kamibe komentáře u knih
Vybráno do ČV, a to proto, že Frýdlant znám. Období detektivek mám již za sebou, ale uznávám, že tuhle vymyslel autor moc dobře, tak se nedivím, že jeho knihy jsou tolik čteny. Pro mne samotnou to ovšem nebyl ten pravý šálek kávy, proto dávám jen 4 hvězdy.
Co však oceňuji jako bonus, je to, že díky tomuto titulu jsem se naučila vypůjčit si v naší knihovně e-knihu! A četly jsme ji s mou kamarádkou po jednotlivých kapitolách, zpětně jsme si probíraly postavy a jejich vztahy a odhadovaly, kdo byl ten bídák. Číst knihu ve dvou je dobrá zábava.
Tuhle knížku jsem musela přečíst dvakrát! Jednak mě zaujal název, a když jsem se podívala dovnitř na kresby s průsvitným listem, byl to jen další pokyn, abych se začetla. Jenže jsem si z ní pamatovala jen pár okamžiků, takže za čas jsem si ji ráda přečetla ještě jednou. Je působivá. Nutí mě zamyslet se nad mnohými věcmi, které jinak kolem mě plynou bez povšimnutí. Tomáš je inspirativní svou odvahou, kterou projeví v příběhu několikrát - jde na návštěvu k "čarodějnici", napíše krásný dopis dívce, vloží lístek do Bible, aby ho táta našel. Jeho sestra je báječný teenager, také odvážná, zase po svém. Nejvíce ze všeho na ne působí Tomášova odpověď na otázku Co budeš, až vyrosteš?
Ovšem v samém konci mi nejde z hlavy nešťastné nitro samotného otce. I on přece někde vyrůstal a měli na něho vliv jeho rodiče. Co se stalo, že je z něho tak velmi nábožensky založený člověk, který svými činy ukazuje něco docela jiného? Číst příběh o tomhle, to by pro mne také bylo zajímavé.
Pro mne to byla kniha velmi krásná. Autor je mladý a toto je jeho prvotina a mně se moc líbila. Psát o těžkých věcech, které se za války odehrávaly, tak poetickým stylem, s nezvyklými přirovnáními a hlubokými psychologickými sondami do duše malé dívky, jejího prvního a pak i druhého společníka, tak takové knížky jsou pro mne ty pravé. Chápu však, že kniha nemusí zaujmout každého, proto tu taky nemá tak vysoké hodnocení. Avšak své čtenáře si jistě najde. Na prvotinu mu to připadá jako velmi zdařilé dílo, dokonce bych si dokázala představit i jeho pokračování. V příběhu jsou mnohé věci na domýšlení, což mám také ráda. Je v něm i několik nečekaných míst, která mě uměla překvapit.
Přečetla jsem si ji nikoli kvůli ČV, ale protože mě zaujala její obálka a název.
Mně se líbí, že se tu děti seznámí se slovem tucet.
Knížky Pavla Čecha mám už mnoho let velmi ráda a tady jsem oceňovala, jak z nenápadností dokázal udělat záležitosti. A navíc - jeho příběhy krásně mohou prohlížet, číst a debatovat o nich děti společně s dospělými, protože každý si může všimnout něčeho jiného, dát do souvislosti jiné své zkušenosti s tím, co autor nakreslil, a tahle vzájemná povídání jsou na četbě asi to nejcennější.
Nádherná kniha, kterou je radost vzít do rukou.
Strohý styl může vyhovovat leckterým zatím nepříliš rozvinutým čtenářům a podnítit je nejen k dalšímu čtení, ale také ke psaní. Toho si na tomto příběhu cením obzvláště.
Nakonec však zůstává otázka: A co bude s těmi dalšími knihami, které si nikdo nepůjčil? Nečeká některý čtenář také na další Annin nápad, který by tohle vyřešil?
Nu, kromě lásky k psaným příběhům a jejich postavám je také nutno pochopit, že na světě nelze zachránit úplně všechno.
Podle názvu známá věc, ale nepřečetla bych ji nebýt ČV. Takže děkuji za inspiraci.
Autor nechává čtenáře hodně domýšlet své vlastní konce a také je nechává přemýšlet o dalších věcech, které při čtení přijdou na mysl. Dobrá kniha. Ráda jsem si ji přečetla.
Usuzuji z komentářů, že bude dobré shlédnout i film, tak se na to těším.
S chutí jsem si přečetla tuhle knížečku a jsem spokojená, že jsem snad přeci jen pochopila i něco z vysoké vědy. Hawking je vtipný a vtipné jsou i ilustrace. A teď mě láká zjistit něco o knize Velkolepý plán. Bude mě bavit podobně jako tahle "drobnost", i když nebudu rozumět úplně všemu, jako se mi to děje i tady?
Děkuji své kamarádce, že mě přivedla ke čtení Castanedových knih. Když jsem četla jako první Sílu ticha, řekla jsem si, že to musím vzít z gruntu. Tak dobře - dozvěděla jsem se tu o třech možnostech, s kterými se autor dostával do stavu jiné skutečnosti. Bavily mě podrobné popisy příprav, vyhledávání míst i samotných autorových prožitků a také mě bavily Castanedovy otázky a odpovědi dona Juana. Všechno jsem to četla se zájmem, včetně poslední části, kde vlastně znovu souhrnně popisuje, čím vlastně prošel, a kde odůvodňuje, proč už nechce pokračovat dál. (Zřejmě pokračuje, jinak by nenásledovala celá řada dalších knih.) A četla jsem to celé se zájmem i přesto, že jsem narážela na slova, jejichž význam jsem neznala a musela je vyhledávat. Některé termíny popisů mi nejsou jasné ani po dočtení, ale to mi nevadí a budu se pídit po další knize.
s. 131 "Jediný možný svět je pro tebe svět lidí a ty si nemůžeš vybrat, jestli ho opustíš nebo ne. Jsi člověk. ... A být člověkem znamená být odsouzen žít v tomto světě. Jsi ješitný a myslíš si, že žiješ ve dvou světech. Ale to je jen tvá ješitnost. Pro nás existuje jen jeden svět. Jsme lidé a musíme se spokojit se světem lidí."
Po Kouři z komína jsem ráda sáhla po další Chudožilově knížce pro děti a s kamarádkou jsme si ji opět četly tak, že ona - dvě stě kilometrů ode mne - měla nahlas puštěný svůj telefon a já četla příběh za příběhem. A musím souhlasit jak s prvním, tak i s druhým předchozím komentářem. Nemám vlastně co dodat. Užily jsme si to spolu velmi pěkně a později jsem příběh o andělovi domácím přečetla i dalším přátelům, když jsme se konečně zase po čase setkali. A navíc jsme s jinou mou kamarádkou a kolegyní tento příběh zpracovaly do podoby čtení rodičů s dětmi doma, když se do školy chodit nemohlo. Ten příběh se nám líbil také proto, že vlastně promlouvá nejen k dětem, ale i k rodičům a přiměje nás, abychom se podívali do svého nitra a snad se i něco na svém jednání pokusili změnit k lepšímu.
Knížku jsem četla do telefonu své kamarádce a opravdu jsme si to užily. Každá jsme si v některém z těch dětí našly i něco svého, takže jsme pro ně měly velké pochopení. Autorčin styl se nám velmi zamlouval a téma je asi pořád aktuální. Na konci nás napadalo, že by kniha mohla mít i nějaké další zajímavé pokračování.
Knihu jsem si vybrala kvůli názvu a nenapadlo mne, že se mi hodí i do čtenářské výzvy, i když mě nenapadlo, že bych mohla obálku označit jako tu, která se mi nelíbí. Spíš bych řekla, že je nezvyklá. A možná je úplně na místě, protože je taky tak trochu divná.
Podle mne je to další báječná kniha, kterou určitě daleko spíše budou oceňovat děti než dospělí. Vím dobře, jak nelítostní mohou být autoři bulvárních článků, a tak jsem moc ráda, že i o tomhle dokázala paní Braunová napsat působivý příběh, který je navíc plný hravosti, radosti, vtipnosti i napětí. Jako bonus tu vidím přesah do rodinných prostředí, která mohou být tak velmi rozdílná! Opravdu jsem spíš zvědavá na reakce dětí než na reakce dospělých. To, co se někdy dospělým může zdát přitažené za vlasy, je přesně to, co děti baví a co my dospělí už možná pochopit neumíme. Ale pokud narazíme na důchodce, kteří se umí bavit tak báječně, jako stará paní Běla a pak i ti na konci knížky, tak je přeci v životě všechno báječně v pořádku.
Zprvu jsem si říkala, že se mi to nijak líbit nebude. Takových trapných puberťáckých řečí jsem si užila dost a dost. Ale nakonec mě upoutal způsob, kterým chtěl Louis dosáhnout toho, aby se jeho holka nestěhovala s rodiči kdovíkam, ale bydlela u nich. Na chvíli se mu to opravdu povedlo, dokonce mi připadalo zajímavé, že třináctiletá holka dokázala pomoci Louisovu tátovi s vařením ne zrovna jednoduchého jídla. Ovšem nápad na týden odložit mobily a počítače, to je výzva! V konci je příběh i o pořekadle, jak všechno zlé je k něčemu dobré. Jenže v tu chvíli, kdy se to zlé děje, se to opravdu nepřijímá s úsměvem! Dále si mě puberťáci získali dobře vymyšleným "právním dokumentem" a celá knížka se mi na konci zalíbila díky opravdu dobrým otázkám, které autor klade svým čtenářům, jakmile knížku dočtou.
Preece je opravdu důkladný! I když tu byla spousta výrazů pro mne neznámých, neboť v buddhismu rozhodně kovaná nejsem, byla to pro mna kniha zajímavá (vybrala jsem si ji, protože mě zaujal její název), a to hlavně od druhé části a především tím, jak při popisu celé buddhistické (a patrně nejen buddhistické, ale vůbec životní) cesty zdůrazňuje to, že nakonec sice přijdeme na to, že je v životě potřeba být tu pro druhé, ovšem s vědomím svého nitra, které je třeba naučit udržovat v laskavém poklidu. Líbilo se mi, že velmi často popisuje své vlastní zkušenosti nebo zkušenosti lidí, s nimiž se setkal jako terapeut. Také se mi hodně líbí termín obcházení, kroužení. A netušila jsem, kolik společného se dá najít mezi buddhismem a Jungem. Je to kniha, která na první pohled vypadá, že je tak nahuštěná, že se snad ani nedá pořádně číst, ale když se člověk začte, bude překvapen, že i přes tento dojem je to kniha čtivá a bohatá. Četla si mi hezky, i když jsem spoustě slov nerozuměla.
Pátrala jsem po Foucaltově knize Slova a věci, chtěla jsem si ji koupit u Megaknihy, ale měli ji jen ve slovenštině, a přestože mám tento jazyk ráda a nevadí mi číst knihy ve slovenštině, tak v tomto případě jsem se toho trošku obávala, přeci jen půjde nejspíš o docela obtížné čtení... Nu a nechala jsem se zlákat anotací k této knize, myslela jsem si, že to bude jakýsi úvod do myšlení pana Foucalta a pak že se mi jeho knihy budou tím lépe číst. Ale jsem zklamána. Jde o velmi důkladné rozebírání několika Foucaultových knih a jejich porovnávání s podobně laděnými knihami druhého spisovatele. Zkusila jsem to číst selektivně, vyhledávala jsem místa, kde je zmiňován Foucault a tato jeho kniha, ale shledala jsem, že je to pro mne čtení obtížné, že na to prostě nemám a přestávalo mě to zajímat.
Skláním se před kapacitou Charvátova mozku, který je schopen přečíst řadu knih a pak je takto zkoumat, ale jeho větám hodně často nestačím porozumět. Například na str. 139 jsem očekávala, že se dozvím něco pro mne podstatného v části Shrnutí. Ale po přečtení následujícího souvětí, které je tak dlouhé, že jsem nejprve měla chuť část vynechat, jsem to vzdala:
"Poté, co v mnoha svých dílech analyzoval normativní morální kódy a jejich konstituci, ať se již jednalo o psychiatrický útulek (celá první část knihy je nesena právě výkladem tohoto tématu, viz vliv psychiatrie na morálku atd. - v tomto ohledu bylo návodné začít analýzou Canguilhemovy analýzy vztahu normálního a patologického, která otevřela prostor úvah, v jejichž rámci jsme se, přes Psychologii a duševní nemoc, Dějiny šílenství až k přednáškám o psychiatrické moci, zabývali právě, byť poněkud nepřímo, vztahem psychiatrie a morálky), zrození kliniky, analýzu delikvence či sféru biomoci."
Je pro mne úsměvné, že nejvíce přínosná byl pro mne odkaz č. 84 uvedený u závorky, neboť pod čarou jsem si mohla přečíst citaci jedné z myšlenek Foucaultových, což ke mně mluvilo srozumitelnějším jazykem a tím víc se těším, až se do Foucalta budu moci začíst.
Neměla jsem chuť vracet se zpět, abych si přečetla analýzu něčí analýzy. Navíc mi připadá, že věta, pokud pominu obsáhlou závorku, postrádá ukončení.
Takže jsem došla k závěru, že tohle opravdu není nic pro mne. Odkládám ji nedočtenou a určitě se k ní vracet nebudu. Zajímají mě názory a myšlenky Foucaultovy, nikoli názory o Foucaltovi od někoho jiného
I hrdinové mají strach. Železný muž se obává, že se roztaví a po částech spadne do jámy s hořícím olejem. Moc dobře a chytře napsaný příběh. Nutí k zamyšlení na několika rovinách. Jsou naše vynálezy opravdu tak potřebné? Neměli bychom se krotit ve vytváření smetišť nejrůznějších druhů? Je opravdu potřeba nejprve někoho zničit a teprve potom přemýšlet, zda bychom ho mohli pochopit? Musí vždycky přijít nějaké dítě, které je odhodlanější než okolní dospělí?
A vůbec - nemáme se více soustředit na hudbu sfér?
Krásná kniha s krásnými ilustracemi. Příběh tak zvláštní, neotřelý, hluboký. Užily jsme si to s kamarádkou, které jsem jednotlivé části postupně četla do telefonu. Budou mě určitě zajímat autorovy další knihy, neboť způsob jeho psaní je pro mne velmi podmanivý.
Mám Osha ráda. Uklidňují mě jeho promluvy, například v této knize hned na začátku to, co říká o meditaci: "Meditace je vaše přirozenost. Je to vaše bytí." A velmi jasně říká, jak může meditace přijít. Oshovy myšlenky mě v dobrém provokují.
Nacházím tu pro sebe spoustu krásných vět. Mám Osha ráda a opravdu ráda čtu jeho myšlenky a tuhle knihu jsem taky četla ráda, jenže jí nemůžu dát plný počet hvězd, protože na konci knihy se nedokážu ztotožnit s jeho názorem na rodinu.
Na knížku mě upozornila kamarádka, která řekla, že si ji koupila kvůli působivé obálce i nadpisu. Řekla, že se nedá číst najednou a také, že začíná pochybovat o své učitelské práci.
To mne tedy hodně zaujalo a hned jsem si ji vypůjčila v naší knihovně.
Je to opravdu velmi zajímavé čtení. Novátorské. Upozorňuje na něco, čeho jsme si doposud asi ani neuměli všimnout, natož abychom to pojmenovali. Spíš jsme na to jen nadávali a stěžovali si. Rozebrat a rozčlenit způsoby komunikace tak, jak to učinila Iris Johanssonová, to je pro mne docela nové. A nesmírně zajímavé. Napadlo mne, že její termín "přizpůsobování" by možná korespondoval se slovem "ochočování", které často používá Jaroslav Dušek.
Termínů, jež jsou v knize pro mne nové (a nečekané), má Iris několik a já se často při čtení musela vracet k posledním stranám, kde je vysvětleno každé toto nové slovo v "řeči Iris", abych si to vůbec uměla představit. Líbí se mi, jak mě upozorňuje na důležitost života "tady a teď". Líbí se mi, jak mi říká, abych si všímala toho, jak se cítí moje tělo, líbí se mi, jak ho personifikuje, což vlastně dělá po právu, neboť všechny naše buňky jsou živé organismy, které mají nejspíš svoje vlastní "uvažování", o němž já nemám ani potuchy. Často jsem se při čtení usmívala a také jsem často při čtení byla smutná. Třeba u věty: "Hodnotící a soudící myšlení pochází z toho, že je tělo zklamané." Irisiny náhledy a myšlenky jsou jednak velice zajímavé a skoro burcující, ale jsou také velmi blízké buddhismu nebo spíš zenu a taoismu. Protože věta o zklamaném těle má ještě pokračování:
"Jde tedy o to, abychom mohli žít v souladu se svými pocity a abychom je uvolnili a prožívali, dokud nedojdeme v sobě k prázdnému prostoru, odkud může přijít změna. Pokud dokážeme zůstat v tomhle prázdném prostoru, ačkoli to tam je chaotické a zdá se to tam k nevydržení, pak můžeme ze svého vnitřku vyjít jako "já sám". Pak dostáváme impulzy zevnitř a už nepotřebujeme dělat problém z věcí, které problémem nejsou!"
O této knížce bych mohla psát dál a dál, ale možná bude lepší, když tu jen ještě ocituji něco z Vět, které dodávají odvahu:
"Život je tak zařízený, že je dost dobrý, i když je horší než nejlepší. Nemůžeme být lepší než dost dobří a je lepší se s tím rovnou smířit. Když jsme spokojení s tím, že jsme dost dobří, pak vnímáme svou hodnotu, aniž bychom pro to museli něco udělat. Pak stačí, že děláme to nezbytné, a zbytek času jsme součástí společenství a hrajeme si."
A ještě jedna:
"Když děláme jen to, co je nezbytné, a zbylý čas použijeme ke hraní, pak to znamená, že sobě, svému okolí a Zemi škodíme nejméně."
Kolik podobných osob jako Iris a kolik takových knih se ještě musí objevit, abychom tu na Zemi žili a vyvíjeli se tak, aby to bylo v souladu s tímto vyjádřením?
Originální pojetí jak atlasu zvířat, tak i jejich obrázků i výběru zajímavých informací. Je to milé čtení a prohlížení před spaním. Nejvíce mě zaujalo, jak všestranná jsou chapadla chobotnic.
Eduard Tomáš sepsal povídky, v kterých nás vede pomocí záhadných, fantastických a podivuhodných příběhů do našeho vnitřního světa. Můžeme díky nim poznat sama sebe jako pozorovatele života, který tu žijeme v tomto současném těle. Pro ty, kteří věří, tuší či vědí, že tu nejspíš nejsme poprvé a možná ani ne naposledy, to může být čtení povzbudivé a ledacos vysvětlující. Pro ty, kteří na opakované převtělování nevěří to mohou být jen zajímavé a možná nepochopitelné příběhy.
V prvním příběhu Buvol z Kemandangi jsem našla moudrou větu, která nás upozorňuje na sílu myšlenek: Zlo člověk spatřuje jen tehdy, když je sám dělá nebo myslí.
Druhý příběh s názvem Zloděj snů upozorňuje na to, že je možné snášet daleko více bolesti, než bychom byli ochotni připustit, ale je k tomu potřeba naučit se určitou docela těžkou věc.
Třetí příběh Pán osudu je o tom, jak se člověk může spolehnout na své sny. Jen je třeba trpělivě počkat.
Skála sebevrahů je docela dojemný příběh o místu, kde sebevrahové, kteří se již rozloučili se svým životem, mohou poznat, jak se dá žít ve vnitřní blaženosti.
Pátý příběh Prstýnek s tyrkysem může vypadat jako příběh s nepochopitelným koncem, jenže on je v podstatě o našich všelijakých světských touhách, které nakonec nutně vždycky vyplynou v touhu duchovní.
Poslední příběh, podle kterého se jmenuje i celá knížka, je nejdelší ze všech, je to příběh téměř detektivní, ovšem opět s duchovní tématikou mimozemských světů a mimotělního putování. Kvůli tomuhle příběhu jsem si knihu vypůjčila z knihovny, ale pro mne byla působivější Skála sebevrahů a Prstýnek s tyrkysem.