kamibe komentáře u knih

Na internetu jsem o knize našla ještě toto:
Deníkové záznamy žáka italské základní školy se ihned po svém prvním vydání staly pro desítky generací dětských čtenářů „nejkrásnější knihou jejich dětství“. Pro mnohé se tento příběh plný obětavosti, ušlechtilosti, příkladnosti, lásky a přátelství stal celoživotním vzorem. Kniha byla erbovním titulem Masarykovy první republiky.
Já sice nejsem TAK stará, abych pamatovala první republiku, ale knihu jsem kdysi také četla a musím říci, že mě příznivě ovlivnila a že patří mezi ty, na které se nezapomíná.

7 24.05.2012

Otec dvou postižených synů je nekompromisní – líčí svoje vnitřní hnutí bez skrupulí, tvrdě, nesmlouvavě, s humorem opravdu černým. Knížku, která činí dojem stejné křehkosti jako jeho synové, jsem přečetla místy se smutkem, místy s úsměvem, dokonce se smíchem. Doporučuji. Budete mít přečteno rychle. A budete MOC rádi, že "jste jako ostatní".
I když osobně si myslím, že stejně jsme každý nějak jiný, což je právě dobře.

3 24.05.2012

Nepovažuji iniciaci v tomto příběhu za tu pravou. Ano, iniciace je ztráta nevinnosti, jak o tom mluví autor v závěru knihy. Avšak iniciace je nejen ztráta, ale také získání. Čeho? Osobně mám za to, že jde především o získání pokory. Takovou šanci mají chlapci, když je iniciací provedou starší muži.
Napadá mě, co s nimi bude dál? Jak to, co zažili, ve svém dalším životě zpracují?

Každý je nějak jedinečný a každý je nějak podivný. Čuňas se tak jeví od samého počátku. Také Jackovu touhu po moci můžeme vidět snadno. To až v průběhu četby poznáváme, že v Ralphově mozku není všechno ok. Po celou dobu mě napadalo, že možná neznali příběh svého krajana Robinsona. Mohli se jím inspirovat. Také Vernovým příběhem Dva roky prázdnin se mohli nechat vést. Ale to by nevzniklo dílo, které je vskutku základní, co do popisu vznikajícího zla.
Vlastně jsem se v příběhu nedočetla, kdy se odehrál. Možná ještě před Robinsonem?

4 20.05.2012

Ach, jak málo se známe! Pořád se učíme o něčem, co je kolem nás, a tak málo se učíme o tom, co je uvnitř nás!
Jak je dobře, že je teď tolik knih, které nás mohou přimět o sobě více a příjemně uvažovat a také se víc poznávat.
Takovéhle věci by se měly učit ve školách! To by bylo smysluplné!

Doporučuji. Začtěte se. Objevte, zda jste spíš na slova ujištění, na dárky, na skutky služby, anebo spíše budete příznivěji reagovat na pozornost či fyzický kontakt.
Pěkně tu autor vysvětluje například, co je a co už není dárek. A podobně pěkně rozebírá každý z jazyků lásky.

Je to jedna z těch knih, které mohou pomoci něco změnit v našich vztazích.

19.05.2012

Na zadní obálce prvního vydání píše Vladimír Škutina:
„Byli čtyři: hrbatý soudce, který uměl předvídat budoucnost, kejklíř – virtuózní žonglér, hvězdopravec a lilipután. Ty čtyři si vybral velitel koncentračního tábora za své ‚dvorní šašky‘. Jako jedni z mála přežili. Viktor Fischl ústy soudce, který už nikdy nemůže soudit, vypráví příběh těch čtyř za války a pak sleduje jejich další osudy po válce, dokud se tři z nich nesetkají v předvečer šestidenní války v roce 1967 v Jeruzalémě.“

Psáno krásným slohem, mnohdy však až příliš dlouhými větami, u jejichž čtení jsem musela být velmi pozorná. Tak vytříbený sloh s působivými obrazy ocení jedině vyložený čtenářský fajnšmekr
Pro mne to bylo napínavé do posledního okamžiku a úlevné na samém konci.
Jsem moc ráda, že jsem ve svém životě nebyla vystavena takovým těžkým situacím.

3 19.05.2012

Bylo to pro mne na jedné straně zajímavé čtení, na druhé však také zdlouhavé. Několikrát jsem musela knihu odložit, neuměla jsem ji přečíst na jeden zátah. Trochu mi to připomíná novinové rozhovory se známými lidmi - taky stačí jeden za týden. Přirovnala bych to i k večeru s přáteli - ráda se setkám a popovídám s jedním člověkem, ale pak potřebuji čas na strávení. Nemůžu si hned dát schůzku s někým jiným a plně být přítomna docela jinému vyprávění.

Zajímavé jsou už i názvy jednotlivých kapitol:
Byl jsem oslněn ženami
Dobývání světa je náhražkou za vztahy
Muž si chce urvat kus věčnosti
Žena nad mužem ční
Láska není slovo z mužského slovníku
Muž své problémy maskuje kariérou
Lásku vyznávám činem
Děti jsou moje stopa do věčnosti
Patriarchát je pravěk
Láska je lež
Dávám se lásce celý
Vedle sebe chci mít sebevědomou ženu
Ženám se čím dál víc klaním

Je vskutku zajímavé číst, jak o nás ženách smýšlejí muži různého věku (od dvacetiletých po sedmdesátileté) a různých profesí (filozof, dirigent, duchovní, malíř, publicista, psychoterapeut...). Autorka pokládá otázky někdy hodně na tělo, ale muži jsou přímí.

Zde několik citací z úst zpovídaných mužů (jen v jednom případě musela být citována i otázka):
* Vím, že generalizuju, ale u ženské jsou vztahy v práci možná důležitější než konečné dílo. Zatímco u nás mužů je na prvním místě dílo, a jak se k němu dojde, je vedlejší.
* ...dávám ženě číst řadu věcí, a kdybych jí dával číst všechno, tak bych se vyvaroval spousty úletů, protože ženský rozum je kritický rozum. To je důvod, proč Václav Havel dával Olze, která neměla školy, číst svoje věci.
* … muž ženu přesahuje pouze fyzicky a to vede zákonitě k nenávisti. Skutečná ženská chlapa vždycky přečíslí. Ve všem ostatním. Ať je to diplomacie, intuice, schopnost hovořit, ženy mají od přirozenosti nadání ke komunikaci, to muži neumějí. Oni se to naopak musí velice tvrdě učit. Ženy prostě muže kromě té fyzické silové převahy ve všem ostatním předčí, takže muži zcela logicky z těchto důvodů ženy nenávidí.
* Kvalitní manželství je tvrdá práce. To je řehole.
* Řekl jsi, že se tady muži chovají hůř k ženám. V čem konkrétně sis toho všiml?
Nejlepší příklad, který ti můžu říct, je věrnost. Zdá se mi, že pro české muže nemá věrnost zásadní význam, zvlášť ve vztahu k rodině. Všiml jsem si mnoha mužů, kteří se mnohem více zajímali o hospodu než o povinnosti k rodině. Všiml jsem si, že při konverzaci, když žena něco nevěděla, tak ji okamžitě muž odsoudil, místo aby jí řekl, jak to je.
* Lidi se rozcházejí ani ne proto, že trpí, ale protože přestanou věřit v cokoliv lepšího. Jestliže už necítíme nic hezkýho, máme důvod se rozejít.
* Myslím si, že to, co je u duševně zdravých mužských jedinců hodné fascinace, je ženská část mužské duše, ne mužství samotné…

5 08.04.2012

Dosud jsem měla v rukou knížky tohoto typu pouze od zahraničních autorů. Tahle byla pro mne zajímavější o to víc, že autorka i ilustrátor jsou Češi. Už těsně po začátku knihy v duchu konstatuji, že je to vtipné, místy ještě vtipnější než některé jiné knížky z tohoto ranku. Četla jsem ji s opravdovým potěšením, i když věci v ní zapsané nejsou mnohdy nikterak ku čtení příjemné!
Paní kolegyně a pánové kolegové, začátek je slibný, ale brzy nato vás autorka překvapí takovými informacemi, že vám z toho spadne čelist a možná se budete za svůj učitelský stav ještě dodatečně docela stydět, i když podle vašeho nejlepšího svědomí s těmihle jevy přeci nemáte vůbec nic společného! No, asi máme!

Mezi názvy kapitol se vyskytují i tyto vtipné veršovánky: Ke vzteku a zlosti školní povinnosti! a Baroko – vzdělání jen na oko. Nebo taky Vzdělání pro holky dělány okolky.

Na s. 66-77 je docela dobrý, velmi lapidární popis života J.A.K.

Několik citací:
s. 6
Ať už si o vysedávání v lavicích až do úplného ochrnutí, o biflování do naprostého zblbnutí a o učitelích protivných tak, že i rodiče jsou proti nim neodolatelnými sympaťáky, myslíte cokoliv, máme pro vás naprosto neuvěřitelnou informaci:
Škola, kterou navštěvujete, je bezkonkurenčně tou nejlepší v celých lidských dějinách!!!
Nevěříte
No, chtěli vás snad učitelé ukřižovat? Zbičovali vás? Zmlátili holí? Svlékli donaha? Nebo aspoň zrušili prázdniny? Nutili vás schovávat se v lese? Případně někoho zabít? Máte ve škole vězení? Musí kvůli tomu, abyste mohli napsat testík, zemřít telátko? Chtěl po vás školník, abyste ve třídě topili, a ještě k tomu… ehm… trusem?
A tohle všechno se ve školách v minulosti dělo…

s. 7
Kdo vynalezl školu, nevíme. Nenechal si svůj „vynález“ patentovat. (Že by se za něj styděl?)

s. 23
Ví váš učitel, že slovo škola je odvozeno z řeckého výrazu pro odpočinek? Připomeňte mu to!
…do školy chodili kluci i holky od 7 do 12 let.

Celou knihu doprovází školní perličky. Např.:
Učitel je člověk, který mluví, zatímco ostatní spí.
Na jednu osobu toužící vyučovat připadá třicet, které si nepřejí být vyučovány.
Co neumíš, to učitel zjistí během pár vteřin. Co umíš, to ho nezajímá.
Na učitele se dívám upřeně, protože neštěstí máme hledět zpříma do očí.
Až vyjdu školu, mám namířeno někam pryč.

Je to trochu příjemné a taky trochu smutné čtení. Kdyby milá knížka Bylo nás pět znamenala 1.stupeň základky, pak Šakalí léta budou její pátou třídou - jakési zakončení těch nevinných rošťáren a zároveň nahlédnutí do dalšího ne vždy radostného života.
Opět jsem ocenila sílu mluveného slova. V mistrovském podání Saši Rašilova jsem si tuto povídku vychutnala ještě jednou, umocněně.

Je pravda, že kniha patří do rodu dobrodružných, nicméně má tak silný filosofický a duchovní potenciál, že rozhodně patří nejen do dobrodružných. Pro mne to byla kniha krásná a zásadní.
Přemýšlím, proč mé kolegyni připadala tak moc křesťanská.
A vidím, že možná z několika důvodů: Vydalo to katolické nakladatelství. Hned v první větě je řeč o svatodušní neděli. Jedna z hlavních postav – Alžbětka – dostala nové jméno Zdislava a tak ji oslovuje Ladislav, jejich rodinný přítel. Podobně jejím bratům – Tomášovi a Michalovi – říká Jiří a František. (Pro mne je to zjištění, že se patrně dětem dávají ještě další jména, ale po kom, kdy a proč, to jsem se tu nedopátrala. Podle jmen to vypadá, že dostávají jména některých vážených předků, kteří byli svatí nebo se svatými stali.) Pak je tu ten Pastýř, který jí může evokovat Boha vůbec, neb se mu takto velmi často říká. A podobně – kdo jiný může být Stín, než pokušitel Ďábel, že?
Tohle všechno je škoda, protože příběh sám je velmi imaginativní a dají se na něm s dětmi prodiskutovat ledasjaké životně důležité věci.

Chocholouš není žádný opeřenec ani čtyřnohé zvíře, je to Otík, bratranec sourozenců Michala, Tomáše a Alžbětky a na Šumavu jedou všichni s jejich rodiči a nejmladší sestřičkou.
Teprve časem se ukáže, jak klíčová je třetí kapitola, která nese název Pravidla hry. Nacházím tam paralelu se životem – zpočátku nám pravidla dávají rodiče, pak učitelé a přátelé, které si vybíráme, pak naši zaměstnavatelé, ale i lidé, s kterými se setkáme jen krátce a „náhodně“. Ne všechna ta pravidla jsou pro nás prospěšná, ale to nahlédneme až časem. Zrovna tak se to ukáže v téhle hře. A v průběhu hry se pravidla nemění! To jedině až před novou hrou! Ach, jak je pak těžké dohrát, když v plném proudu hry přijdeme na to, že pravidla nejsou nastavena zrovna příznivě! Jak těžké je neutéct ze hry života, když jeho žití je hotovým utrpením!
Když čtenář příběh už zná, možná se rád vrátí právě k této kapitole.
Děti si pravidla tvořily samy. Myslím si, že i my si vlastně ta svá životní pravidla tvoříme docela sami. Takže pak nemáme vlastně důvod naříkat si.
A vůbec celé je to o tom, jak si jenom myslíme, že si hrajeme, ale přitom je to život sám. Ne nadarmo se říká, že ve hře se nejvíce učíme.
Je zajímavé, jak se do nesnází dostane první ten, kdo má nejvíce negativní postoje skoro ke všemu. A nebývá to tak i v našem životě? Vůbec v tomto příběhu nacházím tolik paralel se životem samotným, že by si z tohoto hlediska zasloužila podrobnějšího prozkoumání celá kniha.
Hezké je místo, kde se Tomáš diví: „Nevěděl jsem, že je voda tak dobrá. Taková obyčejná věc.“ A pomocník, kterému pak sám pro sebe říká Bratr píseň, mu na to řekl: „Poděkuj poušti. Otevřela ti oči.“
Dovedl je do hor, na palouk s rybníčkem, a do příjemně zásobené jeskyně.
Děti se divily: „Tohle údolí není v naší mapě. Není podle pravidel.“
A muž na to: „Jsou i jiná pravidla než ta vaše.“
A to považuji za jeden z klíčových bodů. Ano, my lidé si tvoříme všelijaká pravidla, ale zapomínáme, že už tady nějaká pravidla odjakživa jsou a my je velmi často nectíme!
Našla jsem tam spoustu dalších krásných míst, ale to by to tu bylo až příliš dlouhé. A mám tam i místa, o kterých bych ráda vedla diskusi.

Tato kniha je opět dalším důkazem, že knížky pro děti vůbec nejsou jen pro děti. My dospělí tam můžeme vidět tolik krásných paralel, které jsme už ve svém životě prožili, a můžeme se radovat, že jsme to absolvovali. A teď je naším úkolem, abychom takovéhle knížky četli společně s našimi dětmi a debatovali nad nimi. Tento příběh k tomu poskytuje krásnou příležitost.

5 07.04.2012

Obsah této knihy je působivý tím, že všechny příběhy (výjimkou je poslední) začínají slůvkem Jak. Jak daleko je slunce, Jak putuje voda, Jak drahá je svoboda ... atd. A každý z nich začíná rozhovorem mezi dospělým a dítětem. Je to samá otázka, však to znáte, u zvídavých dětí je takové ptaní jako jídlo. Otázky a odpovědi se pak překlopí do příběhu. Nejvíce dojemný je zřejmě příběh Jak věrní jsou čápi. Mně osobně nejvíce oslovil příběh Jak si závidí lidé. To jsem se rázem přenesla do svých dětských let, kdy jsem zhltala kdejaký napínavý příběh, a nadobro jsem zapomněla, že jsem už dáma v letech :-)
Autorův vypravěčský styl mi zpočátku připadal trochu moc rozvláčný a byla jsem ráda, že jsou příběhy uzavřené. Později, u dalších příběhů věnovaných postojům a vztahům, už jsem si na něj zvykla a ke konci, obzvlášť v několika posledních kapitolách už jsem v něm našla dokonce zalíbení. Přiměl mě totiž zpomalit a opravdu s příběhem zvolna "jít". Takového spočinutí si dopřáváme málokdy, a přitom je nám tolik potřeba.
Krom toho, že je knížka příjemná na pohled i na omak, oceňuji také to, že v ní nejsou žádné pravopisné chyby.
Viděla jsem dvě vydání této knížky. V tomto novém je přidán poslední příběh K čemu jsou dobré knížky. Je to milé povídání a u poslední věty se na čtenářově tváři nutně objeví úsměv.
A z této poslední jeden citát - věty, které mají (jako tak často i jinde) přesah také do jiných oblastí našeho života:
"Ne," řekla knížka, "lidi si vymysleli spoustu různých pastí, nikdy nevíš, do které tě chytí. Lidi si myslí, že jim patří svět, hubí často zvířata, která jim nijak neubližují, o nic je nepřipravují, natož pak ta, co se jim nastěhují do spíže. Nejlepší bys udělala, kdyby ses vrátila na pole, tam víš, co ti hrozí, tady to nikdy nepoznáš a nakonec špatně skončíš jako ta hloupá a líná myš, o které jsem ti povídala. A teď běž a zkus aspoň chvíli přemýšlet, jak by se chovala chytrá myš."

Když jsem před lety četla tuto knihu poprvé, byla jsem unešena. Jak zajímavé pohledy poskytl Osho na ony známé výroky! Jak jiné může být vysvětlení něčeho, co jsem doposud slyšela vykládat jediným způsobem! Ráda se k četbě znovu vracím a opět si ji velmi užívám.

6 06.04.2012

Myslím si, že by tuto knihu měly číst i ženy, protože by pak mužům daleko lépe rozuměly. A mohla by pak odpadnout zbytečná nedorozumění, kterých je mezi oběma pohlavími doposud stále velmi mnoho.
Kniha je výrazně členěna do krátkých kapitol s výstižnými nadpisy. I proto se v ní dobře čte - člověk může nalistovat náhodně či cíleně něco, co ho zrovna upoutalo nebo o čem si přečíst chce právě teď.
Zaujala mě kapitola věnovaná mužskému elementu ve školách a Biddulphův návrh sedmi kroků ke školní reformě.
Ale nejvíc se mi líbí, jak široce toto téma autor pojal, kolik nejrůznějších úhlů pohledu nabídl.
Takovéhle knihy jsou veskrze prospěšné.

1 06.04.2012

Tak tohle je výborný pohled z druhé strany.
Ovšem na mnoha místech je to čtení opravdu docela náročné.
Musela jsem se často pekelně soustředit :-)
Pár zajímavých citátů:
Staré knihy čtou jen intelektuálové, a ty jsme už dokonale zvládli; právě u nich je nejméně pravděpodobné, že by četbou knih zmoudřeli. (s. 75)
Občas si říkám, jestli vy, mladí ďáblové, nemáte pokušitelskou službu příliš dlouho – jestli vám nehrozí, že vás nakazí city a hodnoty těch lidí, mezi nimiž pracujete. Oni samozřejmě považují smrt za hlavní zlo a přežití za nejvyšší dobro – ale jen proto, že jsme je tomu naučili my. (s. 77)
Když lidé něco očekávají, začnou si brzy myslet, že na to mají právo. (s. 82)

13 05.04.2012

Tato kniha je na hranici odborného a populárně naučného textu. Je opravdu nabitá informacemi a opravdu se nedá číst na jeden zátah, i když ji na mnoha stránkách oživují příklady ze života (u jejichž čtení je člověku někdy dost smutně). Ovšem tomu, kdo je zaměřen na sebepoznání, může velmi vyhovět výborný sebeanalytický test, který je převzat z knihy Napoleona Hilla Myšlením k bohatství. Je pravda, že čtení podobných knih a používání uvedených nápovědí a technik může člověku život usnadnit. Ještě lepší je ovšem to, když absolvuje seminář, kde si tohle všechno může vyzkoušet v bezpečném prostředí.

Když jsem se dozvěděla, že v této knize se postupuje od minuty k minutě, trochu jsem se obávala výsledku. Ale nakonec to na mne udělalo dobrý dojem.
Líbilo se mi to. Oceňuji, jak šikovně a nenásilně tam autorka vpravila učené řeči a taky různá moudra o životě. Vnímavé předčitatelky (ať už matky nebo učitelky) z toho můžou udělat pěknou interaktivní záležitost, když se po každé otázce zastaví a nechají si od dětí povídat jejich verze a myšlenky. Mnohdy to může být velmi poučné (vedle toho, že to mnohdy může být taky příjemně úsměvné).
Nepřipadá mi, že by to bylo nějak příliš morbidní. A vůbec není od věci, že autorka opět volila krátké a úderné věty. Určitě se to pak může dobře číst i zatvrzelým odpůrcům čtení.
Rozhodně si nemyslím, že by to mělo být napínavé čtení jen pro kluky.

Nejdřív se mi nelíbily ilustrace, ale pak jsem viděla, že jsou stejně rozbité a rozházené – jako nitro třeťáka Filipa – a že se to k tomu příběhu dobře hodí.

Netradiční začínání odstavců jako představených řádků by mohlo usnadnit (a nejen dětem) hledání v textu.

A až bude chtít Albatros dát na trh druhé vydání, může se mě optat na těch pár (asi pět) chybiček v textu :-)

2 04.03.2012

O této knize jsem nejprve slyšela od Jonha Huntera, který na TEDu ve svém vystoupení popisuje, jak se svými čtvťáky hraje Hru na světový mír. Takhle bychom měli učit naše děti ve školách! Pokud se tu může uvést odkaz, píšu ho:
http://www.ted.com/talks/lang/cs/john_hunter_on_the_world_peace_game.html
Knihu samotnou jsem ještě nečetla, ale co nejdříve to udělám.

Tohle čtení vypadá zpočátku docela náročně, ale kdybychom se dokázali do toho ponořit, být ochotni ke změně svých navyklých komunikačních postupů, zdá se, že by se nám mohlo znatelně ulevit. Ovšem přiznat si pocity, to samo o sobě už je výhra! Když si vyzkoušíte, kolik znáte slov pro vyjádření pocitů (ať už kladných nebo nemilých - a těch nejspíš bude víc), bude s podivem, když překročíte dvacítku. Budete pak překvapeni, kolik jich sepsal autor (a i on možná na některý pozapomněl).
Ne že bych tak úplně se vším, co nabízí, souhlasila. Některá vyjádření bych asi pronesla jinak. Myslím si, že důkladnější školení v tomto ohledu poskytuje kniha Respektovat a být respektován. Není ovšem nad to, když člověk absolvuje kurz manželů Kopřivových! Vřele doporučuji. Výborné nejen pro rodiče s dětmi, ale i pro partnery a samozřejmě pro učitele a vychovatele, prostě pro lidi vůbec.

8 28.08.2011

Člověk tomu skoro nevěří! Ale jak čtu další a další díly, vidím, kolik je v tom pravdy a lásky.

9 13.02.2011

Vážení,
tahle kniha je opravdu náročné čtení. Prokousávala jsem se jí fakt hodně dlouho. Musím však uznat, že i když autorův způsob psaní vyžaduje od čtenáře maximální pozornost, je všechno, co píše, velmi zajímavé a opravdu máte o čem přemýšlet!

Měli by to číst rodiče i učitelé, ale především budoucí maminky a tatínkové, protože se všechny kapitoly úplně nejvíc týkají toho, čím vším - a to mnohdy velmi závažně - ovllivňujeme své děti.

Přestože jde o knihu s mnohdy složitými větnými konstrukcemi a se spoustou vědeckých termínů (které jsou docela pěkně a názorně vysvětleny), nemůžete si při čtení nevšimnout,
s jakou láskou v srdci to všechno autor píše. Z jeho psaní je znát, že má všechny ty jevy, které popisuje, věci i zvířata a pokusné osoby, ale hlavně maminky zkrátka rád.

Nevím, jestli sem autor někdy zavítá, ale moc by se mi to líbilo.
Hledala jsem způsob, jak bych mu položila jednu otázku, a byla jsem ráda, že jsem našla tyhle webovky. Tak to tady prostě zkusím:

Pane Koukolíku, na straně 35 (a dále) v kapitole MAMINKY SE DÍVAJÍ NA FOTOGRAFIE DĚTÍ popisujete jeden výzkum. Existuje stejný výzkum s maminkami, které své děti adoptovaly? A pokud ne, napadá vás, že by to možná mohl být dosti zajímavý výzkum? Možná by však otevíral ještě další oblast, o níž by mohla být napsána také hodně zajímavá kniha, že?

KamiBe

5 12.02.2011