kamibe
komentáře u knih
Město v slzách
Jaroslav Seifert
Tak jsem přečetla vydání z roku 1948 a zdá se, že tu byly možná dvě sbírky najednou - jednak Město v slzách a pak Samá láska. Kromě jiného je zajímavé sledovat také, jak se změnil pravopis. Já moc na poezii nejsem, ale Seifert má pro mne jistě lepší verše než toto. Tady pro mne byla čtenářsky nejpříjemnější Balada, i když je to příběh nemilý, a pak také Námořník, ten se zkrátka uměl ze života radovat.
Carrie
Stephen King
Vybrala jsem si to z nabídky do ČV, protože to byla knížka s malým počtem stran. Tento druh příběhů už opravdu mít nemusím, vydržela jsem to přečíst spíš proto, abych se seznámila s autorem, kterého znám snad jen z filmu Zelená míle, který se mi ovšem hodně líbil. U tohoto příběhu nemám chuť se podívat na filmové zpracování. Jediné, co by mě tu mohlo zajímat, je psychologie některých postav. Ani nad tím však nechci trávit čas. Kdybych to měla shrnout do jediné věty, zněla by takto: Na záchranné akce pro své bližní si musíme dávat hodně velký pozor.
Sluha dvou pánů
Carlo Goldoni
Vybráno do ČV. Uměla jsem si při čtení představovat jednotlivé scény, přesto myslím, že bych si spíš užila divadelní představení. Párkrát jsem se zasmála, ale pořád jsem byla při čtení příliš kritická, říkala jsem si třeba, jak mohl vzít talíř s dalším jídlem, když měl náruč plnou nádobí a nebyla o tom zmínka ve "scénáři". Ovšem vymyšlené je to pěkně, a i když jsem si to čtení nevychutnala tak úplně, uznávám, že to na divadle musí vypadat výborně.
Mnoho životů, mnoho mistrů
Brian L. Weiss
Tato kniha mi pomohla uklidnit mou rozjitřenou duši, když jsem se vyrovnávala s velkým životním karambolem. Jsem vděčná několika stranám, které mě ke knize přivedly. Setkala jsem se s různými náhledy na reinkarnaci, někdo věří, někdo ne, ale v její prospěch hodně mluví fakt, že ji církev na jednom svém koncilu zavrhla. A postupný vývoj klasicky vědecky vzdělaného psychoterapeuta mi připomíná postupný vývoj jakéhokoli člověka, protože patrně právě proto tady ten svůj život žijeme.
Kouzelná třída
Zuzana Pospíšilová
Opravdu milá knížka s milými obrázky. Slyším sousedovic druháčka, jak si žádá další díl. Nedivím se mu a jdu si ho půjčit do knihovny.
Květa Fialová o sobě II. - (... o vítání stáří ...)
Květa Fialová
Tohle je knížka pro dámy, které mají pocit, že se jim nedaří "správně" stárnout.
Nejvíc se mi líbí její šaty - přední i zadní strana obálky :-)
Mám pocit, že to pro mne bylo příjemnější čtení než její kniha první.
Mnohé řádky jsem četla své kamarádce a bylo to milé.
Vnitřní oheň
Carlos Castaneda
Souhlasím s předchozím komentářem. Myslím však, že už při čtení předchozího dílu, Daru Orla, který mi připadá naprosto zásadní, se může čtenáři dělat v mysli jasněji. Opět jsem při čtení celá u vytržení a opět bych potřebovala projít to s někým znovu, což částečně děláme spolu s kamarádkou. Mnohé otázky mám však stále nezodpovězené a možná ani nikdy zodpovězené nebudou a já se s tím také musím smířit. Do již přečtené knihy se chci podívat ještě jednou. A určitě si z knihovny půjčím další díl, který jsem sice již četla, ale ráda si ho přečtu znovu.
Babiččina kouzelná zahrádka
Sandra Dražilová Zlámalová
Nedalo mi to a přečetla jsem i tuto knihu, i když jsem si od ní neslibovala nic závratného. Musím však ocenit autorčin smysl pro vštěpování dobrého postoje k zelenině i snahu přidat nějaké luštění a zkoušky pozorného čtení.
Synové světla a synové tmy: ospravedlnění demokracie a kritika její tradiční obrany
Reinhold Niebuhr
Tuto knížku odložil někdo v našem domě na poličku u vchodu s lístkem, ať si vezme, koho bude zajímat. Tak jsem do ní nakoukla, prolistovala a zjistila, že mě takovéhle pojednání podrobně zajímat nebude. Zaujala mě poslední kapitola s názvem Světová pospolitost. Kladla jsem si otázku, jestli po ní touží opravdu všichni lidé.
Autor připomíná: "O relativním významu řádu a spravedlnosti v mezinárodní politice nás může dobře poučiti zkušenost Abrahama Lincolna, řešícího otázky národní. Když se ocitl tváří v tvář občanské válce uvnitř národa, Lincoln prohlásil: „Předním mým úmyslem je zachrániti jednotu.“…Nicméně je významné, že ačkoli Lincoln byl hotov zachrániti Unii „napolo otrokářskou a napolo svobodnou“, stalo se brzo zřejmým, že to nelze provést. Jednota mohla býti zachráněna jenom odstraněním otroctví. Je to krásný symbol skutečnosti, že ve strategii vládnutí má sice řád přednost před spravedlností, že však trvalého míru může býti dosaženo jenom pomocí řádu, v němž je zahrnuta spravedlnost. Nespravedlivý řád přivolává rychle nevoli a vzpouru, které vedou k jeho záhubě.“
A v závěru končí těmito slovy: „Světová pospolitost, ke které nás , jak se zdá, vedou všecky historické síly, je konečnou možností i nemožností lidstva. Úkol dosáhnout této světové pospolitosti musí býti pochopen ze stanoviska víry, která rozumí zlomkovitému i zlomenému charakteru všech věcí, jichž bylo v historii dosaženo a která má přesto důvěru v jejich smysl, neboť ví, že jejich dovršení je v rukou Boží moci, jejíž zdroje jsou větší než zdroje lidské s jejíž trpící láska může přemoci porušení toho, čeho člověk dosáhl, aniž by při tom popírala význam našeho úsilí.“
Myslím, že víc číst není třeba.
Nechápu však, jak mohla mít tato kniha hodnocení 100 %, když tu nebyl žádný komentář. Za sebe dávám tři hvězdy, i když jsem ji nečetla celou.
Čarodějnice Bordelína
Sandra Dražilová Zlámalová
Tak jsme si ji přečetly s kamarádkou, i když dávno nejsme děti. A dobře jsme udělaly. Já tímto skládám autorce hold, protože tohle bylo pro mne rozhodně milejší čtení než Kulíškovy neposedné příběhy. I výchovné momenty kolem nepořádku a úklidu, nechuti k mytí a voňavé koupeli, přemíry sladkého, z čehož bolí zub, který se však nemusí zrovna vytrhnout, ba i důkladné zamýšlení nad tím, kým vlastně chce Bordelína být, to vše je tu předloženo a hezky zasazeno do jednotlivých, na sebe navazujících situací, že to děti mohou vzít spíš, než když jim dospělí takové věci připomínají. Na mnoha místech to bylo i pro nás úsměvné a vtipné, takže to bylo pro nás příjemné čtení. Jen nás zarazila fialová chaloupka na ruby, která však, alespoň podle obrázku, nebyla naruby, ale stála na střeše.
Japonské pohádky
Barbora Markéta Eliášová
Tyhle pohádky byly místy dosti podivné a valná většina z nich se mi nijak nezalíbila, ale tři bych ocenila:
Jak se myška vdávala - je tu milé porovnávání kdo je jakým způsobem nejmocnější; rodiče krásné dcerušky odmítali jednoho nápadníka za druhým, neboť nebyli nejmocnější; chtěli ji dát nejprve Slunci, které je podle nich nejmocnější, ale pak uznali, že by se dceruška mohla popálit, tak zvolili Měsíc, ale ten vysvětlil, že Mrak je mocnější, protože ho ve chvilce zakryje, Mrak jim vysvětlil, že Vítr ho klidně odfoukne, Vítr řekl, že ho zastaví zeď, a zeď jim vysvětlila, že je mocná jen do té doby, než ji podhryžou myši!
Pohádka Čarovné zrcátko je hezká, zrcátko v té dávné době nebylo obvyklou a samozřejmou součástí domácnosti, ale rozhodnutí krásné maminky ukazuje na její nechuť oddávat se slabostem a marnivosti, zatímco může dělat užitečnější věci, a když zrcátko po své smrti odkáže své dceři a ta do něj pohlédne, uvidí sice sama sebe, ale protože zrcátko nezná, myslí, že vidí maminku, takže s ní rozpráví a je jí líp.
Třetí pohádka, Tanec s čerty, byla pro mne nejlepší, protože to byl vlastně dobrý vtip. Muž s boulí na tváři se schoval před bouří do dutiny stromu, byl svědkem čertího hodování a tance, který ho vybudil, aby vylezl a také zatančil, protože to on uměl hodně dobře, a když chtěl odejít, čerti ho pozvali i na další večer, ať jim zase zatancuje, muž slíbil, ale musel dát něco do zástavy, že opravdu přijde, a čerti vybrali tu jeho bouli na tváři. Vrátil se domů a byl bez boule hezký a soused, který měl bouli na opačné tváři, se jí chtěl taky zbavit, tak tam šel místo něho, ale neuměl tančit tak hezky, proto mu čerti vrátili bouli, takže soused se vrátil asi hodně smutný! (To je jako ten vtip, který si povídají a ukazují děti o holčičce, která měla jednu ruku chromou a modlila se, aby měla obě ruce stejné!) Tak kvůli téhle třetí pohádce a také kvůli jemným a velmi názorným ilustracím dávám celé knížce 4 hvězdy.
Květa Fialová o sobě - (... čím hůře, tím lépe ...)
Květa Fialová
Moc ráda jsem si přečetla knížku, o které jsem už dlouho přemýšlela, že si ji půjčím, a pořád to nevycházelo. Bylo to milé čtení o milé dámě. Takovou maminku, jako měla ona, bych si taky uměla představit a moc by mě bavilo s ní vyrůstat jako malá. Ale nejvíc ze všeho jsem obdivovala schopnost být tak mile pozitivní přes všechno, co se jí přihodilo.
Očkování - hrozba nebo záchrana?
Tomáš Kašpar
Jsou tu informace, které se z televize nedozvím a které bych sama těžko hledala. Jsem tedy vděčná, že je autor takový detektiv a umí vypátrat tolik zajímavostí, které navíc podá velmi přehledně. Knihu jsem dnes darovala naší knihovně v naději, že se tak dostane k dalším čtenářům.
Tao smíchu - Prchavé umění humoru
Benjamin Kuras
Knížky Benjamina Kurase čtu s oblibou. Tuhle řadu Tao --- jsem objevila nějakou náhodou a jsem tomu ráda. Nejvíc se mi tu zalíbil příběh nazvaný Jak přežít manželství. Je to krásná ukázka toho, jak se mohou manželé naučit být spolu spokojení a šťastní. Mělo by to být povinné čtení všech dvojic, které vážně pomýšlí na uzavření manželství.
Účastníci zájezdu
Michal Viewegh
Tak jsem ji přečetla. Spíš proto, že je to tak známý autor. A taky tak známý titul. Dokonce je to i film. Na ten jsem se po přečtení podívala a sama pro sebe jsem se zaradovala, že spisovatele nahradili zpěvákem a vynechali mnohá místa, která mi v knize připadala skoro zbytečná. Takže film to tentokrát u mne vyhrál. Na další Wiewegovy knížky snad ani chuť nemám.
Zloději zelených koní
Jiří Hájíček
NU, nebylo to špatné čtení, ale vzhledem k velké chvále, kterou jsem na tohoto autora slyšela předem, to pro mne nebylo nic takového, co by mne ohromilo a zaujalo. Styl psaní je velmi dobrý a možná proto, že nejsem do kamenů blázen, mi to nedalo tolik jako jiným čtenářům. A přiznávám, že mi trochu vadilo, že jsem se nedozvěděla, proč profesor Senecký napsal takový článek a proč si o tom Pavel s ním na konci nepopovídal. Možná to hodil za hlavu jako záležitost s Kačmarem? moje hodnocení nesnižuje kvalitu knihy, ale za mne je to ocenění spíš námětu, dobrého stylu a nápadité titulní strany.
Sněhová sestřička
Maja Lunde
Nádherná kniha. Krásný příběh se skvostnými ilustracemi. Takové knihy je radost brát do rukou.
Dar orla
Carlos Castaneda
Četla jsem tento díl s pocitem úžasu po celou dobu a dočetla jsem to s pocitem smutku z toho, co se všechno dělo a jak to prozatím skončilo.
Navíc Carlos pořád neví, co je jeho úkolem, i když my čtenáři se můžeme něco domýšlet.
Děkuji za první zdejší komentář, který je tak trochu spoilerem, a jsem ráda, že jsem si z knihovny přinesla i Vnitřní oheň. Pointa však může být různého druhu. Takže stejně po knize sáhnu s rozechvěním!
Malé pikantní vraždy
Jussi Adler-Olsen
Vybráno do ČV. Detektivkové období mám snad už za sebou, jen sem tam ještě něco přečtu, opravdu spíš jen do té ČV. Toto mě uspokojilo - jednak tím, že jsem mohla tuhle malou tenkou knížku nosit dva dny po kapsách a přečíst ji většinou v dopravních prostředcích nebo při čekání v nějaké frontě. Ano, obě hrají na humor, i když je někdy spíš špičatý. Ano, dalo by se o tom přemýšlet ještě dál, ale to ať udělá ten, koho to láká. Mně to takto stačilo. Oceňuji autorův styl, dobře se mi to četlo, ale prozatím nemám chuť se pustit do jeho oceňovaných tlustých detektivek.
Slova a věci
Michel Foucault
Proč jsem četla tuto knihu? Protože mě zajímají slova. Dočetla jsem se však mnohem víc.
Při čtení jsem zažívala chvíle nekonečného obdivu. Především k autorovi a jeho nesmírné vzdělanosti, širokému zaměření, jak dokázal propojit slovy zkoumání slov jako takových ve třech vědních oborech – filologii, biologii a ekonomice, tedy ohledně prozkoumání slov samotných, pak to, jak se vztahují k přírodě, a nakonec to, jak se propojují s prací a penězi a snad i odměnami. To, jak prozkoumává jednotlivé oblasti vědění v několika předchozích stoletích. To, jak začíná celou knihu desetistránkovým popisem jednoho Velasquezova obrazu, který nezbývá než najít, aby člověk opravdu do mrtě pochopil, oč na obrazu běží. Až dodatečně mi došlo, proč vlastně – pohledy na obrazu, to, kam všude se vlastně dá podívat, vskutku velmi korespondují se způsobem, jakým se autor podíval na slova. A na věci, k nimž vlastně slova neoddělitelně patří. Krom toho autor musel přečíst dlouhou řadu knih, na které v textu upozorňuje a nějak se k nim vztahuje.
V druhém, rozhodně stejně obdivném pohledu stojím i před překladatelem Janem Rubášem, neboť přeložit něco takového je opravdu jiná šťáva než překládat cokoli vyprávěcího. Muselo to dát velkou práci, protože mnohdy pochopit to, co autor ve svých košatých a cizími pojmy prošpikovaných větách má na mysli, bylo zřejmě docela častým skoro hlavolamem.
S mnoha cizími slovy, která autor v textu běžně užívá, jsem se ve svém životě setkávala, přesto se mi velmi často dělo to, že jsem si nebyla jistá, a abych tomu všemu pořádně porozuměla, nejen že jsem mnohokrát otevírala slovník cizích slov a ověřovala si, jestli slovu, které přeci znám, opravdu správně rozumím v uvedené souvislosti, ale často jsem si uvědomovala, jak bych uvítala někoho, s kým bych mohla ledacos z textu (někdy nejen větu po větě, ale i slovo za slovem) pořádně podrobně probrat. Na dokreslení oněch ryze odborných pojmů chci uvést, že pokud člověk zná, nebo aspoň někdy slyšel slova jako souslednost, atribuce, reprezentace, flexe atd., nejspíš si stejně bude muset najít slova jako např. doxografie, apofantika, agregace, diachronní, exegeze, denunciace, intranzitivita, demiurgie, merkantilismus. I při psaní v počítači jich polovinu systém podtrhl červenou vlnovkou :-)
A aby to bylo opravdu úplně jasné, uvedu zde větu ze str. 80: „Sloveso být, směs atribuce a afirmace, kříženec diskurzu z prvotní a radiální možnosti mluvit, definuje první a nejfundamentálnější invariant propozice.“
V žádném případě však nechci odradit další čtenáře od čtení téhle nadmíru zajímavé knihy, která mi na jevy, které byly pro mne doposud snad dost známé, otevřela pohledy nečekané a nové. V knize se samozřejmě objevují i věty, u nichž není třeba sahat po slovníku a které jsou srozumitelní přímo a čtenář se z nich raduje. Jako např. na str. 37: „Vědění neznamená vidět ani ukázat, ale interpretovat.“ Nebo na str. 77: „Počátek řeči je tam, kde se objevuje sloveso.“
A na doplnění je třeba dodat, že stejně zajímavý je i doslov, v němž Petr Horák cituje obsáhlou recenzi tohoto Foulcaultova díla, kterou napsal Jan Patočka. Ne že by to bylo čtení lehčí!