Kanuska komentáře u knih

Šok, Wow, překvapení - nic takového mě při čtení nepotkalo. Pointu jsem odhadla hned při první záchodové příležitosti a další detaily to jen potvrzovaly. A jediné překvapení tak je, kolik čtenářů bylo překvapených.
Příběh má spíše pouze hororové prvky, které snesou i ti, kteří horory příliš nemusí. Kniha je velmi velmi čtivá, což mnozí určitě ocení.
Občas mě štvaly nelogičnosti - ať už v příběhu, nebo v chování postav, ale většina jde přejít. Jediná co stojí za zmínku je snad to, jak Mallory díky sprše na všechno přišla. To mi přijde jako velmi nevěrohodná scéna s kterou si autor příliš nepohrál.
Velké plus knihy jsou obrázky - doporučuji nelistovat předem a nechat se vždy překvapit.
Skryté obrázky měly u mě dvojí smůlu:
- příliš rychle jsem odhadla pointu
- před nimi jsem četla Smrt před úsvitem od McCammona, která byla nabitá příběhem a něčím co ve vás zůstane i dlouho po přečtení knihy. Ve srovnání tak nemůžu dát víc, než tři hvězdy.

3 22.05.2023

(SPOILER) Podle žánrového zařazení i anotace je jasné, že půjde o duchařinu jen na oko. Ovšem přímo thrillerem bych to nenazývala, ačkoliv chápu, že toto označení prodává.
Jelikož je jasné, že strašení je fantazií otce Maggie, tak.. no nějak jsem si ty duchařské scény neužila. Scéna s hady byla šikovným útokem na fobie čtenářů... ale mně přišla spíše dost přehnaná.
Podezřelých je dost, ale v jednu chvíli musí mít čtenář jasno a závěrečná wau scéna, pro někoho, kdo už má něco načteno, zase tak wau není.
Sem tam pokulhávala logika - např. Hana byla o rok starší než Maggie, přesto ve zpětném vyprávění popisuje situace jako by je zažila víc dospělá. Otcovo tvrzení, že netušil co se strhne po zveřejnění jejich "příběhu". A doteď nevím proč zatloukl tu almaru - ušlo mi někde, že věděl co se v ní skrývá?

1 23.04.2023

(SPOILER) Příběh začal velmi slibně a čtivě.Postupně se však překlopil do neskutečné nudy. Těšila jsem se na duchařský pomalý příběh, ale místo toho jsem se prokousávala hromadou nelogického chování postav.
Velmi často převracím oči u D.Coates, jejíž hrdinky a konce všech knih jsou stejné. Ale zlatá Darcy, která píše alespoň čtivě.
Tady to vypadalo, že po první třetině knihy došla autorce inspirace a začala plácat první co ji napadlo a atmosféra naprosto nulová. Příběhy postav byly těžko uvěřitelné a nedotažené.

Hattie v 18 či 19 letech bydlí sama. Dobře, a čím se vlastně živila? Do toho tvrdila, že v organizaci Pomocné ruce pomáhá už více než patnáct let - No, to začala brzy.

Sestry netouží po vztahu, přesto se najednou zamilují do jednoho muže - což je trochu zbytečná postava. Damien tvrdí, že potřebuje pomoc při práci s bezdomovci a Hattie pak vůbec není divné, že s ní mezi bezdomovce nešel ani jednou ale jezdí s ní na koni?

Sophie byla v blázinci na základě čeho? Pokud by ji tam šoupl manžel, tak dobře v té době, dejme tomu. Ale jen tak? Žádný soud? Bratr ji nemohl navštěvovat? Na základě čeho? Proč se nesnažil víc? Oni mu prostě řekli, že nemá nárok a on to přijal?

Sestry mají novinový článek a místo aby hned jely do ústavu tak jako nic? Já bych teda jela hned. A když už jely - Jude si přečetla jméno doktora na seznamu zaměstnanců. Kde si ho jako přečetla? Na netu v roce 65?
A proč se nešly zeptat do něch novin na podrobnosti. A proč se noviny nechytly toho, že v ústavu zemřel zaměstnanec a podezřelá z jeho vraždy utekla??

A kdo po ní pátral? zaměstnanci ústavu, nebo policie? Pokud policie - jak to, že se neobjevili u Jude, Hattie či Ruth?
Babička Ruth - tak o té jsem čekala víc. Rozhodně víc konfrontací s vnučkami, obzvláště s Hattie. Pohled z postavy Ruth mohl být zajímavý, ale zůstal nevyužit.

Hattie v rukách doktora. To jako fakt? On se chtěl zeptat jen co říká matka? A jak chtěl svůj čin obhájit? Vždyť Hattie nebyla pacientka.

Peter - zbytečná postava.
Po tom, čím si Sophie prošla, by asi sotva byla taková jak byla vykreslena - tohle bylo asi nejméně uvěřitelné.

Kniha obsahuje hromadu vaty - viz scéna s brokovnicí, která má přinutit čtenáře pokračovat ve čtení, ale mě teda spíš otrávila.

6 24.03.2023

(SPOILER) Romantické duše a milovnice naivní červené knihovny budou nadšeny - a nemyslím to nijak hanlivě, protože přesně ony jsou cílovky těchto knih.
Jelikož všichni víme jak končí knihy D.C. bylo čtení rádoby napínavých scén trochu nudné - když víte, že vás konec nepřekvapí, není důvod se o hlavní postavy bát. A konec nejenomže nepřekvapil, v knize vlastně nebylo žádné překvapení či nečekaný zvrat - To co bylo jasné od prvního dílu, přišlo. Jediné překvapení snad bylo jen ten dvojitý slaďák na konci.. a ten mě teda rozesmál. To jako fakt? Tím to teda fakt zabila - Proč zrovna tenhle jeden vyzáblý se změnil zpět na člověka? No, ale jak jsem psala - romantické duše budou uspokojeny a tak to je v pořádku.

1 19.03.2023

Bába Motyka a Šeptající dívka, dvě městské legendy, mají sice nízké hodnocení, mě však pohltily více než vysoce hodnocený Architekt temna. Proč? Nejsem si tak úplně jistá. Možná tam necítím tu správnou ucelenost - takový ten pocit, když na konci knihy do sebe zapadnou všechna kolečka, a ačkoliv nemáme všechny odpovědi, víme, že jsme dostali plný příběh. Ten mi tu chybí.
U postavy Joniho si ani po přečtení nejsem jistá, zda šlo o člověka, kterému diagnóza brání v běžném životě, nebo zda šlo prostě jen o notorického flákače, který ani na prahu třicítky neví co se sebou a nechá se podporovat otcem. Matilda - u té holky jsem taktéž nepochopila co vlastně chce od světa. Ahmed, bába s čoklem, která měla jen štěk a to bylo škoda, dědek s tajemstvím, Matka a její těžko zvladatelný syn, opravář v důchodu.
Starý dům měl skvělou atmosféru, ale přišla mi nevyužitá. Dům známe jen z pohledu Joniho - a to je škoda. Pohledy výše vyjmenovaných obyvatel, popřípadě i předchozího majitele bytu, by navodily větší temno. Jen dokreslení všech úhlů a temných koutů jejich životů i domu.
Vůbec jsem nepochopila co dům vlastně těm lidem dával, že v něm zůstávali. To, že konali jak konali chápu, ale nějak jsem si nepostřehla, zda dokázali odejít či ne.
Konec nebyl překvapení, a nějak mi nebylo líto Matildy. Postavy, které by si zasloužily pozornost byly z mého pohledu matka a Leevi.

1 06.03.2023

Vítejte v pekle je sbírka velmi rozmanitých povídek, které buď už někde vyšly, nebo jsou doplněním světa stvořeného v Propasti času a Inferium. Rozhodně není třeba tato díla znát - dost možná právě nalákají k přečtení knih.

V prvních dvou povídkách se seznámíte s Rónanem a věřte mi, určitě budete chtít víc. Chlápek starý pár stovek let a k tomu naprosto úžasné vyobrazení pekla vs. peklo, které se právě odehrávalo na povrchu země. Tak tomu nejde odolat a Inferium se dostalo v mém seznamu knih CHSP na první příčky.
V následujících povídkách se dostanete jak do kruté reality (Jsem v hajzlu! a Nemesis jsou mé top), tak do pohádky, kterou klidně můžete přečíst dětem.
V rámci Propasti času autor zabrousil do minulosti i budoucnosti. Ta budoucnost mě bavila více, ale milovníci a hlavně znalci historie budou spokojeni.

3 20.02.2023

(SPOILER) Knihu jsem si koupila, abych se díky ní něco naučila. Zda k tomu došlo… nejsem si jistá. Potenciál tu byl, ale…

začátek příběhu - slinktrain začal slibně. Jenže pak došlo na příchod, respektive přílet, Runy a tam to začalo drhnout. Začít od třičtvrtě knihy by mohlo být zajímavé, ale tady mi to nesedlo. Stejně tak smrt vedlejší postavy a odjezd ostatních dětí k příbuzným. Když Runa začala zpětně vyprávět neměla jsem potřebu se k těmto postavám nijak vázat - už jsem věděla, kdo přežije a kdo ne. Zajímalo by mě, nakolik probíhaly úvahy, zda tam tuto část dát, nebo ji nechat v časovém sledu. V mém případě trochu pokazila pocit z čtení - zjistit už na začátku do jaké chvíle budou všichni v pořádku či naopak.

Hromada cizích jmen, názvů - nevadilo to. Naopak Veronika má můj obdiv, že se jí chtěly názvy vymýšlet a hlavně je během psaní udržet. Jmen je sice hodně, ale během čtení není problém udržet přehled - zpětně bych však hodně tápala.

Vadilo mi, že vůbec netuším jak v knize plynul čas. Dva roky? Pět? Deset. Na konci je řeč o chlapci, který byl na počátku batole. Jenže chlapec je hodně široký pojem. Taky ubíjelo příliš časté - Jednou… Po čase… Za čas… Čtenář může jen soudit dle sebe, za jak dlouho se dospívající naučí jinou řeč písmem i slovem, jak dlouho si shraňovala zásoby do podzemí, aniž by se tam zkazily než dojde na akci. Kolik času tam vůbec strávila. Za jak dlouho se člověk naučí být skvělým opravářem vznášedla? Občas mi přišlo, že čas tam poskakoval lusknutím prstu.

A dál příběh provázela spousta nevyřešených či nevěrohodných informací. Pokud by příběh odsýpal jiným tempem asi bych si toho ani nevšímala ale tohle byly takové malé brzdičky, které nutily k zamyšlení.
- Runa přijde o všechno a je unesena i s dalšími dětmi. Nevím, jak dlouho ta jejich cesta trvala. Ale ona si prošla peklem, neuvěřitelným stresem, je to puberťačka - a začne hned cizím mladším dětem slibovat, že je všechny zachrání? (Uvěřitelnější by bylo, kdyby první týdny vůbec nekomunikovala a všechno jí bylo jedno - a až časem se rozhodla děti najít.)
Dostanou se doslova na trh s otroky a ona hned začne dělat oči na kluka generála? A co víc, on s jeho výchovou jí to zblazjne? Nehledě, že ona by se do toho domu dostala tak jako tak - a o to víc mohlo být prostoru od počáteční oboustranné nenávisti až k přátelství.
- Runa si volně běhá po celém domě? Tvrdí, že má na starost kuchyni a jeden pokoj a je tam hned hotová? V kuchyni je hned hotová? Vždyť tam měli často nějakou společnost a jíst museli určitě i jiní služebníci, kteří tam ovšem jako by nebyli. Působilo to, že v domě u muže, který byl někdo, se Runa ploužila po chodbách zcela osamocena. A když už nechali Runu běhat po domě, aby se mohla setkávat s Athorem - to nikoho nenapadlo zamknout si pracovnu?
- opět časová otázka - jak dlouho musela Runě vydržet ta její maska? Evidentně několik let aniž došlo k nějakému poškození, nebo aby prováděla nějakou speciální údržbu.
- Nikde v knize to tuším nebylo, ale jak Runa vlastně vypadala, že ji neustále považovali za chlapce?
- Žábry - tak ty vypadaly slibně. Čekala jsem, že budou mít nějakou důležitou roli. Např. že Athor díky nim zachrání topící se Runu, ale na nic takového nepřišlo. Popravně jsem vůbec nepochopila jejich smysl. Měly být jen spouštěčem? Lidé se arhenů stranili a nenáviděli je kvůli žábrám? Pochopila jsem, že arhenové je už vlastně ani neměli, nebo měli jen za určitých okolností ale na praktické využití v přítomnosti nedošlo. A kvůli tomu taková nenávist? Holé tělo, či jiná barva kůže, vlasů, očí.. nevadilo a žábry jo?
- pointa příběhu je skvělá.. jen je děravá a nedotažená. Kdo stvořil zařízení s kamenem Rii? Budoucnost jen pro Arheny? Proč jen pro ně? To ale znamenalo, že si museli vydobýt jen přesně danou část území. A proč pohonem měla být zrovna taková ingredience? Stalo se snad už něco takového v minulosti? Tyto všechny informace, které se čtenáři nedostanou mohly být zabaleny v úžasné legendě, která by byla asi lepší než vracení zpět o generace.
- příběhy osmi, nebo spíše jen malé úryvky z jejich životů, mi přišly zbytečné. Raději bych příběh toho, kdo stvořil ten přístroj a jakou roli v tom hrály žábry.
Stejně tak bych raději volnější tempo. Knihy mohly být klidně i dvě - první by se odehrávala v domě Hratona a druhá mohla pojmout zbytek. Bylo by zábavnější sledovat Runu jak se musí poprat s vlastní nenávisti vůči rase, která ji zabila rodiče a současně se učit jejich řeč, zvyky, jíst jejich jídlo, nenávidět a milovat se s Athorem. Postupně zjišťovat, že jeho city k ní jsou jiné než ona cítí k němu. Její noční výlety. Hledání dětí a zjištění jak se s nimi zachází. Tohle mohl klidně nějak pro Runu dělat Athor - ze své pozice si určitě mohl dovolit spoustu věcí. Její život alá mechanik - jak se postupně všechno naučila, co stihla pokazi, aniž by ji vyhodili a co se jí naopak velmi dobře dařilo… Mohlo tam být tolik situací, které by příběhu dodávaly šťávu a autenticitu… jenže vždy došlo na lusknutí prstu a šup muselo se jinam.
Popravdě jsem od knihy čekala víc, ale třeba jsem jen hodně zmlsaná a mám vysoké nároky.

11 13.02.2023

400 stran čekání na den D. Na velkou událost, která je nám v knize předkládána. Událost, která nepřišla... ačkoliv přišla, ale až na výjimky o ní nikdo neví a dlouho vědět nebude.
Příběh je zbytečně natahován a obsahuje hodně vaty. Mistr napětí začíná dobře, ale brzy mu dochází dech. Okolo strany padesát čtenář ví jakým směrem se bude příběh vyvíjet a nedojde k absolutně žádnému překvapení. Tedy, překvapení bylo, že záporák č.1 a spouštěč celé situace, kterému prvních cca 200 stran vidíme často do hlavy, začne z příběhu mizet a někdy od strany 270 už je to jen hodně vedlejší postava a čtenář si lehce domyslí, kde a kdy se na konci knihy objeví.
Od Koontze mám načteno cca 30 knih a tohle bylo velké zklamání. Chápu, že autor je zřejmě velký milovník zlatých retrívrů a vytvoření jakéhosi Mystéria, které vylepší svět, ho asi baví... ale v tomto příběhu to působí jako hodně naivní utopie, která není Koontzovi hodna. Chlapec autista, který nikdy nemluvil, a má své rituály se lusknutím prstu stane díky zvláštnímu psovi obyčejným dítětem. Najednou mluví a komunikuje jako každé zdravé dítě?? Pohádka, která se nehodí pro tento typ knih. Věřím však, že milovníci retrívrů a jiní pejskaři dají možná plný počet.

1 11.02.2023

Čekala jsem pomalý táhnoucí se děj a ponurou duchařskou atmosféru 19. a 17. století. A přesně to jsem dostala.
Vypadalo to, že půjde spíše o styl D.Coates či J. McMahon, ale kniha je pro mě o třídu lepší.
Není to typická duchařina s duchy, přízraky, či démony. Děs přináší samotné místo, pověst o tom, že Bainbridge je prokletý, a proto v něm nechce pracovat nikdo z nejbližší vesnice. A pak tu jsou ti společníci… Nejprve je jen jeden, tedy jedna figurína, ale pak se objeví druhá… A obyvatelé domu často společníky nachází jinde, než byli ponecháni.
Od prvních stran víme jak špatně na tom hlavní hrdinka Elsie je - němá, popálená a v blázinci. K přítomnosti se přidají další dvě časové linky. Jedna sděluje co se Elsie stalo. Druhá je deníkovým zápisem Annie z roku 1635.
Trochu matoucí je, že byť Elsie postupně “vypráví” svůj příběh, píše ho v er formě. Takže, ačkoliv to působí jako oko vypravěče, jde o pohled Elsie, který může a nemusí být zkreslený - to je zřejmě na čtenáři.
Příběhem prostupují hlavně ženské postavy, které to nemají ve svém postavení zrovna jednoduché. Vdova Elsie, která je na sídlo Bainbridge spíše “odklizena”, Sára, která ač patří do rodiny Bainbridgů, nevlastní nic a je jen trpěnou příbuznou, hospodyně a služebné Helen s Mabel, pro které je panství jediným domovem. Annie a její postižená dcera.
Konec knihy je předvídatelný a ten kdo četl pozorně nemůže být překvapen.
Zůstalo i pár otázek a drobných nedomyšlených nelogičností. Přesto Záhada panství Bainbridge patří k těm lepším něžným horůrkům, které jsem za poslední rok četla.

Spoiler:
např. co byl ztracený obchodník zač? Prodal společníky cíleně, nebo šlo o náhodu? Vzhledem k jeho zmizení… byli společníci zvláštní ještě před tou “akcí” nebo až po tom? Lidé žijící v 17.století nepoznali velmi typické byliny? Annie o sobě tvrdí, že disponuje šestým smyslem, ale když ho potřebuje - a ne jednou, tak intuice najednou spí. Co ten stolek v blázinci?

2 01.02.2023