kamibe komentáře u knih
Také se bavím. Bravurně napsáno. Cítím za tím však ještě něco dalšího, skoro smutně dojemného. Tak třeba ten zablešený pes. Vidím v té slepé oddanosti i to, co někdy provádějí lidé, nejsouce nakonec vůbec sami sebou, ale otrokem své milované. Ať už vypadají jakkoliv.
Kniha, ke které se chci po letech znovu vrátit. Je to náhoda, že se podobná varující scifi objeví na obou stranách zeměkoule v průběhu jediného století? Čapek, Orwell, Bradbury!
Sbírku těchto kratinkých veršovaných náhledů do života jsem četla už před lety. Ráda. Odjakživa jsem sbírala citáty a věty, v kterých jsem nalezla nějaké moudro. Tyhle drobné, někdy hladivé, častěji však špičaté proslovy jsem milovala.
Škvorecký patří k oblíbeným autorům mých mladých let. Knihu jsem přečetla již dávno a dobře si pamatuju, jak jsem ji četla ráda.
Po obdivných komentářích své přítelkyně a na její doporučení jsem se do knihy začetla, ale až po několikátém pokračování jsem u ní vydržela bez přerušování až do konce.
Co mě odrazovalo? Nejsilněji to, že jde v podstatě o vymyšlené příběhy, byť jistě založené na prožité realitě mnohých afghánských žen. Osobně čtu raději příběhy, které opravdu někdo prožil.
Co mě u knihy nakonec udrželo? Nejspíš zvědavost, jak to v závěru autor pospojuje, co všechno do vyprávění dokáže vložit a jak to provede.
Tento příběh byl pro mne především o tom, jak se muži mnohých náboženství bojí žen a ženství vůbec. Jinak si neumím vysvětlit ani jejich jednání, ani ponižující pravidla a zákazy, která vymysleli zase jenom muži.
Rozumím také autorovu záměru dostat do povědomí lidí na celém světě, jak to tam vlastně chodí. A skrze takovéto silně napsané příběhy se to stává snadněji. Je pak docela jedno, co si o stylu, zápletkách a vůbec celém autorově psaní myslím já nebo jiný čtenář.
Příběh mne na několik dní velmi intenzivně upoutal. Jednak se tu vyskytuje stále stejná písnička: jakmile jsi nějak jiný, nejspíš si tě někdo najde, aby si na tobě zgustnul. Jednak je tu velké téma, kam až může sahat moc našich myšlenek, víry a záměrů. Dále se tu objevuje dilema, s kým že to vlastně mluvím, když "něco" slyším. Jako hlavní téma tu vidím problematičnost vztahů mezi nejbližšími, když se skoro vůbec nemluví. Ale nejpůsobivější pro mne byla postava všímavé, odvážné, nesmlouvavé a citlivé učitelky. Dávám čtyři, chybí mi totiž více propracovaný konec. Nebo naopak konec naprosto otevřený.
Slyšela jsem nejrůznější hodnocení této knihy. Podle mého však má autorka pravdu v tom, že kdybychom se naučili neodvádět ani sebe ani jiné od pocitů, které nás zachvátí, a uvědomovali si svoje posuzující myšlenky (které v tu chvíli stejně nikomu nepomohou), už jen tyhle dva body ze SALVE by pomohly.
SALVE jsou počáteční písmena slov, která činí naše chování k druhým (a hlavně k dětem) vědomějším. Takže v konci můžeme mít život projasněný a spokojený, a to je přesně to, čemu nás autorka učí a co by jistě měl rád ve svém životě každý rodič.
Nečekaně pěkná! Jednotlivé kratinké pohádečky navazují jedna na druhou, jsou vtipné, jakoby drobně radostné a je v nich schována mnohá moudrost, prezentovaná malinko jinak, než bychom čekali - je odlehčená, možná stejně jako pohled Romů na život vůbec. Romská přikázání, která tu a tam z některých pohádek vykouknou, jsou vážná i úsměvná najednou. Jako třeba toto: Rom Romovi pomůže vždycky, Pánbůh, jenom když se probudí.
Pohádkové příběhy doprovází milé obrázky Gabriela Filcíka.
Čtu ji opravdu s chutí. Pohádky už jsem nečetla ani nepamatuju, je to příjemné oživení. Děkuji.
Hezká knížka. Těší mě, že se najde taková paní učitelka dějepisu, která umí napsat čtivou a zajímavou dějepisnou knížku pro děti, knížku, v níž se něco přiučí bez toho, aby musely sedět v lavici. Asi bych si z takového čtení zapamatovala mnohem víc, kdybych jako malá měla takovou příležitost. Líbí se mi také, že na konci je několik zajímavostí, o nichž jsem neměla ani ponětí.
Ještě poznámku k odhadovanému věku, který tu uvedla anibeni: o knížku bych nezavadila, kdyby ji nečetla má přítelkyně se svým osmiletým synem, který se při čtení viditelně dobře bavil i vzdělával najednou.
Někoho můžou potěšit zajímavosti o cibuli nebo jinanu a dalších stromech, někdo se může nechat inspirovat pobytem ve větvích, pro někoho budou zajímavé drobnosti z cizích kultur. Někomu mohou připadat ilustrace krásné, protože jsou plné zvláštního prosvětlení. A pro mne byl zajímavý tento odstavec, protože je o slovech:
"Učíme děti, že na rozdíl od klacků a kamení ti slova neublíží, nic ti nepolámou. To ovšem není pravda. Slova ti můžou zlikvidovat rozum, zlomit srdce anebo tě zavést na hodně nebezpečné cesty. Slova, věty a odstavce tě můžou zničit. Představivost tě klidně zabije. Anebo si budeš přát, abys byla radši mrtvá."
Mám Fulghumovy příběhy ráda, ale u tohoto jsem vydržela až do konce jen proto, že jsem čekala nějaký obzvláštní konec. Nápad, že se knižní příběh přelije do spisovatelova života, je zajímavý. Zpracování bylo pro mne zdlouhavé, odhaduji, že by se mohlo líbit někomu, kdo miluje divadlo. I když byl konec druhé knihy krutý, je pro mne jako konec přijatelnější než toto pokračování.
Hodně jsem se těšila na pokračování a bylo to opravdu krásné poklidné zastavování v jinak dosti rozběhnutém světě. Hmmmm - ten konec!!!
Copak se tedy odehraje ve třetím dílu?
Život v Terezíně. Netušila jsem, že tam mohlo být i takhle! Na stránkách se objevují stejné řeči, opakované podobně nebo úplně stejně. Sem tam něco nového, překvapivého, zarážejícího, nečekaného, z čeho se člověku na chvíli udělá mdlo.
Jako v životě! Stále dokola.
Nesmělé, jemné, ale otevřené dotýkání se sexu. Napadá mě Salingerovo Kdo chytá v žitě. A Šrámkův Stříbrný vítr. A možná i Otčenáškovo Romeo, Julie a tma. Možná je to stejné tím, jak se to celé pokaždé odehrává na samotné hraně mezi životem a smrtí. Ale tohle je přeci jiné – tady od samého začátku víte, kam to spěje!
Autorův styl! Zvláštní svou paradoxností. Na jedné straně strohé, krátké věty. Jinde věty, které vazbou myšlenek ani vazbou jazykovou jakoby nenavazují a skoro působí zmatek. Jenže ten tam na té půdě (doslova!) musel být skoro hmatatelně denně přítomen v myslích lidí!
Ludvíček Adler a Markéta Fischerová. Několikrát ani netušíš, zda popisuje, co se děje v něm nebo v ní, tak to splývá v jedno!
Posledních šest sedm stránek! Celou dobu čtení knížky si říkám: Kdy budu plakat? Je to tři sta stran! A u posledních stránek to přišlo! Napadlo mě, že i Arnošt Lustig musil snad při psaní plakat! Tyhle poslední stránky byly pro mne tak strhující možná právě proto, že i přes to číhavé nebezpečí a nejistotu to všechno po celou dobu plynulo jakoby v poklidu, místy dokonce téměř zábavně!
Výborný příběh před Vánoci, k Vánocům i po nich.
Kniha příjemná jednak krásným provedením a opravdu hezkými ilustracemi, jednak - a to hlavně - také tím, jak se dotýká bolavých míst života.
Kde se to v tom krásném dítěti vezme, že tolik zlobí?
To se mi na knihách paní Braunové líbí - jak dokáže vykřesat z pohádkové situace něco hlubšího, co nás zasahuje na emocionální úrovni. Kéž bychom i my měli v našich pozemských školách a městech podobnou možnost, jak poskytnout zlobivcům nápravné cvičení v jiném světě. A jak je vidět, k tomu, aby člověk zpokorněl, stačí opravdu málo: být dost daleko od maminky a tak trochu si namočit křídla!
Souhlasím. Z těch dětských knih paní Braunové se mi zatím líbila úplně nejvíc.
Zatím v knihovnách zas až tak moc knížek s podobnou tematikou není. A tahle má spád, rozhodně jsem se nenudila.
Celá kniha mi trochu připomíná Celestýnské proroctví. Taky se tu různá moudra halí do hávu akce a napětí. Jako kdyby autoři hledali cesty, kudy dodat takovéhle věci i lidem, kteří by po nich možná jinak nesáhli.
Všimnu si, komu autor knihu věnuje, a říkám si, jestlipak se něco z toho příběhu tak trochu v bleděmodrém přihodilo přímo jemu – autorovi?
Když se někdo chová jako oběť, moc těžko se mu to říká (většinou takovou klasifikaci odmítne) a moc těžko se mu ukazuje, že existuje i něco jiného, pro něj dosažitelného. Někdy se to dobro k němu musí přistrčit skoro po zlém. To se dělo Alanovi, který se pasoval do role oběti úplně a dokonale. Mnoho lidí chodí po světě a chová se jako on. Moc bych každému přála, aby potkal někoho, kdo by mu řekl: „…musíš si projít určitými zkušenostmi, které změní tvůj pohled na svět a díky nimž překonáš své obavy, pochyby, úzkost…“ a kdo by ho pak po té cestě nových zkušeností ještě doprovázel tak dlouho, až žák začne mít na učitele zlost, osvobodí se od jeho vedení a začne svůj život žít sám – plně a vědomě.
Jestliže se mi tato kniha líbila, asi se můžu těšit, až vezmu do ruky autorovu první knihu, na kterou se v komentářích pějou jakési lepší ódy.
Psáno dojímavým stylem, který připomíná knihu Edmonda de Amicis Srdce.
Louis je vnímavý chlapec s živým vystupováním. Bohatými větami s úctou oslovuje dospělé, je vděčný za vše, co kolem sebe vnímá. Nezapomíná děkovat za všechno, čeho se mu dostává.
Je to veskrze pozitivní kniha.
Je to trochu příjemné a taky trochu smutné čtení. Kdyby milá knížka Bylo nás pět znamenala 1.stupeň základky, pak Šakalí léta budou její pátou třídou - jakési zakončení těch nevinných rošťáren a zároveň nahlédnutí do dalšího ne vždy radostného života.
Opět jsem ocenila sílu mluveného slova. V mistrovském podání Saši Rašilova jsem si tuto povídku vychutnala ještě jednou, umocněně.
Když jsem se dozvěděla, že v této knize se postupuje od minuty k minutě, trochu jsem se obávala výsledku. Ale nakonec to na mne udělalo dobrý dojem.
Líbilo se mi to. Oceňuji, jak šikovně a nenásilně tam autorka vpravila učené řeči a taky různá moudra o životě. Vnímavé předčitatelky (ať už matky nebo učitelky) z toho můžou udělat pěknou interaktivní záležitost, když se po každé otázce zastaví a nechají si od dětí povídat jejich verze a myšlenky. Mnohdy to může být velmi poučné (vedle toho, že to mnohdy může být taky příjemně úsměvné).
Nepřipadá mi, že by to bylo nějak příliš morbidní. A vůbec není od věci, že autorka opět volila krátké a úderné věty. Určitě se to pak může dobře číst i zatvrzelým odpůrcům čtení.
Rozhodně si nemyslím, že by to mělo být napínavé čtení jen pro kluky.
Nejdřív se mi nelíbily ilustrace, ale pak jsem viděla, že jsou stejně rozbité a rozházené – jako nitro třeťáka Filipa – a že se to k tomu příběhu dobře hodí.
Netradiční začínání odstavců jako představených řádků by mohlo usnadnit (a nejen dětem) hledání v textu.
A až bude chtít Albatros dát na trh druhé vydání, může se mě optat na těch pár (asi pět) chybiček v textu :-)
Já se vlastně nedivím, že se to ženám tak líbí. Je to vlastně taková červená knihovna obohacená o téma, které mě poutalo, proto jsem si to taky do ČV vybrala. Našla jsem tam několik dobrých vět, napíšu je do citátů. Trochu víc jsem vzala na milost pro mne podivný konec knihy, když jsem se tu dozvěděla, že to má pokračování. Možná si ho taky přečtu, protože odpověď na profesorovu otázku jsem se tady nedozvěděla. A ta mě poutá vlastně nejvíc. Jen tři hvězdy má ode mne proto, že prostě tomuhle druhu zas tak moc neholduju, musím však ocenit autorčin způsob psaní a formulování vět včetně dobře prostřídaných pohledů obou postav a ponouknutí k přemýšlení o komunikaci vůbec.