kamibe komentáře u knih

Knihu jsem přečetla před mnoha lety. S nesmírným potěšením.

1 06.06.2015

Dost totáč a dost psycho.
Přečetla jsem si ji vlastně jen proto, abych poznala, co napsal autor knížky Nespěchejte do rakve.
Připomnělo mi to Pecinovského.
Mám ve zvyku si z knížek vypisovat nějaké dobré věty. Tady jsem žádnou nenašla. Chápu, že mě autor chtěl taky někdy rozesmát, ale mě to zkrátka nerozesmálo.
Několik nesprávně použitých přechodníků tu má autor ponechány na své přání. No dobře.
Za úvahu stojí jen to, jak se kolo příběhů otáčí opět a opět dokola a je otázka, zda je to o level výš nebo spíš níž. Nakonec musím říct, že je to DOST depresivní.
Vlastně jsem si to přečetla jen proto, že mě zajímalo, co ještě tento pán napsal, když jsem jeho dvě poslední knížky opravdu ocenila.

Koukolíkovy knihy patří mezi moje docela obtížné čtení. Všechno, o čem píše, mě velmi zajímá, ale neumím jeho knihy číst najednou, potřebuji je prokládat zahloubáním do jiných děl.
Úsměvně na mě zapůsobily zrcadlové neurony. S překvapením jsem četla, že nějaké části genů pšenice se objevují i v našich genech. Jak je to všechno tady vlastně opravdu jedno jediné!
Těžko se mi čte každé Koukolíkovo pojednávání o zlých lidech. Líbí se mi, že tu navrhuje konkrétní kroky, jak zmírnit utrpení.
Název knihy beru s rezervou, protože autor nevyvrací mýlky Dostojevského, ale mýlky jedné z postav jeho knihy. A beru to s rezervou o to víc, že se jedná o "výstředníka a milovníka paradoxů".
Stejně si to Koukolík jen vypůjčil, aby se mohl věnovat prozkoumávání morálního cítění.
Na konci knihy jsou bohaté poznámky a je mi vždycky příjemné, když se i z nich něco dozvím. Což mi tyto Koukolíkovy poskytly v míře víc než bohaté.

1 07.05.2015

Tady se člověk dozví, jak to v životě chodí! Za pozlátkem, které obestírá každého génia, se mohou skrývat věci, které se nemusí líbit ani samotnému géniovi - pokud je ochoten si je vůbec připustit. Kniha má zvláštní syrový styl. Našla jsem několik pravopisných chyb, které však snáším daleko lépe než dřív. Říkám si, že v tomto případě je pro mne důležitější obsah než forma. Uchvacuje mě, jak z neradostného dětství lze nakonec vykřesat hezký život. Co úsilí to stojí, to ovšem ví jen ti, kteří to zažili. Děkuji, že o tom píší. Ocenila jsem fotografickou přílohu uprostřed knihy. O samotné autorce jsem na netu nic nenašla, ale na googlu je řada fotek, z nichž jsem jednu vybrala.
Něco z konce knihy (s.185):
"Dnes - a z toho důvodu píšu tuto knihu - objevuji, že nám byl dědeček ukraden. Ačkoli bychom se mohli přirozeně připojit k jeho životu, nezodpovědnost otce i matky, ale také posedlá manželka nám nedovolily, abychom své pocity, které jsme spolu s Pablitem prožívali, někdy při návštěvě projevili.
Jak by si tento živoucí bůh, izolovaný v atmosféře servilnosti, mohl jenom představit, že každá naše návštěva byla voláním o pomoc?"

1 05.09.2014

Tahle kniha mi učarovala rozhodně více než Stoletý stařík. Možná proto, že je o ženě? Nebo proto, že její styl je mi bližší? Oceňuji seznam literatury na konci knihy, rozhodně si jich ještě několik přečtu, i když tuším, že Weiselovu Noc asi žádná už nepřekoná.
Líbil se mi tento odstavec: "Říkala jsem si, že bych dokázala strávit zbytek života koukáním na Mustafu, což je podle mého ta nejlepší definice lásky. Moje dlouhá zkušenost mě od té doby naučila, že láska spočívá v tom, že splynete s druhým, ne že se zapomenete před zrcadlem, které vám druhý nastavuje."

1 30.08.2014

Slyšela jsem ódy na tuto knihu a pořídila jsem přítelkyni k Vánocům audio nahrávku. Ještě si ji nepustila, a já teď tak trochu váhám, zda jsem s tímto dárkem učinila dobře. Kniha se ke mně dostala jako půjčená a já se těšila na zemitý humor. Stoletý pán sám o sobě je povedená postava. Ale u mnohých situací, které zjevně pro spoustu lidí humorné jsou, pro mne takový náboj nemají. (Možná proto, že intenzivní období detektivek i všelijakých humoristických románů mám asi už za sebou?) Někdy se mi tam některá vyjádření opravdu líbí a jsou pro mne humorná, ale v celku spíš promýšlím psychické naladění Alanovo - s ním velmi souzním. Knihu zatím ještě čtu, možná na jejím konci některý svůj náhled změním.
Zatím bylo pro mne humorné tohle místo: "Kýblovi to tu bylo povědomé, kdysi tady skončil jako poslední na orientačních závodech aut. Navigátorku mu dělala jeho tehdejší přítelkyně, která teprve uprostřed závodu zjistila, že drží mapu vzhůru nohama."
Mám však velkou výhradu k sousloví "strašně příjemné", které se vyskytuje o dvě stránky dál. Co si mám myslet o něčem, co bylo podle autora (nebo překladatele?!) "strašně příjemné". Považuji takovéhle míchání slov za veliký nešvar a opravdu nerada ho vidím v knihách. Docela mi stačí, když ho od některých lidí poslouchám. Dokonce s omluvou (výmluvou?!), že prý se to tak přeci říká a je to zvykem a každý přece ví, co se tím myslí! Hmm!!!

1 07.07.2014

Mám moc ráda dětské knihy, v nichž se skrývá poselství. Tohle je jedna z nich.
Jak často řešíme ve svém životě něco, co nás trápí, a přáli bychom si v tu chvíli být jiní, než jsme!
Fandím tomuto nakladatelství.

1 22.02.2014

Kniha o "smrštěném, rozšířeném a čistém vědomi" se opravdu nečte jedním dechem. Do této knihy se nořím po částech, postupně. Jako každé knihy o nás samotných se i této budu dotýkat dosti dlouho. Je fajn, že za každým drobným oddílkem (strach z neúspěchu, impulzivnost, ego, neochota se měnit a připůsobit...) je nabídnuto možné řešení.
Cením si toho, že se v této době objevuje tolik knih, které nás vedou do nitra nás samých. Připadá mi, že se tak vyrovnává stav, který trval hodně dlouho a byl velmi zaměřen na to, abychom sledovali hlavně věci mimo nás.
Deepak Chopra mě přiměl k tomu, že si všímám sama sebe, jestli zrovna vnímám život svým smrštěným nebo snad už rozšířeným vědomím.

1 28.12.2013

Odjakživa mě zajímalo, jak vlastně mozek funguje, takže mi tahle kniha moc dobře sedla. Je nabitá spoustou zajímavostí a novinek, o kterých jsem neměla ani ponětí. Výzkumy ukazují věci, které boří předchozí naučené představy o fungování našeho mozku. Některé jsou skoro magické. Kniha je trochu zvláštní taky proto, že po každé kapitole nás nutí do nějaké akce. To v knihách podobného ražení není obvyklé. Ale jít do akce je dobrá věc, začala jsem pak nahlížet na život a lidi a svět ještě jinak. Vlastně si v knize pořád průběžně listuji.
Mám jedinou výhradu - opravila bych tam několikero chyb a překlepů.
Ovšem na to, aby si člověk po zaregistrování na webu postupně pouštěl další a další úžasnosti, by potřeboval dvojnásobně dlouhé dny.

1 30.08.2013

Sinelnikova čtu ráda. Vytahuje na světlo hodnoty vyznávané našimi předky, avšak v nynější době zasuté někam pod snahu obstát, uživit sebe a sovu rodinu a snad ještě stihnout nějakou zábavu. Volí jasná a někdy docela ostrá slova. Nabádá k lepšímu zacházení se svým životem, ukazuje cesty, kudy se k takovému stavu dobrat. Jsou místa, s kterými polemizuji, v celku však je i tato jeho kniha vysoko na žebříčku těch, které preferuji.

1 10.06.2013

Děkuji, že tu mohu číst i komentáře, které nevyjadřují tak velké nadšení. Mně po prvním přečtení taky napadalo, že jsem možná nějaká divná... Něco mi jasné bylo (ale kdo ví, jestli tak, jak to myslel sám autor), v něčem jsem měla chaos. Při druhém čtení jsem to pobrala líp. Pomohlo mi taky to, že úplně celý román krásně načetl Jiří Ornest. Stává se mi totiž někdy, že lépe trávím to, co slyším. Ano, jazyk je to krásný. Popisy a vykreslení prostředí, postav i dějů - skoro bych řekla kniha-obraz. Film jsem neviděla. Škoda. A co ten komiks?

Neumím si však představit Mistra a Markétku jako povinnou četbu. Podle mne by měla být v nabídce mezi dalšími tituly, ale neměla by se studentům nutit. Každému to sednout nemusí. A někteří by do tohoto románu (románu?) dorostli později, jenže "povinností" se jim to totálně zprotiví. Doporučila bych to číst jen tomu, kdo se chce nechat unášet na vlnách krásného jazyka.
Myslím si, že toto čtení může být pro mnohé z nás těžké. Záplavou jmen i událostí působí zmatečně. Jenže právě taková ta doba byla.
Smypatické mi na tom všem nakonec bylo to, že ďábel je zde prezentován nečekaně pozitivně. Napadá mě otázka (a to teď zcela obecná), kdo že vlastně ten ďábel je a co se od něj máme naučit. ???

Knížka je napsána původně v angličtině a poprvé vydána v r. 2004 vydavatelstvím Doe Publishing Co.
Do češtiny přeložil David Laňka.
V tenkém pejprbeku jsem našla docela krátké kapitoly. Deníkové zápisky v Ich formě (popisují přítomnost) se pravidelně střídají s líčením ve třetí osobě (minulost). Malý formát, krásně se mi nosila v kabelce.
Ach, co všechno musí někdo prožít, aby našel sám sebe! A jak neprorazitelné je obecné mínění (hlavně to maloměstské), ať už je skutečnost taková nebo úplně jiná!
Cituji ze s. 71:
Láska je vlastně jen určitá forma slabosti. ... Uvědomte si, co děláte, když lásku ztrácíte. Jste natolik pohlceni svými city, že přestanete vnímat svou důstojnost. Plazíte se před tím druhým, prosíte ho, aby si to všechno rozmyslel, prostě ponižujete se. Kdybyste viděli takhle se plazit někoho neznámého, zvedne se vám z toho žaludek, ale když to děláte sami, přijde vám to normální. Ale je to normální? Říká se tomu, že člověk bojuje o lásku, ale přitom jen prohrává boj, který se vede o jeho čest.

1 10.10.2012

Já s Berankou (nebo s Berankem?) její (jeho?) názor nesdílím. Uznávám, že se každému nemusejí líbit autobiografické příběhy. Na rozdíl od Beranky (Beranka?) si však nemyslím, že si touhle knížkou autorka zvedala sebevědomí. Prostě sepsala příhody ze života, podobně jako sepisují cestovatelé své příhody z cest. Je tam humor i vážnost a není to žádná těžkopádná četba. Ano, knížky jsou pro lidi, ale jako si na sebe nevzmeme každé šaty, právě tak nemusíme číst každou knihu. To je právě bezva, že je na světě taková pestrost - mají tu místo všelijaké šaty, všelijaké knihy i všelijací lidé :-)

1 15.08.2012

Tak tohle se mi od paní Braunové líbilo asi opravdu ze všeho nejvíc.

1 15.08.2012

Líbí se mi, jak se v ní - k tomu všemu, co se bude líbit dětem - ještě najde spousta poučení. Odhaduju, že i pro dospělého. A důvod, proč se strašidla objevovala, mi připadá skvěle vymyšlený. Také závěr je inspirující a moc mě bude zajímat, jak to s tímhle nápadem dopadne.

1 15.08.2012

Nejprve se mi moc nelíbilo, jak se přeskakuje z osoby na osobu, ale dalo se vytušit, že někde se ty osoby setkají. A tohle přibližování že bude také zajímavé.
Po mnoho stránek jsem se poněkud nudila, pořád se tam na můj vkus nic moc nedělo. Ale protože jsem tu tlustou knihu chtěla dočíst, začala jsem si užívat těch drobných pozastavení, okukování, noření se do čehokoli, co se tu popisuje slovy či obrázky.
Od chvíle, kdy se schyluje k setkání na nádraží Waterloo, to začíná být dost napínavé. A pak už jsem byla zcela zaujata a nechala jsem se unášet proudem krátkých kapitolek.
Příjemně mě překvapilo, kolika barevnými obrázky je kniha protkána, a později mi vadilo, že už jsou jen černobílé. Jsou to jemně kolorované obrázky se spoustou drobných detailů a s popisky.
Vícekrát se mi stalo, že jsem knihu musela odložit, abych si přečtené nechala na sebe blaze působit.
Celé je to o složitých, obtížných, proplakaných, čistých cestách, kterými jedině se mohou lidé k sobě přiblížit. A krom toho, že mě baví, jak nás autor vede cestičkami k hlubinám duší hlavních postav, mě na této knize těší i to, že se tu podrobněji dozvídám něco o autorovi limeriků.
Jako hlavní motto jsem si vybrala tuto větu (parafrázuji, v textu je to hezčí, protože je tam přirovnávání k opravdovému hudebnímu nástroji, velmi nezvyklému): Život je nástroj, který si nelze schovat na později, musí se na něj hrát.

1 04.08.2012

To byl moc krásný příběh. Takový životní koloběh - ukázka, jak my sami chodíme od ... k ... tak dlouho, dokud nestaneme na jakési vyšší úrovni svého žití. Proč mě při čtení neustále napadala paralela s kohoutkem a slepičkou, to jsem zjistila až dnes, když jsem našla webovky
http://www.artmagazin.eu/galerie-vytvarniku/velka-cesta-maleho-pana-kniha-lenky-uhlirove-a-jiriho-stacha.htm
Snažila jsem se odtamtud získat k článku v blogu onen měňavý obrázek, ale prý nebyl v tom správném formátu. A upravit ho jinak - na to ještě nemám vyšší softvérovou!

Tuto krásnou knížku vřele doporučuji každému, kdo má rád obraznou řeč pohádek, kreativní ilustrace a neotřelou hru slov.

1 01.06.2012

Dostala jsem se k prvním dvěma kapitolám, které mi poslal přítel po internetu. Byla jsem jimi naprosto uchvácena. V obchodech neznali ani knihu, ani autora. Koupila jsem si ji z internetu. Teď to čtu a je to nesmírně zajímavé.
Vědecká zkoumání na poli lékařství, fyziky atd. jsou lidstvu jistě prospěšná, nicméně stejně prospěšné je poznávání jiných kultur do takových hloubek, abychom přestali užívat slov jako "nevyspělé civilizace" a "barbaři" nebo "rozvojové země". Protože právě v takové "rozvojové zemi" se může skrývat námi netušené spirituální bohatství. A o co vlastně jde na tomhle světě více než o to, abychom se dokázali navzájem domluvit, respektovat se a inspirovat jedni od druhých?

1 27.05.2012

Právě jsem se dala do čtení. A už po 30 stránkách si potvrzuji, že Kuras je stále na vysoké příčce mých oblíbenců. Jeho sloh plyne opět živě a všechno, čemu jsem kdysi jako dítě při dějepisu nerozuměla, je tu vyloženo tak dobře, že kdyby psal učebnice dějepisu Kuras, možná by tento předmět patřil k mým oblíbeným. A jaké nové pohledy na "učitele národů" mi tu autor předkládá! Děkuji.

Mně osobně se líbilo právě ono spojení duchovna a - s odpuštěním - hovna (zrovna u historky právě o něm mě poprvé napadlo, že si autor musí snad vymýšlet, že posbíral nějaké dobré vtípky a napasoval je na svůj život). Nevím, proč pořád musíme odlišovat něco, co k sobě tak jako tak patří, protože to prostě tady je všechno společně. Neznám jiného autora, který by dokázal tyhle jakoby stále oddělené věci tak osobitě spojit do jedné velmi čtenářsky úspěšné knihy. O tom, že taková vskutku je, svědčí i fakt, že mi nebyla po zapůjčení již nikdy vrácena. Každý ji půjčil ještě někomu dalšímu a ještě dalšímu...

1 26.05.2012