JP komentáře u knih

Jestliže nahlédnete na obálku, může ve vás kniha vyvolat dojem, že na téhle "šumavské samotě, kde se zešílí" snad žijí jen tupé vyhulené houmlesácké smažky, alkoholici a magoři, nicméně, já vím z jednoho případu, přítelkyně kamaráda, vzdělaná osoba, ta tam taky žije, s kočkou, jsou to alternativy, které nás do jisté míry vrací k prapůvodním způsobům, ke klidu, k přítomnosti, ke kontrole nad vlastním životem. Je to vlastně taková meditace nad tím, co od života chcete a nutno dodat, že z úst i docela zajímavých lidí, kteří, i kdyby si to jen vymýšleli, si to pořád vymýšleli zatraceně dobře. Osobně by mě to taky velmi lákalo, speciálně poslouchat tohle během parného léta (audiokniha) v práci, kdy odpočítáváte minuty, než budete moct z toho cvokhausu, z toho cirkusu, vypadnout... zpátky do své králíkárny, než si předtím nakoupíte, měsíc za měsícem. Já jsem v trochu lepší situaci, než že bych byl tak přibitej k práci, nebo k nutnosti financí...ale pořád ne tak, že bych si dával nějakej chilling killing a byl osvobozen od společnosti a všech pravidel a povinností, které i v naprosto základní úrovni jsou dost na to, aby člověka přiměly mít (v nesprávně načasovaném nakupení) naprosto ničivý efekt. Pořád se tu najde pár věcí, které by mi chyběly, ale tahle kniha rozhovorů je opravdu inspirující v rámci toho, že, jen protože společnost něco nějak dělá, neznamená, že je to správně: pamatujte, většina lidí jsou jen ovce, co jdou s davem bez toho, aniž by si kdy pokládali seriozní otázky, nebo si řekli, proč bych tohle nemohl udělat jinak (a udělat to), většina lidí se jen snaží nevybočovat. V tomhle ohledu je zajímavé, že šumavští samotáři z téhle knihy mají rozhled a nezřídka jsou vlastně i sečtělí, zajímaví lidé. Vzpomněl jsem si i na modelku z Íslandu, která, jak mi bylo řečeno jednoho dne u večeře, měla kariéru v zámoří a pak se vrátila, aby žila s ovcemi, izolovaná, uprostřed samoty (kterou každý definuje trochu jinak).

12 20.06.2023

Na to, že je Peter Hook (a basák k tomu), se moc zaháčit do tématu nedokáže. Je to takové hop sem, hop tam, vzpomínání na to, jak se formovala legendární skupina, jak si rozuměli jako členové kapely, ale ne až tolik v osobním životě, jak byl Ian trochu víc intelektuál, který měnil osobnost "jako chameleon v rámci toho, s kým byl", ale taky pohled na UK scénu konce 70-tých let, jaké to bylo protloukat se obtížně k popularitě, protože i navzdory dnešnímu legendárnímu statusu, Joy Division se během většiny jejich krátké existence příliš nedařilo a to z mnoha důvodů - když se to vezme kolem a kolem, Joy Division mělo jen pár let, během kterých většinu času strávili tím, že se vůbec snažili něčím být (a jak je i zde opět zmíněno, někdy přesně tuhle mizérii umění potřebuje k tomu, aby vykrystalizovalo v nějaké ryzí esenci), hráli i třeba v absolutně prázdném klubu, aby jim zaplatili, museli hrát, i když nebylo pro koho. Ale měli vizi toho, jak chtěli znít. Do toho ale zasahovaly problémy Iana, který se předtím, než úspěšně spáchal sebevraždu v roce 1980, o ni téhož roku jednou pokusil a zakecával to, jakože o nic nejde. Nic se ale nenakousne řádně, spíš jen tak projíždíte okolo... doba byla i v rámci punku trochu jinde, velkou pozornost na sebe strhnuli třeba extravagantnější Sex Pistols. V rámci toho je tak tahle publikace zajímavá spíš v tom, že jde o vzpomínání (ač sám Hook přiznává nespolehlivého) ale pořád svědka doby, ale o nějakých kvalitách bych tu příliš nemluvil. Vlastně mi přijde, že se toho ani příliš nedozvíte, než historky, vzpomínky a hodně přeskakování tam a zpátky. Ale díky tomu se na to člověk nepotřebuje příliš soustředit a je to tak easy read.

1 10.06.2023

A smích můj pokračuje.

"Tělo se mělo... Duše sklízí
úděsný nápor psychózy!
děsím se chvíle, která mizí
a současně té příchozí...
jsem nad dně; sám, v ataku schízy
jen v tílku - s krutým štítkem Easy..."

"Advent

Co samo nezhyne, to lidé povraždí...
sněhem se ubírám k vzrostlému smrku
balíček s provazem nesu si v podpaždí
vánoce na krku, vánoce z krku"

7 07.06.2023

Snad už jen Krcháč mě přiměje
se smát nahlas, zaručeně.

"Vše na světě jen chvíli je
jsou sečtený i moje dny...
vysadil jsem si lilie
nezvadly, shnily do jedný

I láska trvá ach tak krátce...
bylo to vloni? Předloni?
rozkvetla, ale nevoní
poblitá růže na zahrádce"

5 07.06.2023

"Namířila si to přímo k menšímu a staršímu ze dvou počítačů a za několik minut vytáhla z Macintoshe Performy 6115 text. "Tak dobře, tenhle je ze třicátého září. Ehm. Stojí tu, cituji: 'Toužím pozdravit tvoji deltu, jako kohout zdraví úsvit nového dne." "A sakra."

"Americká zahraniční politika odpor vzbuzuje. Vybízí k terorismu. Potom pravil: Terorismus je jediná myslitelná logická odpověď na amaerickou zahraniční politiku, stejně jako je pouliční kriminalita jedinou myslitelnou logickou odpovědí na americkou drogovou politiku."

"Kdysi v Bangkoku mi došlo, že pokud s tím zkurveným Jamesem Joycem nepřestaneš, vleze ti to jednoho dne na mozek - a to se právě teď stalo."

"Kdo je Anna?"
"Jeho patnáctiletá dcera."
Swittersovi poskočil ohryzek v hrdle jako jojo na pouti. Dobrý Bože! pomyslel si. Proč mě Bobby nevaroval?

Jestliže jsem se za ty roky, co jsem se chystal na Toma Robbinse, rozhodl definitivně přečíst jednu jeho knihu, byla to vždycky tahle, už kvůli názvu a definici hlavního hrdiny, coby chodicího chaosu, kterým je Switters. Nicméně se mi ji nedařilo sehnat, teprve až dotisk z roku 2015 mi ji přihrál a dnes jsem uzavřel trojici knih, co v jednom bodě jsem chtěl a nemohl je sehnat (Trainspotting, Vyhoďme ho z kola ven nebo Cesta na konec noci/Cesta do hlubin noci, už si nepamatuju). Čekal jsem, že se do 'Invalidů' pustím jako divý, ale já i nazvdory zábavné složce neměl náladu se prokousávat tak dlouhou knihou a nejdřív ji pořád odkládal, abych se pak prokousal třetinou a knihu zase odložil, než jsem se k ní vrátil teď, abych ji konečně dokončil. Říkám to vše jen protože je to opravdu dlouhá doba, od momentu, kdy jsem tohle chtěl přečíst, do dneška, kdy se tak stalo. Mezitím se mi ale podařilo Robbinse skutečně objevit a to tak, že jsem narazil na jeho snad nejpoetičtější 'Zátiší s Datlem', abych objevil jeho ulítlou filozofující stránku a absurdní hriny, kdy každý je svým způsobem v něčem zcela extrémní, ve Swittersově případě jde o jeho anarchii v myšlení, bezprostřednost, s jakou nic neřeší (o to víc jako agent CIA) a perverzitu na desítky způsobů, počínaje koníčkem shromažďování výrazů pro ženské pohlaví, zálibu v lolitkách, především své neteři Suzy, tak i fakt, že se zamiluje do staré Dominy, sestry z jednoho kláštera, aby, jak je psáno v závěru:

"Musí existovat způsob, jak je mít obě, přemýšlel. Domino i Suzy. Strávil celou noc vymýšlením jednoho rozkošného a neproveditelného plánu za druhým a odmítal přijmout, že by ho osud mohl donutit vybrat si buď jednu, nebo druhou. Miloval je obě. Toužil po obou. Bylo to přirozené. Byl to Switters."

"Kovbojové s oblibou prohlašují: Pokud to není rozbitý, nespravuj to. Switters si říkal: Rozbitý to je odjakživa a nikdy to nespravíme. Na druhou stranu neexistuje nic, co by se dalo rozbít, tak co si to představujeme, že spravujeme?"

3 06.06.2023

Nevím. Okolo téhle publikace jsem nějaký ten rok kroužil a postupně jsem poslední dobou narážel víc na lidi, co ji doporučovali jako velmi zásadní, tak jsem se do toho konečně seriózně ponořil a musím říct, že Tolle chrlí jednu podnětnou, leč záměrně, jak sám řekl, opakující se myšlenku za druhou, o tom, že, ne "kysané zelí v ložnici", ale jak píše můj druhý papírek poznámek pod ním "Vaše mysl, myšlení, není totéž, co vy." Víceméně, asi by se to dalo shrnout opravdu jednodušeji, ale proč, když na tom můžete vydělávat a "měnit životy k lepšímu", že? Tolle to dělá lišácky, protože si dává, jak Somr ve 'Slavnostech sněženek" od obojího. Nabízí spoustu myšlenek, jak se dostat k tomuhle "odtržení od myšlení" aneb, jak jsem si ihned vzpomněl, jsem i já psal v úvodu své první knihy "Myšlení vždy mění věci k horšímu" ale Eckhart tam začne sypat perly jako "Čekání je stav mysli." "Život je úplný, kompletní a dokonalý (jaký je)." "Vnější cíle jsou vždy odsouzeny k nezdaru." "Minulost nemůže přežít vaši přítomnost." "Čas vás nemůže osvobodit od času." "Zabývat se minulostí můžeme jedině v rovině přítomnosti." "Slova nejsou pravda. Pouze k ní ukazují." Až se dostane k tomu, jak přemýšlí ženy o bolesti během menstruace. Samozřejmě, vytrhuji to z kontextu a dělám z toho větší ezo-shit, než je, protože musím uznat, je v tom myšlenka, je v tom poselství, je to založené na něčem, v co bych řekl i sám věřím, má to potenciál pomoci, ale(!) HA-hÁÁ (TA TA TA TÁÁÁ, ZNÁMÝ ZÁPORÁK JP vchází na scénu, jako Fantom opery a říká "Podnětné, pane... ale jak je to s aplikací v reálném životě?" Eckhart působí jako guru, co celej den sedí na židli a se svým velikým nosem mele o tom, jak cvičit jógu a vypadá jako někdo, kdo se nikdy nezvedl ze židle. Potom, jak se dozvíte něco o "nejste vaše mysl a myšlení", předhazuje Tolle něco z Ježíše (díky Bohu, že to nebyla ta pasáž s tím, jak nechal uschnout fíkovník, protože v ten moment pro mě Nový zákon skončil) , ale mám jakýsi problém s tímhle, s touhle takříkajíc umělostí, jaksi nevěřím těm principům na tolik, abych si řekl, proč je tu o tomhle celá kniha? v rámci principu souhlasím. Vím, že Eckhart není blbec a tak vychází ze spousty učení a chytrých poznatků, co si dal dohromady, aby takříkajíc přišel se "svojí vlastní školou", ale nezbavím se jistého pocitu nedůvěry, který je jaksi pod hladinou... třeba je to moje ego, co se snaží zachránit se, jako postava parťáka ve filmu, co zradí, a vy ho jen necháte lvům, zatímco on škemrá "No, tak, nenechávej mě tu." a vy jen odejdete, zatímco ho slyšíte křičet. Nebo je to můj zdravý rozum, který si říká "no a je to v hajzlu". Dost rozpačité reakce. Ale třeba to chce trochu času.

4 04.06.2023

Ortenovou solidní poetickou formou prosakuje jeho mládí (to mu nemám samozřejmě za zlé, ale přináší to řadu věcí), jeho zasněné ideály; samozřejmě jeho život je typickým oblíbeným námětem české kulturní scény: autorův život se odehrává během Druhé světové války nebo komunismu a je o osudech člověka, který je omezován režimem a má talent, který neměl možnost být plně rozvinut = na piedestal = mučedník. Ortenova poezie je ale taková ta poezie pro pedagogy a učitele literatury, co mají rádi obsahovou jednoduchost a rozplývají se ve vlastní melancholii, protože ji můžou nějak a snadno interpretovat, tvořit to melodrama, mít s čím čarovat. Je to takové to obrazové pokřikování, jenže jaksi bez obsahu (odtud to mládí). Ne můj šálek kávy, protože stejně jako když sáhnu po tom skutečném, tady na stole, sice upoutá pozornost, ale je prázdný.(..) Chápu, že rozchod člověka poznamená a uvrhne do určitého myšlenkového postoje, ve kterém se někdo může máchat až do konce života. Nechci působit jako Ortenův hater, jen je tu jednoduše jistá plochost, která přichází s autorovou nevyzrálostí, lidi spatří potenciál a pak drama ohledně konce a dělají z tvořících lidi automaticky ikony, ale tyhle ikony ještě neznají triky, ještě neznají způsob, jak kráčet a zjistil jsem že v tomhle mám problém u celé řady mladých básníků i celkově autorů, ještě nekráčí, ještě neví. Tihle mladí lumeni, kteří se občas objeví a skonají, mají talent, mají formu, ale postrádají to hlavní a to člověk získá až postupně, až žitím, zkušeností, bez toho bychom někdy některé lekce ani nepochopili, život není jen o tom, dělat konstantně co nejsprávnější rozhodnutí, ale o tom, jak se postavíte i k těm špatným, které jsou jeho přirozenou součástí. Kdybych někdy slyšel Ortena na živo, asi bych mu řekl, dobrá práce a přál bych mu mnoho zdaru, ale když ho mám hodnotit "jen takhle", když se na mě vyplivne jeho "best of", je to taková klouzačka po povrchu, tobogán. Ale já Jsem už dál.

1 03.06.2023

'Models' jsou více kniha o mezilidských vztazích, než jako to, co prezentuje anotace. Navíc už Marka trochu znám z jeho yt a knih. Naposledy mě zaujalo video, kde se svou ženou rozebíral, že láska má na vztazích daleko nižší podíl ("Love Is Not Enough"), než si většina lidí pravděpodobně myslí - do bodu, kdy si uvědomíte, že některé vztahy do jisté míry můžou fungovat, nechci říct úplně bez ní, ale s pouhou špetkou nějakého afektu, nebo i něčeho debilního, aby se pak otevřely dveře pro nádherné "praktické důvody" - protože "vše ostatní to vykompenzuje". Pokud jde o pravdu, zranitelnost a otevřenost a upřímnost, které zde Mark zmiňuje a hodně prezentuje vše takovým svým typickým pohledem á la selský rozum, který je ale zastíněný tím, že lidi jsou lidi a jsou všichni tupý... ale opět, zmíněné věci a přístupy jsou kolikrát jen ten či onen "detail" ve velikém mechanismu, který může být stejně tak přednost, jako zbraň, co vám vystřelí zpátky do ksichtu. Mark tak nějak hlásá pravidla, principy, co jsem si vždycky myslel a snažil se o ně, v některých samozřejmě dodnes selhávám (na rozdíl od ostatních), ale víceméně věřím že platí a věřím i, že každý, kdo není totální narcis, jim bude přikyvovat rovněž. Fundamentálně neříkám, že se plete, nebo bych nesouhlasil, ale pak se rozhlédnu do reality, studuju a pozoruju lidi... vršení výmluv za svoje jednání, ospravedlňování věcí, co by neměly být ospravedlňovány, až do onoho "tvoření vlastní reality, kde platí jiné zákony". Jsme už trochu jinde, než v roce 2011, přeci jen. Většina knihy mi přišla už přefiltrovaná přes řadu dalších médií, takže i přes spoustu podnětných vět k zamyšlení a že tohle Mark publikoval vlastním nákladem a byla jeho první kniha, jsem dostal hodně téhož, co už znám, nebo se na to dívám stejně. Vlastně mě lidi začínají neskutečně nudit, tím triviálním soutěžením. "Přirozeností vztahů je, že jsou kontroverzní a konfrontační", ale mnoho lidí do nich jde ze všech špatných důvodů.

1 21.05.2023

(SPOILER) Britskou královskou rodinu nějak nesleduju. A přitom je skoro jako kdyby subkultura, co subkultura, i národ, založený na uctivání tohohle, řeknu, pojmu. Paparazzi se plazí v křovích, aby trestaly nebohého Harryho svými zrcadlovkami a hanlivými titulky v novinách, potom, co se ocitl v situacích, které málokdo chápe, protože málokdo je princ královské rodiny. Je to jak středověká ikonická malba. Zpočátku intimní zpověď a i sympatická, kde se přiznává k pár blbostem (jako převlíknout se za Hitlera a jít na párty, což Willy bez problémů odsouhlasí, PALCE HORE, William se zde projevil jako starší bratr "dickhead", nicméně Harry ochotně přechází podobné situace, jakožto dobrý bratr, který má proti sobě jen soutěživou jedničku, Williama, jak na nějakých závodech v plavání). I přesto, jestli mi někdo byl sympatičtější, od pohledu, v královské rodině, protože vlastně vypadal trochu normálně, byl to rebelující druhý syn princezny Diany, zrzavý Harry [xd], vévoda ze Sussexu. První třetina, která byla i dost o Dianě mi připadá jako nejzajímavější část knihy. Posléze se 'Spare' zvrhne v "média jsou brutální a špiní a dostávají vás do situací, útěk do armády, a 'Meghan je ve stresu z nenávisti'", aby Harry vylíčil vše tak nějak po svém, od začátku, protože "Enough is enough!". Ony ctnostné vize a důvody dokážu v jeho pojetí asi těžko pochopit, protože, opět, jsem nikdy jako princ v královské rodině neoperoval. Ale jednou jsem se astrálně cítil jako princ, ležící a usínající ve starověkém Egyptě, so, you know, I'm' something of a prince myself". Kdybych měl knihu shrnout v jedné její větě, pobavila mě jedna ze závěrečných: "'You're delusional, Harry.' But they were the delusional ones." (řečeno samotným autorem) Harry je na jednu stranu otevřený. Ale na druhou stranu, zvažoval co a jak řekne. A jsem si jist, že už tohle něco říká. Tahle kniha je spíše tak nějak "zhruba", což není, díky mami, zevrubně, to už vím. Harry a Meghan spadají do sféry Willa Smitha a jeho barona Harkonnena, Jadu, když se podíváte, jak chodí k Oprah a jsou proti nenávisti ve Světě, díky, fakt, bez vás bych neměl ponětí. Spare (Heir) narážky v titulu si ale cením, je to trefné a pravdivé. Celkově, ta historie v úvodní třetině je poměrně vcítitelná a pozoruhodnější a kniha jako taková spíš sympatico, protože je tam řečeno i spousta věcí, co nejspíš nepotřebovaly být zmíněny - ale třeba je to celé jen geniální kampaň, kdoví. Nevím, jak moc hardcore je Harry za vypuštění tohohle, protože někdy jsem si říkal "oh, jsou vlastně jen trochu jiná, ale normální rodina", abych se pak zase občas přistihl u výrazu mého absolutního ztracení a zmatení. "Paparazzi a tisk jsou zlo. Dějou se špatný věci. Byl jsem v armádě a zabil. A do toho neustále politikaření a všechno a tak nějak všichni proti mně." A po mém boku anděl. Zpočátku jsem si říkal, Harry jde na to ("Harry, jdu do baráku!"), abych se pak ocitl v něčem, co se pocitově blíží pohádce. Už čekám, až vyskočí vlk. Nevím.

3 19.05.2023

Krátka knížka, co tak nějak na pohled vždy působila jako autobiografie (poslední publikovaný text během Vonnegutova života?) a je plná Vonnegutova typického lamentování nad tím, co by se dalo označit jako jediný problém téhle planety: člověkem. Vonnegut chápe jednu věc, že udělat život snesitelnější jde skrze humor, který poskytne jistou úlevu, jeho humanismus jakoby byl nekonečný (a občas trochu naivní, ale hádám, že jinak tihle nesmrtelní humanisté existovat nemůžou), až do posledních chvil. Prožil Druhou světovou a stál tu v důležitém období druhé poloviny minulého století, kdy se angažoval tím, že dělal pointy, často ohledně lidí v historii, kteří můžou posloužit jako příklad, ale taky pointy ohledně všech těch současných šašků a psychopatů, kteří často stojí v čelech států (jak je dobře poznamenáno, důležitým hnacím motorem je fakt, že se někdo dokáže rychle rozhodovat, protože je mu ukradené, jaké to bude mít následky pro ostatní lidi a tak slušní lidé váhají a přemýšlí, zatímco psychopati točí mlýnkem na maso). Kurt měl srovnáno, na čem v životě záleží. Není tu moc lidí jako on, ne dnes, připadalo mi, že dřív bylo vše barvitější, jako devadesátý léta a ještě krátce po jeho smrti jsem si četl jeho romány; pořád opakoval hodně podobné myšlenky, teď už ty myšlenky neslyším, jakoby to lidi vzdali. A nebo je to na někom dalším, kdo má tu naději, sílu, chuť, špetku optimismu, aby pokračoval.

2 24.04.2023

"Eichmann, Eichmann, jaa" (rád hledám jednoduchá slovní spojení, která vyjádří jazyk na co nejkratším prostoru a co nejvýrazněji, takže tohle si říkám poslední dva týdny s co možná nejextrémnějším německým přízvukem jakého jsem vokálně schopen). (...) Jako meditace nad povahou zla je text zajímavý z obou stran, nejen z Eichmannova přístupu "úředníka, co dělal svoji práci; někdo, pro koho to bylo tak normální, že si ani neuvědomuje, že dělá něco špatného" (!) (podobná premisa byla v knize 'Smrt je mým řemeslem', která se zaměřuje na Rudolfa Hösse, který taky jen "plnil rozkazy" ale přiznejme si, kdo by asi na místě pohlavárů zatčených za válečné zločiny řekl cokoliv jiného? Ti, kteří věděli, že by nemohli jít proti své ideologii si rovnou provrtali hlavu kulkou), ale i z pohledu Izraelských složek, které jakoby se nemohly dočkat Eichmanna dopadnout (lov až do Argentiny, oblíbené destinace), jen aby mohli na oko udělat tenhle tribunál a hodit všechno to utrpení, kterým si prošly miliony lidí, spojených s holocaustem, na bedra jednoho člověka a udělat z něj hrr hrr (další) příklad a oběsit ho. Je tam pár momentů, spíše přímo z války, co mě zase přiměly se na to celé dívat trochu jinak. Po dočtení knihy jsem si pustil esej, abych si ucelil myšlenky a v téhle eseji bylo vypíchnuto, že je třeba se zaměřit spíše než na jednoduchou bagatelizaci "nacistického monstra" k tomu, jak "režim udělí podmínky tak, že i normální lidé jsou schopni páchat to, co by jinak bylo nemyslitelné". Totalitní režim v lidech zabíjí možnost samostatně myslet, ovlivňuje a zmenšuje náš prostor k myšlení. Arendtová se dopracovává k hodně bodům, které zkrátka nebudou ležet v žaludku všem těm, kteří chtěli "potrestat monstra za jejich zločiny proti lidskosti", protože v podstatě nadhazuje, že na Eichmannovi nebylo nic výjimečného, byl normální, až nudný, předvídatelný, jeho fráze klišé, nebyl schopný myslet, byl produktem režimu, který z něj udělal nástroj.

2 19.04.2023

Aby se člověk byl schopen orientovat v textu, jako je tenhle, který je tak neskutečně nahuštěný, je třeba znalostí v oblasti - teologie, náboženství, filozofie i fyziky a prací některých konkrétně citovaných mystiků, filozofů, i osobností a to vše ještě předtím, než se vůbec do perennialismu pustíte. Kumárasvámí se svojí "věčnou filosofií" (Philosophia perennis), za kterou stály i další myslitelé, jako třeba René Guénon, kterou zpopularizoval i třeba Huxley ve své knize 'The Perennial Philosophy' a ke které se i nadále odvolávají, nebo hlásí osobnosti v průběhu posledního století (Osho, StanislaV Grof), kdy bylo tohle učení jaksi "zformováno na papír", to tam ale sází s nemilosrdnou kadencí, odkaz za odkazem. Samozřejmě, tématem je "čas a věčnost", takže rozebíráme definici těchto pojmů v ohledech směrů, náboženství, hinduismu, Řecka, islámu, křesťanství a co je spojuje. Je to neskutečně náročný text na strávení, nahuštěný poznámkami pod čarou. K tomuhle se musím vrátit někdy v budoucnosti, protože v tomhle dnes, v tomhle "čase", na to nemám.

3 01.04.2023

Asi tak to, co byste od někoho jako Beckett očekávali ohledně tématu lásky: existenciální, nihilistické, prázdné, upřímné opovržení, nechuť. Podívat se pravdě do očí, nebo hrát divadlo? Není to lehké čtení, ač je to přístupnější, než obvykle Beckett je, ale člověk se na to musí i tak soustředit. Několikrát mě ale rozesmál (čteno v angličtině, do které bylo z francouzštiny přeloženo samotným autorem):

"I didn't wait to be asked twice. under my miserable calves I felt her fat thighs. She began stroking my ankles. I considered kicking her in the cunt."(...) "She seemed warmly clad, her hands burried in the muff. As i looked at this muff, I remember, tears came to my eyes. And yet I forgot what colour it was." (...) "The more naked she was the more cross-eyed."

Motiv, kdy se hrdina, nebo postava, někam dostane, setrvá tam, a pak zase odejde, jakoby se linul celým Beckettem (pamatuju si na první setkání, 'Tso', orig. 'Watt', kdy se hlavní postava sluhy se jménem Tso slouží v domě pana Nitze, odtud dialog "Co?" "Nic.", ale po nějaké chvíli služby z domu zase odejde). Přijdeme, jsme svědky, odejdeme. Jednodušší to ani být nemůže a Beckett to přitom vždycky je schopen zamotat do těch nejabsurdnějších, nejnihilističtějších a nejprázdnějších motivů, kde občas probleskne s humorem, jen jakoby malou jiskrou. Pokaždé, když ho vidím na videu, nedokážu zjistit, jestli je to artový pozér, nebo týpek, co vypadá jak módní návrhář, nebo někdo, komu dočista hráblo a žije v jakési prázdnotě. Zvláštní autor hodně obtížných textů, na které mám upřímně málokdy náladu a které s věkem přidávají na své bezvýchodné depresivitě.

1 01.04.2023

Hašek podle mě definoval pojem "troll", ještě než o tom prvně slyšel kdokoliv z nás v rámci internetového slangu. Podle mě génius, s kontroverzním postojem, kontroverzním životem, ale do toho příliš zabředávat nechci (člověka by mimo jeho "přeskakování lodí" zaujalo, že se i pokusil o sebevraždu a byl hospitalizován v Bohnicích). A ta tvář, tvář přerostlého dítěte, působí skoro až nereálně. Jaký měl asi hlas? Bude mě to napořád fascinovat, jako v případě Kafky. 'Švejka' jsem si náramně užíval, ty řetězce průpovídek, jak se někam přijde, a začne žvanit jen tak o ničem, asociace za asociací, ale člověk musí pochytit, že 'Švejk' je takové opus magnum, co psal Hašek v závěru života. Tahle sbírka se snaží postihnout a udělat výběr z opravdu neskutečně pestrého a bohatého díla, žurnalisty, humoristy, anarchisty, který si na nějakém literárním stylu a všech těch nabubřelých věcech moc nezakládal, dokonce texty ani nějak needitoval, neupravoval, spíše to jel tak "jak to cítil v momentu" ale Hašek byl v "momentu" velmi silný, ne vždy se trefil, ne všechno jsou áčkové texty, pravda, ale většinu času jsem si to otevřel, kdy jsem chtěl a začetl se a někdy se u toho upřímně zasmál. Takže o čem je tenhle Hašek? Vlastně toho po přečtení téhle knihy o Haškovi nevím o moc víc, než že musel neskutečně moc procestovat, což jen, pokud zmapujete jeho cesty Ruskem, je něco, nicméně rozpětí zemí, co znal, nebo odposlouchal, v nichž se jeho povídky odehrávají sahá přes Maďarsko, Polsko, Rusko, USA až do Číny (kde je v povídce "Čžen-si, nejvyšší pravda" dokonce správně odposlechnutá a užitá čínština z jihu Číny), znal reálie, znal jazyky, výrazy, znal politiku a dost toho zažil (o tom jsou napsány i knihy, s větším zápalem a zaujetím). Z nějakého důvodu ho přesto nikdy nepřešel humor.

3 28.03.2023

Mnohem plošší, než filmová adaptace, což je dost zklamání. Gangsterské politikaření, čest, principy, ale v dost nudném pojetí. Richard Piers Rayner má působivý oldschool noir styl, i když bych pořád řekl, že něco ve stylu Franka Millera mě baví mnohem víc.

1 20.03.2023

(SPOILER) 'Titus Andronicus' je dost možná poprvé, co jsem se kdy setkal se Shakespearem (oxfordskou teorii i můj ambivalentní vztah tentokrát ponechám stranou), když jsem totiž viděl v roce 1999 (nebo snad 2000, mimochodem, bylo mi 7 let) na VHS adaptaci téhle tragédie ('Titus', r. Julie Taymor) v dost unikátním pojetí (pamatuju si jak obálku kazety, tak plakát v půjčovně, s blátem zamazanou tváří Anthonyho Hopkinse), celková stylizace filmu není úplně tradiční a o to víc utkví v paměti, ale pamatuju si hlavně moc dobře na všechno to násilí. 'Titus' bývá označován za Shakespearovo nejkrvavější dílo (a taky první!) a v tomhle ohledu mě dost bavilo, co mi to ukázalo - jakým způsobem to propírá, v podstatě, člověka. Jste jen "součástí něčího plánu" a ten plán nemá co dělat s tím, kdo jste uvnitř, protože druhá osoba nikdy nebude chtít totéž, co chcete vy, přeci. Chce mít něco z vás, co potřebuje pro své "chtění". A to nikdy nebude totéž. A v kontextu téhle tragédie, je jedno, jestli vás znásilní, vyříznou vám jazyk, uřežou ruce, lstí přinutí si uříznout ruku, způsobí vaši smrt z falešného obvinění, nebo (moje oblíbené) "Pečeme s...": "V dnešním díle nás čekají pirohy. Kosti dvou synů nameleme na prach, smísíme s krví, kterou získáme tím, že je podřízneme a pak použijeme maso z jejich hlav jako náplň; to vše pak naservírujete jejich matce, aby pozřela vlastní syny..." či vykreslí černocha jako nejhoršího ďábla všech dob (jak nekorektní představit si dnes, v době cancel culture, někoho napsat postavu, jako je Aaron, haha). Nikdo se s ničím nepáře, a intriky baví, pro mě to bylo ohlédnutí, v hlavě mi vyvstávaly scény, obrazy z dětství, třeba zmrzačená Lavinie. Někdy se musím na film podívat znovu. Vím, že jsem ho viděl minimálně dvakrát. Shakespearovo stranění postavám je rovněž zábavné. Z objektivního hlediska lze pochopit (obdobně jako v 'Kupci benátském', kde je Shylock v podstatě v právu, ale vykreslen záporně, protože je Žid), že všichni jsou "svině" co provádí "sviňárny" ostatním (i zde je třeba pochopitelné, že Titus zavraždil syna Tamory jako první a ona se, jako matka, mstí, ale dostává ji to do polohy záporáka s mozkem, který jde proti římskému Mirku Dušínovi, který pohřbil dvacet jedna vlastních synů ve válce "pro velikej Řím, kterej určuje pravidla jak od Orwella". Díky tomu, že je to ale nabité tolika zradami, křivostí, zákeřností, vražděním, mučením, sebemrzačením, i lekcemi vaření, na které by koukal i Jirka Babica, to i po takové době neztrácí na atraktivitě (tím chci říct, že i na to, že je to tragédie mě ta teatrálnost a prokovování baví) a člověk o tom může donekonečna polemizovat.

"Blázny ctnost zdobí jako svatozář,
já duši černou chci mít jako tvář."

(...)

"Tvé rty ho potěší, ty ubožátko,
jak zmrzlá voda hada, co už ztuhl."

(...)

"Přivedls naši matku do neštěstí."
"Přivedl jsem ji do jiného stavu."
"A tíms ji přivedl do neštěstí, pse."

(...)

Bestie byla, mrcha bez citu,
u mrchožroutů dojde soucitu.

1 19.03.2023

Studium téhle knihy je zapovězeno a po přečtení se doporučuje spálit. Z nějakého důvodu jsem si knihu objednal. Chtěl jsem. Tenhle chtíč je u mě ale normální. Peripetie jen s jejím doručením působily skoro jako, že bych ji snad neměl číst. Musel jsem se jejího doručení, nebo nějakého infa, opětovně dožadovat, aby mi pak následně přišel balík, který byl zespodu označen jako "adresát nezastižen". Samozřejmě mohlo jít o starý balík, podání bylo z předchozího dne, ale neobdržel jsem žádnou zprávu o odeslání, nic. A den předtím jsem shodou okolností na poště byl pro další balík a schválně jsem se ptal, jestli nemají nějaký další. Ne. Ok. I kdyby snad šlo jen o pozdní, panické odeslání druhé strany, i tak se ale člověk nepřiměje nevidět v tomhle symbolismus, znamení nebo něco většího, pokud jde o okultní texty, jako je tenhle. V pátek, včera, pozdě večer, jsem se vrátil z práce. Když jsem se dostal přes původní poznámku, spíš jen tak, abych si knihu ochytal, podíval se na ni, než jsem začal pár minut na to odpadávat, pozdě v noci, předtím, než jsem započal samotnou Liber Legis, jsem zvenku začal slyšet divné tlumené zvuky, jakoby statické dunění, ale ne natolik výrazné, aby mě to přimělo k větší akci. Spíše šlo o zvuky, které člověka přimějí několikrát otevřít oči a čumět a přemýšlet "Co to sakra je?" Zavřel jsem oči. Ráno jsem se relativně brzy probudil, nevyspaný, a text, v podstatě na jeden zátah přečetl. Je tu asi hodně částí, které bych vypíchl, co mě zaujaly. Spousta pravd vymezujících se vůči tradicím. Co mě zaujalo je, že i přes tenhle "rouhačsky vyhlížející" nádech, kniha vlastně nepůsobí jako taková ta typická "póza", která se dá lehce najít, lehce k ní sklouznout, ale myslím si, že každý, kdo se trochu dostane k hermetismu a jim podobným definicím, nebo se nějak ztotožňuje s tímhle pojetím Světa a reality, musí zákonitě vnímat i Knihu zákona jako něco víc, než jen "slušnej trip". I to vše okolo toho, jakoby dodávalo hloubku. Vlastní definice. Vlastní pojetí. Asi těžké pochytit a spálit, jen tak. Myslím, že akt spálení je Crowleyho: knihu nemůžete plně pochopit, jen cítit. Ale i jiskra dokáže spálit lesy.

3 18.03.2023

"Národy se rodí z těch, kteří milují pravdu a jsou pohřbeny, když na ni zapomenou."

2 16.03.2023

Adaptaci, kterou sám Barker natočil rok po vydání knihy jsem viděl až mnohem později, než co jsem znal titul 'Hellraiser' a vídával v dětství Pinheada na plakátech (pamatuju si Hellraiser: Inferno). Přesto, jakoby se původní záměr, Barkerově touze vypsat se ze svých let prostituta, který se motal v sadomasochistických klubech, tak trochu vymknul kontrole, ačkoliv nevím, jak on sám se na tohle dívá; ale jakmile něco vypustíte "ven", už to tam je a žije vlastním životem. Otázkou je, jestli horor o interdimenzionálních masochistech s kostkou (úvodní scéna mi připomněla tu z Herbertovy Duny), přetavený do podoby hororové frančízi (ano, Štěpáne, nejsme žádné hranolky), v čele s "Pinheadem", který jakoby v podstatě definoval estetiku a o čem 'Hellraiser' je (potěšení, p-l-e-a-s-u-r-e, ale můžete zkusit i jógu), aby se následně během dalších 20-30 let rozjel do podoby kultovní béčkové série, kterou pravděpodobně zná každý fanoušek hororu, je to, co Barker očekával (sorry za vyčerpávající větu). Cenobity mi naposledy připomněla snad jen epizoda Ricka a Mortyho, ale, když čtu ty výhrady ohledně toho, že Barker detailněji nerozepsal universum okolo bytostí z jiné dimenze, které mají sloužit jako prvek strachu, jejichž filtrovaný odvar sledujeme skrze postavu Franka a jeho akty (ono vůbec, je docela zajímavé se podívat, jakým způsobem jednají všichni lidé v téhle knize a pak si říct, že na jejich volbách neshledáváte nic divného: snaživý ťulpas manžel, který je "mimo veškerý rámec", lovec požitkářství, který nikdy nemá dost a jde si jen za tím, co chce, nevěrná manželka, co se spolčí k vraždění, důvtipná kamarádka, co si chce zachránit kůži), říkám si, že spousta čtenářů asi nechápe horor a chce jen odpovědi. Barker, tohle jako někdo, kdo tvoří hodně v rámci žánru, chápe. Neznámo. A odsýpá to.

11 15.03.2023

Stereotyp neurotického Žida (mým nejoblíbenějším je Larry David, teď jsem si vzpomněl, že jsem dokonce udělal celkem cool ilustraci 'Curb Your...') není výjímkou ani pro Charlieho Kaufmana, jednoho z nejpozoruhodnějších scénáristů, a později i režisérů, současnosti. Na 'Antkind', jeho románový debut, jsem dlouho čekal a pak to stejně dlouho odkládal. Kaufman navozuje podobnou mysteriózní/kafkovskou (Franz) atmosféru, jakou Paul Auster během své 'Knihy iluzí', obě knihy mají opravdu dost společnou náladu i filmový motiv (stejně jako pro Austera nejsou filmy neznámou, sic sám napsal scénáře i filmy režíroval a řekl bych, že mnohé z nich se v jeho knihách odráží a objevuje, splývá). Nejinak je tomu u Kaufmana, jenže obráceně, protože ten je předně scénárista a režisér (rovněž neopomiňte, že doslova všichni, které jsem doteď zmínil, jsou Židé, ta propojenost není náhodná - a všichni absolutní mistři, ve svých polích). Od chvíle, co si člověk pustí jakoukoliv Kaufmanovu práci, si uvědomí, že se setkává s neskutečně nadaným člověkem, který je jinde, ale přeci jen, Kaufmanovo psaní pro film je dle mého lepší, ucelenější, úspěšnější a pravděpodobně i má víc prostoru k tomu, být zábavnější, nebo alespoň úsměvnější, stejně tak tragičtější (vizuální doba). Tady si zvolil román, kde to na vás vše vyloží a převaluje se v tom, a je jen na vás, jestli se tomu podvolíte a budete se v tom nechat máchat s hlavním hrdinou, protože toho je na stole opravdu hodně a Kaufman nikoho a nic nešetří, v kadenci TATATATATATATA (možná ještě rychlejší) jakoby erupce všeho, co držel uvnitř a nemohl použít pro film, nebo jinde, dostala tady plný prostor a tak se to na vás nemilosrdně valí. Život, filmové narážky, kritiky (včetně sebe sama a to nejednou; metafikce). V jeden moment jsem si dokonce vzpomněl na 'Bledý oheň' od Nabokova, kde hlavní vypravěč, dělající komentář k poslednímu dílu, básni, svého zesnulého přítele, začne sebe a svou důležitost cpát do popředí víc, než komentář k práci svého přítele/básníka (netřeba zmínit, že 'Bledý oheň' dodnes považuju za pravděpodobně nejkomplikovanější text, kterým jsem se prokousal). Kaufman se coby hlavní vypravěč, filmový kritik B. Rosenberger Rosenberg, vyjadřuje obdobně k filmům své dcery, která v nich tvoří nelichotivý obraz svého otce, přičemž Rosenberg napřed navodí dojem, že nechce dceřinu práci kritizovat, ani nedělat svoji recenzi nějak osobní, aby následně udělal přesně to. Tahle fabulace je mnohdy dost zábavná, sic Kaufman (Rosenberg) se ve spirále svých myšlenek, kdy hlavním prvkem okolo celého příběhu, je řekněme, rekonstrukce tři měsíce dlouhého filmu (ano!), který Rosenberg viděl, ale byl následně zničen a on se snaží o jeho rekonstrukci*, zatímco se v příběhu ztrácí ve vlastních myšlenkách, touhách, nejistotách, soudobých problémech, zamotává do všeho tak luxusně, že nebudete mít ponětí, na čem vlastně jste. Respektuju kohokoliv, kdo se tímhle dokáže prokousat s trpělivostí a upřímným zaujetím. Pro mě to spíš byla horská dráha, kde jsem toho hodně minul, ale zároveň vím, že jinak bych na to trpělivost neměl, protože je to vážně dlouhé.

(*ambice obdobná, jako v Kaufmanově režijním debutu 'Synecdoche, New York', kde se divadelní režisér snaží udělat podobně nemožné zachycení života v reálných kulisách a jak stárne, divadelní hra, s jejíž formou je stále nespokojen a jeho život, splývají v jedno). Kaufman je svůj a kdo ho zná a trochu ví, tak ví. "Oxymoron." "Did he just call me moron?" "No, sir, it means..." I tak mě baví jeho štouchání a neustálé zkoušení jiných forem projevu. Napsat velký román není jen tak a on se v něm tak nějak, s pro něj typickým neurotickým hrdinou, pachtí situacemi, děním, přičemž podle mě dost filtruje sebe, svůj život a svoje myšlenky, zároveň to dělá tak jedinečným způsobem, že si opravdu vzpomenete na jména jako je třeba a právě Kafka, navodí to ve vás atmosféru. Třeba horor toho, jaké by to bylo žít v němém filmu, kde neexistuje zvuk a jste navždy odsouzeni komunikovat jen prostřednictvím textů mezi záběry. Podobné myšlenky. Hodně se tu probírají filmy, což je voda na můj mlejn, když už se okolo toho motáte, tak dlouho, jako Kaufman a médium k vám mluví, jste fanoušek. Já jsem taky fanoušek. Je to moc zvláštní a to v tom dobrém slova smyslu.)

1 09.03.2023