Kaferano komentáře u knih
Kubistická architektura je fenomén, který můžeme vidět jen u nás a zejména v Praze. Kniha Kubistická Praha tuto architekturu mapuje dokonale. Autor stavby rozdělil podle oblastí, kde se nachází, přidal mapy a krásné fotografie. Ve většině knih o architektuře jsou zmiňovány jen stěžejní stavby, zde autor zařadil i množství ,,takykubistických" staveb, které nejsou tak slavné, ale dokreslují poznatky o ovzduší tohoto uměleckého období u nás. Také mě potěšila kapitola o Rudolfu Steinerovi a jeho slavném Goetheaneu. Knížka je svou velikostí i vhodná na výzkumnou procházku po Praze.. Mimochodem často navštěvuji slavnou kubistickou kavárnu Orient, kde májí i kubistické věnečky :-)
Po přečtení této knihy se zas vrátím k literatuře faktu. Měla jsem problém s tím, že mi byly všechny fiktivní postavy nesympatické. Kniha se sice četla dobře, ale postupně začala být strohá a nevyvážená, co se týká naplnění osudů obyvatel vily. Nevím, jestli je šťástný nápad míchat pravdu s fikcí, musela jsem se podívat na nějaké dokumenty, abych si srovnala kdo je kdo. Taky si kladu otázku, jestli autor nefantazíroval až moc ve věci sexu a lesbických vztahů. Nejsem si jistá, jestli lidi v té době byli takhle otevření a nekonvenční i v uměleckých kruzích. To mi připadalo hodně vyumělkované. Nejhorší část pro mě Tomáš a Zdena a k tomu pak Hana. Nicméně popis samotné vily se mi líbil a kniha byla v tomhle směru pro mne inspirativní. Tak aspoň něco mi sedlo...
Kdyby existovala ve světě knih soutěž královny krásy, tato kniha by se mohla stát vítězkou. Je ve všech směrech hodna chvály. Především vizuální stránka si zaslouží můj obdiv. Dokonalá grafika na černém papíře působí skoro tajemně. A není divu, vždyť autor je spolutvůrcem různých softwarových systémů a hlavní vývojář IPadu. Pro něj vytvořil interaktivní program ve stejném duchu. Také fotografie Nicka Manna jsou výjimečné, mnohdy focené při změně skupenství různých prvků v neobvyklých podmínkách. Theodor Gray je jeden z mála sběratelů prvků. V pravém slova smyslu je těchto sběratelů na světě asi 5. V knize je právě tato unikátní sbírka předvedena i s vtipnými texty, které z daného tématu vytvořily zábavnou záležitost.
Jako začátek komentáře bych ráda uvedla dvě citace z knihy:
,, Gigerovo nezvyklé umění bylo pro běžného člověka obtížně pochopitelné a po mnoho let bylo předmětem vášnivých polemik. Giger se stal terčem mnoha rozhněvaných reakcí laiků i zlomyslných útoků ze strany uměleckých kritiků, včetně takových, které používaly morální soudy a psychiatrické nálepky zpochybňující umělcův charakter, integritu i duševní zdraví. Nicméně Hansruedimu se dostalo rovněž nejvyššího obdivu a ocenění od mnoha vůdčích postav kulturního života, včetně Ernsta Fuchse, Salvadora Dalího, Alejandra Jodorowského, Ridleyho Scotta, Olivera Stonea, Alberta Hoffmana, Timothy Learyho a mnoha dalších. A samozřejmě za své umění obdržel Oscara, nejvyšší ocenění od losangelské Akademie filmového umění a vědy za vynikající filmový počin."
,, Někteří kritici charakterizovali Gigerovo dílo jako dalekohled a zároveň mikroskop pro odkrývání temných tajemství lidské psýché. Během svého zkoumání nezměrné propasti nevědomí, kterou má moderní lidstvo tendenci spíš popírat a ignorovat, Giger objevil, jak hluboce je lidský život utvářen událostmi a silami, které předcházely našemu vynoření se do světa. Vytušil význam traumatu porodu nejen pro postnatální život jedince, ale také jako zdroje nebezpečných emocí, které jsou odpovědny za mnoho nemocí lidské společnosti."
Poslední věta už nás přivádí k celému kontextu této knihy, jejímž autorem je Stanislav Grof - osobnost, která prolomila další ledy hlubinné transpersonální psychologie, stejně tak jako ve své době Sigmund Freud a Carl Gustav Jung. Stanislav Grof v této knize brilantním způsobem přivádí na světlo skutečný význam tvorby H. R. Gigera jako smysluplnou výpověď o temných vrstvách kolektivní lidské psýché a uvádí tak na pravou míru rozporuplné přístupy k této obdivované i zatracované tvorbě.
Pro milovníky Gigera, kteří neznají výzkum Stanislava Grofa, může být kniha překvapením a zároveň zadostiučiněním, že žádný detail Gigerovy práce není zbytečný a samoúčelný. Doporučuji si něco vyhledat o tzv perinatálních matricích, protože to je leitmotiv knihy a Grof na začátku ukazuje i na tvorbě jiných umělců, jak se tyto psychické mechanismy projevují v jejich umění.
Tato kniha byla pro mě překvapením, stejně jako skutečnost, že se Giger a Grof stali přáteli a jsem ráda, že mám tuto luxusní publikaci ve své sbírce.
Japonská popkultura je jev natolik výrazný a vlivný, že evropská nebo americká popkultura je proti tomu odvar. V této knížce ale nejde o společenské nebo psychologické analýzy, je zaměřená čistě na popis jednotlivých fenoménů jako jsou otaku, manga, anime, vývoj videoher a kinematografie. Každou část napsal jiný autor a mě nejvíc zaujala kapitola Karla Veselého s názvem Otaku děti konzumního ráje. Velmi jsem ocenila dodatek s doporučenou literaturou a glosář, díky kterému si nepřipadám tak mimo, když slyším výrazy jako hikikomori, otaku, hentai nebo třeba purikura. Také se musím zmínit o výtvarné a grafické stránce knihy, která velmi vkusně zpracovala téma z mého pohledu spíš nevkusné a zároveň svým formátem nevybočila z edice, v které je vydaná. Tato edice Labyrint Fresh Eye má zatím dva svazky, první Jak rozpoznat odpadkový koš, je také v mé knihovně a těším se na další zajímavý počin.
Nikdy bych neřekla, že odborník na oceňování obrazů a postupně ředitel obou slavných aukčních síní Christie's i Sotheby's, napíše tak vtipnou a relaxační knihu z vlastní praxe.
Kniha má podobu slovníku zajímavých témat, díky kterým můžeme nahlédnout pod pokličku obchodování s uměním z různých úhlů pohledu a navíc číst odkudkoliv. Přestože nemám ekonomicky uvažující mozek, tak mě bavila i část s názvem Tržní klima.
Nečekejte suchopárnou odbornou studii, naopak čtení odlehčené, plné ironické sebereflexe.
Je pozoruhodné, co dokázal sympatický Joshua Foer provést se svojí pamětí za pouhý rok. Ve své knize o tom podal velmi čtivé svědectví a navíc ji doplnil o spustu zajímavostí, které o tomto tématu vypátral.
Drobná brožovaná knížka je především plná krásných fotografií, kvůli kterým jsem si ji koupila. Brala bych sice obsažnější publikaci, ale tato se mi bude víc hodit, až se rozhodnu známé stavby navštívit. Architektura Jože Plečnika je inspirovaná antikou středomořské oblasti a působí velmi ušlechtile. Zejména rozsáhlé úpravy Pražského hradu a přilehlých zahrad jsou toho dokledem. V knížce jsou představeny všechny zakázky, které u nás Plečnik realizoval, například kostel Nejsvětějšího Srdce Páně na Vinohradech nebo úpravy zámku v Lánech.
Moje záliba v umění mě často vede k tomu, že si kladu otázky typu Co dělá umění uměním a kde jsou jeho hranice. To samozřejmě zahrnuje i fenomén kýče, který se tváří jako lehce definovatelný, ale opak je pravdou. Kniha Tomáše Kulky mě zaujala, protože se zabývá nejen kýčem spotřebním, ale především kýčem v oblasti umění. Porovnává různé žánry, kde se kýč může vyskytovat, jako je např. fotografie, literatura, hudba i architektura. Také popisuje kýč, který se nachází mimo umění, jako je kýč politický, náboženský a využití kýče v reklamě. Pro mne byla asi nejdůležitější kapitola, kde autor vypracoval tři vlastnosti, které musí dané dílo splňovat, aby mohlo být nazváno kýčem. Kniha mne určitě posunula dál ve vlastních úvahách a byla čtivá, bez složitých definic, akorát bych si přála mnohem víc ukázek a příkladů.
Kolikrát už jsem si kladla otázku, co je vlastně hybnou silou ve světě obchodování s uměním, jak se mnohdy bizarní předměty stávají uměleckým dílem, za které se platí horentní sumy. Dostala jsem odpověď prostřednictvím této výborné knihy, jejíž autor se odvážně pustil do mapování všech fenomenů, týkajících se obchodu s uměním. Velmi čtivě i vtipně popisuje souvztažnosti mezi sběrateli, majiteli galerií, aukčními domy a umělci tak, že i běžný milovník umění si může udělat představu o tom, jak to celé vlastně funguje. Jen bych přivítala víc ukázek.
V této knize se Robertu Fischerovi podařilo přiblížit osobnost Davida Lynche způsobem, který je čtivý a přehledný. Od studentských let a výtvarných počinů se dostává ke krátkým filmům, které jsou předzvěstí mnohdy těžko polapitelné nezávislé tvorby. Jsou zde zmapovaná všechna Lynchova díla i dílka, úspěchy i neúspěchy, včetně rúzných výkladů jeho filmů. Pro mě je David Lynch jeden z nejzajímavějších režisérů, takže jsem za tuto knihu velmi ráda a domnívám se, že i ti, kdo nemají tvorbu Davida Lynche příliš v lásce, mohou po přečtení této knihy změnit názor k lepšímu..
Pěkně zmapovaná moderní architektura, texty jsou sice dost strohé, ale taková je koncepce knihy. Většinu těchto domů běžně míjím a kolikrát jsem si říkala, že bych se o nich chtěla dozvědět alespoň základní informace. Kniha je vhodná i na procházku a přehledné mapy vložené ke každé kapitole umožňují rychlou orientaci v terénu. Chystám se tedy i na pokračování ve druhém díle, kde mají být zpracovány další pražské čtvrti.
Krásná kniha po všech stránkách. Václav Cílek se drží tématu a poutavě popisuje jak samotné horniny a minerály, tak jejich hlubší vztah ke krajině i lidskému počínání a vnímání. Kvalitní fotografie minerálů a celý vizuální kontext spolu s odborně poetickým textem byl pro mne téměř umělecký zážitek.
Připouštím, že humor Woody Allena je specifický a také může dojít k snadnému přesycení i u jeho příznivců. Osobně si musím Woodyho dávkovat, a to platí jak pro filmy, tak pro jeho knížky. Vím přesně, kolik potřebuju, abych Woody Allena stále považovala za jednoho z nejlepších režisérů a zároveň i nejvtipnějších osobností. Tentokrát mě velmi pobavily krátké povídky, které se týkají slavných spisovatelů, psychologů, filozofů i umělců... "Piccaso se právě tenkrát chystal zahájit éru, která se později stala známou jako jeho Modré období, ale Gertruda Steinová a já jsme k němu přišli na kafe, takže začal o deset minut později"...
Je radost číst tyto komorní, tajemné povídky. Připomínají mi mikropovídky japonských mistrů. Možná to nepřímo souvisí s autorovou láskou k básnické formě haiku. Dovednost, s jakou Miloň Čepelka používá jazyk, je pozoruhodná. Jeho jazyk je pro mne poetický a plný jemného vtipu. Osobně mne nejvíc zasáhla povídka Svědectví lékárníka Jandery, cítila jsem z ní zvláštní smutek a moudrost smíření s věcmi života i smrti. Také bych chtěla ocenit jemnou eleganci knížky samotné, obálku i vnitřek doplňují pěkné ilustrace Christiana Rohlfse.
Oceňuji, když jakýkoliv odborník předá něco ze svého oboru laikům, a to formou zábavnou a informačně hodnotnou. Kniha Neobyčejné materiály svědčí o tom, že to jde, aniž by si člověk připadal jako dítě nebo byl zahlcen odbornými výrazy.
Autor má smysl pro humor, zapasoval jednotlivé kapitoly do kontextů ze svého života, takže přímo cítíme jeho zaujetí a vášeň pro svůj obor. Máme možnost porovnat svoje vlastní zážitky a přenést se do doby, kdy jsme si sami osahávali a zkoumali věci kolem nás.
K této knize se budu vracet a těším se na další, tentokrát o kapalinách.
Krátké eseje o vizuálním umění a designu napsal Bruno Munari v roce 1966 a dodnes neztratily na půvabu. Pojem design už byl nějakou dobu definován, ale příliš se o něm nepsalo. Bruno Munari byl skvělý pozorovatel a nebál se experimentovat, konstruoval pohyblivé neužitečné předměty na základě pozorování přírodních zákonitostí. Jeho myšlenky jsou tak stále platné a daly by se snadno přenést a rozvinout i v dnešní době
Miloň Čepelka mne překvapil svojí vášní pro tento 5 - 7 - 5 básnický útvar. Haiku mám také v oblibě a tento Deník jsem si užila. Ani mi nevadilo porušení pravidel, týkající se použití rýmu, protože jsem cítila ten výstižný okamžik, který haiku charakterizuje. Častým motivem je zde pro Miloně Čepelku jemná erotika a úvahy o smrti, také běžné denní postřehy, a to vše podané s vtipem a nadsázkou.
Tuto knihu mám teprve rozečtenou, ale můžu se o ní zmínit už teď. Jedná se o 125 příběhů filmové cenzury a mne tyto příběhy uvedly do obrazu. Hlavně do obrazu o institucích a asociacích, které mohou změnit filmový osud. U synopsí jsem měla občas otazník, některé detaily jsem ve filmu vnímala jinak, ale jsou to opravdu jen detaily. Ovšem u popisu cenzurních zásahů někdy zůstává rozum stát nad tím, čím si musely některé filmy a jejich tvůrci projít. Podotýkám, že z těch 125ti filmů jsem viděla jen 14, ale na některé jsem po této četbě zvědavá. Kdo má o toto téma zájem, tomu knihu doporučuji.
Seznamy - fenomén důvěrně známý snad keždému z nás. Umberto Eco nám jej však představil ve zcela jiné podobě. Sám vytvořil jakýsi seznam seznamů a je vidět, že má toto specifické téma probádáno do hloubky. Vedl o něm dokonce přednášky v Louvru. V této krásně provedené knize sestavil výběr literárních a výtvarných děl, která svým způsobem fungují jako seznam. Kniha osloví především milovníky umění a kuriozit. Kdo má pochopení pro různé shromažďování, seskupování nebo dokonce propadl nějaké sběratelské vášni, bude myslím touto knihou nadšen, stejně jako já.