Kanuska
přečtené 71
Osiřelo dítě
2024,
Daniela Mičanová
Jedenáct povídek s nádechem tajemna až hororu z prostředí venkova. Některé se odehrávají v přítomnosti, jiné v nedávné či vzdálenější minulosti, a čtenář má tak před sebou zajímavou paletu skvělých příběhů. Tak jako to bývá u každé povídkové sbírky, některá povídka se líbila víc, jiná míň, a některá úplně nejvíc... ale v celku jde o skvělou záležitost, a Osiřelo dítě je dalším důkazem toho, že český autor umí horor i mysterióznost, a ani se nemusí dívat za humna k sousedům :) Za mě byly skvělé povídky Šest neděl, Sirotek - K.Surmanové zkrátka horor jde, Kousáček - z toho mi bylo obzvlášť smutno. (Ten kdo chce, třeba jen ušima ochutnat kousek ze sbírky, Kousáček se nachází v sekci hororové povídky v aplikaci Můj rozhlas) Kromě hororu a až baladického smutku se ve sbírce nalézají i vtipnější kousky. Kletba Doroty Kaprálové vyznívá až Švadrlíkovsky - a nebyla pro mě novinkou, již před nějakou dobou jsem ji slyšela v rozhlase v úžasném podání Norberta Lichého - pokud je ještě v archivu k poslechu, doporučuji.... celý text
Zkazky z Nefritové knihy
2024,
Eliška Drongová
hodnocení: 75% Útlá knížka nacpaná povídkami. Některé jsou hodně kraťoučké… až mě mrzí, že jim nebylo věnováno více prostoru. Příběhy jsou různorodé, odehrávající se v různých časech - Začneme v obyčejné hospůdce, která otevře hranice nekonečna. Ponoříme se do hlubiny, a přesvědčíme se, že kočičí mámy jsou opravdu… záludné Potkáme se s bludičkami a zahrajeme na schovávanou s tučňáky. Mě nejvíce zaujaly povídky: Prázdniny, Tehdy na táboře a Vypaření. Kdyby tyto povídky byly ještě o něco delší… rozhodně bych dala plný počet. Jelikož mám raději delší útvary, než mikropovídky, připadala jsem si občas ochuzená… Prostě jsem měla málo Zkazky z Nefritové knihy jsou ideální čtení pro sychravé nevlídné dny… A já se už těším na další hororové kousky z nakladatelství Golden dog... celý text
Ve spárech múzy
2024,
Tomáš Marton
Tomáš Marton - Ve spárech múzy. 85% Ačkoliv mám raději delší povídkové útvary, u Tomáše mě dostala kraťoučká povídka Vlákna. U té jsem tušila jak skončí a přesto mě pointa polechtala přesně na tom místě, kde má horůrek zasáhnout. Za mě nejlepší povídky: Díry - jak je někde parta dětí, která se nachomýtne k něčemu děsáckému, tak jsem spokojená. Dopisy ze severu, Zrcadla, Kluk mají přesně ten konec a atmosféru, která je mému srdci blízká. Apartmá v sedmém - scifi, které rozhodně pobaví. Nejdelší povídka Písečná bouře je skvělá (asi jako jediná se odehrává nejen mimo ČR, ale rovnou i mimo Zemi). A přiznám se, že jsem u ní očekávala trochu jiný konec… ale kam by autor přišel, kdyby se měl zavděčit všem čtenářům. Sbírka čtrnácti povídek mi udělala radost - českých hororových autorů se prostě nemůžu nabažit, a doufám, že Tomáš nezůstane jen u povídek... celý text
Žoldnéři fantasie: Nová krev
2024,
Michael Bronec
Žoldnéři obsahují vítězné fantasy povídky literární soutěže, kterou už léta pořádá nakladatelství Straky na vrbě. Moje maličkost se v minulém ročníku vyškrábala na šesté místo s povídkou Dálnice. Nehodlám tu ale vychvalovat své dílo, nýbrž ostatní spoluautory. Žoldnéři fantasie jsou malým vzorkem a ukázkou jak rozmanití v tomto žánru umíme být. Za mě úplně nej bylo Malý pojednání o pravidlech chovu holubů - v celé povídce je vlastně jen špetka ze světa fantazie, ale v celkovém pohledu jde o naprostou pecku. Protože jak často se stane, že se u fantasy skutečně od srdce zasmějete a ne jednou? A úsměv vyloudili i Úhlavní přátelé a Legenda. Velkou radost jsem měla z Muškaře od Štěpána Tůmy, kterou jsem kdysi betovala (a nezapomněla na ni, což se mi u povídek často děje - nejednou zapomenu, i o čem je vlastní výtvor ). Povídka se tenkrát jmenovala jinak a protože s autorem nejsem v kontaktu - dodatečně gratuluji k umístění. Vítězná povídka Inkoust a šupiny byla skvělá - je vidět, že autorka vybudovala vlastní svět... a doufám, že jednou dojde třeba i na celou knihu. Povídky, ač jsou často předvídatelné, nebo se tváří jako součást většího universa, bavily jedna za druhou. Některé jsou lehce hororové, jiné zábavné a odlehčené, a občas si nějaká sebou táhne smutek a beznaděj… Nevěříte? Zkuste.... celý text
Město v mlze
2023,
Jaroslav Konáš
Skvěle budovaná atmosféra. Čtenář má první strany pocit, že hlavní postava cestovala časem na začátek devadesátek. Město ponořené v mlze, rádio s jednou vysílající stanicí, žádný signál, a Pán lesa, o kterém netušíme, zda je skutečný či jen výplodem fanatických uctívačů. Příběh se čte lehce a chybělo vlastně jen málo, abych dala vyšší hodnocení. V knize je příliš mnoho prvků a postav, které buď měly být víc rozvinuty, nebo vyškrtnuty. Na konci zbylo příliš mnoho nezodpovězených otázek. Autor nahazuje udičky, ze kterých však nic není... takže z očekávání je zklamání, že šlo o slepou uličku. Např. Robin - škoda, že neměl vůbec chuť v počátku svého života v Rozklavě chodit na procházky - stará část, sanatorium... Atmosféra k tomu tolik vybízela... a on nic, lenoch. Jan Liška - čekala jsem, že socha bude hrát nějakou větší roli. Hudební klub - tady jsem doufala v nějakou zásadní scénu, popravdě jsem vůbec nečekala, že tam fakt budou hrát kapely :D Slunovrat - šeptání do řeky - Když už to bylo zmíněno, čekala jsem, že si Robin třeba rád něco zašeptá a že slunovrat bude významná chvíle. Vánoce - smutné, že Robin měsíce žádnému příbuznému či příteli nechyběl. V.Cubanti - všechno okolo této postavy působilo tak nějak neuvěřitelně a příliš na sílu našroubované do příběhu, pokud to tedy nejsou otevřená dvířka do jiného příběhu. Ale po této postavě zůstaly jen otázky. Hodně otázek. Hraběnka - naprosto nevyužitá postava, což je škoda, protože má potenciál na vlastní velký příběh. Takhle byla její účast jen velmi okrajová a kdyby na to přišlo, příběh by fungoval i bez ní. Sanatorium - opět, buď mělo mít více pozornosti od začátku, nebo jde o zbytečnou odbočku a příběh by se bez toho obešel. A kdo si všimnul, že Robin přijel v pondělí a o pár hodin později byla středa? :D... celý text
Ignis fatuus
2024,
Petra Klabouchová
Šumavská pohádka pro dospělé, složená (nejen) z místních povídaček a pověstí, šmrncnutá socialismem. Drsná, občas děsivá a smutná - Příběh vykresluje hlavně lidskou povahu a to, že největší zlo se často ukrývá v lidech a někdy vyleze ven. Sedmičlenná výprava, zima, les, všudypřítomné bahno, neidentifikovatelná světýlka, dezorientace, strach, panika a černá šmouha na duši téměř všech zúčastněných Během čtení si nelze nevzpomenout na Trhlinu od Kariky, která je však psána úplně jiným stylem a má i jiný spád. Pokud zde však byla inspirace, tak autorka příběh o tajemných světlech rozhodně posunula o stupínek výš. Text je psán jak ich formě tak er formě - je tak jasné, kdo je hlavní postava, která uceluje celý příběh. Prokládání zápisky z vyšetřování je zajímavá forma jak nerušivě nahlédnout do pověstí či starších událostí. Jen na konci mi zůstalo neznámé - kdo a jak skupinu pozoroval, že dokázali určit přesný čas úmrtí. A trochu mi bylo líto, že v příběhu nedostal větší prostor Hadí velitel a Pavlínka. V epilogu se z úst autorky dovídáme, že tanec s mrtvými je skutečným příběhem. Ten je omílán i v mnoha novinových článcích - stačí gůglit. A není tak problém najít odkaz na badatele.net kde je tento příběh vyvrácen a doložen dokumentem, že likvidaci hrobky provedli referent ONV a zaměstnanci STK. - To jen tak na objasnění, že ani v doslovu nelze všemu věřit :)... celý text
Tři Sekery
2024,
Kateřina Surmanová
Tři Sekery jsem si užila, ale Šepot z lesa je stále můj top. Nevadilo mi divoké skákání v čase - jen jsem se vždy musela na začátku kapitoly ujistit, že vím, Kdy jsem. Příběh je skvělý, ale na můj vkus v určitém zlomu překombinovaný, takže si dovolím pár výhrad. První část knihy v celkovém pohledu působí trochu zdlouhavě a zbytečně - Mě však bavila a v podstatě, kdyby kniha byla jen o Michalovi jeho rodině a přízracích lepících se na děti - bylo by to skvělé, protože tato část mi přijde ošizena. Stejně jako mohla být samostatná kniha jen o Polákovi. Dohromady jde o změť informací a malých příběhů, které neměly příliš šanci rozkvést. Nepochopila jsem sílu, která udělala z přízraku poslušného služebníčka (jejich podstata působila trošku nedomyšleně). A přiznám se, že knězovo pozdější počínání mi nepřišlo tolik věrohodné… jako v první části, kde pomáhal dětem - a fakt je škoda, že tato linka byla utnuta a víc se v ní nepokračovalo (pokud nepočítám Lenku) V příběhu jsem zachytila, že Leona má syna, který odešel v 16 letech z domu. V knize jsem už nepostřehla jak dlouho je pryč, ale to by znamenalo, že se musel narodit nejpozději v roce 2005 - o čemž není v knize zmínka - jsou prázdniny a Leona očividně těhotná není. Objevení se postav z předchozích knih je fajn, ale v podstatě, kdyby tam nebyly ničemu by to nevadilo, ony samotné se jen objeví, ale děj neposouvají. Linka s Otýlií mi přišla úplně zbytečná - kdyby dotyčná měla aspoň potomky, ale takhle to působí už naroubované na sílu, ačkoliv autorce neupírám kreativitu, se kterou celý příběh kombinovala. Jsem však zastáncem, že někdy je méně více… a tady se doslova tloukly dva příběhy. U Poláka je např. zmínka, že za druhé svět.války řídil nákladní auta a bojoval na české straně - jen by mě zajímalo kde (Evropa, Afrika? Partyzán asi nebyl :D ) a jak moc si to zabíjení jeho povaha užívala. Toto, docela zásadní období bylo smeteno dvěma větami, což je škoda. Příběh není čistě hororový, a jako thriller taky nepůsobí. Spíše jde o pomalý mysteriózní román s prvky hororu. Autorka se drží květnaté češtiny a různých přirovnání - což je skvělé, je opravdu vidět, že v tomto ohledu umí, ale byly části, kde příběh volal po trošku rychlejším spádu, což tento styl psaní brzdí a může některé čtenáře nudit a nutit k odložení. I přes výhrady, skvělé počtení a nebýt úžasného šepotu dala bych o hvězdu víc.... celý text
Druhý dech
2024,
Daniel Krásný
Budu za vyvrhele, protože se vydám proti proudu nadšenců. Nalákala mě obálka a anotace. Převážně její poslední věta. Netušila jsem, zda půjde o duchařinu, slasher, nebo mysterióznost, ale šíleně jsem těšila. Bohužel jsem nedostala ani jedno. Už v anotaci se dovíme, že Adolf trpí odchodem manželky a pak si to prvních šedesát stran sjíždíme. Doufala jsem, že takto dlouhý rozjezd a rozpitvávání začátku, šťastného středu a hořkého konce vztahu bude mít nějaký důvod. Jestli později v knize byl, nenašla jsem ho. Už příjezd do hotelu byl slibný – a tady začíná první slepá ulička, kterých autor vytvořil hned několik. Šmírák, parohy, rudý rybník, příběh mladé dívky, oběšenec, mlýn, hroby, ptáci… to všechno byly uličky, které nikam nevedly, jen navnadily. Šlo o prázdné přísliby jako… inu z reklamky. Přitom všechny měly potenciál, ale ani jeden z nich se neuskutečnil a ani neposunul příběh dál. Velký potenciál měly i ostatní postavy. Složení týmů bylo propracované stejně jako jejich postavy. A i ty zůstaly nevyužity, což je škoda. Vedlejší postavy vůbec neposouvají děj a jsou jen precizními kulisami – ovšem příběh by fungoval i bez nich, což je škoda. Adolf a Julie mi přišli se svými bebíčky poněkud povrchní. Jen Švejka a jeho bolest, která jej stále držela, jsem chápala. Kniha je skvělou vztahovkou, ale nulovým hororem - nebylo čeho se bát, nic mi nezalezlo pod kůži. I přes to, že mě příběh naprosto minul, vidím propracovanost a vymazlenost každé věty, stejně jako rozhled autora. Je vidět, že v tomto prostředí je doma. Když přišlo první přirovnání něčeho k něčemu a první odkazy na kde co, užívala jsem si to. Miluju Vetřelce, takže u Ripleyové jsem slintala blahem. Jenže s tímto kořením se musí opatrně a autor to tedy sakra okořenil. Od poloviny knihy mě odkazy začínaly ubíjet. Přitom autor uměl vykreslit, jak se kdo cítí, nebo jak vypadá. Nepotřeboval k tomu prostředníky. Nehledě, že během čtení jsem nabyla pocitu, že autor chce čtenáře tvarovat vlastním vkusem a já nemám ráda, když mi někdo něco vnucuje - inu, reklamka. Posledních dvacet stran bylo v duchu rychlého sešupu a pointa je naprosto úžasná - té dávám plný počet. V celkovém shrnutí na mě ale příběh nefungoval. Probírání vztahu Adolf Johana mě nebavilo, všechny podstatné informace byly sděleny na začátku a zbytek byl pro mě vatou a dlouhou předehrou. Zkrátit prvních šedesát stran na deset, příběh by měl úplně jiný spád. Zbožňuji S.Kinga a ten, když slíbí strašáka tak ho i dodá – toto mi v příběhu chybělo. Podotýkám, že šlo o mé úplně první setkání s tímto českých autorem a pokud ještě někdy něco vydá, budu alespoň vědět, do čeho jdu.... celý text
Dokonalé městečko
2024,
Kateřina Karolová
Čtivě napsáno, nápad úžasný, ale trošku pokulhává logika a na konci zůstává hodně otázek. U knihy K.K. už jsem zvyklá, že konec je hodně ve stylu domysli si sám, ale tohle mi nesedlo. Hrdinku jsem viděla jako příliš nesympatickou - Na konci jsem si vlastně řekla: "No konečně jsi k něčemu byla." Což asi nebyl přímo záměr. U předchozích příběhů se drželo takové lehce duchařsky-mysteriozní tajemno, ale tady mi to chybělo. Spiknutí lidí mě až tolik nebere a chyběla tu špetička něčeho wau. Městečko mi taky příliš nesedělo svojí rozlohou do ČR - tento aspekt nebyl příliš uvěřitelný. Otázky po přečtení - Kdo byli ti oni? Kolik je ta sranda ročně stojí? Jak maskují zásobování? Asi bych víc čekala, že si tam tu zdravou stravu budou pěstovat sami. Lidé mohou vyjet ven kdykoliv - jak utají před příbuznými, kde žijí? Mají tam školu školku - mimo náš systém? Nepochopila jsem z jakého důvodů měla mít Ema přítele, když se zřejmě očekávalo, že... spoiler. Kolik lidí tam žilo? A postupně vyvstávaly další otázky jako - proč by měly ženy každý den běhat spolu? Proč jsou všechny domy stejné. A nemá absolutní absence nebezpečí i negativní důsledky v sociálním vývoji? A kdo byl sakra ten muž s cedulí? Já na něj čekala celou knihu, která by rozhodně zasloužila více stran.... celý text
Láska, smrt a všechno zlý
2024,
Martin Paytok
Starý dům, pochmurná minulost zakladatelů rodu Havranů, hromada příbuzných, kteří se zrovna dvakrát nemusí a sněhová vánice, která je odřízne od světa. Parádní atmosféra a příbuzní, které byste krouhli i kdyby se v domě nedělo něco divného… Postav je tam jako na orloji a všechna čest, že se v nich autor neztratil a každé dal něco autentického. V rozlišení pomůže ilustrace na předsádce - v té přední i zadní se nachází rodokmen. Doporučuji dát bacha na tu zadní - z ní se i omylem dozvíte, kdo z rodiny Havranů to odnese. Stejně tak - ti, co mají rádi překvapení - Nelistujte v knize. Jsou tam sice pěkné ilustrace, ale taky spoilerové. Příběh uvězněné rodiny, která má potíže zůstat u jednoho stolu, natož v jedné místnosti, mě bavil. Občas jsem se sice ztrácela a netušila v čí jsem hlavě, ale děj odsýpal a popoháněl vpřed. Postavy byly uvěřitelné - komorník nechutný (obzvláště v jedné chvíli), sedmnáctiletá Agáta na zabití, Láďa chytrý jak rádio, Laura s tchyní na nože, Matylda dobrák a stále hulící jeptiška Ráchel bavila. U jedné postavy mi je líto, že se nezdržela déle a její potenciál nebyl plně využit. Rozuzlení “problému" překvapilo - to tak čtenář přemýšlí čím teda asi… a kdo… a puf, mlčím. Jediné, co mě u čtení brzdilo byl jakýsi blíže neurčený bezčas. Příběh se zřejmě odehrává v přítomnosti, ale absence mobilních telefonů, hlavně u dětí byla nezvyklá. Takže polovinu knihy jsem špekulovala, kdy se to sakra děje, že tam chybí dnešní vymoženosti. A rozhodně nejde o čistou detektivku či krimi, ale horor.... celý text
