kajunka333 komentáře u knih

Kniha se mi líbila. K Vánocům jsem ji dostala od kamarádky a teď v březnu jsem ji zhltla za víkend a nemůžu uvěřit, že mi čtyři měsíce ležela nepovšimnutá na poličce. Sympatické postavy, lehká romantická zápletka, zajímavý děj. Zkrátka a dobře, jsem nadšená, že jsem nalezla další skvělou fantysy a nemůžu se dočkat víkendu, až se vypravím pro další díly. Vřele doporučuji!

18.03.2019

Když jsem začala číst Krvavý duben, myslela jsem, že se jedná o nějakou fantysy knihu odehrábající se ve Skotsku. Šla jsem do románu po hlavě — nevěděla jsem, kdo dílo napsal, kde a kdy se odehrává, o čem bude. Abych byla upřímná, to se mi snad u žádné knihy ještě nepovedlo. A byla jsem nadšená. To, že se jedná o Albánii, jsem se dozvěděla až v polovině knihy. Doba děje mi byla nejasná až do třídní diskuze. Jméno autora jsem zjistila pár chvil před interpretačním testem. To, že je Kanun skutečný a nejedná se o výmysl autora, mi došlo až při dodatečném vyhledávání k autorovi i dílu. Dílo se mi velmi líbilo. O krevní mstě jsem již někdy slyšela, ale ne o Kanunu jako takovém a moje znalosti o Albánie byly také velmi omezené. O to více mi román přinesl: o Kanunu jsem se dozvěděla spoustu věcí, ba jsem si dokonce prožila příběh mladíka, který byl do tohoto smrtelného soukolí zavlečen událostí, která se udála před sedmdesáti lety. S Ďorgem jsem soucítila i přes krátký rozsah románu (149 stran) mi stačil přirůst k srdci. Samotná tragičnost a absurdita příběhu mě téměř dohnala k slzám. Vždyť byl v bezpečí, a přesto kvůli prchlivé naději, že Dianu znovu spatří, opustil besou chráněnou cestou. Způsob, jakým Kadere v této chvíli střídal dějové linie, aby čtenář ihned pochopil, že se minuli, byl mistrný a zároveň srdcervoucí. Krvavý duben bych rozhodně doporučila. Přestože se toho v románu příliš nestane, zasáhl mě natolik že o něm budu jistě ještě dlouho přemýšlet.

18.03.2019

Nemám slov, úžasné. Chtěla jsem číst dál a zároveň jsem nechtěla, aby to skončilo. Byla jsem doslova unešená.

2 08.04.2018

První část napsaná v druhé osobě mě překvapila, ale jakmile jsem se přes toto prokousala, začetla jsem se a dočetla za dva dny, další den jsem si šla koupit druhý díl a následující den třetí.
Námět se mi moc líbil, thriller fantasy, který lze vztáhnout na náš svět a naši dobu, kvůli nálepkám a rozlišováním podle rasy (myšleno Černý a Bílý čaroděj)
DOPORUČUJI!!!

08.04.2018

Skvělá kniha, Riordan opět nezklamal. Vtipná, poučná, čtivá, geniálně vymyšlená a vystavěná. Jen díky knihám o Percym znám skvěle řeckou mytologii a těžím z toho dodnes. Rozhodně vřele doporučuji a umírám, když vím, že další díl vyjde až v květnu, a to teprve v USA.

1 08.04.2018

Příběh mě nadchnul, rozhodně doporučuji. Zajímavé a pohádkové, trochu návrat do dětství. Místy až absurdní, ale mile. Úžasný nápad spojení víl s moderním světem. A město, kde o nadpřirozenu lidi ví, ale přesto to jaksi maskují, když je třeba, to byla bomba.
Ale zaráželo mě množství chyb, které se tam objevovaly: chybějící písmenka nebo mezery, chyby ve shodě, špatně uvozovky, slovosled... To mě jako čtenářku rušilo a párkrát málem přinutilo knihu zahodit (ale ovládla jsem se). Vážně ale nechápu, co dělala jazyková korektura (jsou tam zmínění páni s doktorátem!), že jim uniklo něco, co mě, středoškolačce, trhalo oči na první dobrou.

1 08.04.2018

Dílo se mi docela líbilo, především proto, že děj nikde nevázl, příběh naopak rychle plynul. Candidova dobrodružství byla zajímavá a hlavní hrdina toho prožil skutečně mnoho. A líbilo se mi i to, že motivací pro cestování po celém světě byla Candidovi láska.
Velmi zajímavé mi přišlo vložení Eldoráda, které Voltaire zachytil jako perfektní místo, kde si jsou všichni rovni, všichni se tolerují a nemají mezi sebou žádné neshody a spory a kde lidem vůbec nejde o zlato a drahé kamení, protože toho měli všude spousty a nezývali je blátem. Podle pověstí mně známých má být Eldorádo město plné nesmírného bohatství, kde je vše ze zlata. Ale myslím si, že bohatství, které popsal Voltaire skrze Candida je mnohem vzácnější a cennější.
Musím přiznat, že Candide byl první příběh o filozofii, který jsem kdy četla a přišel mi velmi zajímavý a dokonce i humorný, jak už satira bývá. Také mě velmi pobavilo, že některé postavy soutěžily v tom, čí život byl nejhorší a kdo prožil nejvíce neštěstí, zatímco Candide stále hledal někoho, kdo by byl opravdu šťasten.
Když jsem na internetu hledala informace o této knize, narazila jsem na názor, že kniha působí velmi realisticky a všechny hrůzy, o kterých hovoří, popisuje s dávkou ironie, což dodává těmto hrůzám ještě hrůznějšího charakteru. S tímto ovšem vůbec nesouhlasím. Naopak, kniha mi přišla napsaná velmi prostě, autor se nikde nezdržoval s popisem delším, než jaký byl nezbytně nutný a dával mnoho prostoru pro čtenářovu fantazii, což činilo o mnoho těžší představit si přesně některé scény. Mnohem realističtější mi ovšem přijdou knihy s více načrtnutým okolím a prostředím scén, například když jsem četla knihy od Eduarda Štorcha, kterého se nebojím označit jako mistra v popisu přírody, vše jsem měla před očima naprosto jasně, každý strom, každý keř, každé stéblo trávy. A hrůzy popsané v knize jsem právě kvůli tomuto nevnímala nijak těžce, Voltaire je vylíčil velmi prostě, stejně, jako by popsal počasí.

02.04.2018

Dílo se mi líbilo, i když bylo trochu náročnější na porozumění kvůli spoustě básnických prostředků, metafor a inverzí, takže jsem některé části musela číst vícekrát. Dříve jsem měla za to, že se jedná o zamilovanou básničku a překvapila mě tíha, kterou tato báseň nese. Témata viny a rozjímání o smyslu života mi přišla zajímavě pojatá a nadčasová, protože tímto se zabývá každý z nás. Zaujaly mě také kontrasty, kterých je v celé básni požehnaně. Setkala jsem se s názorem, že Mácha je básníkem lásky, jelikož v Máji zformuloval to, že milovat může jen bytost, která si je vědoma své pomíjivosti. Tento názor se mi velmi líbí. Zaprvé proto, že s ním souhlasím, a také proto, že právě díky Máji si tuto myšlenku dovedu představit v úplně novém světle, kdy dává větší smysl.

3 02.04.2018

Z románu Tři mušketýři jsem byla naprosto nadšená. Již první dva odstavce předmluvy mě uchvátily a příběh samotný, počínaje první kapitolou a konče doslovem, který výstižně načrtává další osudy všech důležitých postav, jsem doslova zhltla. Dumas mistrně využívá metafor a všemožných dalších uměleckých prostředků k tomu, aby reálně vykreslil prostředí děje se všemi důležitými detaily a podrobnostmi. Přestože věřím tomu, že se mnozí nechají odradit úctyhodnou délkou této knihy, tito lenoši dělají velikou chybu. Děj nikde nevázne, naopak má stále spád, je pln jiskřivých dialogů postav, dramatických situací, nečekaných zápletek a šokujících poodhaleních skutečností. Tato kniha se právem řadí mezi světové literární dědictví (pokud tomu tak náhodou doposud není, já bych ji tam ihned bez sebemenšího zaváhání zařadila) a myslím si, že každý by si ji měl přečíst. Heslo „jeden za všechny, všichni za jdnoho” je známé všem, ale hádám, že málokdo zná původní příběh o přátelství, lásce, odvaze, oddanosti a zradě, ze kterého vzchází.

Dílo se mi velmi líbilo, přestože nejsem nějaký velký fanoušek poezie. Ovšem Erbenovi se to rýmuje krásně a díky rytmičnosti balad se i krásně čtou. Balady byly vskutku čtivé, nebylo těžké je pochopit, děj měl spád a příběhy to byly zajímavé a pěkné. Vlastně by se o některých dalo uvažovat jako o hororových básničkách (a možná by to přilákalo více čtenářů, kdyby Kytice měla něco takového v podtitulu.) Líbil se mi i jazyk, jakým jsou napsané, zkrátka radost číst. Chápu, proč byl Erben vedoucí postavou vrcholné fáze obrození, Kytice bezesporu poklad české literatury. Dílo je navíc krátké a jak jsem již říkala čtivé, takže myslím, že neexistuje žádná výmluva, proč si Kytici nepřečíst, i když věřím, že lidé dovedou být dosti vynalézaví. Ale opravdu si myslím, že toto dílo by si měl někdy přečíst každý, protože je to odkaz našich předků, jejich pověsti, strachy i víry, které nám Erben v této květnaté podobě předává.

Musím přiznat, že dílo Směšné lásky se mi moc nelíbilo. Zkrátka to nebyl můj šálek kávy (nebo čaje, jelikož kávu nepiju). Jde o to, že mi povídky přišly zvláštní a úplně nevím, kam je zařadit. Je pravda, že některé byly úsměvné a myšlenky v nich obsažené byly rozhodně zajímavé a hodné přemýšlení, ale tato kniha mě rozhodně nenavnadila k tomu, abych běžela do knihovny a vypůjčila si další Kunderovy knihy. Ovšem myslím, že za pár let mu dám ještě šanci, protože co jsem četla komentáře k jeho knihám, zněly nadšeně a lidé si je chválí, nejspíš jen já musím ještě trochu vyzrát. Nejvíce se mi líbila povídka Zlaté jablko věčné touhy, protože mě opravdu pobavil motiv dvou mužů lovících ženy, kterým ale nejde ani tak o ženy, jako o lov samotný, protože tento lov pro ně znamená jejich mládí, které jim postupně proklouzává mezi prsty. Ani Kunderův styl vyprávění mě příliš nenadchl. Na internetu jsem četla, že Kundera upřednostňuje přesnost jazyka a neztrácí slova pro zbytečné popisy, což se projevilo i v tomto díle, ale mě osobně trochu chyběla větší květnatost ve smyslu popisů prostředí a postav. Možná mi to ale chybělo o to více, protože jsem před Láskami četla Dumasovy Tři mušketýry, kteří mě naprosto uchvátili příběhem i jazykem a stylem vypravování a tudíž by pro mne po dočtení takového skvostu bylo zklamání téměř vše.

Kniha se mi velmi líbila. Přišla mi spíše jako oddechovější čtení, četla se moc hezky, žádné slovo nebylo nazbyt, autor se vyhnul obvyklé omáčce která mnohdy provází starší díla a snižuje jejich čtivost. Motiv mi přišel nadmíru zajímavý, byla to moje úplně první kniha o vydržovaných ženách a kurtizánách. Vycítila jsem z ní Dumasovu kritiku, i když chápu, proč a jakým způsobem si společnost ke kurtizánám předsudky vytvořila a proč se jich nechce jen tak vzdát. V tomto spočívá nadčasovost tohoto díla: stejné předsudky, s jakými se setkala Marguerita s Armandem, provází prostitutky a jejich případné partnery dodnes. Jen jejich poměry se změnily — tehdy kurtizána žila v přepychu, byla vydržovaná svými milenci. Nyní nic takového neplatí. Ovšem i přes tuto kritiku, Dáma s kaméliemi je podle mého románem především o lásce a obětech, které jsou s ní spojeny. Marguerita se pro Armanda vzdala všeho, a nakonec i jeho samého. Projevila neskutečnou vnitřní sílu a vůli, a to všechno pro jediné šťastné chvíle, které kdy prožila. A když v bolestech umírala, myslela jen na něj. Jedná se skutečně o příběh hluboké, opravdové, odsuzované a nešťastné lásky.

Inferno nebyla první Brownova kniha, kterou jsem četla, a rozhodně nebude poslední. Věděla, že mám čekat neuvěřitelný děj se spoustou historických i technických poznámek a nečekané převraty, přesto mě román v mnohém překvapil. Mám díky němu dokonce chuť běžet do nejbližšího knihkupectví a pořídit si vlastní výtisk Dantovy Božské komedie, přestože poezii příliš v lásce nemám. A navíc jsem během čtení pocítila neodolatelnou touhu navštívit Benátky.
Román se mi moc líbil, především proto, že problém, kterým se zabýval, je velmi skutečný a více než aktuální. Řešení, se kterým Brown přišel, je sice děsivé, ale přesto humánní a realistické. Co když to tak vlády plánují? Tohoto sémě pochybnosti se již asi nezbavím… Brown mě tedy přinutil velmi přemýšlet.
Ovšem nějaké části mi přišly hodně přitažené za vlasy. Příběh byl někdy krapet překombinovaný, zvraty příliš převracely. A celý nápad s iluzí… Nápad skvělý, ale podle mě nereálný. Navíc se mi nezdá, že by někdo, kdo by vytvořil virus na redukci zemské populace a byl na něj tolik hrdý, že by se chtěl pochlubit, zatěžoval přípravou šifer a nápověd, upravováním obrazů, psaním do masek, zvláště, když měl zařízené zveřejnění videa, které vše vysvětlovalo. Jako by šlo Brownovi jen o to, aby symbolog Langdon měl co dělat…
Když ale upustím od tohoto, byla kniha naprosto úžasná. Skvělé a napínavé oddechové čtení, které zároveň poslouží jako exkurze po největších florentských, benátských a istanbulských památkách, navíc s lekcí z genetiky a renesanční literatury. Kritikům se dílo sice moc nelíbí, ale já jsem byla nadšená anemohu než nedoporučit. Inferno je sice trochu slabší, než jiné Brownovy romány, ale stále nejde o žádnou ztrátu času a jeho četba rozhodně stojí za to.

Kniha se mi líbila. Nebyly tam žádné zbytečné kudrlinky, které by text ozvláštňovaly, ztěžovaly a natahovaly, takže se kniha četla rychle. Ovšem po každé kapitole, především ve druhé části, jsem ji musela zavřít a zamyslet se, zrekapitulovat si, co se stalo, abych vše správně pochopila, a přesto jsem si některých věcí všimla až poté, co jsem si přečetla rozbory či jiné práce. Velmi mě zaujala myšlenka knihy: pokud se někdo nechová podle zavedených norem, je nejjednodušší se ho zbavit. Musím říct, že mě šokoval soudní proces, kterým Meursault prošel. Oni totiž neřešili vraždu, ale jeho výstřednosti a chování měsíc před vraždou. Pospojovali neškodné věci dohromady do takového obrázku, že cizinec vypadal chladnokrevně, zle a cize.

Knižní zpracování smutné kapitoly českých poválečných dějin Vyhnání Gerty Schnirch z pera Kateřiny Tučkové, brněnské rodačky, sleduje osud dívky z národnostně smíšené rodiny: Gertina maminka je Češka, tatínek Němec. Přestože se Gerta cítí býti Češkou a na své češství je hrdá, s cejchem německé krve i jména se vláčí celý život. A protože za války měla potravinové lístky s natištěným D, po válce musí nosit pásku s černým N.
Rozhodně zajímavý příběh, který stojí za to. Ovšem styl, jakým je napsán, trochu pokulhává. Když Tučková popisuje, jak se Gerta bojí, připodobňuje strach k pavoukovi a líčí, jak jí končetiny hmyzu tlačí na orgány, metafora je neúměrná příběhu. A takováto přirovnání jsou na každé dvojstraně, ne-li v každém odstavci. Jakoby se Tučková snažila za každou cenu ukázat, že má bohatou slovní zásobu, obrazotvornost a psát umí, i když čtenář může přemýšlet o opaku. Snad chtěla text vyšperkovat tak moc, až ho krutě přezdobila. Také některá souvětí jsou příliš dlouhá a těžko se v nich orientuje. Zvláštní je, že některé věci jsou pouze naznačeny a čtenář celou dobu přemýšlí, co se vlastně stalo (například Barbořino početí), ale jiné jsou zopakovány několikrát, až to může některé čtenáře urazit.
Německé fráze zakomponované do textu sice zajistily větší autenticitu příběhu, ale bez znalostí německého jazyka nebo slovníku v ruce se čtenář setkával s obtížemi porozumět tomu, co se v tom a tom odstavci dělo, co tyto dvě postavy řešily.
Je zajímavé, že se tak mladá autorka pustila do takto náročného tématu, ale nepřišla s ničím novým ani převratným. Je sice vidět, že si o tématu násilného odsunu mnohé nastudovala, ale způsob, jakým to podala, nebyl nejšťastnější. Napěchováním všech detailů o vyhnání, dobových zeměpisných názvů a názorů, které odpovídají spíše smýšlení z jednadvacátého století, než čtyřicátých let, se kniha stala velmi obsáhlou a v některých pasážích nezáživnou a nudnou.
Postava Gerty je čtenáři krajně nesympatická, protože sebou nechává vláčet sem a tam, ke všemu se chová pasivně, je nespolečenská, vždy jen tiše trpí s nezájmem k okolnímu světu, nikdy nevzdoruje, ba ani ve svých myšlenkách.
Román Vyhnání Gerty Schnirch je nudný a čtenářsky neatraktivní, byť se zabývá tématem s velkým potenciálem. Pokud se čtenář chce něco skutečně dozvědět o odsunu Němců z Brna, ať si to raději vyhledá na internetu. Bude to rychlejší, záživnější a nebude se muset potýkat s nadevše nezajímavou hrdinkou, kterou nic nezajímá.

Krásná kniha, nádherně se četla. Jen popisování Smrti v ženském rodě bylo trochu zvláštní. Ale krásný námět, velmi vtipné a přitom laskavé, skutečně přivedla k zamyšlení.

2 31.10.2017