kap66 komentáře u knih

Nebudu nic předstírat: chybí mi Doctor se zamračenou a zároveň laskavou tváří Petera Capaldiho, chybí mi zvuk Tardis - a vůbec všechno se seriálovým Doctorem Who (ve všech podobách) spojené. Jen proto jsem četla Roj hrůzy a jen proto mu přiděluji vyšší hodnocení. Literárně není knížka vůbec špatná, příběh je ale tak trochu popisný a obyčejný (to se zlepší s 2. světovou válkou vtaženou do děje), styl je spíše jednodušší. Účel to u mě splnilo: připomněla jsem si to, co mám ráda, a mně to naprosto stačí.

26 13.05.2019

Tuhle knížku jsem si musela zasloužit, vynaložit určitou námahu. Ač jsem se cítila být díky nedávné četbě Čerpadla 6 poučená, s thajskou budoucností jsem zpočátku trochu bojovala: názvy firem připomínající newspeak, thajská slova, slangové výrazy nepřibližující pojmenované a – kvůli tomu se trochu červenám – asijská kultura mně méně pochopitelná. Navíc autor, zřejmě záměrně, nevysvětluje nic předčasně. Zkrátka: čtenáři, ukaž se, jestli jsi ten, o jakého stojím já. Čti pozorně, ukládej do paměti, všechno se vyjeví v pravý čas. A je to tak, postupně se skládal obraz společnosti, který mě oslovil, který mi byl pochopitelný a který mě svou možnou reálností děsí stále.
Knížky, kterou si zasloužím, si vážím.

26 13.05.2019

Od někoho s mou profilovou "fotkou" asi nejde čekat sžíravá kritika; na druhou stranu, kdyby autoři touto antologií mému hrdinovi (a to doslova HRDINOVI!) ublížili, byla by ze mě saň. To se ale nestalo a já ocenila to, že povídky odpovídají seriálu v pojetí hlavní postavy, která je při své různorodosti charakterově stabilní a čitelná (o to víc si toho vážím, protože co Doctor, to jiný autor). Některé povídky jsou pojaty naivněji, dětštěji, ale není to na škodu, dokonce to souzní s mým pohledem na nejstarší Doctorovy podoby (ale tady se pohybuji na méně známé půdě). Pár maličkostí, které se v seriálu logicky vyskytnout nemohly, mi dokonce udělaly radost, např. zmínka o jedné budoucí (nám už známé) podobě Doctora.
Milovníci seriálu si antologii vychutnají. Takže, věrna své podobě, volám allons-y! - do dalších knížek (a já taky do série s Doctorkou, z čehož mám malinko vítr).

26 21.02.2019

Ach jo. Po Zmizet, jehož styl jsem si tak užila, jsem dostala do ruky (a mozku) tuto dávku deprese. Další česká autorka, která si vyzkoušela strohost jako hlavní prvek a příběh vyměnila za popis děje, bez citů. Věty jsou ohlodané na kost, někdy i bez sloves:
"Jak si Jituška zlomila ruku
Při vybíjené ve škole. Strašná bolest. Jíťa najednou zařvala tak jako nikdy a všichni spolužáci koukali, co to je za hroznej řev tý malinký a tichý osůbky. Chvilku ještě sténala, pak se bolest ustálila a tělocvikářka ji odvedla a zavolala sanitku. Teď, když už je Bára pryč a Jituška už velká, a vlastně taky pryč ve svým světě, Magda už půl roku s Bohoušem."
Na 200 stranách je zachyceno tímto způsobem několik desetiletí. To málo, co bylo dobré, je odbyto v několika větách, co bylo hrozné (většina), tomu je věnován prostor mnohonásobně větší (především pobyt u moře). Postavy zažívají neustálé frustrace, které jsou přiblíženy zmíněným frustrujícím způsobem. Autorka nakonec zanechala i mě zcela frustrovanou. Proto přidávám jednu hvězdu - za naprostý soulad formy s obsahem (byť je to podle mě slepá ulice). Číst to už nikdy nebudu.

26 12.02.2019

Zvyk je železná košile. 25 dílů zvyk vytvoří, s tím nic nenadělám. Jsou to desítky hodin strávených s jednou ženou, o které tím pádem vím, co si balí do tašky, když někam jede, co si myslí o mužích, se kterými spala, co nosí na sobě, co jí chutná nejvíc, jaká má ráda zvířata, proč jí její téměř stoletý domácí připadá jako nejlepší chlap na světě,... Na všechny její případy si zdaleka nevzpomenu, některé byly výborné, některé slabší (pohybovala jsem se mezi 2 a 5 hvězdičkami), ale Kinsey Millhone se mi do paměti zapsala. Zvykla jsem si nejen na ni, ale i na autorčino pomalejší tempo a velkou popisnost - a vlastně si to oblíbila. Takže opravuji - v tomto případě je zvyk spíše košile flanelová, příjemná a hladící.
Tento díl se nevymyká ničím, zápletkou patří k těm slabším, ale kdo jste četli celou sérii, odpustíte to a možná také přidáte jednu hvězdičku - pro Sue Grafton. A možná si taky budete představovat, že Kinsey, které je letos 69, žije dál u Henryho Pittse, kterému táhne na 128, a je jim dobře.

26 03.02.2019

Strýček Einar přijel jedno léto ke své sestřenici, mamince Evy-Lotty. Jen se poflakoval, pokukoval po dětech, dolejzal za nimi, kupoval jim sladkosti a jednou je vytáhl na zříceninu, odemkl paklíčem dveře do temných chodeb podhradí, zavedl je tam, štípl Evu-Lottu a ... No, nakonec se z něho vyklubal trochu jiný zločinec, než to původně vypadalo, ale napínavé to bylo i tak - tedy pokud se přeladíte a začnete číst dětskýma očima, což se mi povedlo celkem rychle. Pak už jen lituji, že velký detektiv Kalle nebyl zastoupen v naší vesnické knihovně před 40 lety, protože přesně on by byl mým Hrdinou. Plním svůj dluh nyní - a s radostí.

26 09.01.2019

Po obou přečtených sériích mám autorku zapsanou jako svou čtyřhvězdičkovou (což znamená, že mě bavily zápletky, oblíbila jsem si postavy a vyhovovala mi i stylem, ale nic mi nepřišlo zcela originální).
Ve Městě policajtů se autorka vrátila k námětu své knihy Kriminálník, čili s originalitou je to také trochu sporné; já jí to ale odpustila. Mě tato knížka opravdu dost oslovila. Snaha obou hlavních hrdinek prosadit se v policejní profesi ovládané muži, pro něž je jediný možný svět čistě mužský (a heterosexuální) a čistě bílý, to bylo pro mě vrcholně zajímavé a napínavé čtení, snad i víc než to, kdo přesně je oním vrahem. Ale i jeho motivace byla naprosto uvěřitelná - a závěrečné vítězství dobra také, neboť to nebyl žádný happy end, jen krůček, spíš jen našlápnutí k lepšímu světu...
Karin Slaughter v mých očích stoupla a vrátila mi naději (po mé přesycenosti přehnanými a neuvěřitelnými postavami vrahů vytvořenými několika autorkami z poslední doby), že i autorky detektivek umějí psát uvěřitelně napínavě.

26 02.01.2019

Knížka vystavěná jinak než ucelená vzpomínková próza "Číslo do nebe"; tmelícím prvkem (nebo spíše lepidlem) je zde totalita - válečná doba i čas, kdy "válka nebyla, zato byl divný mír". Krausova rodina - "potomci Davida a vzdálení příbuzní Švejka" - poleptaní kvůli svému původu tímto lepidlem více než jiní - se z něho snaží dostat zcela (část rodiny skončí v zahraničí) či se tady alespoň každodenně utkávat s "beznadějinami" s nadhledem a humorem.
I další citace je přesná a vystihuje můj dojem z knížky: "Smích chutnající po hořkých mandlích."

26 28.12.2018

Další "Setkání" zachovalo profesionálního detektiva, ale změnilo toho amatérského: nastupuje "chytrá dcera chytré matky", dokonce až "neuvěřitelná dcera neuvěřitelné matky" - komtesa Lucie, která je do zločinu zatažena, protože hraje v jazzové kapele jménem Saxband a zápletka velmi úzce souvisí s hudebními nástroji. Pokud máte jazz rádi, opravdu si užijete části pojednávající o dechových nástrojích, pokud jste laik jako já, užijete si to stejně, protože je to dobře napsané. Závěr vám připomene "Hříchy pro pátera Knoxe", protože tentokrát se s Haroldem setkává i Luciina matka, pořád chytrá a krásná, která celý případ shrne a zmíní prohřešek proti detektivkářskému desateru.
Stále je to dobré čtení, ale dobrého raději pomálu. Lepší je dát si mezi jednotlivými díly pauzu.

26 30.10.2018

Je to rozjezdová dráha k "Haně". Stejný styl psaní, to je samozřejmé. Provázání osobních osudů s dějinami, výrazné ženské postavy (přestože je zde hlavní postavou muž, slouží spíše k vykrystalizování postav ženských), malá chyba způsobující tragický následek, hledání viny a viníka - a další podobnosti, všechny dost nápadné, mě neustále nutily podvědomě srovnávat s "Hanou". A Hotýlek prostě jejích kvalit nedosahuje. Vyčítám mu především roztříštěnost způsobenou přemírou postav, z nichž některé jsou zcela okrajové. Forma mozaiky bohužel způsobila to, že po přečtení, které bylo celkem příjemné, mi v hlavě nezůstalo skoro nic.

26 07.07.2018

Jedu na většinové vlně. Nesbø je pro mě ztělesněním výborného, řemeslně velice zručného autora, jehož postavy jsou pro mě uvěřitelné a čtivost maximální, např. i díky velmi živým dialogům. Proto dávám dokonce 3 hvězdičky, přestože v Macbethovi to, co umí, neprodal.
Poctivě nad tím dumám, kde je zakopaný pes. Podle mě má ten pes na náhrobku jméno PROJEKT. Jen to slovo slyším, vybaví se mi úporná snaha napasovat něco na něco jiného, aby se to tvářilo - moderně? originálně? a zde - jako důstojná připomínka dramatika světového formátu? Možná tak vznikne (vznikla) opravdu i nějaká nová kvalita, nechci to aplikovat na všechny autory, kteří na projekt přistoupili.
Jenže - konkrétně k této knížce: to, co k Shakespearově dílu patří, tedy touha po moci, láska, zrada, žárlivost, pomsta, tedy všechny lidské vášně - v divadelní podobě záměrně nadsazené - vypadají v detektivce ze současnosti jinak. Macbeth se lusknutím prstů změní, a to z extrému do extrému, poctivec Banquo přistoupí na jeho děsivý návrh okamžitě, Macbeth během okamžiku vymaže svou lásku k dvěma nejbližším lidem a chce jejich hlavy (doslova),... Divadelní zkratka, která ale tady působí nevěrohodně. Další slabinou jsou teatrální dialogy, zřejmě záměrné, ale opět - nefunguje to.
Nesbø zřejmě cíl projektu naplnil. Pojal to ale tak věrně, že já osobně si příště přečtu buď přímo Shakespeara, nebo svého oblíbeného Nesbøho (ale tentokrát toho pravého).

26 26.04.2018

Překladatel Martin Hilský nazývá tyto dvě perly "kalifornským dvojkoncertem". Pro mě to byl především dvojkoncert Johna Steinbecka a právě Martina Hilského. Nejraději bych si sama pro sebe o této knížce napsala knížku - s těmito kapitolami:
Kterak jedna čtenářka, za morální a pracovitou se zhusta považující, postavy zcela lenošivé a krádeží se dopouštějící si do srdce vryla.
Kterak ona královsky se bavila u příhod jejich a pochopila u nich mnohé, kupříkladu svobody chuť sladkou a schopnost života si užívati.
Kterak se stylem psaní unášeti nechala a kterak kontrast stylu toho vznešeného, styl Cervantesův či Vančurův jí připomínajícího, a příhod přátel statečně bojujících za věci nevznešené radost jí činil neustálou.
Kterak lásku autorovu k postavám jeho cítila, jí rozuměla a dojata jí byla.
Kterak knihu tuto za jednu z nejlepších knih života svého považuje.

26 18.03.2018

Četla jsem ji, když jsem byla stejně stará (tedy mladá) jako ti, kteří ji čtou k maturitě. Literaturu o 2. světové válce jsme měli rozdělenou podle doby, kdy vznikala, z čehož vyplývaly jasné odlišnosti. Němá barikáda byla napsána těsně po válce; nedivme se tedy černobílým postavám, pojetí Němců jako jednoznačně záporných, oslavě Sovětského svazu. Je to zatížené, samozřejmě, ale blízkostí války. Upřímně - opravdu byste někdo dokázal psát objektivně a nezatíženě, psychologicky prokresleně o tragédii, která se stala nedávno a při které jste i o někoho přišli? Tato kniha je dokumentem doby a jako takovou ji čtěte - tím se stane pro vás zajímavější a pochopitelnější.

26 08.01.2018

Zase jsem se záměrně nechala autorkou vést, jako bych byla čtenářka naprosto Agathou nepolíbená; to je nejlepší taktika, pokud si chcete její detektivky užít! Tím pádem - perfektní čtení.
Trošičku ale chápu jeden směr kritiky: už jako malé holce mi přišla Agatha Christie geniální v pojetí detektivní zápletky - v jejím načrtnutí, rozvedení, náznacích, odbočkách - a vyřešení; ale už tehdy jsem se ošívala u jejích zápletek milostných, které se mi zdály hodně naivní. Jenže - tenkrát i teď: tohle je pro mě podružné, geniální pro mě zůstává jako tvůrce detektivek.

26 02.01.2018

Jestli vás zaujal Příběh kriminálního rady a nečetli jste nic od Dürrenmatta, zkuste to. Dürrenmatta mám hodně ráda a tady vidím pojítko: jsou to více než obyčejné detektivky, s podobnou atmosférou (takovou trochu starosvětskou a tíživou), mají výrazné postavy (některé psychicky narušené - u Fukse to je pravidlem), vyšetřovatelé osobně prožívají pátrání; čekejte drsné a překvapivé rozuzlení. Oba spojuje také to, že vám jejich knihy zůstanou delší dobu v hlavě. Je to hlubší a přitom poutavé čtení; moje představa o tom, jaká má kniha být.

26 29.11.2017

K četbě této knížky potřebujete aspoň trochu znát okolnosti a jména, jinak vás asi nebude tolik bavit. Já ji ocenila hodně - stručné glosování, ironie a sebeironie. Byla moje první od Boučkové a od té doby jsem ji neopustila.

26 05.09.2017

Vy, kdo děti vychováváte Wildem a Andersenem, přečtěte dětem klidně celou knížku. Vy ostatní, nečtěte dětem pohádku o skřítkovi Ondrovi; nebudou spát. Budou si představovat mrtvé tělo hodného chlapce Matějčka, kterého našli utopeného až na jaře. (Aspoň já to tak prožívala, pamatuji si to dodnes.) Byla to zrada. Jinak jsou tyto pohádky dost nevinné a milé - a je to podpořené ilustracemi Josefa Lady (jako vždy laskavými).

26 04.09.2017

Čtyři hvězdičky za to, jak jsem v časech bez internetu byla z vydání této encyklopedie nadšená; přečetla jsem ji fakt celou, byly to první ucelené a podrobné dějiny filmu, doplněné fotografiemi. Jedna hvězdička dolů za chyby, které jsou na papíře vidět stokrát zřetelněji než na monitoru. Už jsem ji dlouho neměla v ruce, ale dodnes si pamatuji: jak mohlo projít, že Kevin Kline byl členem Monty Pythonů? Ale bez ohledu na to: v 90. letech jsem si této knihy vážila - pro její obsah i vzhled.

26 04.09.2017

Být mi přesně o 40 let míň, jsem z Amberu totálně nadšená; byla bych jako ty bytosti, které za Corwina bojovaly - a on je přirovnával k dětem: "...snadno se nechaly zblbnout takovejma parchantama jako jsem já nebo můj bratr. Připadal jsem si jako jejich vyvolený diskžokej." Ve svém věku jsem se nechala oblbnout taky - fantastickou barevností Amberu, možnostmi pohybu mezi světy, hledáním ztracené paměti a pasážemi z vězení. Dobrodružná bojová část - boj o trůn - mě dnes ale už neoslovuje: "A k čemu to všechno vedlo? Ke trůnu na Amberu, samozřejmě. A to bylo dostatečné ospravedlnění pro cokoliv." Nyní už hledám (v knížkách i životě) jako důvod k boji - notabene s oběťmi - něco ušlechtilejšího než pouze touhu po moci. Třeba to najdu v dalších dílech - a už proto si je přečtu. A taky proto, že napsané je to dobře.

25 09.12.2018

"Špinavá práce", tedy 1. díl, patří mezi mé objevy letošního roku. "Použité duše" jsou důstojným pokračovatelem - a to "důstojným" tady sedí doslova.
Autor si přistřihl křidýlka a udělal to i s motivy a postavami: smrt mě až tak nezasáhla, mamlas Charlie nebyl ve své podobě zrůdičky až takový mamlas, Lily trochu zmoudřela... Ale jsou to pořád oni - a já se bavila, především díky tomu, co fungovalo i minule: něco posvátného (nejen v náboženském slova smyslu, ale často) je vzápětí shozeno. Výbornou ukázku vybrala Jizi, já přihodím ještě přisprostlejší:
Klepla ho vidličkou přes hlavičku masivního ptáka, což nepovažoval za příliš buddhistické a svůj názor jí také sdělil. "Buddhističtí mniši vynalezli kung-fu, Charlie. Tak moc neser."
"Špinavá práce" je ohromně vtipná, "Použité duše" jsou vtipné. Stojí za to si obě přečíst.

25 09.10.2018