kamibe komentáře u knih
Tak jsem to dneska dočetla a nevím, jestli z toho nejsem nemocná! Kdo něco takového umí? A kdo něco takového chápe? A kdo něco takového bere, že je to vůbec možné? Jo, žijeme v iluzi. Rozumem snad dokonce připouštíme možnost jiných světů. Tak nevím - když jsem v nějakém nezvyklém stavu a není mi úplně dobře, třeba jsem už taky někde jinde.
Některé toltécké "zásady" či zvyklosti se mi líbí, třeba jíst potichu, bez řečí.
Znovu však musím konstatovat, že styl, kterým Castaneda píše, mě dokáže opravdu vtáhnout. Takže jakmile to bude možné, jdu si do knihovny půjčit ze skladu další dvě knihy.
Tohle je kniha pro náhodná otevírání v dobách nejistoty, smutku nebo jiné duševní nepohody. Protože bojovníkem světla jsme my všichni, jenom jsem na své cestě někde jinde, a proto zatím tak docela nechápu nebo i nesouhlasím s některými vyjádřeními. V několika málo místech mi věty připomínají E. Tolleho, který nás také má k tomu, abychom žili vědomě, odpovědně a v každodenní meditaci, ať už děláme cokoli.
No, tak z ranku podobně laděných inspirujících čtení řadím toto hodně na okraj. Některé příběhy byly hezky napsané, ale většina se mi nelíbila a asi v polovině jsem knihu odložila a nedočetla, protože to pro mne bylo už příliš mravokárné a prvoplánově nabádající. Odnáším do Globusu, kde jsem jsem viděla poličky s knihami, které si kdokoli může odnést a číst. Třeba se tam někomu zalíbí.
Tak tady na mě měly největší vliv poslední stránky. To, jak don Genaro vyjadřoval tancem, co je jeho největší láska.
Znovu a znovu si při čtení Castanedových příběhů uvědomuji, jak velmi jsme se oddálili od života, který by se dal nazvat božím. Jak moc jsme se soustředili na hmotu a vzdálili se pocitům uvnitř vlastního těla.
Jakkoli jsou pro mne příběhy, které jako čarodějův učedník Carlos prožívá a pro nás tak podrobně popisuje, jakkoli jsou pro mne nepochopitelné, vzdálené a sama bych se je bála prožívat, přesto jsem jejich náruživým čtenářem a už se těším, až zase otevřou knihovny a já si budu moci dojít pro další knihu.
Dočtena dvojkniha Sekáč/Čarodějky na cestách. Jsem ráda, že je to za mnou. V porovnání obou knih v této tlusté knize musím ovšem říci, že Sekáč, jakkoli se mi na něm ledacos nelíbilo, byl pro mne lepším soustem. Četla jsem ho přátelům nahlas a na mnoha místech jsme si to užívali. Čarodějky na cestách jsem přelouskala sama, a to snad jen z úcty k autorovi. Kromě jiného mě nebavily drobné cizojazyčné zmínky, u kterých nebylo vysvětleno, co znamenají. Nejsem si jistá, zda se pustím do dalšího Pratchettova příběhu.
No, druhý den po tomto zápisu jsem se podívala, kolik zátrhů jsem si udělala v této přečtené dvojknize a opravdu mě překvapilo, že jich je tolik - zvláště v Čarodějkách! Tak možná ještě změním své strohé mínění a podívám se, cože jsem si to poznačila...
Jemná a něžná kniha, textem i ilustracemi. A plná moudrosti. Souhlasím s přirovnáním k Malému princi - v rukou citlivých dospělých, kteří dokážou dětem nejen příhodně dramaticky předčítat, ale také smyslem textu provázet, může být dobře přijatá i dětmi.
Nečetla jsem anotaci ani text na zadní obálce, rovnou jsem se pustila do samotného příběhu. Je to sice jen asi padesát stran samotného textu, ale jde o docela těžký kalibr! Od samého počátku čtení jsem byla smutná, smutná, smutná. A trvalo to vlasně valnou většinu knihy. I když to jednu chvíli vypadalo jako o něco lepší, vzápětí to opět bylo jen a jen smutné. Teprve pár posledních kapitol vysvitne pro Hynka slunce a pro čtenáře vysvětlení, proč se to všechno dělo. Záhadou pro mne je komunikace mezi rodiči, kdy žena si věty svého muže vyloží docela jinak, než jsou míněny.
Myslím, že autorka napsala knihu proto, aby nás vyburcovala k větší všímavosti.
Pro mne je i tahle další Castanedova kniha velmi poutavé čtení. Indiánští čarodějové mě fascinují a poutá mě i to, že Carlos vytrvale, i když mnohokrát nerad, tou cestou jde a nechává se donem Juanem vést, přestože má strach. Jsem ráda, že píše o sobě tak otevřeně všechno, co se mu dělo, co se s ním dělo, co prožíval a pociťoval. Knihu beru jako seznámení s něčím, o čem nemáme ani ponětí, i když mnozí jiní také nahlížejí do jiných světů. Nakonec se to jejich učení v některých ohledech blíží i k východním naukám.
Děkuji za komentáře, které jsem si mohla přečíst dřív, než jsem otevřela knížku. Zvláště děkuji za komentář KuroHaru, který mi dobře napověděl - opravdu mi stačilo číst vskutku zajímavý Ullrichův doslov a jen v některých jeho místech jsem si nalistovala kapitolu v samotném vyprávění Černého jelena.
Moc se mi líbí, že Lakotové dokázali to, co my "bílí" ve valné většině stále ještě neumíme - zachovat si svoje a přijmout to, co vypadá jako jiné. Navíc jsou tak moudří, že "především nevydělovali víru jako samostatnou instituci", také "chápali svět jako jednotu všeho, co existuje" a ještě: narození dítěte vnímali tak, že tělo sice vzešlo z jeho otce a matky, ale životní síla pocházela od toho, co my bychom mohli nazvat vědomí. A našla bych tam ještě další.
Vyzkoušela jsem ji na sobě a musím říci, že to fungovalo. Teď budu zvědavá, jak to zafunguje u vnoučat. Líbí se mi, že je text na protilehlé straně k obrázku a že samotné obrázky jsou také takové uspávací.
Oceňuji, že autor uvádí nejen rady pro předčítající, ale také připomínky různých rodičů a jeho reakce na ně.
Když jsem viděla tuhle hezkou obálku a jméno autora, řekla jsem si, že to bude jistě něco báječného. A bylo. Pohádky vlastně nejsou jen pro děti, vždycky jsou i pro dospělé, obzvláště takhle napsané pohádky s tak hlubokým ponorem.
Moc ráda jsem si ji přečetla.
Naprosto souhlasím s předchozími komentáři - krásná alegorie a rozhodně čtení právě pro dospělé.
Je zajímavé, kolikrát musejí pouze děti udělat něco zásadního, co vrátí svět do příjemnosti.
Ráda jsem přečetla další knihu Carlose Castanedy, a opět - přestože je to všechno skoro neuvěřitelné, čtu to s takovým čtenářským zápalem, jako kdybych snad sama chtěla podniknout podobnou zkušenost! Líbí se mi autorovy podrobné popisy, obdivuji se, jak si pamatuje a pak líčí události do velikých podrobností. Přemýšlím nad pojmem ovládaná pošetilost a napadá mě, že je to jen jinak řečena Ježíšova věta: Buďte jako děti. Ovládaná pošetilost je možná o to lepší (dá-li se tu vůbec hodnotit), že je naprosto vědomá.
Učení je náročné, a kdyby neměl učedník průvodce, který ho pozorně provází, nejspíš by někde mohl umřít. Juan to několikrát zmiňuje! To mi připomíná knihu Z vody a ducha, kde také někteří chlapci při rituálu zasvěcování se zpátky do vesnice s ostatními už nevrátili.
Také obdivuji Carlosovu paměť. Já bych si všechny ty instrukce asi nepamatovala. A taky bych se v těch horách v noci sama určitě bála.
Pro mne byla tato kniha kdysi jako jeden z pokladů, které výrazně ovlivnily můj život. Malý kapesní formát mi dovoloval tahat ji s sebou po kapsách, pamatuji si, jak jsem potřebovala se k ní vracet opakovaně.
Doporučuji ji každému, u koho poznám, že by ji už mohl číst.
Je pro mne zarážející, že je tu několikrát hodnocena dosti nepříznivě.
Souhlasím, že jde v podstatě o seberozvoj, ovšem o ten jde ostatně vždycky!
Tygr, po němž se ostrý šíp jen sklouzne a kterého nezdolá ani jed. Co je to zač? Jak nad takovým démonem může vyzrát malá dívenka?
Líbí se mi, že příběh ukazuje důležitost správných otázek. Je rozdíl ptát se "Co chceš?" a "Co opravdu potřebuješ?" Často víme, že chceme něco, co vlastně vůbec nepotřebujeme. Měli bychom se takto ptát i sami sebe.
Knížka je barevně jednolitá s půvabnými autorčinými obrázky. Je to velmi krásné, doslova umělecké dílo. Už jen vzít ji do ruky je příjemné.
Půjčeno od kamarádky. Líbilo se mi, že je to psáno v první osobě, že je tu obsaženo tolik života a tolik rozdílností v nejbližších lidech, tolik lásky a také dost smutku i nepříjemností, které život nabízí, abychom se zocelili. A to na samém konci příběhu je dobře znát. V hlavě mi zná tok tok tok a určitě si v nejbližší době ušlehám vajíčkové pitíčko.
To jsem si prohlédla moc ráda. Potěšilo mě, že teď vím, jak to začínalo. Znovu v duchu skládám hold oběma pánům, protože všechny jejich knížky mě vždycky pobavily.
Příběh je jednoduchý, ale pro děti, které rády hledají a porovnávají, je to výborná kniha.
Tak tahle knížka mě nenadchla. Obrázky jsou hezké, příběh by se jistě dal příjemně číst s dětmi, já mám však ráda, když tam najdu ještě něco navíc. Nějaký hlubší podtext. No, možná kdybych ještě chvilku dumala, napadlo by mě že je hezké poznávat nové kraje, ale zrovna tak hezké je vrátit se domů. No, stejně mě to nějak neuspokojilo.
Vybráno do ČV. Básně nejsou zrovna můj šálek kávy, ale jsem ráda, že nás k tomu DK a ČV vybízí. Překlad je úžasný, to jsem sledovala s povděkem. Některým básním však příliš nerozumím, to bych se o nich musela bavit s někým mě blízkým. Některé mi ovšem no nitra vlezly, třeba jen nějakou částí. Nejvíc "Když". Ta je jasná od začátku do konce a jsou tam krásně formulované zásadní hodnoty.
Také "Zpěv dětí" rodné zemi vyjadřuje myšlenky, s kterými nelze než souhlasit. Předposlední sloka:
Smíchu nás nauč, jejž děcko zná,
i slastem bez hořkého dna
i odpuštění vinám všem
i i lásce k všemu pod sluncem.
Avšak k mnohým veršům v básních "Zpěv bělochů", "Zpěv moudrých dětí", "Břímě bělochů" jsem měla výhrady. Zajímavá mi připadala "Až stvoří se poslední obraz" a také "Chvalozpěv na tělesnou bolest".
Jméno autorky znám, ale nic jsem zatím od ní nečetla, až tohle, a to vlastně jen proto, že ležela na stolečku u kamarádky, která ji má rozečtenou, ale nevzala si ji s sebou na výjezd a umožnila mi tak její přečtení.
Styl psaní mi vyhovuje, celé se mi to čte rychle, což oceňuji, protože jinak bych na propojení postav zapomínala a musela se vracet (stejně jsem i tak občas musela) a připomínat si je nebo si vytvořit seznam jejich souvislostí a návazností.
Dobře zvládnutá místy značně obhroublá mluva tomu dodává grády. Zvláště příběh Lindy je skoro na povinnou četbu pro mladé holky, jenže bez propojení s předchozími to samozřejmě nebude ono.
Bavilo mě ono napojování jednotlivých postav a očekávala jsem, jak se nakonec spojí, jak to vyvrcholí a zda tam bude aspoň nějaký, třeba minimální náznak když už ne radostnosti, tak aspoň mírné příjemnosti. Popisované životní příběhy tu nejsou radostné a padá z nich na čtenáře dojem, jako by takové snad ani žádné existovat nemohly! Až ten poslední, třebaže také dost smutný, skýtá naději na pohádkové zakončení, které se však na posledních řádcích stejně nekoná. No, možná ano, ale to by bylo možná jedině v nějakém zbytečném pokračování.
Také však, na rozdíl od několika předchozích komentářů, musím podotknout, že mně osobně tu žádný závěr nechyběl. Beru to jako dvanáct osudů, z rozhodnutí autorky zajímavě propletených, je to dvanáct životů, a kdybych počítala i muže, kteří tam vystupovali, tak ještě víc, jenže tam byly i různé děti... A jaký závěr bychom měli očekávat od života než ten s Miluškou? Spíš to celé od paní Třeštíkové beru jako tak trochu nastavené zrcadlo, abychom se my čtenáři podívali, co z toho se nám nelíbí, a hledali to také u sebe.
Je to sice celé patrně myšleno jako něco jen pro ženy, ale podle mého by mužům prospělo, kdyby si takový román přečetli i oni – bylo by jim jasnější, jak přemýšlíme, co nám vrtá hlavou, čím nás mohou potěšit nebo naopak.
A úplně nakonec by mě ještě bavilo rozklíčovat a přiřadit k jednotlivým příběhům oněch dvanáct znaků z obálky knihy. U některých mi to bylo jasné, ale některé ne. No, nakonec je to asi jedno. Ony by se možná našly všechny znaky v každém příběhu.