kamibe
komentáře u knih
Zlodějka knih
Markus Zusak
Protože má kniha tak mnoho stran, nechtělo se mi ji číst a půjčila jsem si audioknihu. Hlas Vilmy Cibulkové byl pro mne zpočátku nepříliš milý, po chvíli jsem ho akceptovala s tím, že Smrt jistě může v hlase používat i nějakou ironii až sarkasmus. Ovšem na to, že mnohdy nedoříkává zřetelně konce vět, jsem si nemohla zvyknout až do samého konce. Co paní Cibulkové však musím přiznat, je to, že opravdu mistrně mění hlas podle postav a vypravěčky. To mě nakonec smířilo i s tím, co se mi příliš nelíbilo. Příběh byl barvitý, ne nadarmo si tolik hraje s barvami, byl milý tím, že i v hrozných časech války ukazuje možné příjemnější chvíle, které si lidé dokázali dopřát, byl hodně dlouhý, ale při poslechu jsem pletla, což mě těšilo. Ocenila jsem autorův styl, v kterém často a nápaditě používá personifikaci. Líbilo se mi to. Na film se určitě také podívám.
O pár dní později jsem film shlédla a hned na začátku jsem si říkala, jak moc mi chybí hlas Smrti od Vilmy Cibulkové. A znovu jsem si uvědomovala, jak je skoro pokaždé lepší znát knihu, neboť se z ní do filmu nikdy nepodaří vměstnat všechno. Mohla jsem však obdivovat herecké výkony, to tedy ano.
Lidé kdoví odkud
Maria Dąbrowska
Měla jsem za to, že jsem sem komentář už napsala. Hmm. Tak znovu?
Vybráno kvůli ČV a přiznávám, že jsem z nabídky vyhledala knihu, kterou jsem nečetla a která bude mít co nejméně stran. Ne že bych byla kdovíjak nadšená. Rozhodně jsem četla již dříve knihy z venkovského prostředí z dřívějších dob a byly to knihy, které se mi líbily daleko víc. Snad jen kvůli dojmu, který ve mně čtení zanechalo, jsem ráda, že jsem to absolvovala.
Jedna duše, mnoho těl
Brian L. Weiss
Opět další kniha, kterou jsme s kamarádkou přečetly a už se jen těšíme na poslední.
Všechny Weissovy knihy byly pro mne vysvobozením. Ale to, že mohu nahlédnout, jak by mohl můj život vypadat, když tohle nebo když onohle... to považuji za jeho skvělý posun nás všech, kdo o tomhle víme, abychom si tím, co děláme teď, připravili to, co chceme příště.
Další prima mýtus
Robert Asprin
Přečteno jen proto, abych se seznámila s druhem literatury, kterou opěvuje můj mladší kamarád. Svoje období scifi a fantasy mám asi už vyčerpáno, nebráním se však seznámení s něčím, co jsem doposud neznala. Nu, byla to oddechovka, kterou jsem četla při chůzi na nákup a zpátky. Párkrát jsem se dobře pobavila vzájemnou komunikací postav, pak mám ráda, když kapitoly začínají nějakým citátem, a dráček byl pro mne také velmi milý. A v průběhu čtení jsem si říkala, že je to dost dobrá učebnice pro někoho, kdo chce kupovat či prodávat něco na trhu.
Podle stupně ohmatanosti právě této knížky, kterou pro mne v knihovně vyštrachali ve skladu, však soudím, že asi byla dosti žádaná. Pro mne bylo potěšující, že ji přede mnou četl někdo znalý češtiny a označoval v textu místa, která odolala korektorčině zraku! Těch chyb bylo však mnohem méně, než si pamatuji z jedné dávné fantasy, která se tu objevila těsně po roce 1990. Tehdy se mnohé knihy začaly chybami hemžit opravdu neradostně.
Za zamyšlení by stálo toto (verzálky jsou moje):
s. 82-83
- JEDNÍM Z VEDLEJŠÍCH DŮSLEDKŮ ÚSPĚCHU JE SPOUSTA INDIVIDUÍ, KTERÁ SE NA NĚM CHTĚJÍ PŘIŽIVIT. Nastala doba, kdy jsme byli skoro zaplaveni uprchlíky a přistěhovalci z jiných dimenzí. Když už toho bylo příliš, tak jsme to zarazili.
- Jak?
- Zaprvé jsme vyhnali všechny neužitečné přistěhovalce. Potom, abychom se pojistili, jsme roztrousili po okolních dimenzích pověsti o nelidských zvyklostech Pervektů.
- Jaké pověsti?
Ale jako obvykle. Že jíme nepřátele, mučíme lidi pro zábavu a máme takové sexuální choutky, které jsou podle zvyklostí panujících v ostatních dimenzích považovány za podivné. Lidi si pak nejsou jistí, kolik z toho je pravda a kolik přehánění, ale NIJAK SE NEŽENOU, ABY SI TO ZJISTILI Z PRVNÍ RUKY.
Jako zabít ptáčka
Harper Lee
Příběh jsem četla před mnoha lety a zanechal ve mně citelný otisk. Vybrala jsem si ji do letošní ČV jako knihu s pruhovanou obálkou a pro podrobnější připomenutí. V knihovně byla volná jen její audioverze a obal cd pruhovaný není. Snad to nevadí. Je to opravdu krásně načtená kniha a za to Kláře Issové velmi děkuji. Užila jsem si to bohatě.
Duchové rodiny Folcroftů
Darcy Coates
Přečteno jen kvůli čtenářské výzvě a opakovaně zjištěno, že tento druh už nemusím. Ale uznávám, že v nějakých -nácti bych to asi zhltla s jiným vnitřním nastavením. Uznávám, že autorka docela umí udržet napětí a příběh dobře postavit. Vybrala jsem si ji hlavně proto, že měla málo stran. No jo, i takhle se někdy plní ČV!
Jen láska je skutečná
Brian L. Weiss
Další Weissova kniha, kterou jsme s kamarádkou přečetly s velkou chutí.
Agnes a Zakázaná hora
Veronika Hájek Hurdová
I když mohu mít vůči knize jakékoli výhrady a připomínky (chyby, které korektura přehlédla, nebo nepřesnost při srovnání textu a opravdu krásných obrázků), jsou v podstatě mizivým procentem proti samotnému faktu, že taková kniha je na světě. Považuji ji za skvělý počin a moc fandím, aby si ji přečetlo co nejvíce lidí. Je docela jedno, jak daleko čtenář došel v poznání sebe sama, protože jednotlivá zastavení mohou být vnímána (a opakovaně absolvována) různě v různém věku. Takže je to vskutku kniha, kterou můžete číst, ať je vám osm nebo sto, přesně jak je psáno na obálce.
Rozvaliny Gorlanu
John Flanagan
Vůbec se nedivím, že má tato kniha (a patrně celá série) tak vysoké hodnocení. Přestože jsem už dlouho dospělá a knihy si už dost vybírám, musím říci, že jsem tento první díl četla s velkým zalíbením. Nejen proto, že je stylisticky velmi dobře napsaný, nejen proto, že je dějově výborně sestavený, nejen proto, že jsou v něm místa opravdu napínavá, ale hlavně proto, že se tu objevuje opravdu kvalitní kniha pro kluky, pro něž je v literatuře tradičně méně příběhů než pro děvčata. Autor pro svého syna sepsal výborný příběh, po němž rádi sáhnou i další kluci. A nesporně neskončí u tohoto prvního dílu. I já se s chutí poohlédnu po tom následujícím.
Tesla noir
Lukáš Vavrečka
Celkově mi knížka připadá jako velmi inteligentní skorodetektivka zasazená do alternativní historie. Příběh si určitě vychutná ten, kdo zná historii konce devatenáctého a začátku dvacátého století, kdo má přehled o politice, hudbě i filmech té doby a ví něco nejen o Teslovi, ale i o Kolbenovi a Fordovi. Může si totiž bez námahy dávat do souvislostí to, co se vskutku podle historie dělo, s tím, co si autor přimyslel. ALe příběh si užije i ten, kdo takový přehled nemá, obzvlášť když se začne pídit po neznámých jménech na internetu. Ovšem i bez této vedlejší přídatné činnosti si může čtenář knížku užít tak, jak je. Možná bych udělala dobře, kdybych si hned zpočátku sepsala vystupující postavy, kterých je tam docela hodně a musím přiznat, že až v druhé půlce knížky jsem si pamatovala, kdo je kdo.
Dozvěděla jsem se ledacos ze života Tesly i Kolbena, netušila jsem, že Edison měl tolik synů a že gigant Ford byl v závěru života oproti Teslovi nemohoucí stařík.
Ocenila jsem velmi kultivovaný, skoro vybroušený styl psaní. Aby mohl takový příběh sepsat, musel přečíst spousty materiálů a knih, což tedy obdivuji.
Všimla jsem si pouze jediného překlepu, jinak je text prost chyb, čehož si cením.
Velmi se mi líbilo, že každá kapitola začíná Teslovým citátem. Některé jsou přímo filozofické a mluví mi z duše.
Uvítala bych na nějaké předposlední stránce seznam zkratek užívaných v textu.
Ke čtení žánru, po kterém bych už skoro nesáhla, mě přiměla beseda s autorem, ta se totiž velmi vydařila.
Tajemství okamžitého léčení
Frank J. Kinslow
Přečetla jsem na doporučení kamaráda, který to dokonce vyzkoušel. Já se touhle tenkou knížkou prokousávala hodně dlouho. Nikoli proto, že by mě to nezajímalo nebo to bylo náročné čtení, spíš to bylo náročné na představu, jak to vyzkoušet.
Spolu se čtením této knížky jsem se zároveň seznámila s dalšími možnostmi, jak léčit sami sebe či jak se poddat léčivému proudu, který ve vesmíru pořád je, jen jsme se ho prý nenaučili pořádně vnímat. Nacházím souvislost také s učením E. Tolleho, který nás neustále upozorňuje, že máme žít tady a teď. A to souvisí s oněmi "dírami" mezi myšlenkami, které nás jako první učí i Kinslow. Nakonec i Castanedův don Juan učí Carlose, aby zastavil vnitřní dialog. No jo, naučili jsme se v naší moderní době žít převážně v hlavě a především sledovat své myšlenky. Umění meditace a činění ve flow zažíváme málokdy.
Dům číslo 6
Nela Rywiková
Na několik doporučení z dřívější doby jsem konečně opět sáhla po nějaké detektivce a musím říci, že jsem dobře udělala. Autorčin styl se mi líbí, několikrát mi vyloudil úsměv na rtech a bavilo mě, jak dovedně zabudovala ostravštinu nejen do přímé řeči, ale i do svých popisů. Takže já jsem spokojena a teď mě zajímá, jestli ji dokážu přidat do čtenářské výzvy z roku 2019, kdy jsem nepřečetla žádnou knížku, jejíž děj se odehrává v Ostravě.
Šlo to! To se mi líbí! Takhle mohu doplnit i dřívější ČV z let, kdy jsem neměla splněno.
Angelika Pintířová - Padá mi to z nebe
Jan Paulas
Děkuji za zmínku v diskuzi od Libi11. Byla to dobrá volba pro ČV. Celý rozhovor je příjemně živý, přes mnohá mně neznámá slova jsem se dokázala přenést a snad jen kapitoly o historii mě tolik neupoutaly. Jinak to bylo parádní čtení. Netušila jsem, jak bohatý život může jeptiška vést! A slovo boromejka se mi prostě zalíbilo. Kromě jiného je Angelika dokladem toho, že vliv rodinného prostředí je zkrátka nejdůležitější. K některým místům se ještě ráda vrátím, než knihu odnesu zpátky do knihovny.
Lidé kdoví odkud
Maria Dąbrowska
Tuhle knihu jsem našla v žebříčku nabídky do letošní ČV a vidím, že jsem první, kdo k ní napíše komentář. Asi moc povzbudivý nebude. Mám přečteno více knih z venkovského prostředí, příběhy z dřívějších časů, ale tato se mi četla nejobtížněji. Snad jen z toho důvodu, že není nijak tlustá, jsem ji dotáhla. Je to směsice chudoby, strastí, chromých, nemocných, podivínů, zamilovaných šťastně (aspoň na chvíli), ale většinou nešťastně, až jsem z té přemíry nedostatků všeho druhu byla tak unavená, že jsem ji odkládala a brala jinou knihu, u které jsem si své rozpoložení poněkud zvedla. Jen málokterá místa se mi četla dobře. Spíš jsem se do čtení musela nutit. Spisovatelův styl je mi vzdálený, ne že by byl špatný, jen mi prostě nesednul. Přesto musím uznat, že jsem si to všechno, co jsem četla, mohla velmi dobře představit. Musím však říct, že jsem opravdu moc ráda, že v takové době a v takových místech žít nemusím.
Nejvíc mě oslovila povídka Dionýzovo vykoupení, kde na konci Dionýz, který nakonec přeci jen provází Satana k jakýmsi "námluvám", pronáší: "Tady nejde o Alžbětu. I kdyby tě nechtěla, to nevadí. Jde o to, že jakmile člověk ztratí všechny své naděje, tu teprve vidí, že neztratil nic, protože jiné naděje se mu rodí v srdci. Protože je možno žít životem jiných a ještě jak! Všecko můžeš ztratit a ještě ti dost zůstane, protože ve všem je tvůj život... V každém jiném člověku..."
Ten, kdo stojí v koutě
Stephen Chbosky
Vybrala jsem si ji do ČV a jsem nadmíru spokojena. Od samého začátku jsem si říkala, to je novodobá Kdo chytá v žitě. A když právě to předal Bill Charliemu jako další četbu, musela jsem se usmívat. Všechny knihy, které Bill doporučil, byly šité na míru přesně takovému klukovi - přemýšlivému, upozaděnému, pozornému, v hloubce vlastně nevědomky moudrému, z mnoha nejasností nešťastnému... Opravdu jsem si to čtení užila. A děkuji za předchozí Karlův komentář, protože vidět film bude jistě také hodně dobré.
Tajemství krve I.
Vít Syrový
Krásně duchovně laděná kniha, která může odradit mnohé čtenáře právě pro množství slov o duchu, Boží vůli, neviditelných bytostných a mnohých dalších nepředstavitelných věcech a jevech. Není divu, neboť v textu se ponejvíce odkazuje na jednu ze tří knih Abd-ru-shina, které uvádí na konci v použité literatuře. Pro toho, kdo má přečteno Poselství grálu, může být pak čtení této knihy příjemnější.
Knížku mám půjčenou z knihovny a jistě jsem ji nečetla první, neboť tu zůstaly některé podtrhané věty. To mě vždycky zajímá (co zajímalo někoho přede mnou).
Upoutalo mě, kolika různých oblastí se pan Syrový dotknul při pojednání o krvi. Ale při čtení mi to bylo naprosto pochopitelné. nejen dech, nejen živly, ale i astrologie a typy temperamentů.
Způsob psaní je trochu starosvětský, opravdu se na něj musí člověk naladit.
Mně ovšem hlavně oslovily klíčové znaky bylin a Moravské květy. Škoda, že na zadní obálce je zevnitř nalepená knihovní nálepka (zřejmě proti krádeži) a překrývá značnou část celého rostlinného kruhu.
O tom, že kniha má záběr životně filozofický, svědčí věty podobné této:
"Všechno, co nás potká, je jen následek našich minulých činů."
Hárún a moře příběhů
Salman Rushdie
V mnoha pohádkách můžeme vidět obraz leckteré naší společnosti a některých lidí. Tahle pohádka do takové oblasti spadá výtečně. Oceňuji občasný autorův vtip (tresky vs. stresky; Hárún uměl ztrácet ponožky výborně) a také umný překlad básniček (např.: když tě jenom rychlá jízda vzruší, jmění odkaž dětem - a peklu svou duši; nebo rýmování Hubatek nebo i jen sem tam v textu). Musím však říci, že počáteční začtení mi trvalo docela dlouho, u některých pasáží jsem se dokonce nudila.
Místa, která mě zaujala:
"To je ta potíž s vámi lidmi ze smutných měst: podle vás musí být všechno ubohé a k uzoufání nudné, abyste uvěřili, že je to skutečné."
"Kdyby k sobě Plkové a Mlkové necítili takovou nenávist, možná by byli jedni pro druhé docela zajímaví."
"Koneckonců jsme vlastně nepustili naše korunované hlavy k ničemu důležitému."
Za velmi výmluvný považuji tento dialog:
"Ale proč tolik nenávidíte příběhy?" vyhrkl Hárún ohromeně. "Příběhy jsou zábavné..."
"Jenomže svět není pro zábavu," opáčil Chattam-Šad. "Svět je k ovládání."
"Jaký svět?" vypravil ze sebe Hárún.
"Tvůj svět, můj svět, všechny světy," zněla odpověď. "Všem se musí vládnout. A v každém příběhu, v každém proudu v Oceánu leží svět, svět příběhů, nad kterým nemohu ani trochu vládnout. Proto."
Nakonec chci ještě zmínit, že se mi líbila i poslední stránka, kde jsou vysvětleny názvy a jména v příběhu užívaná.
Bílá komnata
Vojtěch Matocha
Tak se tu zamýšlím nad tím, kolik lidí kolem nás nám samotným, a to asi v každé době, připadá, jako by sem nepatřili, jako by byli odjinud z vesmíru, z minulosti či z budoucnosti, stejně jako Nápravník!
Musím říci, že u mne má stále prioritu první Prašina. Musím ovšem říci, že v mých očích má tato trilogie tu závažnost, že jsou to knihy pro kluky. A takových je tu pořád málo. Rozečtou se na nich mnozí, kteří knihám zatím moc nedají. Může se s jejich úryvky pracovat v hodinách literatury od čtvrté třídy výš. Proto Matochovo dílo pokládám za velmi záslužné.
Černý merkurit
Vojtěch Matocha
Tak jsem si přeci jen přečetla i další díl, ale nebyla jsem jím tolik nadšená jako první Prašinou. Ale uznávám, že i tak má v sobě dost napětí a může děti velmi poutat.
Pane Bůh, tady Anna
Sydney George Hopkins
Na tuto knihu mě upozornila kamarádka svým krásným referátem o přečtené knize, když ho přednesla na kurzu RWCT v době, kdy byla knížka novinkou. Přečetla jsem hned poté a moc se m i líbila. Patří do kategorie takových mých knih, na které nezapomenu.