Joges komentáře u knih
Ti, kteří propadli námětu a oblíbili si některé postavy, ví, že jsou lapeni a nuceni pokračovat v díle G. R. R. Martina za každou cenu. Hlavní dějová linka je opět výborna, zvraty jsou neočekávané, postavy rovněž nezklamou, ale některé odbočky, ty mě teda vážně nenadchly. Některé sny, vize, pocity a úvahy jsou únavné, klidně bych je vynechal a knihu tak zkrátil. Jinak nemám co vytknout. Střet králů se za mně vyšvihl na nějakých 90%.
Některé rady a náměty jsou výborné, přínosné, ba až famózní. Jiné vzpomínky či odbočky od tématu mě nechaly netečným, asi jako Kingova „Holčička, která měla ráda TG“, která moc nenadchla. Pominu li však ten drobný zlomek nezájmu, je kniha „O psaní“ stále kvalitní naučná literatura a biografie, která může být přínosem i chloubou mnohé knihovny.
Poslouchal jsem ji jako audioknihu. Zprvu se mi velké dílo jevilo jako epická historickopohádková fantasy, ale jak autor vrstvil další a další kapitoly a události, začal jsem příběhu propadat. Nakonec musím před obřím kolosem smeknout, tohle nevymyslí jen tak každý. Knihy G.R.R. Martina právem kralují na čelních místech žebříčků. A oblíbené postavy (Arya, Daenerys, John Snow) mě samozřejmě dostaly, těším se na další pokračování.
Snažil jsem se ke knize získat jakýsi vztah, ale už to nebylo to příjemné a poutavé čtení jako v případě knihy „Černá voda“. Skutečná detektivka ani thriller to není, snad jen poetické vyprávění o lese, sem tam zazní výstřel mezi kopci, zahlaholí lesácký pozdrav Lovu lesu ... , stane se nehoda, nastoupí dokonce i policie, a to je asi tak všechno. Kniha mi nakonec nepřirostla k srdci ani o píď. Zůstane ležet v knihovně nepovšimnutá, či možná přesněji, zůstane stát opodál jako losí kráva před pytlákem a bude na něj civět smutnýma prosebnýma očima a hypnotizovat jej „prosím, tu spoušť nemačkej“.
Celkem slušný začátek a zdařilá návaznost úvodních kapitol. John Grisham si námět docela dobře vymyslel a vystavěl do důmyslného románu, před tím smekám. V mém případě uškodil zážitku z knihy jen fakt, že už jsem námět shlédl ve filmu pod jiným názvem. A přemoudřelého kluka jsem jaksi opomíjel, ale když autor začal užívat další a další vysvětlující pasáže ze světa soudních síní a paragrafů, ve kterých se jedenáctiletý hoch neztácel, naopak s dospělými držel krok, začal jsem odstavce přeskakovat. Tak nakonec žádné velké překvapení.
Nečekal jsem, že kniha našich sousedů, respektive slovenský autor, mě bude tolik bavit a napínat. První případ pro oddělení vražd se čte dobře jako pravá detektivka. Druhá mafiánská linka se díky popisnosti už trochu vleče. Autor však dokázal text okořenit humorem a trefnými poznámkami tak, že kniha je „prudce čtivá“. Dánův styl mi sedí a vyhovuje. Není to žádné podbízivé žadonění o čtenářovu pozornost, je to prostá a dobrá práce spisovatele, jak má být. Navíc nečekaný závěr případu Richarda Krauze definitivně rozhodl o pěti bodech při hodnocení. Dominik Dán se svým živým stylem psaní tak katapultoval mezi mé oblíbené autory. Do slovenských vod zločinu se rozhodně ještě vrátím.
Kniha mě od prvních stránek zaujala stylem psaní (novotvary, zkratky, nápadité prostředí, zajímavé popisy) a výstavbou děje. Když jsem pochytal všechny souvislosti a seznámil se se všemi neobvyklými postavami, tušil jsem, že se příběh žene do závratného finále. A taky že jo. Závěr rozhodně stojí za soustředění nad celou knihou. Pokud vám nevadí románové podobenství, absurdní literatura plná symbolů, chvíle trpělivosti a libujete si v grotesce, parodii či hororu, pak je kniha určena právě vám.
V posloupně rovíjeném ději, který vychází z událostí na severní Moravě v letech 1678 – 1696, vystupují vedle několika málo fiktivních postav skutečné histoické osoby. Vernířovská žebračka Schuchová se za malou úplatu uvolí opatřit porodní bábě Groerové posvěcenou hostii (motivem je pověra, že kráva po ní lépe dojí). Při činu je však přistižena a zásluhou fanatického sobotínského faráře Schmidta se banální historka mění v aféru s dalekosáhlými důsledky (Slovník českého románu), tolik úvodní část.
Sadistického inkvizitora Bobliga jsem během četby stokrát zatracoval a všem nevinným postavám jsem stokrát fandil, vše nadarmo. Velmi kruté časy Kaplický sepsal a zaznamenal s veškerým umem a bravurou, je dobře, že kniha vůbec vznikla, jenom mi dnes už nepatrně připomíná dokument.
Román uvedený studentem Vikim a jeho spolužáky začíná poklidně a nenápadně. Výstavba dobře napsaného děje, atmosféra i postavy jsou na dobu vzniku typické a zajímavé, zprvu nejde o nic mimořádného, nejedná se ani o pravou detektivku. Autor rozehrává běžný příběh a připravuje prostředí pro vyústění dramatu, který žene do osudového konce. Co mohu jen dodat, Fuks si nebere servítky. Snaha překvapit či spíše šokovat se mu rozhodně podařila. Po vysedávání v putyce, zimních procházkách a klukovských snech, zkrátka po běžném studentském životě, mě kniha zprvu nijak nepřekvapila, ale závěr mi vyrazil dech, a tak si plný počet bodů neodpustím. Fuks si mě, ač napoprvé drsně, získal, teď prahnu po jeho dalších knihách.
Přestože se William Ritter snažil a hlavní postava Anabel vlastně taky, nedokázal jsem se po docela slibném začátku začíst. Byly to takové vlny zájmu a nezájmu. Ještě závěr byl dobrý, to musím dodat. Kniha má snad za účel, podobně jako Fantastická zvířata od Rowlingové, předvést pestrý výkvět mýtického a nadpřirozeného světa, což se autorovi na začátku i na konci povedlo, ale střed knihy (nějakých 150 stran) mi neposkytl žádné zajímavé či napínavé čtení. Byla to jen taková banálně plynoucí zápletka z hezkého prostředí staré Anglie. Asi jsem příliš zíral na žábu a to byla chyba, přitom mě Terva varoval :). Druhý díl mě neláká.
Snažil jsem se začíst, ale námět mi vůbec nesedl. Stěží jsem knihu dočetl. Zprvu jsem si Adolfa představoval jako mátožnou zombie z hororu Dead Snow. Když jsem o něco později viděl ukázky ze stejnojmenného filmu, kde se živý Áda vměšuje do současného dění podobně jako Sacha Baron Cohen v Boratovi, věděl jsem, že tohle téma mi vážně nic nedá. Jediné co musím uznat je, že Vermes jako spisovatel napsal knihu dobře, myslím stylisticky v rámci žánru a tak. A pak ještě některé historické skutečnosti a informace, které jsem jako jediné během četby nasával do podvědomí, byly docela užitečné. Teď když vím, co se za obálkou s černou patkou a knírkem skrývá, mohu zatím neshlédnutý film s klidem vypustit z hlavy. Podobně jako nezáživná kniha mě už neláká.
Zprvu mi nesedly krátké fragmenty vzpomínek bez pointy. Netušil jsem, o co jde. Po chvíli jsem pochopil. „Po strništi bos“ je souvislá skládanka vzpomínek, která tvoří ucelený obraz mládí Edy Součka & Zdeňka Svěráka. Jde o předobraz scénáře, podle kterého vznikne film. Pokud bude stejně dobrý jako například Obecná škola, pak má předem mé sympatie. Kniha je totiž výborná a jako vždy velmi dobře napsaná. Bývám semtimentální ve vztahu ke starým českým časům a zejména k dobře napsaným knihám, které pojednávají o době dávno minulé. Kdyby to šlo, udělím dvakrát pět bodů.
Román významného italského sémiologa a estetika, v němž hledání příčin záhadných událostí v italském opatství (1327) je zároveň hledáním podstaty a smyslu středověké kultury. Za pozadím historické detektivky, opřené o tradiční postupy a motivy gotického a detektivního románu (opatství jako scenérie hrůzy, knihovna – labyrint jako typ uzavřeného prostoru), se tají další, hlubší významná vrstva, jejíž syžet tvoří dešifrování stop, kterými svět promlouvá k poznanému jako kniha. Trojí cesta do labyrintu je zároveň cestou lidské vzdělanosti a dialogem s knihami, mezi nimiž je pozornost věnována spisům z oblasti tzv. karnevalové literatury. Samotné vyřešení detektivní zápletky není podstatné, důležitější je proměna čtenáře, k níž dochází během četby románu, který prezentuje poznání jako hru a hru jako poznání. Labyrint událostí a labyrint knihovny odkazují k labyrintu světa a jeho poznání (Slovník světových literárních děl).
Se Jménem růže jsem se setkal několikrát (kniha, audiokniha, film), námět mě pokaždé magicky přitahoval a napínal.
Škoda, že Knižní klub nevydával knihy Wulfa Dorna popořadě. Zatím co druhá a třetí kniha z prostředí německé psychiatrické kliniky mě napínala a bavila, první kniha ze série (vyšla teprve nedávno), už tak dechberoucí nebyla. Autor se poprvé zřejmě inspiroval bratry Grimmovými, protože tohle byl takový „zločin v říši pohádek“ - dobře napsaný, ale méně uvěřitelný. Například začátek a záver byl zajímavý a dobře vymyšlený, ale než jsem se k závěru dostal, prokousával jsem se fantasmagoriemi, které moc nebavily. K Dornově prvotině jsem však shovívavý a ubírám jen pouhopouhý bod. Vyjde li další pokračování, určitě si ho nenechám ujít.
Ani se nedivím, že se Harrisova kniha vyšplhala a na čas zařadila do stovky nejlépe hodnocených knih na DK. I když jsem film před léty asi dvakrát viděl, byla pro mně četba knihy zcela novým zážitkem. Jednak se do filmu nevešlo úplně všechno, a pak krimithriller je vynikající a do puntíku propracovaný. Čte se jedním, možná i dvěma dechy :) najednou. Další knihy s Haninibalem Lectrem si určitě nenechám ujít.
Poslouchal jsem ji jako audioknihu. Některé rady a kapitoly jsou vynikající, inspirativní, jiné jsou známé, některé jsem přešel bez povšimnutí, další mi zase připadly jako náměty z amerických romantických slaďáků. Na naše středoevropské poměry byly zvláštní a netypické. Celkově hodnotím knihu kladně. Více poradí, prozradí, čtenáře motivuje a občas nakopne k rozhodnutí, než otráví či naštve.
Na české poměry nečekaně dobré, nápadité, groteskní. Stančíkův komisař Durman je světák, dobrodruh, vlastenec, jedlík, popleta, český Švejk, oplzlý milovník, slušný hulvát a sympatický prasák v jednom. Autor si nebere servítky, čtenáře sice nenudí, naopak překvapuje, ale hrne také před sebou všechno možné i nemožné - prášilovské příběhy, morbidní události, fantaskní i skutečné historky. Druhý podtitul „filozoficko pornografický detektivní román“ knihu plně vystihuje, i když té filozofie je v ní pramálo. Nějké pohoršení se nedostavilo, to ani náhodou. Výborná byla první polovina knihy a závěr je téměř geniální, takže jsem se královsky bavil, jen touha ohromit začala brzy unavovat. I když autor píše náramně hezky česky, je škoda, že nemohu dodat třeba „hurá, český autor dosahující kvalit Eca.“
Když jsem „Pokoj“ zahlédl v nominacích na Oskara, musel jsem si ho konečně přečíst. Kniha je povedená, příběh je dobře vymyšlený, autorka má úsporný a vytříbený styl, při psaní ze života pětiletého kluka na nic podstatného nezapomněla, jen příběh vyprávěný klukem Jackem mě od začátku příliš nezaujal. Zájem během četby přicházel po vlnách. Asi prvních sto stran nic moc, střed knihy strhující, pak menší pád v podobě nudnějších chvilek a závěr opět výborný. S filozofujícím Jackem jsem to nakonec dotáhl do konce a nelituji. Kniha jako celek působí tak nějak opravdově jako skutečný příběh.
Sebral jsem ji sestře z kabelky během malé rodinné sešlosti, když jsem chtěl ukrátit vleklou nudu. Kniha je malá, útlá, praktická, míry 110 x 155, prostě tak akorát do kapsy. Obsah je výstižný, inspirativní, jsou v ní stručné kapitoly (rady) jak hubnout. Např: I na věku záleží, Radost z hubnutí, Vše se točí kolem jídla, Večer zábava, nikoli jídlo, Nebezpečný svět kalorií, Omezte cukr, Vlákniny – poklad nad poklady, Hubnutí nad šálkem čaje, prostě samý optimismus. Bohužel jsem se dostal asi jen do poloviny knihy. Setstra mi knihu totiž vytrhla z ruky a symbolicky mě s ní praštila po hlavě, prý se to dámám nedělá. Pokud před světem skrýváte nějaké to kilo navíc, tuto příručku či manuál na hubnutí si pořiďte a jdě te do toho, kniha se 101 radami není tak úplně k zahození.
Úvod knihy s příběhem novodobé Lolity mě nijak neohromil. Sotva však autor začal rozvíjet děj a linky mnohovrstevnatého románu se začaly projovat, stávala se kniha zajímavější a lepší, pro mně ovšem asi jen do poloviny knihy. Pak už příběh tolik netáhl, potom už přicházely jen vlny nadšení a nezájmu, což je škoda, protože ty lepší okamžiky románu byly výborné, ba přímo geniální. Jinak autorovu stylu psaní nemám co vytknout, je to výborný a na úrovni psaný text s nápaditými pohledy a slovními obraty. Mistr „slova a věty“ Simmel si mě nakonec získal, určitě si od něj přečtu další knihy.