Kanuska komentáře u knih

Tato kniha následovala po Smrti před úsvitem a napsal jsem ji víceméně v temném zoufalství.
Autor si v předmluvě stýská nad tím, že Odejít na jih napsal jen proto, že měl ve smlouvě dvě knihy. Mluví o tom, že té předchozí a dle něj doposud nejlepší, co kdy napsal, se dostalo nulové propagace (něco na tom bude, protože kdyby někdo tenkrát Smrti před úsvitem více věřil, mohli jsme se jí u nás dočkat dříve, než za třicet let od vydání).
Autor taky vzdychá nad pevným zaškatulkováním v žánru hororu, kdy nakladatel jiný typ příběhu odmítal a od milovníků hororu mu bylo vyčítáno málo krve i napodobování S.Kinga. Jeho frustraci plně chápu, a jsem ráda, že našel svou cestu byť se musel na deset let odmlčet.

Odejít na jih začíná příběhem Dana Lamberta, veterána z Vietnamu, kterému chce banka sebrat auto. To on ale nutně potřebuje, aby nespadl z okraje naděje do bezbřehé beznaděje. Dojde k potyčce a pak… už je Dan na útěku. V patách má velmi svérázné lovce odměn, a v bažinách smůly tak dojde i na trochu humoru.
Čtenář se postupně prokousává nejen do hloubky duše uprchlíka, ale i jeho lovců Flinta a Pelvise. A někde za první třetinou knihy se ke třem zoufalcům přidá i Arden, dívka, pro kterou je cesta na jih jedinou nadějí.
Všechny čtyři postavy mají svá trápení a bolest - Zatímco u Arden je její soužení vidět na první pohled, muži to své maskují.
Nejde o horor, ale příběh vás zavede do temných koutů lidské duše a beznaděje… což je občas děsivější než klaun v kanále, který otravuje jednou za tři dekády

Odejít na jih je přesně tím příběhem, který vás nutí otáčet na další a další stranu. Stejně jako u Smrti před úsvitem vyniká autorův precizní vypravěčský styl, který nenudí, nezdržuje a hořce hladí na duši.
U Roberta McCammona i s druhou knihou cítím, že nepíše na efekt a cíleně, ale srdcem. Možná i kousek sebe promítl do Pelvise Eisleyho, když jej skrze jinou postavu nabádal, aby se vykašlal na Elvise a sladký dřevo a byl sám sebou… Musím říct, že mu to rozhodně jde a já se těším na další knihy od ně. Doufám, že Fobos bude v překladech pokračovat.

1 13.11.2024

Žoldnéři obsahují vítězné fantasy povídky literární soutěže, kterou už léta pořádá nakladatelství Straky na vrbě.

Moje maličkost se v minulém ročníku vyškrábala na šesté místo s povídkou Dálnice. Nehodlám tu ale vychvalovat své dílo, nýbrž ostatní spoluautory.

Žoldnéři fantasie jsou malým vzorkem a ukázkou jak rozmanití v tomto žánru umíme být.
Za mě úplně nej bylo Malý pojednání o pravidlech chovu holubů - v celé povídce je vlastně jen špetka ze světa fantazie, ale v celkovém pohledu jde o naprostou pecku. Protože jak často se stane, že se u fantasy skutečně od srdce zasmějete a ne jednou?
A úsměv vyloudili i Úhlavní přátelé a Legenda.
Velkou radost jsem měla z Muškaře od Štěpána Tůmy, kterou jsem kdysi betovala (a nezapomněla na ni, což se mi u povídek často děje - nejednou zapomenu, i o čem je vlastní výtvor ). Povídka se tenkrát jmenovala jinak a protože s autorem nejsem v kontaktu - dodatečně gratuluji k umístění.
Vítězná povídka Inkoust a šupiny byla skvělá - je vidět, že autorka vybudovala vlastní svět... a doufám, že jednou dojde třeba i na celou knihu.
Povídky, ač jsou často předvídatelné, nebo se tváří jako součást většího universa, bavily jedna za druhou. Některé jsou lehce hororové, jiné zábavné a odlehčené, a občas si nějaká sebou táhne smutek a beznaděj… Nevěříte? Zkuste.

1 09.11.2024

Tomáš Marton - Ve spárech múzy.
85%
Ačkoliv mám raději delší povídkové útvary, u Tomáše mě dostala kraťoučká povídka Vlákna. U té jsem tušila jak skončí a přesto mě pointa polechtala přesně na tom místě, kde má horůrek zasáhnout.
Za mě nejlepší povídky: Díry - jak je někde parta dětí, která se nachomýtne k něčemu děsáckému, tak jsem spokojená. Dopisy ze severu, Zrcadla, Kluk mají přesně ten konec a atmosféru, která je mému srdci blízká. Apartmá v sedmém - scifi, které rozhodně pobaví.
Nejdelší povídka Písečná bouře je skvělá (asi jako jediná se odehrává nejen mimo ČR, ale rovnou i mimo Zemi). A přiznám se, že jsem u ní očekávala trochu jiný konec… ale kam by autor přišel, kdyby se měl zavděčit všem čtenářům.
Sbírka čtrnácti povídek mi udělala radost - českých hororových autorů se prostě nemůžu nabažit, a doufám, že Tomáš nezůstane jen u povídek

4 09.11.2024

hodnocení: 75%
Útlá knížka nacpaná povídkami. Některé jsou hodně kraťoučké… až mě mrzí, že jim nebylo věnováno více prostoru.
Příběhy jsou různorodé, odehrávající se v různých časech - Začneme v obyčejné hospůdce, která otevře hranice nekonečna. Ponoříme se do hlubiny, a přesvědčíme se, že kočičí mámy jsou opravdu… záludné Potkáme se s bludičkami a zahrajeme na schovávanou s tučňáky.
Mě nejvíce zaujaly povídky: Prázdniny, Tehdy na táboře a Vypaření. Kdyby tyto povídky byly ještě o něco delší… rozhodně bych dala plný počet. Jelikož mám raději delší útvary, než mikropovídky, připadala jsem si občas ochuzená… Prostě jsem měla málo
Zkazky z Nefritové knihy jsou ideální čtení pro sychravé nevlídné dny… A já se už těším na další hororové kousky z nakladatelství Golden dog

2 16.10.2024

(SPOILER) Šumavská pohádka pro dospělé, složená (nejen) z místních povídaček a pověstí, šmrncnutá socialismem. Drsná, občas děsivá a smutná - Příběh vykresluje hlavně lidskou povahu a to, že největší zlo se často ukrývá v lidech a někdy vyleze ven.
Sedmičlenná výprava, zima, les, všudypřítomné bahno, neidentifikovatelná světýlka, dezorientace, strach, panika a černá šmouha na duši téměř všech zúčastněných
Během čtení si nelze nevzpomenout na Trhlinu od Kariky, která je však psána úplně jiným stylem a má i jiný spád. Pokud zde však byla inspirace, tak autorka příběh o tajemných světlech rozhodně posunula o stupínek výš.

Text je psán jak ich formě tak er formě - je tak jasné, kdo je hlavní postava, která uceluje celý příběh. Prokládání zápisky z vyšetřování je zajímavá forma jak nerušivě nahlédnout do pověstí či starších událostí. Jen na konci mi zůstalo neznámé - kdo a jak skupinu pozoroval, že dokázali určit přesný čas úmrtí. A trochu mi bylo líto, že v příběhu nedostal větší prostor Hadí velitel a Pavlínka.

V epilogu se z úst autorky dovídáme, že tanec s mrtvými je skutečným příběhem. Ten je omílán i v mnoha novinových článcích - stačí gůglit. A není tak problém najít odkaz na badatele.net kde je tento příběh vyvrácen a doložen dokumentem, že likvidaci hrobky provedli referent ONV a zaměstnanci STK. - To jen tak na objasnění, že ani v doslovu nelze všemu věřit :)

4 03.09.2024

(SPOILER) Tři Sekery jsem si užila, ale Šepot z lesa je stále můj top.
Nevadilo mi divoké skákání v čase - jen jsem se vždy musela na začátku kapitoly ujistit, že vím, Kdy jsem.
Příběh je skvělý, ale na můj vkus v určitém zlomu překombinovaný, takže si dovolím pár výhrad.
První část knihy v celkovém pohledu působí trochu zdlouhavě a zbytečně - Mě však bavila a v podstatě, kdyby kniha byla jen o Michalovi jeho rodině a přízracích lepících se na děti - bylo by to skvělé, protože tato část mi přijde ošizena. Stejně jako mohla být samostatná kniha jen o Polákovi. Dohromady jde o změť informací a malých příběhů, které neměly příliš šanci rozkvést.
Nepochopila jsem sílu, která udělala z přízraku poslušného služebníčka (jejich podstata působila trošku nedomyšleně). A přiznám se, že knězovo pozdější počínání mi nepřišlo tolik věrohodné… jako v první části, kde pomáhal dětem - a fakt je škoda, že tato linka byla utnuta a víc se v ní nepokračovalo (pokud nepočítám Lenku)

V příběhu jsem zachytila, že Leona má syna, který odešel v 16 letech z domu. V knize jsem už nepostřehla jak dlouho je pryč, ale to by znamenalo, že se musel narodit nejpozději v roce 2005 - o čemž není v knize zmínka - jsou prázdniny a Leona očividně těhotná není.
Objevení se postav z předchozích knih je fajn, ale v podstatě, kdyby tam nebyly ničemu by to nevadilo, ony samotné se jen objeví, ale děj neposouvají.
Linka s Otýlií mi přišla úplně zbytečná - kdyby dotyčná měla aspoň potomky, ale takhle to působí už naroubované na sílu, ačkoliv autorce neupírám kreativitu, se kterou celý příběh kombinovala. Jsem však zastáncem, že někdy je méně více… a tady se doslova tloukly dva příběhy. U Poláka je např. zmínka, že za druhé svět.války řídil nákladní auta a bojoval na české straně - jen by mě zajímalo kde (Evropa, Afrika? Partyzán asi nebyl :D ) a jak moc si to zabíjení jeho povaha užívala. Toto, docela zásadní období bylo smeteno dvěma větami, což je škoda.

Příběh není čistě hororový, a jako thriller taky nepůsobí. Spíše jde o pomalý mysteriózní román s prvky hororu. Autorka se drží květnaté češtiny a různých přirovnání - což je skvělé, je opravdu vidět, že v tomto ohledu umí, ale byly části, kde příběh volal po trošku rychlejším spádu, což tento styl psaní brzdí a může některé čtenáře nudit a nutit k odložení.

I přes výhrady, skvělé počtení a nebýt úžasného šepotu dala bych o hvězdu víc.

4 28.08.2024

(SPOILER) Poutavý a zajímavý příběh, kterak Bram Stoker k Draculovi přišel. Barker píše velmi čtivě a ví jak čtenáře zaháčkovat.
Bohužel, na mě působila kniha velmi neuvěřitelně a nemyslím tím existenci nadpřirozena. Neuvěřitelná byla první, a pro děj zásadní, polovina knihy.
Bram 7 a Matilda 8 se nechovají jako děti. K tomu jsou zřejmě naprosto geniální protože si pamatují i po letech tvář, kterou viděli sotva jednou, mapy, v bažině rozeznají pravou ruku od levé ačkoliv ji viděli v úprku a tmě, dokáží odhadnout kolik minut se pohybovali v lese…
“....během jediného dne dospěješ z pokraje smrti k tělesné kondici, která je lepší… - Takhle mluví osmiletá holčička? Nehledě, že tahle holčička se starala od tří let o prasata, což je něco co si neumím představit.
Taky si často protiřečí: Příklad - Bram po 14 letech popisuje jak se u stolu chovala rodina, která byla u nich na večeři. A později tvrdí, že si ani nepamatuje, kdy naposled jedl společně s rodinou.

A neuvěřitelnosti pokračují i po tom, co jsou hrdinové dospělí. Ti dva přemýšlejí stále stejně, chybí jakýkoliv myšlenkový posun. To, co bravurně ovládá King, u kterého je dítě skutečně dítě, zde naprosto chybí.
Neuvěřitelná je i scéna, kdy kopou v hrobě, kde leží 14 let pohřbený muž. Matilda chce vidět jeho tvář - zda je to ten, který byl i nich kdysi na večeři. To jako fakt?
Extrémně neuvěřitelný byl rumunský rolnický chlapec, který někdy kolem roku 1654 píše své milované spoustu dopisů - to ukazuje na nulové rešerše či zájem o historii.
Neobměkčila mě ani romantická linka. A Dracula jako takový je spíš jen velmi vedlejší téměř nezajímavá postava. Nepochopila jsem ani pouto Ellen s Matildou - v tomto ohledu autor vůbec nešel do hloubky. Postavy se sice nějak chovaly, ale chyběla jim jiskra. Zajímavá byla snad jen Emily.
A třešnička - všichni si psali deníky a poznámky a dopisy, což by nevadilo. Chápu, že autor se snažil o jakousi uvěřitelnost, jenže.. proč si je všichni psali stejným stylem? Datum, čas. Jen Matilda vynechala to v kolik hodin dopis píše. Ale právě ta šablonovitost ubírá na autentičnosti.
Netuším, zda to je překladem, ale v první polovině textu se několikrát objeví slovo bunda. A v roce 1854 mi tento pojem nesedí.

Shrnutí: Příběh Dracul je velmi čtivý a pracuje se skutečnými členy rodiny Stokerových. Celý děj stojí a padá na neznámé nemoci, kterou Bram Stoker do sedmi let trpěl. Ten, kdo není hnidopich a nešťourá se v logice si knihu užije od první do poslední strany.
Mě zklamalo, že někdo jako Barker si nedal víc práce s uvěřitelností chování postav a historických reálií. Pokud by toto bylo vychytáno, byl by to skvělý fantaskní příběh o tom jak to celé mohlo být… Takhle to na mě působí jako efektivní parazitování na B. Stokerovi, který by si zasloužil větší péči a historickou důslednost.

3 02.07.2024

(SPOILER) Budu za vyvrhele, protože se vydám proti proudu nadšenců. Nalákala mě obálka a anotace. Převážně její poslední věta. Netušila jsem, zda půjde o duchařinu, slasher, nebo mysterióznost, ale šíleně jsem těšila. Bohužel jsem nedostala ani jedno.

Už v anotaci se dovíme, že Adolf trpí odchodem manželky a pak si to prvních šedesát stran sjíždíme. Doufala jsem, že takto dlouhý rozjezd a rozpitvávání začátku, šťastného středu a hořkého konce vztahu bude mít nějaký důvod. Jestli později v knize byl, nenašla jsem ho.

Už příjezd do hotelu byl slibný – a tady začíná první slepá ulička, kterých autor vytvořil hned několik. Šmírák, parohy, rudý rybník, příběh mladé dívky, oběšenec, mlýn, hroby, ptáci… to všechno byly uličky, které nikam nevedly, jen navnadily. Šlo o prázdné přísliby jako… inu z reklamky. Přitom všechny měly potenciál, ale ani jeden z nich se neuskutečnil a ani neposunul příběh dál.
Velký potenciál měly i ostatní postavy. Složení týmů bylo propracované stejně jako jejich postavy. A i ty zůstaly nevyužity, což je škoda. Vedlejší postavy vůbec neposouvají děj a jsou jen precizními kulisami – ovšem příběh by fungoval i bez nich, což je škoda.

Adolf a Julie mi přišli se svými bebíčky poněkud povrchní. Jen Švejka a jeho bolest, která jej stále držela, jsem chápala.
Kniha je skvělou vztahovkou, ale nulovým hororem - nebylo čeho se bát, nic mi nezalezlo pod kůži.

I přes to, že mě příběh naprosto minul, vidím propracovanost a vymazlenost každé věty, stejně jako rozhled autora. Je vidět, že v tomto prostředí je doma. Když přišlo první přirovnání něčeho k něčemu a první odkazy na kde co, užívala jsem si to. Miluju Vetřelce, takže u Ripleyové jsem slintala blahem. Jenže s tímto kořením se musí opatrně a autor to tedy sakra okořenil. Od poloviny knihy mě odkazy začínaly ubíjet. Přitom autor uměl vykreslit, jak se kdo cítí, nebo jak vypadá. Nepotřeboval k tomu prostředníky. Nehledě, že během čtení jsem nabyla pocitu, že autor chce čtenáře tvarovat vlastním vkusem a já nemám ráda, když mi někdo něco vnucuje - inu, reklamka.

Posledních dvacet stran bylo v duchu rychlého sešupu a pointa je naprosto úžasná - té dávám plný počet.

V celkovém shrnutí na mě ale příběh nefungoval. Probírání vztahu Adolf Johana mě nebavilo, všechny podstatné informace byly sděleny na začátku a zbytek byl pro mě vatou a dlouhou předehrou. Zkrátit prvních šedesát stran na deset, příběh by měl úplně jiný spád.

Zbožňuji S.Kinga a ten, když slíbí strašáka tak ho i dodá – toto mi v příběhu chybělo.
Podotýkám, že šlo o mé úplně první setkání s tímto českých autorem a pokud ještě někdy něco vydá, budu alespoň vědět, do čeho jdu.

9 21.06.2024

(SPOILER) Byla jsem přesvědčena, že D.C. mě už nedokáže ničím překvapit. Její příběhy jsou na jedno brdo a všichni víme jaké jsou její konce.
Tato sbírka je částečně úžasnou výjimkou.

Novela Smrt v domě Gillespiů /5 je její klasika a klidně by vydala na samostatnou knihu. Elle se ocitne ve starém domě, kde se od první noci děje něco… D.C. si opět příliš neláme hlavu s logikou, ačkoliv tohle by měl zachytit redaktor, ale zřejmě to nikomu nevadí. Čím víc však mám načteno, tím víc mně tyhle drobnosti vadí, nebo spíše shazují celý příběh. Př: Elle se prochází v noci po domě se svícnem a hrnkem čokolády. Fajn, je šikulka a dveře zřejmě otevírá nosem - já vím, drobnost, ale… Je venku v bundě, ale najednou utírá tabulku rukávem halenky - aha. Usne v pyžamu a zřejmě i v županu, proč ne, ale ráno ji probudí mobil a tak sáhne do zadní kapsy - hmm, jak časté jsou zadní kapsy na županu či pyžamu? A úplně nej bylo, když v jedné scéně vytáhla svícen z kapsy… To jako fakt? Vzhledem k tomu, co této scéně předcházelo… No, mlčim.

Povídka Za zdí
Té dávám plný počet hvězd. Je nečekaně jiná, než na co jsme u Darcy zvyklí a po hromadách jejích předchozích příběhů je tohle svěží vánek do uondané zatuchlosti.

Figuríny
název napovídá kolem čeho se bude děj v malém zastrčeném obchodě točit. Na konec jsem byla šíleně zvědavá a… Skvělá povídka, ač mohla být klidně kratší a i tady lehce pokulhává logika. Taky tam je kiks - figuríny nepřivezli včera, ale předevčírem.

Bed and Breakfast - Krátká rychlá povídka, která měla potenciál na víc, ale i tak velmi bavila.

Shrnutí: Jedna typická Darcy a tři velmi velmi netypické. Pro mě bylo příjemné konečně nevědět k jakému závěru se Darcy odhodlala a čtení tří povídek, jsem si opravdu užila. A přiznám se, že u Smrti jsem už od poloviny příběhu měla pocit, že Darcy vykrádá španělský film Sirotčinec.
Docela mě překvapilo, že část čtenářek brblala, že tento nový styl je neoslovil, ačkoliv sbírka vyšla již v roce 2015.

4 16.06.2024

(SPOILER) Čtivě napsáno, nápad úžasný, ale trošku pokulhává logika a na konci zůstává hodně otázek. U knihy K.K. už jsem zvyklá, že konec je hodně ve stylu domysli si sám, ale tohle mi nesedlo. Hrdinku jsem viděla jako příliš nesympatickou - Na konci jsem si vlastně řekla: "No konečně jsi k něčemu byla." Což asi nebyl přímo záměr.
U předchozích příběhů se drželo takové lehce duchařsky-mysteriozní tajemno, ale tady mi to chybělo. Spiknutí lidí mě až tolik nebere a chyběla tu špetička něčeho wau. Městečko mi taky příliš nesedělo svojí rozlohou do ČR - tento aspekt nebyl příliš uvěřitelný.
Otázky po přečtení - Kdo byli ti oni? Kolik je ta sranda ročně stojí? Jak maskují zásobování? Asi bych víc čekala, že si tam tu zdravou stravu budou pěstovat sami. Lidé mohou vyjet ven kdykoliv - jak utají před příbuznými, kde žijí? Mají tam školu školku - mimo náš systém? Nepochopila jsem z jakého důvodů měla mít Ema přítele, když se zřejmě očekávalo, že... spoiler. Kolik lidí tam žilo? A postupně vyvstávaly další otázky jako - proč by měly ženy každý den běhat spolu? Proč jsou všechny domy stejné. A nemá absolutní absence nebezpečí i negativní důsledky v sociálním vývoji?
A kdo byl sakra ten muž s cedulí? Já na něj čekala celou knihu, která by rozhodně zasloužila více stran.

4 30.05.2024

Starý dům, pochmurná minulost zakladatelů rodu Havranů, hromada příbuzných, kteří se zrovna dvakrát nemusí a sněhová vánice, která je odřízne od světa. Parádní atmosféra a příbuzní, které byste krouhli i kdyby se v domě nedělo něco divného…

Postav je tam jako na orloji a všechna čest, že se v nich autor neztratil a každé dal něco autentického. V rozlišení pomůže ilustrace na předsádce - v té přední i zadní se nachází rodokmen. Doporučuji dát bacha na tu zadní - z ní se i omylem dozvíte, kdo z rodiny Havranů to odnese. Stejně tak - ti, co mají rádi překvapení - Nelistujte v knize. Jsou tam sice pěkné ilustrace, ale taky spoilerové.

Příběh uvězněné rodiny, která má potíže zůstat u jednoho stolu, natož v jedné místnosti, mě bavil. Občas jsem se sice ztrácela a netušila v čí jsem hlavě, ale děj odsýpal a popoháněl vpřed. Postavy byly uvěřitelné - komorník nechutný (obzvláště v jedné chvíli), sedmnáctiletá Agáta na zabití, Láďa chytrý jak rádio, Laura s tchyní na nože, Matylda dobrák a stále hulící jeptiška Ráchel bavila. U jedné postavy mi je líto, že se nezdržela déle a její potenciál nebyl plně využit. Rozuzlení “problému" překvapilo - to tak čtenář přemýšlí čím teda asi… a kdo… a puf, mlčím.

Jediné, co mě u čtení brzdilo byl jakýsi blíže neurčený bezčas. Příběh se zřejmě odehrává v přítomnosti, ale absence mobilních telefonů, hlavně u dětí byla nezvyklá. Takže polovinu knihy jsem špekulovala, kdy se to sakra děje, že tam chybí dnešní vymoženosti.
A rozhodně nejde o čistou detektivku či krimi, ale horor.

4 28.05.2024

(SPOILER) Nevím, zda šlo o špatný překlad, nebo autor tak blbě píše... ale sloh byl velmi divný. Příklad: Jsou tři - muži v chalupě. Jeden vypráví... a když dovypráví, tak se na něj všichni dívají. :D Všichni dva. Nebo - "Nikdy jsem ten příběh nikomu nevyprávěl" - sdělí hlavní postava asi třikrát a pak zjistíte, že se to stalo asi před dvěma měsíci.
V podstatě tam nebyl žádný děj - autor se vykecával jenže sdělil minimum. O postavách na konci víme velmi málo stejně tak jako o tom, co číhá venku.
Nepochopila jsem proč na začátku chlápek odvedle pozve do svého domu tři opilé třicátníky, které v životě neviděl (ještě když tam má dcerunku k pohledání, která by mohla snadno dojít k újmě). Jako chápu, že je musel dostat do domu, aby se Grady zamiloval atd. ale ten způsob je velmi nelogický ... což je většina knihy. Dialogy příšerné. Tři týdny v chatě, kdy venku něco číhá ale nedobývá se dovnitř - nevyužité. atd...
No... a po dočtení není chytré sjet si anotaci dalších knih, protože u čtvrté zjistíte, kdo z prvního dílu nepřežil :D

4 06.05.2024

Místo psychologického thrilleru by knize slušelo označení, že jde o čistokrevnou duchařinu.
Jako milovník hororu jsem na knihu narazila naprostou náhodou a málem mě jako cílovku naprosto minula.
Příběh starého zanedbaného domu se smutnou minulostí zaujal a bavil. Děj má tři hlavní časové linky a pak drobné odbočky. Ne vždy se hlavní postava Kamila chová logicky - ale, kdy se postavy v těchto příbězích takto chovají, že jo. Příběh svižně ubíhá a chcete vědět víc... ne vždy ale dostanete odpověď na všechny otázky.
Netuším proč Matěj bydlel tak blízko. Kolik bylo vlastně předchozích majitelů - to tam od hippísáka nikdo nebydlel? A proč ten zemřel? Protože byl muž? Co ten přízrak, který oblboval matku Kamily? Co otec? - takhle postava mi přišla nevyužitá, či neuzavřená. A tajemný úsek silnice mi přišla jako hodně slepá ulička, která navnadila... ale nic z toho.
Přesto šlo o skvělé počtení a pokud narazím na další knihu od autorky, nebudu váhat. A ty ilustrace jsou špičkové - krásně doplňují atmosféru příběhu.

6 06.03.2024

Skvěle budovaná atmosféra. Čtenář má první strany pocit, že hlavní postava cestovala časem na začátek devadesátek. Město ponořené v mlze, rádio s jednou vysílající stanicí, žádný signál, a Pán lesa, o kterém netušíme, zda je skutečný či jen výplodem fanatických uctívačů. Příběh se čte lehce a chybělo vlastně jen málo, abych dala vyšší hodnocení. V knize je příliš mnoho prvků a postav, které buď měly být víc rozvinuty, nebo vyškrtnuty. Na konci zbylo příliš mnoho nezodpovězených otázek. Autor nahazuje udičky, ze kterých však nic není... takže z očekávání je zklamání, že šlo o slepou uličku.
Např.
Robin - škoda, že neměl vůbec chuť v počátku svého života v Rozklavě chodit na procházky - stará část, sanatorium... Atmosféra k tomu tolik vybízela... a on nic, lenoch.
Jan Liška - čekala jsem, že socha bude hrát nějakou větší roli.
Hudební klub - tady jsem doufala v nějakou zásadní scénu, popravdě jsem vůbec nečekala, že tam fakt budou hrát kapely :D
Slunovrat - šeptání do řeky - Když už to bylo zmíněno, čekala jsem, že si Robin třeba rád něco zašeptá a že slunovrat bude významná chvíle.
Vánoce - smutné, že Robin měsíce žádnému příbuznému či příteli nechyběl.
V.Cubanti - všechno okolo této postavy působilo tak nějak neuvěřitelně a příliš na sílu našroubované do příběhu, pokud to tedy nejsou otevřená dvířka do jiného příběhu. Ale po této postavě zůstaly jen otázky. Hodně otázek.
Hraběnka - naprosto nevyužitá postava, což je škoda, protože má potenciál na vlastní velký příběh. Takhle byla její účast jen velmi okrajová a kdyby na to přišlo, příběh by fungoval i bez ní.
Sanatorium - opět, buď mělo mít více pozornosti od začátku, nebo jde o zbytečnou odbočku a příběh by se bez toho obešel.
A kdo si všimnul, že Robin přijel v pondělí a o pár hodin později byla středa? :D

6 23.02.2024

Po dlouhé době dávám D.C. téměř plné hodnocení. Předchozí knihy spíše nudily a hodně jim to kazil její vyhlášený konec.
Hrůza na šibeničním vrchu bavila nápadem i čtivostí. Tentokrát šlo o starou kletbu a kombinaci duchů a zombíků.
Bohužel, nebo bohudík, Darcy píše podle šablony, takže její čtenář ví do čeho jde. Současně si autorka nijak neláme hlavu s logikou či rešeršemi. Hlavní postava se jako vždy chová trošku nesvéprávně, ale na druhou stranu to k těmto typům hororů tak nějak patří. Tunely pod kopcem, kvůli vinařství jsou nesmysl, ale Darcy zkrátka potřebovala tunely, chápu. Aktivní dvě stě padesát let staří nerozložení mrtví s tu a tam hladovým červíkem v těle taky smysl nedávají. A to jak si s nimi poradila působilo velmi naivně. Pointa klepne na dřevo hned na začátku, takže asi nebude pro nikoho velké překvapení... ale přes mnohé nedostatky Darcy bavila a doufám, že bavit bude i nadále. Jediné co jí ubírá plný počet hvězd jsou ty konce - ve všech knihách stejný happyend, což zkrátka ubírá na čtivosti, když už od první strany víte, že se v podstatě nikomu nic nestane.

6 20.02.2024

(SPOILER) Příběh o osudové lásce, přitažlivost a dospívání, který je zabalen v lehkém mysteriózním hávu. Čtenáři S.Kinga si vzpomenou na Žhářku, ale u té si o po letech vybavuji, že měla svižnější děj a postavy působily reálněji.
První polovina knihy mi přišla mnohem čtivější, druhá spíše roztahaná a chování postav - respektive vývoj jejich osobnosti přestal být uvěřitelný. A konec... z mého pohledu by příběhu slušel úplně jiný...temnější, fatálnější, místo toho předvídatelného.

4 13.02.2024

Bea a vévoda mně zkrátka baví, ani pořádně netuším proč. A to říkám jako zarytá milovnice hororů a fantasy. Nemám ráda tuctovou růžovou knihovnu plnou vzdychání a středoškoláků, kteří se chovají jako protřelí třicátníci. Nestoudnou zvědavost jsem vzala do rukou jako dobovou detektivku, kde stará panna vyřeší vraždu a doufala, že to nebude moc velké nůďo... a nebylo ačkoliv tyto knihy jsou plné pomalu ubíhajícího děje. Další dva díly potvrdily, že příběhy Beatrice Hyde-Clareové jsou jistota... popravdě, čekala jsem, že to těm dvěma bude čekat aspoň ještě dva díly, protože těch knih je snad už 11... a já s nadšením vyhlížím další.

2 08.02.2024

(SPOILER) Linka s Marií byla úžasná.
Zbytek příběhu byla však neuvěřitelná nuda vyplněná vatou do všech směrů. Minulost Jacka a Elizavety je naprosto zbytečně roztahaná a nezajímavá.
Těšila jsem se na skvělý příběh s děsivými kulisami a doufala aspoň v lehkou duchařinu. Bohužel, v podstatě autor nedokázal ani z poloviny využít mysteriózní potenciál skutečného místa.
Postavy vesměs nesympatické, nezajímavé, hloupé, naivní, nelogicky se chovající. Nikdo si nevezme ani nic na pití, dokumentarista je autorem trapně odsunut, protože zřejmě pro tuto postavu nenašel využití. Pokud by došlo na škrtnutí postavy Peppera - s dějem by to nic neudělalo. Rádoby děsivé sny byly jen a pouze na efekt, aby v čtenáři vzbudily naději, která o stránku později vyčpěla do ztracena. Hlídání na terase, když chata měla jen jeden vchod - nesmyslný, ale zase by autor musel vymyslet jak je dostat ven, že?
Opravdu, za mě obrovské zklamání. Zlatá Darcy Coates

Kniha je vhodná pro nenáročné čtenáře, kteří mají hororovou knihu jako lehkou oddechovku a nejsou v tomto žánru zmlsaní. Vidím, že spousta čtenářů je nadšených a to je v pořádku, já se už k tomuto autorovi nevrátím.

2 10.01.2024

Děsivý hororový příběh napsaný smrtelně nudným stylem.
Skvělý nápad, ale odfláknuté provedení. Dialogy byly občas divné, takové nic neříkající... Zcestná byla postava šerifovy dcery, která chtěla být zdravotní sestrou ale její jediná činnost u dědka bylo koupání v bazénu. A sotva uvěřitelné uvažování šerifa - na silnici je krve jak z vola (nechci spoilerovat) a on to považuje za krev z velkého mývala.
Sto stran ubrat a možná by příběh měl lepší a čtivější spád.

2 28.11.2023

Pointa je skvělá a zasloužila by si plný počet hvězd, bohužel zbytek textu knihu dost sráží.
Polovina příběhu by potřebovala škrtnout - autor vymyslel skvělý závěr, ale nevymyslel ani začátek ani prostředek a prostě se k němu tak nějak prožvanil - Omlouvám se autorovi, ale je to tak. Tady mu měla sednout za krk přísná beta, nebo redaktor (popravdě nechápu jak mohlo projít redakcemi).
Rodina v autě, jejich dialogy a myšlenkové pochody jsou takové neslané nemastné - nenadchnou neurazí - měli potencionál na víc a chybí jim ta správná atmosféra, která by vedla k závěru.
Co se týče historické linky (stačilo by na ni cca 20-30 stran) - to je bohužel čistokrevná vata, těžce uvěřitelná, plná chyb a nudy. Pokud si autor netroufal na dobovou mluvu a chování postav, měl to dál vyprávět otec a rodina mu mohla skákat do řeči, že takhle to sotva mohlo být... zatímco, on by oponoval, že jeho vyprávění je jeho licence... a pak by se velmi moderní chování vesničanů z roku 1540 dalo omluvit.
Vesnická dívka v korzetu, která umí číst a psát.. dokonce posílá milému dopisy do Polska, vzpírá se své matce.. ačkoliv v té době bylo požehnání rodičů nezbytnost. Vykání, příjmení obyčejných vesničanů, běžné kouření, salutování.... Tohle všechno mi přijde na rok 1540 ultra moderní. Pak je tam překlep jako hrom, kdy z matky Ireny Přemyslové někdo udělal Ivetu.... atd. našlo by se tam toho víc, ale poslední strany jsem už jen přeletěla.
Kniha měla obrovský potenciál, bohužel nebyl využit.

10 15.07.2023