalo po nich nic a okamžitě jsem na ně zapomněl.
Výborné ilustrace, mizerný překlad a neuměle, klopotně napsaná kniha. Erotické a vypjaté scény byly napsány tak popisně a nezáživně, že opravdu nebylo možné děj prožít společně s postavami knihy. Dialogy byly občas nesmírně hloupé, např. vyznávání lásky hlavní postavy. Naopak jako originální nápad jsem kvitoval oddělení poslední kapitoly knihy od ostatního textu sešívačkou (aspoň v českém vydání za 39 Kč v Levných knihách).
Přečetl jsem několik Pelcových knížek s třemi tečkami v názvu, včetně té nejkultovnější, ale u žádné jsem se tolik nebavil jako u téhle. Aspoň zpočátku. Jedna vynikající vtipná příhoda za druhou. Ta se Saniťákem, který spěchá do nemocnice k akutnímu případu, ale zdrží ho dění v parku, je nezapomenutelná. Samotný nápad s touto partou, jakýmsi Společenstvím dalekohledu, je výborný. Ocenil jsem také dobře podané dialogy, působící velice přirozeně. Nevadilo mi, když se děj rozdělil do několika časových linií, které se střídaly. Ale vložené protokoly výslechů a jiné dokumenty mi připadaly zbytečné a vlastně nepatřičné. Když už je autor musel zařadit do knihy, tak je mohl vložit do přílohy na konci knihy. S Tervou se shodnu na tom, že přílišná politizace příběhu spíš uškodila, a souhlasím, že by námět se šmíráky vydal na vynikající humoristický román a ty naznačené sviňárny politického systému (politických systémů) by vydaly na knihu druhou, vážnější. A velice mi vadilo, že kniha nemá konec. Snad to pociťoval i autor, když přidal na konec knihy pasáž „Místo doslovu“.
Moc jsem se těšil na další pokračování Milénia, ale tuto knihu jsem nedočetl, skončil jsem na straně 90 a dál to nešlo, což se mi stává málokdy. Knihu proto ani nehodnotím. Očekával jsem od pokračování Milénia víc. Můj názor je, že když je někdo autorem úspěšných knih, jak se píše na záložce, tak nemá zapotřebí žít z úspěchu jiného, bohužel už mrtvého, autora.
Musím hned zpočátku poznamenat, že osoba pana Macka je mi vrcholně nesympatická, a proto jsem ke čtení této jeho knihy přistupoval s určitými předsudky. Pak jsem se do knihy začetl a zjistil jsem po pár stránkách, že autor velice zdařile navázal na Jirotkův styl psaní a jeho humor, že to tedy vypadá jako důstojné pokračování Saturnina. A bylo po předsudcích. Potom mě ale jednotvárnost knihy začala nudit. Stále jsem očekával nějaký aspoň menší dějový zvrat, který v původním Saturninovi představuje zaplavený most zastupující spojení s civilizací, výpadek proudu a následné putování do města. V knize Saturnin se vrací jsem nic takového nenašel. Snad proto mnozí čtenáři (soudě podle komentářů) měli potíže knihu dočíst. Já měl tento problém také, ale nakonec jsem knihu s jistou úlevou dočetl až do konce. Stejný den jsem se dozvěděl, že vyhrála Cenu Miloslava Švandrlíka 2018 o nejlepší humoristickou knihu českého autora.
Velice čtivě napsaná kniha, zhltal jsem ji jako detektivku. Pravdivost nedokážu posoudit, ale dokážu si představit, že v určitých kruzích se to agenty jen hemžilo. Dnes to asi jiné nebude. Naznačený vztah mezi Muchou a osudem autorovy sestry Kate nakonec v knize není nijak prokázaný, doložený, to jediné se mi jeví jako bublina, která nakonec splaskla.
Tato kniha byla vydaná až po smrti autora, takže nevím, jestli se jedná o konečnou verzi, nebo na knize chtěl autor ještě pracovat. Každopádně je to pro čtenáře tvrdý oříšek. Je dost náročné se v textu orientovat, útržky několika osudů se zde všelijak prolínají, proplétají. Vždy jsem hledal nějakou indicii, abych si tu kterou část přiřadil k určité osobě. Doporučuji před touto knihou si přečíst knihy od Jiřího Muchy Pravděpodobná tvář a Marieta v noci (v tomto pořadí!!!). Rozhodně ale tato kniha není pro každého a věřím, že spousta čtenářů čtení knihy vzdá a nedočte do konce.
Ještě poznámku k 1. vydání: Soudím, že kniha byla vydána dost narychlo, protože obsahuje spoustu překlepů. A ilustrace podle mého názoru jsou naprosto příšerné a s příběhy knihy podle mě vůbec nesouvisejí. Pokud tedy neměly podtrhnout chaotickou až psychotickou atmosféru knihy.