kamibe komentáře u knih
Za takové čtení děkuji z celého srdce. Příběh mne zaujal od prvních vět. Miluji takový styl psaní. Opravdu příjemné čtení i pro dospělého.
Výroky mistra Kunga obohatily sbírku citátů :-)
Oceňuji také velmi hezké ilustrace. A také upozorňuji, že na straně 5 je v jeho jménu chyba. To by měl Albatros napravit v dalším vydání. Asi tam napíšu.
Už jsem tam napsala.
Lidovým jazykem podávané moudroprdnosti.
Místy milé, místy k zamyšlení, místy pro silnější povahy kvůli nevybíravým až neslušným výrazům.
Volfovy kresby se mi nijak nelíbí, i když plakát se sluníčkem mám v bytě vyvěšený už řadu let.
Pro mne je Volfova tvorba hlavně dalším důkazem toho, jak školní vysvědčení a vůbec známkování nic, ale doopravdy nic nevyjadřuje o člověku samotném a ani o tom, co může v životě dokázat.
A považuji za vtipný nápad dát si titulní stranu středoškolského vysvědčení jako první stranu své knížky, kterou uzavřel na poslední straně rubem tohoto vysvědčení.
Klady, které vidím:
Uznávám, že kniha nese dětem dvě dobrá poselství:
1. Sliby se mají plnit.
2. Věci mají být tam, kde je jejich místo.
Děti si můžou při čtení například ujasnit jak daleko od nich je vlastně předek, který má předponu prapra. Můžou se zajímat, jak jsou vlastně poskládány tašky na střeše, přičemž pro ně může být záhadou, jak vlastně mohl tatínek jen tak zevnitř babiččina pokoje tašky vpravit na správné místo. Příběh třeba může některé děti přimět k zájmu o sudoku.
Možná se ta podivnost s knoflíkem, veverkou, drakem a dalšími nápaditostmi může dětem líbit, ale já bych ji pro čtení dětem vybrala, jen proto, abych je provokovala k otázkám a dalšímu domýšlení a vymýšlení. Například proč vlastně Hermína nosí tu gumovou čepici a jak mohla vylézt na borovici, na kterou nemohl pak vylézt její docela velký vnuk, nebo co má trpaslík společného s prapradědečkem a jak se vlastně knoflík dostal na jeho zelený kabát.
Zápory, kvůli kterým knize nedávám víc než tři hvězdy:
Nelíbí se mi, když nad velkým měkkým i je tečka, což se tu vyskytuje hned na obálce ve jménu autorky dokonce dvakrát. Někomu to jistě může připadat výtvarně zajímavé, dokonce hezké, ale prostě to není pravopisně správně.
Nelíbil se mi autorčin styl psaní. Celkově spíše oceňuji výpravnost knihy a obrázky Markéty Vydrové než text Ivony Březinové. Ale chápu, že děti mohou mít jiná měřítka.
Najdu si ještě jinou knihu této autorky, abych si nevytvářela dojem jen na jediné knize.
Přečetla jsem to, abych byla v obraze. Taky proto, abych se dozvěděla, co obnáší dystopický román.
Připadá mi to jako varování dnešní mladé generace před jakoukoli formou totality. Hodně jsem při čtení musela myslet na Orwellovu knihu 1984.
Ocenila jsem pochmurný konec, který je však pořád natolik otevřený, že autorce umožňuje navázat, pokud by se tak rozhodla.
Trochu nepravděpodobné mi připadalo vykopání tunelu přívěskem ve tvaru dýky. Chyběly mi tu podrobnosti, ale uznávám, že by to byl spíš námět na pokračování, v němž se dcera s matkou sejde a vyslechne si její vypravování.
Taky jsem si u tohoto čtení VELMI uvědomila, že podobnou formu totality nabízí v současné době (nebo vlastně v každé době) jakákoli církev. I když musím uznat, že ne každá jde do smrtících extrémů.
Přečetla jsem ji více méně z povinnosti. Pro mne bylo z ní zajímavé nikoli ono napětí, ale spíš vykreslení postav a vztahů mezi nimi. A ocenila jsem, jak minimalisticky, přesto však dostatečně barvitě to bylo vylíčeno.
Je dobře, že jsou tu takové krátké věty, myslím, že dětem, které moc nečtou, se takové věty mohou číst dobře a mohou se tak ve čtenářství dostat zas kousek dál.
Inkoustové srdce jsem četla před dost lety a vůbec jsme netušila, že má pokračování. Sáhla jsem po tomto druhém dílu s velkou chutí, ale mám dojem, že se mi nelíbil tolik jako ten první. Některé kapitoly se mi četly pomalu, některé mi připadaly zdařilejší. Například kapitola ze závěru Sojčí pírko, byla jednou z těch, které se mi četly rychle. Zítra si půjčím třetí díl a těším se, že se mi bude líbit stejně, jako ten první.
Potřebné! Vtipné. Líbilo se mi to. Dozvěděla jsem se, co znamenají některé zkratky. A tu nevysvětlenou WTF jsem si vygooglila :-)
Pro mne to bylo velmi milé čtení. Jsou tam pěkné hlášky:
Člověk nic nevidí, dokud nepochopí.
Mlčet je víc než jen nemluvit.
Abys odhodil brnění, na to musíš být sám.
Nejdřív jsem to četla sama a hezky se u toho bavila. Pak jsme si to četly s kamarádkou při chůzi po pláži a znovu jsme se u toho pěkně bavily. A teď si to vezmu s sebou na dovolenou a budu to číst svému kamarádovi. Jsem zvědavá, co na to řekne.
Myslím, že je to jedna z knih, které se dají číst v každém věku.
Gaardera mám ráda a těšila jsem se, co bude tady.
Jenže mám rozporuplné pocity. Jednodušší styl, kterým knížka začíná, mi připomíná práce žáků v hodinách slohu. Ale možná to tu tak má být, neboť to celé přeci vypráví kluk Štěpán.
Že nejde jen o jeden veliký sen, ale opravdu také o dědečka, o tom se otevřeně mluví až někde v polovině knížky.
Jako nejdůležitější jsem vnímala kapitolu Soudní stolice. Odtud to pro mne začalo být čtivější i po stránce slohové, napínavější po stránce dějové a víc uspokojující po stránce duchovní. Při četbě jsem se od tohoto místa hodně rychle ztotožnila se Štěpánem a prožívala příběh i jeho pocity a myšlenky jako on. Vůbec si však neumím představit, že bych z celého příběhu vytěžila stejně, ať už bych ji četla jako dítě sama nebo s nějakou svou moudrou maminkou či tetou nebo babičkou (které ten dědeček přeci umřel!).
Najdou se tu slovní hříčky, některé mi připadaly hezké, některé trochu krkolomné.
Vychutnala jsem si Skálovy ilustrace.
Už pro mne není tak podivné, že se i v takovýchto knížkách ocitnou chyby, i když ta na 3. řádku na s. 55 je opravdu legrační, když se do slova prsy vloudilo písmenko t.
Celkově musím říci, že jsem z téhle Gaarderovy knížky rozpačitá. Nenacházím tu jeho obvyklý styl - připadá mi, jako by kulhal za všemi jeho jinými knížkami. Skoro mám chuť říci, že se mi to zkrátka nelíbilo. Ale protože to nechci tak úplně vzdát, hledám nějaké věci, které by můj pohled zjemnily. Napadá mě, že příběh kromě prozrazeného tajemství o tom, jak se vyrovnat se smrtí někoho blízkého, také ukazuje způsob, jak se v životě postavit nepříjemnostem vůbec. Máme to i v úslovích - postavit se čelem, dívat se z očí do očí, pevný pohled - a je to dobré i proto, že to lze provést dokonce i tehdy, když se uvnitř trochu bojíme.
Jako důležitý citát bych vybrala větu: Čte nejen všechny dopisy, ale i myšlenky, protože právě v myšlenkách je původ všeho špatného a zlého.
A nejtrefnější je, když královna přiměje maršálka, aby přečetl své vlastní myšlenky.
(Což mi připadá jako dost důležitá psychohygiena - věnovat pozornost vlastním myšlenkám. Ale to už jdu za text.)
Je jisté, že všechno to děti budou vnímat jinak než já. Rozhodně však sdílím názor zde už uvedený, že bude patrně hodně záležet na tom, s jak založeným dospělým bude dítě tuhle knihu číst. A to si budu moci brzy ověřit, protože v rodině mých přátel nedávno zemřel dědeček a vnukova maminka chce tuto knihu se synem číst.
Jedna z mých milovaných knížek. Ráda jsem si ji přečetla opakovaně a také jsem ji s úspěchem použila na učitelském semináři o knihách při ukázce, jak by se dal dělat tzv. referát o knize.
Tahle knížka o asertivitě byla hodně dobrá, protože mě nutila, abych opravdu reagovala a psala to přímo do knížky.
Přečetla jsem tolik knížek o asertivitě! Bavily mě. Pak jsem šla na kurz a ten byl lepší. Asi proto, že to byl dobrý kurz a vyzkoušeli jsme si ledacos přímo na sobě.
Před lety jsem si nakoupila řadu knížek o asertivitě. Bylo to jako něco velmi spasitelného.
Pro děti může být zajímavé dozvědět se, jak vlastně piráti lákají delfíny, aby je odchytili. Pak ovšem budou dost smutné při čtení o tom, jak se Dilo měl v delfináriu. I v tomto pokračování je napětí a také konečné dobré rozuzlení.
Napínavé pokračování prvního dílu (Dilo a volání hlubin). Opět hezké obrazy jak pro představivost vizuální, tak i sluchovou a hmatovou. Kniha probouzí v dětech zájem o ochranu přírody.
Krásná knížka. Beru ji s sebou, když máme v semináři pro učitele Burzu knih a vždy je na ni pozitivní odezva. Líbí se mi, že autor volí věty, které rovnou budí ve čtenáři velmi výrazné, barevné představy a navozují sluchové i hmatové vjemy. Je to knížka velmi citlivá. Báječně se hodí pro společné čtení rodičů s dětmi.
Další knížka, do které jsem ráda chodila pro náplň schůzek a táborů s dětmi. Nejvíce se osvědčily hry s uzlováním a veselé hry.
Knížku oživuje několik černobílých fotografií z kdysi populární televizní dětské soutěže.
Knížka je vhodná pro učitele a rodiče, kteří chystají zábavu pro dětský den nebo víkend se spřátelenými rodinami. Já z ní použila několik dobrých aktivit pro svůj dávný turistický oddíl.
Knížka patří mezi ty, které nečteme od začátku do konce, ale listujeme a vybíráme to, co se nám právě hodí. Někdy se začteme víc, někdy jen vyzobneme nějakou maličkost, která se nám právě v tu chvíli báječně hodí.
Milovala jsem hry nejrůznějšího druhu. A tahle knížka byla pro mne ještě o něco čtivější, protože zachycovala všelijaké úsměvné chyby při samotných akcích. Je to svého druhu životopis, zachycující část života věnovanou hrám, které se dají hrát asi opravdu jen s dospělými.