kap66 komentáře u knih

"Krátké setkání" mě navnadilo na přečtení všech ostatních "setkání" (četla jsem zatím nelogicky jen to poslední).
Pokud se na psaní tohoto dílu podíleli oba manželé, fungovala jim spolupráce výborně, lépe řečeno, výborný je výsledek: trefně zachycená komunita českých emigrantů v Torontu, zajímavá kompozice - více vypravěčů, odlišujících se jazykem i stylem, sympatická hlavní hrdinka Anna, motivovaná k vlastnímu nerozumnému (ale úspěšnému) vyšetřování manželem, který, ač také sympaťák, se vyjádřil o slečně Marplové a ženské intuici jako o nesmyslu (!). Další klad je dobře rozehraná zápletka a zajiskření mezi kanadským vyšetřovatelem a Annou.
Jediná moje výčitka: mám ráda oba autory, u obou oceňuji mimo jiné jejich jazyk. Mrzí mě proto chyby, některé do očí bijící (jak to mohlo při korekturách utéct?): záměna tipu a typu, obětí a objetí, vydobil si postavení, moje a Ančiny rodiče v 1. pádě.
Pro Salivarovou i Škvoreckého mám slabost a toto dílko mě nezklamalo.

25 09.09.2018

Působivá a opět výborně napsaná kniha, o hrozných událostech, přitom lehkou rukou, jak to Škvorecký dokázal ve všech knihách s Dannym Smiřickým.
Přijde mi, že Škvorecký jako jeden z mála našich spisovatelů (a lidí vůbec) si vždycky zachoval ke všemu dějinnému zdravý přístup - snad nikdy netrpěl obdivem k jediné skupině lidí či národu. Příběhy židů jsou podány naprosto bez patosu, židé jsou nazíráni s chybami a slabostmi, přesto vidíme, jak jejich osud autora zasáhl. Rebečin osud je silný svou obyčejností (opravdu výborný úryvek vybral RobertRoberts - jedna dívka jde do kina, druhá, úplně stejná - vždyť jaký je mezi nimi rozdíl? - jde do koncentráku). Mě ale téměř stejně zasáhl Rebečin návrat: "Že se na mě všichni dívají jako na obtížnýho židovskýho spratka, kterej si dovolil se vrátit, když všichni slušný židi šli spořádaně do plynu." Tak se na ni dívali Češi, kteří si už zabrali byty a domy po židech - vždyť z nich přece vyhnali okupanty...
Škvoreckého mám ráda a jeho knihy s Dannym nejradši.

25 30.08.2018

Naladila jsem se - díky houbičkám (jen těm knižním, samozřejmě!) - na tuto knížku tak nějak přirozeně a přemýšlím o ní už několik týdnů. Šabachova dílka mám ráda, ale toto se drápkem zachytilo v mých úvahách nejvíc. Snad proto, že je mi vypravěč blízký tím, že i přes spokojenost ve svém povolání vyhledává útěk do snů, zatímco ten "nenormální" František je šťastný ve svém nevědomém stavu i tom vědomém - křesťansko-lidumilském (v dobrém slova smyslu). Pro mě je tato knížečka vtipnou úvahou nad záměnou normálnosti a nenormálnosti a přijatelností křesťansky pojatého dobra. Jako u všech dobře napsaných knih si ale vezme každý to své, a tak to má být.

25 29.08.2018

Pokud s beletrií o holokaustu začínáte, najdete čtenářsky přitažlivější knížky. Pokud jste čtenáři zkušenější, osud Josefa Roubíčka čekajícího na transport do koncentráku vás zasáhne - postupně, ale v závěru naplno.
Hlavního hrdinu poznáte ve chvíli, kdy si myslí, že "oni" mu už vzali úplně všechno. Proto, aby je "potrestal" (a nezbylo po něm vůbec nic), se zbavil několika věcí i sám. Přesto se ještě stále najde něco, co ztratit může, a skutečně i o to postupně přichází. Zbudou mu pouze vzpomínky na vztah s vdanou ženou, kterou miloval, ale nemohl ji mít zcela (a snad i naděje, že třeba jednou...) a každodenní setkání s kocourem, který se bojí lidí (právem). A ztráty pokračují... Přichází v úvahu ztratit dobrovolně ještě svůj život - ale jeho zrcadlový protějšek Robitschek dokáže, že to není tak snadné.
Pocit neustálých pokračujících ztrát a beznaděj, nebo snad malá naděje na konci knížky. Nic víc, nic míň.

25 28.08.2018

Bratři Strugačtí - už za to je jedna hvězda. Propojení soudruhování a sovětské byrokracie s fantastickými prvky - vědeckofantastickými a pohádkovými - další hvězdičky. Jenže: vždycky jsem se začetla - a lup, už děj skočil jinam. Jako bych četla krátké povídky, nebo spíš vtipy; prostě toho tam bylo moc a mě to vždycky krátce pobavilo, ale jako celek mě to neoslovilo tak, jak jsem se těšila, což mě mrzí. V hlavě mi tak zůstal začátek, kde jsem se bavila, sci-fi konec, který mi připomněl, že jsou to opravdu moji oblíbení autoři, a výborný "doslov pro českého čtenáře".

25 26.07.2018

Rozdílné komentáře svědčí o tom, že v knížce každý hledal (a našel) něco jiného: milostnou linku, kriminální zápletku a řekněme nadpřirozeno (v souvislosti s domem).
Já také oceňuji formální stránku - výstavbu - opravdu výborně řazené kapitoly, v nichž se objevují motivy spojující příběhy obou ženských postav; jedna z nejlépe vystavěných kompozic tohoto typu, jakou jsem četla.
Pro mě byla ale tato knížka nejzajímavější tím, že je to sonda do hlavy sociopata a manipulátora: architekta, který nestaví dům podle přání klienta, ale postaví dům podle sebe a nutí obyvatele se mu přizpůsobit. Člověka, který musí mít vše pod kontrolou - i ženino sexuální prožívání. Muže, který svou partnerku podrobuje neustálé kontrole a experimentuje s jejími reakcemi (zdánlivé pozapomenutí tragické okolnosti z minulosti milenky a její připomenutí v opravdu nechutné souvislosti). Jeho pedantství a maximální nároky na pořádek v domě jsou zdánlivě v protikladu s jeho chováním na veřejnosti ("odvázaná" scéna s vyvoláním orgasmu u partnerky, ačkoliv jsou blízko další lidé); ve skutečnosti další důkaz jeho kontroly - nad partnerkou i situací. A reakce jedné z těch žen? "Projede mnou radostné uspokojení, že jsem jeho majetek."
Právě v tomhle se pro mě projevovala síla této knížky - a zároveň mě tohle nejvíc děsilo. A psychothriller takto působit má, ne? Jsem spokojená (s četbou) a trochu znepokojená (z reálné existence takových mužů i žen).

25 06.06.2018

Angličtí čtenáři jsou totiž nepozorní a nesoustředění. Takže autor jim pomáhá, jak může, aby se v ději a postavách orientovali. Např.: David Raker pověří své dva známé (známé už i nám) úkolem a mezitím se děje něco jiného. Jeden z nich mu zavolá a David si (nám) řekne: To je ... , já málem zapomněl, že jsem ho požádal, aby mi ... ! Čtenář je hned v obraze, že - a kniha bobtná a bobtná. Time Weavere, my Češi to nepotřebujeme (soudím i podle zdejších komentářů), pro nás prosím své knížky trochu, ne, raději trochu víc, proškrtejte.
Ale abych autorovi nekřivdila. Weaver psát umí, překvapit umí také a já dočetla knížku se zájmem.

25 18.03.2018

Neztotožňuji se s většinou názorů tady, ale chápu je - ze dvou důvodů:
1. Nedá se pochopit absurdita něčeho, co jste reálně nezažili (vy mladí).
2. Ježíte se, že máte číst dílo od prezidenta, o kterém ještě k tomu lidé vesměs mluví s úctou (to je jedno, že to napsal dávno předtím, než se prezidentem stal) - a čekáte podvědomě Něco; takže když čtete tyhle dialogy burana se slušňákem, nechápete, co na tom lidé mají.
Co na tom mám já? Hra mě baví celá. Např. sledovat to, jak sládek postupně Vaňka "zpracovává" (to si myslí on): nejdřív mu vyká, pak mu tyká, mluví s ním jako s kamarádem (a chce po něm přivézt Bohdalku). Za naprosto nejlepší část ale považuji závěr: Vaněk, oběť režimu, odmítá z principu psát na sebe hlášení. Sládek, jeden z těch, kteří tento režim nejen podporují, ale přímo drží, ho obviní ze svého života plného špíny, z toho, že kvůli takovým lidem - rozumějte morálním - MUSÍ být on ten, který se MUSÍ brodit ve svinstvu. V opilosti a lítosti nad sebou samým usne, probudí se - a vypadá to, že vše začne nanovo. A Vaněk, do té doby zdvořilý, to vše komentuje větou: "Je to všechno na hovno."
Zpět k bodu č. 1: jakákoliv realita má v sobě skrytou absurditu. Může to být i situace z této hry - člověk, který bude inteligencí i morálkou pod vámi, bude mít nad vámi moc. Ale stoprocentně vidíte - zase ve SVÉ realitě - i spoustu jiných absurdit. Protože absurdita je (a zároveň není) nesmysl. Absurdní, viďte.

25 25.02.2018

Zajímavé, asi se budu názorově rozcházet s většinou hodnocení: pro mě převažuje forma nad obsahem. Způsob vyprávění - střídání různých typů promluv - jsem ocenila (včetně komentáře oběti); na lyrické pasáže (popisy zimní krajiny a všudypřítomného mrazu) jsem zvyklá od jiných severských autorů a beru to jako nezbytnou součást - už by mi chyběly... Já jsem opravdu vychutnávala styl psaní.
Vyšetřovatelé Malin i Zeke: dobré a uvěřitelné postavy; ostatní policisté moc prostoru neměli, škoda. Rodiny vyšetřovatelů: zajímaly mě (myslíte, že k sexu na základní škole vede švédské děti touha po lidském teple v tom strašném mrazu?). Ale: na autorovu otázku v závěru, zda musí být všechny otázky zodpovězeny, křičím jednoznačně a nahlas ANO! V životě ne, ale v detektivce je to pro mě prostě nezbytné. Budiž tedy; půjdu do "Letní smrti".

25 08.12.2017

Úroveň knih Pawlowské šla dolů. Obsahově, ale co mi vadilo snad ještě víc, i formálně: její knížky snad vůbec neprošly korekturami. Tolik pravopisných chyb u tak známé autorky? Tohle už je arogance a spoléhání na známé jméno - mě tím jako čtenáře ale ztratila zcela.

25 04.09.2017

Touto knihou by měli všichni starší čtenáři (a nejen rodiče) proložit četbu "dospělých" knih. Zapomenete na zlý, nebezpečný a smutný život. Výborná, skvělá kniha. Hláškami z ní se s manželem častujeme dodnes.

25 04.09.2017

Téměř básnická próza o příšerném vyhulenci, který se rád předvádí, pere se s cizími muži kvůli malicherným důvodům (a ze stejných důvodů jich pár přišije i své přítelkyni), mění názory, přesvědčení i víru jako ponožky (špatné přirovnání, ty si on nemění), lháři a podle názoru většiny čtenářek asi naprostém volovi - jehož ale vypravěčka miluje, přestože někdy přiznává, že neví proč; ale možná ji právě ta stejná většina žen pochopí, protože to autorka jednak umí podat (jazyk této knihy jsem si opravdu užila), jednak - která z nás si někdy nenechala do sebe "zarůst kořeny" naprostého vola...

25 28.07.2017

Miluji všechno, co jsem od Květy Legátové četla: povídky, novelu i divadelní hry. V očích milovníků rozhlasových her teď budu asi objevovat Ameriku; přestože patřím ještě ke generaci rozhlasem ovlivněné, přistupovala jsem k psané podobě her trochu s nedůvěrou Ale její rozhlasové hry mě chytly a nadchly: mají spád a švih, na malé ploše je obsaženo vše, co mě zajímá - morální dilemata, různé charaktery postav, jejich vývoj, výborná pointa... Je to podstata všech rozhlasových her, nebo to uměla jen Květa Legátová? Psala prostě excelentně.

25 20.03.2017

Celou sérii mám přečtenou. Opravdu nemůžu autorce upřít, že umí napínat, že vytvořila vyšetřovací dvojici, u které nebylo ani potřeba nějaké jiné jiskření než pracovní (i když náznaky se objevovaly) a že umí dobře splést několik provázků-případů do smyčky, ve které nakonec vrah uvízne. Bavilo mě to číst. Je mi ale jasné, že jsem jí díky těmto dovednostem trochu nadržovala a občas i přehlížela nedorazy, vesměs ale menší a nerušící. Stejně ale považuji celou tuto její sérii za jednu z nejlepších od švédských autorek a po zkušenosti s jejím Martinem Bennerem (o fous horším) a Hořícími stromy (ty snad napsala její malá neteř, jinak si to neumím vysvětlit) lituji, že s Alexem a Fredrikou skončila (?).

24 03.12.2018

Protože mám Heinleina hodně ráda, shodím radši sebe. Při četbě science fiction jsem byla vždycky trochu prvoplánová; bavila mě nahozená morální dilemata související např. s cestováním v čase či s přijetím mimozemšťanů nebo s polidšťováním strojů. Moje zaujetí touto knížkou tedy vylétávalo jako raketa, kdykoliv se objevil Mycroft - Mike: počítač vymýšlející vtipy a toužící o nich diskutovat, mající rád své lidské přátele, trpící někdy zklamáním a mrzutostí, vychovávající svého syna - blba (u něho by mělo být vše v uvozovkách - s nadsázkou řečeno),... A moje pozornost padala střemhlav dolů, jakmile se řešila politika a její "pokračování jinými prostředky". Na druhou stranu musím uznat, že i tady autor projevil smysl pro humor (jak jsem u něho zvyklá); představa amerických rodin vyrážejících s piknikovými koši na plánované místo bombardování mě opravdu pobavila.
Zbývá mi od něho ještě dost knížek, příště to trefím lépe.

24 18.11.2018

Četla jsem celkem 22 Deaverových knížek, naprostou většinou mi přišly napínavé a zajímavé. Bohužel to ale asi trochu uškodilo mému čtenářskému požitku z Ďáblovy slzy. Ta vyšla souběžně s prvními romány s Lincolnem Rhymem a já autorovi zazlívám, že tady použil naprosto stejné schéma, a to v několika rovinách. Vybírám pouze hlavní postavu, abych neprozradila moc z děje: Parkera Kincaida si zamilujete; je to sympatický člověk, jednička ve svém oboru (do kterého moc nevidíte, a je tedy zajímavé o něm číst), vědec schopný jiskřivého úsudku - včetně odhalení zločincových geniálních pastí, několikrát také díky tomu zachrání lidské životy, je také poněkud limitovaný handicapem - nikoliv tělesným, ale rodinným,...
Deaver to, co se mu tady osvědčilo, prostě používá dál, možná promyšleněji, ale... Pochopitelné, ale trochu pohodlné. Proto jen tři hvězdy, i když by patřily spíš pozdějším knížkám, ve kterých sám od sebe opisuje.
(Ještě drobnost: čí vinou uniklo, že když čte Parker synovi z Hobita, vybral si "oblíbenou část o boji s drakem Sméagolem"? Sméagol je přece Glum, drak Šmak se jmenuje anglicky Smaug.)

24 16.10.2018

S postmoderní literaturou to mám tak: užiji si četbu bez častého dohledávání jmen a souvislostí a smířím se s tím, že mi někdy něco uteče, nebo porozumím všemu (a vyhledávám často), ale je to spíše intelektuální než čtenářský zážitek. (Jsou jistě lidé, kteří to mají propojené; smekám).
Zvolila jsem první možnost - a ano, většinou si to užila. Co ano a co ne:
- se soustředěním a požitkem jsem četla lingvistické pasáže - a říkala si, že na rozdíl od mého hloupého mládí by mě nyní studium bavilo víc
- bavily mě odkazy na Eca a Jméno růže a ráda jsem srovnávala
- mrzelo mě málo prostoru pro vyšetřování (což u Eca bylo naopak): Bayardovo vtipné glosování intelektuálů a jeho dialogy s Herzogem považuji za nejvtipnější části - román je pro mě spíše humoristický než detektivní
- zcela jasně je to pocta Umbertu Ecovi - ale jeho uvedení jako postavy románu je vtipně (a trochu nechutně) shazující; i toto jsem oceňovala - když mi přišlo, že se ti intelektuálové berou moc vážně, nechal je autor ztrapnit a ponížit, často i jimi samými
- je dobré orientovat se v 80. letech: pokud si vyvoláte v paměti jména politiků, sportovců (tenistů obzvlášť - filozofický rozbor jejich hry, nádhera), hudebních skupin a zpěváků, ubude vám dost z obrovského množství jmen, kterými je román zaplněn
- a jednu hvězdičku dolů za nekonečné čtení o večírcích a pobytu v sauně; achjo, to jsem protrpěla (a nemějte mě za prudérní)
Ještě malá poznámka k formě eknihy: část knihy je v italštině a angličtině. Nemožnost dostat se pomocí odkazů k překladu, který je umístěn až na konci, mi vadila, přestože nešlo o informace pro děj zásadní (což jsem zjistila až po dočtení).
Sama pro sebe hodnotím román jako obohacující. (A jdu si odpočinout k nějaké povrchní, jednoduše plynoucí detektivce :-))

24 23.09.2018

"Rozbil jsem nějaké zrcadlo? Prošel jsem někde pod žebříkem?"
Psycholog místo "pravého" vyšetřovatele, zatažený osobně do zločinu, to mě lákalo (zvláště když jsem byla v tomto směru zklamaná podobně pojatým hrdinou ve Svědkyni J. Kellermana). Oproti zmíněnému JK píše tento autor mnohem živěji a svěžeji. S vypravěčem jsem sympatizovala, přestože jsem cítila rozpor: na jedné straně je schopen bystrého a přesného úsudku o činech a pohnutkách jiných lidí, na druhé straně své vlastní jednání nevyhodnotí; také mi přišel trochu nevyzrálý ve vztahu k rodičům (ve svém středním věku hyperkritický?).
Byl to ale první díl a já vyčítám jen drobnosti. Celkově vzato je to čtivá a napínavá detektivka.

24 25.07.2018

Weaver začínal na rozumném počtu stran (později se mu to trochu vymklo), už tady je ale vidět, že psát umí. Oproti pozdějším dílům mu vyčtu pouze to, že se mi v hlavě několikrát objevilo: "Proč by ...." - tedy proč by někdo něco udělal zrovna takhle nelogicky, proč by v tuhle chvíli Davida nezabili, proč by ... Na některá proč mi autor odpověděl, na některá ale ne - to pak některé motivy působí samoúčelně. Kritizovat ale nechci přespříliš, protože v mých očích patří k nejlepším současným anglickým autorům detektivek.

24 07.07.2018

Výborný humor založený na kontrastu nadpřirozena v podobě "existujících" bytostí (duch, plivník) či bytostí opravdu originálních (pro mě je nejzajímavější mrtvá kočka, hovořící o sobě v 2. osobě a pronášející trefné repliky) a schématu, které si s nimi nedokáže poradit. Nedokáže to schéma ideologické, církevní ani vědecké, natož schéma v naší hlavě - bez ohledu na režim, vzdělání či víru. A s čím si nevíme rady, šup s tím k řehtačce, která neřehtá!
Bezvadná knížka.

24 15.01.2018