JP komentáře u knih

Guillermo Rosales byl dost nasranej spisovatel a člověk, co hodně zápasil s vnitřními démony, byla u něj diagnostikovaná schizofrenie, byl to nadějný fabulant, co uplatňoval svůj talent, ale taky měl vztek a byl to komunista a pak zase nebyl, byl schopný mlátit svoje přátele a pálil svoje rukopisy, ke kterým se i (pokud to jinak nešlo) propáčil, i přestože se je jeho matka snažila zamknout a schovat. Navštívil i Československo. V 'Boarding Home' je hlavní hrdina, autorovo alter ego, tak trochu chytrej jak rádio, protože byl komunista a přečetl všechnu vyšší literaturu a je z Kuby a je poněkud dobrovolně hospitalizován v ústavu, kde jsou chovanci ojebáváni dvěma despotickými vychovateli, kde se chčije na zem a dělají všechny možný chuťovky. V tomhle panoptiku se pohublý hlavní hrdina, který má, řekněme, občas problémy s agresivitou a prořízlou pusou, snaží najít svoje místo, zatímco jím zmítá vnitřní nepokoj. Později se, po pestré řádce vedlejších postav, objeví na scéně hospitalizovaná žena se jménem Francis, která ho v podstatě nechá ji škrtit a znásilňovat, znásilňovat a škrtit... a tak se do ní náš Mirek Dušín zamiluje, aby se pak spolu rozhodli utéci a začít nový život... syrové čtení, se vztekem pod povrchem, nemilosrdné, stejně jako Rosales a jeho život sám, ale zároveň asi taky nic novýho pod Sluncem.

1 25.08.2023

Úderná sbírka (samozvaného) antibásníka Nicanora Parry, kde, pokud neznáte jeho styl, vám možná chvíli potrvá se na tu údernost naladit, ale za mě vyvstává především jeho nemilosrdná ironie, se kterou nešetří absolutně žádné téma. Škoda, že je asi dost obtížné docenit pravé kvality autora, jako je tenhle, pokud čtenář neumí španělsky, přijde mi, že je to zase jeden z těch případů (jako třeba Céline). Je toho i dost málo publikováno v angličtině, i jiných překladech, pro nás ne, ale v rámci španělsky mluvících a publikujících zemí je Parra velké jméno a úplně jinde a vůbec mě to nepřekvapuje, protože i takhle mě to dost zaujalo a četl jsem s dost slušným zaujetím.

2 14.08.2023

Tolik pocitových asociací a nuancí, které text vyvolává a jak mezi tím vším přechází, ač vás místy jakoby až záměrně hypnotizuje svojí skoro až dutostí. Možná je to mým vlastním rozpoložením... a možná jsem se chytil do pavučiny.

1 11.08.2023

"Když jsem se jednoho z nich zeptal, kudy se dá jít na záchod, odpověděl Don't problem, baby a zůstal na mě civět.
"?" (...) Meditace, mystifikace o groteskní vizi Číny, kde všechno tak nějak spíše tušíte okolo, zatímco jedete ze situace do situace, i když kontext úplně nechápete.

1 11.08.2023

O rytmu a o narušování rytmu. Jako když sleduju box. Významově to pořád skáče mezi totálním prázdnem a významem, co se snaží být tak hluboký, že ani nejde odhalit (protože tam není a převezl jsem vás, červi!). Nakonec se ale nelze zbavit dojmu, že je to převážně o hraní s formou - trochu mi to v té hravosti připomnělo texty WWW Neurobeat. Tašo patří k těm, kteří slovy zrovna moc neplýtvají, pro případ, že by jich byla škoda.

2 10.08.2023

Dost podnětný ponor do mysli toho, kdo, pokud vás to zajímá, vlastně T. G. Masaryk byl. Dětství, "sen o maturitě" (taky se mi občas zdá). Bystrá mysl s rozhledem, dokonce se vyjadřuje i k otázkám jako dnešní "NoFap", zdravá strava; nekouřit, nepít, "nejíst příliš vejce, slyšel jsem, že to prý není zdravé". "Člověk si stěžuje, když nemá rád svoje povolání." Pokrytec Tolstoj, rádoby asketa a mužik. Ruský lid vs jejich vládci. Smetana. Svatopluk Čech. Neruda. Masaryk byl světový, stejně jako jeho názory. Filozofická část je trochu hůře uchopitelná, řekl bych (ač obsáhlá sdostatek). Bavilo mě Masarykovo časté používání ani ne tak anglismů, ale vyloženě anglických výrazů (czenglish) - možná protože mi to připomíná DJC.

3 07.08.2023

V první třídě jsem velice často zapíral, kdo rozpoutal rvačku ("Yep, thats me."). A pak se většinou stejně zjistilo, jak to bylo a viník byl potrestán. To, že vám pak ti samí lidé nevěří, když řeknete pravdu tak, jak byla, je tak nějak nasnadě. A stejně tak mi přijde zvláštní, jak dotčeně Banga reaguje na to, že Gadžové se dívají na Romy tak, jak se na ně dívají. Banga tu totiž staví tenhle naivní obraz oběti v demokratické společnosti. Ale jsou za tím podložené zkušenosti. A v obecné rovině je lidem jedno, že jeden, dva, sto, tisíc, takoví nejsou, když drtivá většina je. Integrace vietnamské menšiny, většinou daleko skromnější (opět, i jejich menšina má tu a tam řekněme aspekty organizovaného zločinu, ale jak se chovají, jednají, jejich přístup není iritující), mi přijde zdařilejší, čistě pro srovnání. Pokud se bavíme o autobiografickém aspektu samotného textu, o Romovi, který se dostal ze svého zázemí k novinařině, je to ok, pro někoho to může být inspirující. Za sebe doporučuju spíše knihu 'Tatitatitati' od maďarského autora Tamáse Jónáse, která je, řekl bych, mnohem lepší. Na Bangovi je zajímavé to, že je to tuzemsko a během devadesátek+, ale jinak asi nic, nemluvě o tom, že jeho vlastní bratr vydal taky autobiografii, kde je vše zase řečeno obráceně, což se taky vzájemně úplně nevylučuje, ale působí to úsměvně a ironicky, protože jakoby si člověk říkal, že ty předsudky vždycky nakonec mají něco do sebe. Magnesia opět cpaná hlavně z politických důvodů.

7 31.07.2023

Je to taková ta klasická kahudovská lyrika, co jde "odnikud nikam" - devadesátá léta, Česko, samé barvité popisy krajin, nálad, postavy, co se snaží bojovat se svojí realitou, s nudou, s vlastním životem; samý kundy, samá špína, sex, díry, prdele, hrdina nerad dívky líbá (dělá to jen kvůli nim) zato je ale expert přes všechno ostatní (de Sade hadra). Otisk doby, otisk nálady, které se snaží být záznamem tehdejšího života a myšlení. Nevím jestli si myslet o množství eskapád Kahudovy fikce spíše to, že zažil toho sexu tolik a je to takovej Turbo Lover ("Than we race together, We can ride forever!"), nebo vlastně vůbec žádný, když o tom tak vehementně a často mluví. Ale co na tom sejde, jestli to byla realita nebo ne, když je to realitou téhle fikce, že? A co na tom sejde, když to tam Kahuda zdánlivě sází, jak kdyby cokoliv, co ho napadne bylo hodno záznamu - protože třeba je. Ale zároveň jeho knihy často působí jako laciný péčko, komedie. Ale i tak věřím, že jde pořád o pozoruhodný zjev na poli moderní české prózy, který, když vás jen trochu něčím osloví, tak bude člověka bavit.

1 29.07.2023

Výtečná syntéza Ryszarda Kapuścińského (z roku 1993), kde dává víceméně skvěle nahlédnout do ruské mentality během ale i po rozpadu Sovětského svazu, kam podnikal cesty v průběhu let. Vzhledem k současnému dění je zde skvěle načrtnut fakt, že Rusko bez Ukrajiny je jaksi jen "odsunuto na sever do lesů". Obraz Ruska, jaké bylo, jaké je a jak přemýšlí. Země bohatá na suroviny, ropu, zemní plyn, rudu a snadnou monopolizaci. "Špatná půda a její bohatství jsou proti lidu a podporují silnou státní moc - to je jeden z velkých paradoxů Ruska." Na to, že jde o třicet let starý text polského reportéra, je 'Impérium' stále stejně aktuální jako v době vzniku, především, protože se neopírá o nějaké internetové dezinformace, orientované jedním či oním směrem, ale o legitimní, nezaujaté zkušenosti.

4 27.07.2023

Jak je mým typickým zvykem, začít s autory u jejich nejméně reprezentativní práce, tentokrát mě zastihl Rushdie v období, kdy mi dlouhé romány nic neříkají a tak jsem si k seznámení zvolil jeho 'Languages of Truth' (2021), sbírku esejů, kterou jsem si asi týden předtím, než jsem se do knihy pustil, listoval v knihkupectví (ale samozřejmě jsem na ni už několikrát narazil a dumal, jestli si knihu nekoupit), viděl známá jména, Beckett, Vonnegut. Je to převážně o umění, umělcích a svobodě slova (i např Aj Wej-wej v Číně, jehož dokumenty jsem jednu dobu celkem sledoval), což je samozřejmě téma, pro tohohle autora téměř ikonické, přes Írán (fatvu) a útoky; nemluvě o tom, že před necelým rokem byl Rushdie pobodán (což je v Anglii denní chleba, innit? ale stalo se to v NY). V téhle sbírce je ale zajímavé nahlédnout za oponu, co oceňuje, někteří autoři byli i moje krevní skupina, nejvíc mě oslovila ta závěrečná část o Beckettovi (překládám to volně) "Já, o kterém nic nevím... (...) Muž, který mluví úžasně anglicky se rozhodne mluvit francouzsky, což mu činí velké potíže. Takže je povinen obezřetně volit svá slova, přinucen se vzdát plynulosti a najít obtížná slova, se značnými potížemi a posléze, po všem tom hledání, to vše zase dá dohromady v angličtině, nové angličtině, obsahující veškerou složitost francouzštiny, hrajíc si s myšlenkou druhého jazyka, s novou angličtinou, která má sílu změnit angličtinu navždy. Tohle je Samuel Beckett. Tohle je jeho dílo. Je to věc, která mluví..."

1 18.07.2023

2006-2011. Rané texty Elsy Aids. Zdá se že tady se ještě hledal a tak to je hodně o bloudění lesy, přírodou a tmou. Na jednu stranu je 'Trojjediný prst' mnohem obraznější, lyričtější, snová a i textem nahuštěnější sbírka. Hodně popisování. Ale taky je to dost ukecané, "odnikud nikam" a paradoxně obsahově nejednoznačné, až vás ta lyrika jaksi taksi nudí, unavuje. Tohle mě tolik nechytilo.


"V byzantském království z horkého těsta, na ostrůvcích v moři
šťávy.
V nejisté hloubce, kde se prsty skládají v polštářcích, kde pot
zanechává svoji líheň. V teplých krajinách tvého zadku."

1 17.07.2023

Prázdná duše. Sexuální TENSION (napětí); temné, špinavé, živočišné. Řekl bych, že tohle je pro dost specifickou obec, která rozumí dynamice, kde se mísí touha s nenávistí, kde se mísí chtíč, který ale naráží s realitou toho, co chtíč přináší. Rozkol života. La petite mort. "I dont pay them for sex. I pay them to leave." Realita ve vší nahotě. Nějak tomu rozumím, chápu. Prázdno po odmítnutí, prázdno po neodmítnutí. Definitivně asi ne nic, s čím by souznělo ženské publikum, ale líbí se mi to právě pro ten vyhraněný tématický rámec. O sexu s ženami, o jejich tělech, o tom, jak o nich mluví, jak je vnímá, jak je popisuje. Vlastně na tom mnohdy není nic ani zbla poetického... a současně je to poetické do morku kostí.

2 17.07.2023

"...jančit kvůli několika lidem, co se rozhodli změnit kůži." Z prken absurdního divadla přímo do reality. V rámci aktuálního dění, v rámci dění, které provází lidskou rasu vlastně tisíce let, se paradoxně nic nemění. Mění se jen způsoby, jak k tomu lidi přimět, nebo jak je přimět přemýšlet. A na konci dne, kdo jediný stojí proti tomu všemu, než někdo obyčejný, nedochvilný násoska Bérenger, který začne být později tak trochu paranoidní, ale kdo má zároveň jasno. "Je třeba jít s dobou."

2 15.07.2023

'norway.today' je notně absurdní v tom, jak všedně působí hrdinové, vypořádávající se se situací, které se upsali (v roce 2000 se potkají na chatu a dohodnou, že se následně setkají a pak spáchají sebevraždu). Nejsem fanda těchhle fiktivních rekonstrukcí skutečných událostí. Ale v rámci toho, jak to "skákalo" a co se dělo, dvojice hrdinů i přes vzájemné sympatie prochází spektrem emocí, myšlenek, momentů, než ukončí svoje životy skokem do propasti. Obce jsou dost rozpolcené ohledně toho, jak se na tuhle hru vůbec dívat a co si z ní vzít.

1 13.07.2023

Téhle knize jsem se dlouhé roky vyhýbal, odsouval její přečtení, vzhledem k očividné náročnosti textu - a to až do takové míry, že jsem knihu i nakonec prodal, aby mě později, opět některá videa, filozofické myšlenky a parafráze, zmínky jiných, k ní zase dostaly (Jung, Peterson, ale i čtení Nietzscheho 'Genealogie morálky'). Nicméně kniha, jako tahle není jen o náročnosti, ale i o kontextu. Myslím si, že spousta lidí se k 'Zarathustrovi' dostane protože si chtějí odvážně "přečíst Nietzscheho a udělat si názor", čímž dost možná úplně minou cíl. Předně jsem, poslední dobou zjistil, že hodně lidí vnímá věci doslovně, co jim řeknete, tomu věří, tak se na to dívají, jenže, tak život nefunguje. Nechci sám sebe prohlašovat za hardcore filozofa, ale docela se okolo toho motám. A co mě přimělo se k téhle knize vrátit, byla jedna video esej, která se snažila definovat "Nietzscheho nejnebezpečnější myšlenku". Ta spočívala v jeho definici nihilismu, která se dost liší od naší současné definice. Nietzscheho nihilismus je třeba chápat v kontextu jeho doby, tehdy měl blíže k anarchismu, ke skepticismu, než cynisismu. I Nietzscheho styl měl vždy blíže k lyrice, než k obvyklému plochému filozofickému žvatlání. Odtud je fascinující vnímat jeho nemilosrdnou kritiku všech aspektů křesťanství, kterou vystavuje zatěžkávací zkoušce (obdobně jsem se mnohdy cítil u Junga), pro jejich pokryteckou doktrínu, která káže, spíše, než aby byla ztělesněním toho, co káže, tedy že "doslovně dodržuje přikázání" namísto "ducha oněch přikázání". Neměli bychom spoléhat na zastaralé systémy víry, mýty, v rámci naší evoluce. Nietzsche je stimulující a jeho styl unikátní a se spoustou drobných podnětných myšlenek. Ale člověk musí mít chuť se na to soustředit. Pro Nietzscheho spočíval nihilismus v kritize morálky, tradic, vidění světa tak, jak jej vnímáme, protože to tak někdo kdysi řekl; stovky let zpátky bylo vnímání reality taky dost odlišné, stejně jako tak bude stovky let v budoucnosti, Svět prochází neustálou transformací, informací přibývá, většina lidí jej však odmítá jakkoliv zpochybňovat, přijme ho tak, jak je jim řečeno, aby ho přijali. Nietzscheho práce je odpovědí na tohle. Spousta jeho děl jsou experimenty, které nabádají lidi zpochybňovat a redefinovat zažité pořádky a slepé následování tradic, falešnost a pokrytectví lidí, kteří nenásledují svoje instinkty (Zarathustra milován dvěma ženami, životem (vita femina) a moudrostí; zde však definitivně dává přednost životu, intuice před logikou, racionalismem. Tančí se svou milenkou tanec lásky, nenávisti, škádlení, vzájemného podmaňování, v němž posléze on, pán biče, zůstává vítězem). Jako jeden z příkladů, co mě zaujal byli studenti, skupina, kteří mají ve velkém tendence hlásat vodu (ideály) a pít víno, Nietzsche byl proti podobnému přístupu, když vnímal tento přístup jako být "loutkou myšlenky" radši než "vlastnit myšlenku" (všechny pravdy jsou krvavé pravdy, jak říkal - jestli se myšlenka neinkarnovala do vás a nezměnila vaše vnímání a akce, pak jste jen loutkou myšlenky). Viděl jsem video, kde se člověk, běloch, převlékl do poncha, vzal si knír, sombrero, maracas a pak šel do ulic, ptát se studentů a Mexičanů, jestli se jim jeho outfit líbí a pak, jestli je outfit uráží. Studenti začali cpát do téhle myšlenky svoje nabiflované politické postoje, urážku kultury, které muž nemůže rozumět, protože k ní nepatří, zatímco Mexičané jednoduše řekli, že je outfit fajn a líbí se jim a neměli s ním problém. To mě přimělo si říct, že i lidi, které vnímáme jako intelektuální elitu, nebo ti, kteří by měli tuhle intelektuální hodnotu nést a vlastnit, často končí ve slepých uličkách, parafrázováním toho, co se jim hodí do krámu, nebo co jejich ego vybarví v nejlepším světle (Steven Seagal), jednoduše nemůžete věřit lidem, jen protože "jim máte věřit", nebo předpokládáte, že jim máte věřit, naopak tohle jsou lidé, které musíte takřikajíc intelektuálně vyzvat. S tímhle pro mě nebyl už takový problém se k této knize vrátit (věčný návrat & vůle k moci). Je těžká, makabrózní v obsahu, je to pořád výzva, na mnoha úrovních, ale člověk už ji dokáže tak nějak číst. Nicméně je to čtení, ke kterému se je třeba vracet a studovat ho. Není to žádný one and done. Ale Nietzsche má svůj styl, a ve svých dalších pracích dokonce i humor, spolu s Jungem asi nejpodnětnější autoři, ke kterým jsem se dostal.

"Bez blaha sluhů, osvobozena od bohů a od zbožňování, beze strachu a strašná, veliká a osamělá: taková je vůle toho, kdo miluje pravdu."

"Ano, jsem les a noc tmavých stromů: koho však nezastraší má temnota, nalezne též trsy růží pod mými cypřišemi."

"Tak se smála ta neuvěřitelná; jí však nikdy nevěřím, ani jejímu smíchu, mluví-li zle o sobě samé."

"Ano, ještě jsi mi drtitelkou všech hrobů: Zdar tobě, má vůle! A jen kde jsou hroby, jsou také zmrtvýchvstání."

(O trojím zlu) "...zlé je sobectví, ale z něho pryští silný indivualismus." (Dobří vůdci nejsou dobří lidé)

Tu a tam jde věta, která vás silně zaujme sama o sobě, ne v kontextu Nietzscheho celkového záměru téhle knihy, ale samozřejmě je třeba tohle studovat, tohle není jen tak literatura, kde vše hned pochytíte, vysypete, s ohledem k tomu, na co naráží, k čemu v konkrétních případech odkazuje, je to prošpikované odkazy. Tohle okolo jsou spíš takové drobky, co mě v momentech čtení zaujaly.

"diem perdidi" něco bláznovství je nutné k vážnosti života.

Proti rozkošnictví: Raději vybojovati si bolest, než zděditi slast. O blaho bojovati však nelze, to přichází o své újmě "nevítáno".

Lidská společnost nezakládá se na úmluvě leč na násilném pokořování.

Vyšší zřetel na budoucnost svoluje krutost vůči přítomnosti.

8 06.07.2023

Mysteriózní postava klauna (líbí se mi jeho nejasný popis: červená baseballka, špinavé šedivé vlasy, chování podvodníka, trickstera), který lidem dává cash za to, že mu v kanclu jeho nadace (s obrazem masožravého dinosaura požírajícího býložravého dinosaura) svěří a prodají svoje hříchy vede k destabilizaci společenského života v Kišiněvě, protože hodně lidí se zkrátka vybodne na svoji práci, nebo začnou konečně být upřímní k lidem, kterým dříve zobali z ruky, protože je potřebovali, v kterémžto případě jde o trefnou ukázku klasického pokrytectví, které můžeme spatřit všude. Líbilo se mi, jak řada kapitol končila smrtí postav, které "lehce nabydou, aby ztratili ještě víc" a fakt, že se něčemu vyhnou, jako třeba penězům od klauna, je vlastně taky nespasí za jejich hříchy. Konstantní přítomnost vran dodává pochmurný nádech, až "zastíní oblohu do temnoty". Není tu jediné postavy, která by nebyla bez poskvrny, což odpovídá; jediní andělé a světci jsou ti, které si utvoříme v naší hlavě, tahle idealizace je obvykle zakořeněná v nevědomosti (nejsme při tom, nevíme třeba, co dělá polovička tehdy a tehdy) a tak obvykle, když žijete v perfektním ne-konfliktním vztahu, velice často je to z pouhé (často dobrovolné, naivní) nevědomosti. Někdo jako klaun je pak kýžený katalyzátor pravdy. 7/10

2 05.07.2023

Jen co jsem si rozbalil balík šesti knih a sloupal z nich cenovky (ty, co jdou sloupnout) a dostal se k tomuhle (Elsa za cenu krabičky cigaret), otevřel jsem a začal číst. Napadlo mě jít k oknu, na trochu vzduchu a tak, když jsem ho otevřel, postavil si na parapet šálek kávy a sedl na svou sesli, nečekali mě žádný ptáci nebo vítr léta, ale "rrrrr" bagr a kopání základů a pořvávání. Příhodný, řekl jsem si a četl dál. Elsa opět pokračuje ve své sociální, melancholické tvorbě. Přitom mi nepřijde, že by šlo o poezii až tolik intimní (spíš v náznacích), jako spíš obrazovou, kde se objevují typické věci současného českého životního stylu, o kterých básnící možná opravdu básní jen tady v Česku. Kaufland. Möbelix. Skladiště. Nějaká ta špína. Parkoviště. Šlapky. Vietnamské tržiště. Nechuť k tomu se o něco snažit. Nechuť celkově. "Vzdávám to." Ale mezitím pořád někde tančí láska, i touha. Mezitím pořád tančí cosi, co tomu dává jiný spin. Elsa mi sedí, protože hodně odráží ten pocit odcizení, odtažení, který nejde ani tak popsat, jako spíš cítit (mezi řádky). Taková ta pravá česká bída.

3 03.07.2023

[Zkusím to zpětně (a volněji) přeložit z původního komentáře na goodreads]: Vlhký sen každého cinefila, kde Tarantino jde hlavně přes 70kové kousky, které tehdy definovaly film, jeho dětství a jak to vše vlastně začalo, během období, kdy se vše uvolňovalo a bylo otevřeno novým způsobům a práci se starými tématy (stejně jako já, Tarantinova možnost sledovat filmy, které děti jeho věku nemohly, mě rovněž vrátila zpět do dětství). Je to autobiografie, částečně, v úvodní a závěrečné kapitole, ale hlavní jádro knihy tvoří filmové eseje, asi okolo tuctu kapitol, obvykle soustředěných na film a herce, pozadí dané éry a takové to během natáčení (ale ne takovým tím otravným, podrobným způsobem, jen, tak akorát, aby to bylo zajímavé a člověk se do toho ponořil; Tarantino je, v tomhle smyslu, neschopný nudit, mě ten jeho styl baví) a v podstatě, co tehdy vyvstávalo, jako Steve McQueen (!) a jeho 'Bulitt', Eastwood a jeho 'Dirty Harry'; Deliverance, The Getaway, Don Siegel, Sam Peckinpah a tak dále a tak dále, některé klasiky měly samozřejmě velmi specifický vliv na samotného Quentina a něco z toho zase inspirovalo mě se na to v blízké budoucnosti podívat (překvapivě i na to, že jde o knihu od ikony, jakou je Tarantino, jsem si ale vypíchl asi jen 5-6 filmů, ty větší samozřejmě znám). 'Cinema Speculation' (Filmové spekulace) je kniha přístupná i pro lidi, kteří ale netuší, kdo Tarantino je, nebo o čem to je, jako skvělé vyprávění o zajímavých momentech z filmového průmyslu během 70tých let, ale definitivně bude ceněna víc lidmi, kteří jsou filmy nasátí a žerou je od dětství a zkrátka milují magii (pro mě bylo zásadní, když se iluze filmu, coby jiné reality změnila v oh, herec hraje roli oh, kamera to natáčí, takže když jsem opět schopný ponořit se do té reality daného filmu, vím, že takovej film je, něco speciálního, něco zvláštního) a všechno to během natáčení a jak se tvořil... (vložte název filmu) - v podstatě milovat vše okolo toho. Tarantino samozřejmě předvádí svoji úžasnou hlubokou znalost a jeho nadšení se nese přímo do stránek a drží vás tím svým "jak číst filmy. Bylo to úžasný, i kdyby, jak tvrdí, přestal točit a jen se věnoval psaní, neměl bych s tím problém a vcelku rád četl jeho knihy. Mít, jak francouzský výraz říká "œuvre", uzavřenou filmografii, dílo, mít začátek a konec, stojící, nepokračující je zajímavý a dnes ne tak často spatřený prvek, pokud jde o něčí práci, ale tak to QT plánuje. Většina tvůrců končí během práce na něčem, pokračují, protože to je vše, co znají. I Kafka nedokončil svoje knihy, protože osoba pokračuje v hledání, do konce svých dní, to je život. Takže, myslím si, že Tarantinovi to nedá a bude pokračovat, jen možná sporadičtěji a jinak. Terrence Malick si vzal 20 let pauzu. Kubrick měl dekádu, a natočit jeho poslední film mu trvalo velmi dlouho. Pointa je v tom, že, jak čas plyne, mění hodně vaši perspektivu. Palec hore za zmínění Bukowského 'Post Office' (Na poště/Poštovní úřad), také jedna z mých nejoblíbenějších knih, stejně jako ta závěrečná část s Floydem, je tak silná, ale to se dá říct o jakékoliv části téhle knihy, nevidím v ní hluchá místa, dost podobně jako v případě Tarantinových filmů. (12. března 2023)

5 01.07.2023

Během téhle knihy jsem si často říkal, že ve svém jednání mi, čistě pro vzájemné srovnání, Němci přišli krutí a Rusové zase bezohlední. Dá se to snadno svádět na režim a "byl jsem jen normální voják, co plní rozkazy" (Smrt je mým řemeslem, Eichmann v Jeruzalémě). Věta, která ve mně ale zůstala, byla o Stalinově mentalitě, která si našla vždycky způsob, jak zdůvodnit, proč je nutno odstranit jakoukoliv opozici. V jeho vládě nebyl prostor pro polemizování, nikdo se mu nepostavil - což se mu i trefně nakonec stalo osudným, když si přál být nerušen a byl pak nalezen ráno po mrtvici. Stejně tak množství ruských konfliktů je jakoby nekončící, Rusko prakticky není ve stavu, kdy by nebylo v nějakém konfliktu, po celou svoji historii. A Stalin byl hráč a uměl to hrát. V kontextu aktuálního dění je zajímavé, že kniha byla publikována v roce 2010, a tím pádem nelze vysledovat záměrný focus na Ukrajinu, ale tahle země jakoby dostávala jednu šlehu za druhou, už hodně dlouho. Je zajímavé se třeba podívat na hladomor (Holodomor), který tam byl mezi lety 1932-1933. Můžeme se na něj dívat z několika úhlů, ale faktem je, že v rámci tehdejší industrializační a kolektivizační politiky sebrali rudoarmějci Ukrajincům jejich úrodu, jídlo a na hlad pak zemřelo podle odhadů mezi 4 - 10,5 miliony lidí (ne však méně než 3,3 mil, podle Snydera). Stalin obvinil menší rybu. Někteří Ukrajinci se tehdy uchylovali ke kanibalismu. Ale jak říkal Synder, tohle samozřejmě nevypovídalo ani tolik o Ukrajině a lidech, jako spíš o režimu. Podobné "přešlapy" Sovětský svaz nevnímal jako přešlapy, protože si vše vždy dovedl zdůvodnit. Mezitím Hitler a Stalin neustále čachrovali mezi tím koho a proč chtějí odstranit, kdo je čí kámoš v jaké otázce (antisemitismus) zkrátka typická mocenská, vysoká politika, co se jim hodí a nehodí, kdo je spojenec a nepřítel, kdo kolaborant, kdo spustí co čím (Japonsko; Pearl Harbor). Nejdřív jedna strana znásilňuje a popravuje druhé, pak se karty obrací. Je to dost popisné; statistiky, mrtví, proč, kde, jak se to stalo, jak se Němci dostali k zabíjení židů vlastně jen protože odsun by byl logisticky náročnější a tak se začaly vršit těla na těla v efektivnějším a rychlejším způsobu plynových komor a poprav. Šílenství, peklo, kterým si prošly miliony lidí. Někde se variace tohohle dějí dodnes. Nic se nezměnilo. Člověk u toho jen vrtí hlavou. Samozřejmě, nevěřím dnes už plně, ničemu. Kdoví, třeba je i tohle něčím, nějak motivovaná publikace. Ale přesto se zdá, že se nic, v jádru, nemění, kopy a kopy těl se budou vršit a vrší v nesmyslných konfliktech, říkám si, jak asi zklamaní by byli lidi, všichni ti myslitelé, filozofové, přeživší, lidé co zasvětili zbytek života tomu, aby podali zprávu, lidi, co si mysleli, že se posuneme, protože je to přece od základu na palici. A ve výsledku jsme se vyvinuli vlastně jen tak, že je nás víc, nepřemýšlíme, protože jsme rozptýlení trvialitami a máme efektivnější a kreativnější způsoby, jak se zničit.

7 29.06.2023

Kolega v práci, jemuž přezdívám Japanesey ("Easy Peasy Japanesey", jak sám jednou řekl, a snad jediný z pracoviště, kdo umí trochu anglicky), bývalý kamioňák (dnes už v důchodě, který si k nám chodí příležitostně přivydělávat), jezdil po světě - a se svou otevřenou poetickou povahou, nikdy netajil, že měl milenku, říkal, že ho manželka už prostě nepřitahovala, ale měl tři syny a kdyby se mu cokoliv mělo stát, chtěl, aby peníze připadly jim... a tak když se vrátil domů "byl jsem ten nejlepší manžel, kvůli té vině" (smál se). Deset let nevěry a pak s milenkou další dva roky žil. Včera do práce přinesl i jejich milostnou korespondenci, nějaký fotky z cest. Dříve jsem byl proti čtení podobných věcí, ale pak jsem objevil Kafku a naopak jsem to pochopil jako zajímavou bránu k vnitřním vesmírům. Můžeme najít tisíce věcí, které přimějí lidi jednat, jak jednají, nebo je přimějí žít v sebeklamu, ve strachu z toho, že něco ztratí, nebo naopak ve strachu, že nežijí a musejí se něčemu novému otevřít, něco zkusit - adrenalin vás nakopne jako lajna koksu. Naopak podřídit se určité rutině vás přiměje si říkat, "co tady vlastně dělám?". Dostal mě třeba příklad muže, co třicet let podváděl ženu, pak zemřel, během pohřbu se o něm mluvilo jako o nejlepším otci, manželovi, rodina netušíc, co se dělo. Může se to dít každému, nikdo není tak svatý a být milým je strašně jednoduché, doopravdy (zamyslete se jak často se vyhnete tomu říct pravdu, protože by to bylo nepříjemné). I v tom relativně nejdokonalejším vztahu je vždycky okno, vždycky se najde důvod a děje se to víc, než si lidi myslí, nebo připouští. Já vždycky říkám, v každém je potenciál mě zničit a takhle se na to dá dívat, jde jen o pojistku, aby člověk nebyl devastovaný. Já definitivně nežiju v naivní bublině, to bych se napřed musel dostat do sféry, kdy bych si dovolil někomu tak důvěřovat, ale takové romance se mužům dějí opravdu jen ve filmech. Ale spousta lidí na vztahu staví vlastní identitu. Jak vidíte, existují lidé, kteří vydělávají peníze na tom, že se snaží s jinými lidmi "vyřešit" jejich vztahové problémy. Podle mě, je v tom velice často nějaké sebezapření, něco, kde upozaďujete jednu očividnost, přirozenou vám samým na úkor něčeho jiného, co je naopak "nepřirozené" (asi nejlepší slovo). Takové to "chránění si písečku, protože tenhle je dost dobrej (tvrdím ostatním tak, aby to slyšeli) a dokud neuvidím lepší píseček a nebudu mít tu šanci ho uzmout, budu zarytě tvrdit, že tohle je ten jedinej". Ženský v kruhu, když Japanesey odešel, se ihned k nevěře postavily stylem "nechápu, jak někdo může" (zatímco bez problémů listovaly jeho korespondencí, dopisy proložené sušenými květinami mezi stránkami - poezie nebyla kvalitní, ale byla očividně toužebná, o tom, jak někomu někdo chybí, takový lehký porno, rozesmívalo je to, ale fascinovalo - jak jiná by reakce byla, kdyby byly dopisy adresované jim a ony si dopisy četly o samotě?), přičemž jsem si říkal, ta sebeprezentace před ostatníma je pro některé jedince tak důležitá, že pro ni obětují i vlastní pravdu, i svou skutečnost. ____ Kniha se zabývá nevěrou ze široka, představuje desítky příkladů různých kombinací i přístupů, ale myslím si, že v jádru, myšlenku o nevěře shrnuje tohle (str. 208): "...někdy je těžké před sňatkem poznat, která vaše část je postradatelná... a která je součástí vaší duše." (...) Dále několik úryvků a pozn.: "Odpustit znamená pustit vězně na svobodu a přijít na to, že tím vězněm jste byli vy." (...) "V přechodu do manželství až příliš mnoho žen pociťuje posun sexuality ze sféry touhy do sféry povinnosti. Když se ze sexu stane něco, co by měla dělat, není to už to, co dělat chce. Oproti tomu když je žena nevěrná, vnáší do své rozkoše sebeurčení. Při nevěře se aktivuje její vůle - jde si za svým vlastním uspokojením." (...) "...desexualizující povaha určitých rolí - matky, manželky a hospodyně - ty všechny se podílejí na deerotizaci já." (...) "Žárlivost je stín lásky."

2 28.06.2023