kap66 komentáře u knih

Určitě to znáte: těšíte se na knížku jako blázni – a konečně! Máte ji, ale ještě to oddalujete, ještě se chcete těšit, radši ji ani neotvíráte, aby vás nesvedla… Jednou, ve slabé chvíli, podlehnete vábení. A čtete.
Pak se zarazíte nad nějakou nelogičností v ději, ale mávnete rukou. Potom vám zavržou dialogy, fuj. Taky to prostředí vám úplně nesedí. Možná se i nudíte, protože zápletka je slabší a nemá to spád. Těm vztahům moc nevěříte. Konec si autor vycucal z prstu…
Jestli je jediné tvrzení z druhého odstavce pravda, ať mě odnese čert! V Křížové palbě je VŠECHNO DOBŘE. Procvičte si ale vůli; budete muset zmobilizovat veškeré síly, abyste čtení na chvíli přerušili. Bez přehánění: v životě jsem si žádnou knížku tak nešetřila a v životě mě to nestálo tolik úsilí, aby mi vydržela na několik dní.

54 08.01.2020

Zelená míle je skvělá z mnoha důvodů, z nichž nejzásadnější je ten, který platí pro většinu autorovy tvorby: King v sobě kombinuje jedinečnou fantazii, nepopíratelný talent a znalost spisovatelského řemesla. Z mnoha kladů vybírám to, co jsem si uvědomila nejvíc. Věřím jeho vypravěčům. Dolores Claiborneovou, Gordieho z Těla, Reda z Shawshanku a zde Paula Edgecombea jsem okamžitě přijala za své a nechala se jimi s pocitem jistoty vést. Prožitek, který sdílím s mnoha z vás, je právě tím umocněn.
Nedá mi to a musím tohle napsat: když někde piju špatně načepované, neživé pivo, pokaždé si říkám, jestli by si pivovar neměl s pomocí kontrolorů hlídat, zda jeho značku v nějaké hospodě neprasí. Odbytost překladu Miloše Chlouby a následně zřejmě zanedbané korektury dostaly tuto verzi na úroveň zvětralého a trochu kyselého piva a autor by asi dost prskal - kdyby to věděl. Škoda, že jak pivovary, tak spisovatelé tuhle možnost nemají... Chyby nejen v interpunkci (těch je požehnaně), ale i v předponách s/z (např. "zbohem"), i/y – např. v názvu "Církev Chvály Ježíšovy" to vyznívá, že Ježíš někoho chválí; zřejmě by to mělo být "Církev Chvály Ježíšovi" (či "Chvalme Ježíše", jak to sám překladatel ke konci změnil). (Nedávno mě podobně zaskočil i překlad Kingova Outsidera. Doprčic, to se přece nemá stávat, nikde, natož u renomovaných autorů.)

54 29.07.2019

Oba díly jsou originální, okouzlují mě, napínají a rozesmávají zároveň. Snad autorce invence vydrží! Ještě někdy bych se ráda do tohoto světa ponořila: pár pravých dialogů mezi lidskými postavami, kterým my, člověčí čtenáři rozumíme, ale ovčí posluchači je dovedou ze svého úhlu pohledu k závěrům naprosto nečekaným. A stejně nakonec jejich logika-nelogika vítězí, případ je vyřešen. A já jsem čtenářsky naprosto spokojená.

53 12.02.2024

(SPOILER) Hakane, ty liško podšitá, je to apríl, nebo zkouška věrnosti tvých čtenářů?! A že já patřím k nejvěrnějším a humor mám ráda celoročně! Sedmnáctkrát jsem ti dala pět hvězd, výjimečně čtyři - a ty na mě takhle?
Vysvětlím:
- není to detektivka, o vyšetřování se dočtete jenom nepatrně
- na inspektora Junga ani na kohokoliv dalšího z týmu Van Veeterena se tedy netěšte; Jung tam je, ale pro srandu králíkům
- místo toho čtete a čtete a čtete o duševních pochodech postav, jež pak nějak vyústí; proč zrovna tak, to se dozvíte, nebo taky ne
- není to román, ale nesouvisející příběhy, spojené pofidérně tím, co naznačuje anotace
- jedna hvězda za to, že jsem jednou (jednou!) zkřivila jeden (jeden!) koutek úst v úsměvu nad celkem zdařilou - rozumějte trefnou a vtipnou - větou, jakých bylo dřív (obzvlášť ve vanveeterenovské sérii) jako ve Švédsku autorů detektivek
- druhá hvězda za to, že to asi opravdu napsal můj nejmilovanější Hakan Nesser, jemuž věrná zůstanu, protože tahle knížka možná má nějaké vysvětlení, které já zatím nejsem schopna rozklíčovat.
Zanedlouho se tady objeví další komentáře od jeho příznivců a ty mi možná otevřou oči.

53 11.10.2023

(SPOILER) Přeťukávala jsem několikrát mezi čtyřmi a třemi hvězdami. Mělo to spád, to ano, ale už zase sériový vrah a fujpopisy mrtvol. Dialogy tomu opravdu pomáhají, jenže název prozrazuje až moc a já (i kvůli tomu) odhalila vraha dřív, sakryš. Dvě hlavní postavy spolu fungují, to mě celkem bavilo; jen Washington zase naplňuje schéma „mám trauma z dětství a teď si dělám, co chci, protože mi to projde“, a i když je Tilly správná, takový člověk by nebyl schopen překonat své nastavení. Jsou tam náznaky nadhledu a humoru, nebere se to smrtelně vážně; průběh vyšetřování ale neprobíhá normálně, je založen spíš na Poeových geniálních vývodech, v nichž obyčejný smrtelník (já) to pojítko není schopen pobrat.
Takže asi spíš tři.
Samostatný odstavec si ještě zaslouží překlad. Vážně už jsem nechtěla být za hnidopicha, ale tady jsem neodolala. „Zeptat se na otázku“ už se stane asi normou, br, „Tolstojova kniha" se taky určitě brzy ujme, splést si holubici s hrdličkou (a vydávat tu druhou za mezinárodní znak míru) je úsměvné. Ale za největší perlu považuji větu: „Jak se dalo očekávat, původní okupant rakve zmizel.“ (= zmizel ten, který byl v té rakvi původně).
Jsem momentálně kvůli nemoci okupant postele – a protože mě to donutilo se i přes bolest v krku zasmát, vracím tu čtvrtou hvězdu. Lituji, že druhý díl překládal někdo jiný, ale i tak ho zkusím :-).

53 13.02.2023

Možná to byl záměr, pojmout ty tři díly – z mého pohledu – tak odlišně. Jako by „Do tmy“ psala introvertní, soucitná autorka, která mi svým spisovatelským i psychologickým umem přiblížila tu umanutou, duševně nemocnou hrdinku, kterou měla sama ráda – a já si ji zamilovala. Jako by „Ke dnu“ psala autorka naštvaná na povrchní, sobecké, ujeté lidi, proto jimi zaplnila až přeplnila celou knížku - a mě otrávila. A jako by knížkou „Před povodní“ chtěla autorka ukázat svět očima psychicky nemocného člověka; svět, ve kterém naprosto chybí logika, lidé – bez ohledu na věk, vzdělání a profesi – provádějí nesmyslné, nepochopitelné činy, jež jim ve výsledku nepřinášejí vůbec nic. Pokud opravdu měla autorka v úmyslu přesně tohle, u mě se jí to povedlo; v hlavě mi zůstal chaos a pocit, že nejen lidé, ale celý svět se vymkl řádu a vše se děje nahodile a bez příčiny.
Stejně si myslím, že příběh by měl svou logiku mít, bez ohledu na žánr.

53 20.11.2022

Byla by věčná škoda nechat se odradit od Šachové novely jen proto, že jsem šachový analfabet; asi jako kdybych si nepřečetla „Do tmy“ Anny Bolavé, protože poznám tak heřmánek od kopřivy :-). Možná, že v případě Zweigovy novely je to dokonce výhoda. Neřešila jsem logiku hry, ale pouze prožívala s hlavní postavou ten strašlivý, mučivý hlad po podnětech, snad i proto, že jsem sama v sobě tuhle otázku už několikrát řešila: kdybych se ocitla v izolaci od knížek, hudby, jakýchkoli informací, vystačila bych si s vlastním mozkem? Autor nabídl řešení a závěrečnou konfrontaci (souboj s „Fachidiotem“ Czentovicem) pojal podle mého mínění originálně.
Začala jsem rozhlasovou hrou (Cupák, Přeučil), následovala knížka a poté inscenace z roku 1980 (viděla jsem ji před 40 lety), kde je primitiv Czentovic, jemuž se do mozku nevešlo nic jiného než šachy, ztvárněn Rudolfem Hrušínským. V knížce jsem tu alegorii fašismu nevyčetla, přiznávám; inscenace je na tom naopak postavená. Každá z těch tří variant byla zajímavá, každá svým způsobem, doporučuji všechny. A Stefana Zweiga mám v plánu číst víc a víc.

53 13.11.2022

Tak, a teď už mám vážně šlus. Poslední knížka mé nej z nej vydaná u nás. U koho jiného najdu tak kouzelné spojení logiky (dané vědeckou stránkou případu i jeho vyřešením) a nelogičnosti (dané zvláštními lidskými vztahy a promluvami)? Kdo jiný mi nabídne tak specifické postavy, jež jsou naplno zažrané do toho, co umějí, a jejichž myšlenky putují naprosto překvapivými mozkovými cestičkami? Kdo jiný umí rozvinout případ vraždy z takové blbůstky (tento případ), jako je psí hovínko? Kdo další mě přinutí zapnout vůli, abych odložila knížku, protože si chci ten úsměv během četby uchovat víc dní než jen jeden?
Nikdo. Takhle dokonale nikdo. Doprkvančic, fakt nikdo.

53 01.08.2022

Ta pravá „síla přírody“ byla v prvním dílu hlavním hybatelem. Výborné detektivky se nenechají v mé hlavě zaházet jinými a já si stále ze Sucha pamatuji ten sílící pocit vyprahlosti, která v lidech jako by vypalovala zbytky dobrého a rozpalovala to špatné. Tady síla přírody nebyla zdaleka tak působivá, autorka si s ní nevěděla tolik rady (a nechala např. své hrdinky trpět žízní za deště). Soustředila se spíš na vztahy mezi ženami rozdílných povah i postavení, čímž se z toho stala celkem standardní detektivka, jakých je dvanáct do tuctu. Možná ale měla na mysli sílu přírody ukrytou v nás, zastřenou výchovou v civilizovaných podmínkách, probuzenou v extrémní situaci. Ale i tak, neoslovila mě tolik.
Pokud napíše autorka další díl, přečtu si ho ráda; první díl byl výjimečný, druhý nebyl propadák.

53 06.02.2022

Jste-li zaměstnancem státní instituce, vybavte si všechno, ale opravdu všechno, s čím se denně potýkáte: nekompetentnost či odtrženost těch nejvyšších nadřízených, buzerace v nesmyslech a neřešení opravdových průšvihů, umlácení všeho, co funguje,… Hned potom si řekněte: NIC se mi neděje, tohle všechno mě jen otravuje a štve a ještě hůř, ale jde jenom o mé nepohodlí a v nejzazším případě vyhoření. NEJDE O ŽIVOT. Pak to vynásobte aspoň stokrát. Přidejte bezostyšné ztopení šílené spousty peněz a to, že TAM O ŽIVOT JDE. Totál Balkán. Peníze na něco smysluplného, např. na hřiště pro děti, padnou třeba na školení o evaluaci nebo lidské dimenzi nebo kýho čerta, což může být i nové auto pro jednoho ze „zachránců“ vyslaného OSN.

Vyhlídnu z okna a pozoruju partu dětí, co venku hrajou basket. Ne ledajakej. Hřiště je uprostřed křižovatky. Koše visí nad vchody dvou protějších baráků. Pravidla: trefit koš a zároveň přežít, nenechat se zajet při driblingu mezi jedoucími auty.
Přihraj, bre!
Ideální průprava pro život v Kosovu. Na upraveným hřišti za plotem si můžou hrát malí Francouzové a Taliáni. Kosovský děti jsou o krok napřed. Odmala se učí obstát v drsný hře na opravdový vítěze a padlý. Na opravdový riziko. Na opravdovej paradox a absurditu světa.
Totální… Basket.

Od deprese mě zachránil způsob napsání a autorčina opakující se myšlenka: pomoci aspoň v jednom případě, aspoň jednomu člověku.
Pět hvězd, nekompromisně a bez váhání.

53 19.10.2021

Vidím dystopii, to ano, ale spíš než feministickou zkrátka ženskou a spíš než finské podivno prostě sci-fi. Všechny tyhle atributy mě navýsost zajímaly, navíc je knížka výborně kompozičně vyřešená. Skvělý nápad s novou drogou mě získal okamžitě (několik prvních stran mě v nejlepším slova smyslu šokovalo a pobavilo – objevné řešení trestu pro případného dealera-znásilňovače!). S hlavní hrdinkou, nucenou žít v přetvářce (chudák, narodila se se zvídavostí a vyšší inteligencí), jsem sympatizovala od první do poslední chvíle, jen trpělivost s její sestrou jsem ztrácela mnohem rychleji než ona, ale tak to má být.
Je to originální, svěží, zajímavé, varovné.

53 11.10.2021

Až bude jednou na vahách nadepsaných „Frédérique Audouin-Rouzeau a její přínos pro lidstvo“ ležet na jedné misce její vědecká práce a na druhé detektivky, samozřejmě se ta první zváhne skoro dolů a druhá se bude pohupovat nad ní. Jestli ale spravedlnost funguje, musí přece přihlédnout i k tomu:
- že se jedná sice o prachsprostou zábavnou literaturu, ale Fred Vargas do ní vložila tolik vědeckého, že z ní udělala téměř intelektuální četbu :-),
- že autorka stvořila originální postavy nemající v detektivkách obdoby, a přesto působící lidsky a uvěřitelně,
- že dokázala vymyslet naprosto unikátní zápletky,
- že považuje humor za součást života a umí ho ve své tvorbě prodat,
- že pokud se někdo zamiloval do jedné její knížky, probudila se v něm láska ke všem, a to na celý život (podle sebe soudím tebe),
- že přináší opakovaně radost, a to je v životě to nejdůležitější.
A tohle všechno přece musí být závaží jako hrom.
Šetřila jsem si to a šetřila, ale touha přečíst si další díl zvítězila. „Pavouk“ je stejný jako ty ostatní: skvělý, promyšlený, jedinečný, vtipný, dojímavý, napínavý. Uspokojující ve všech směrech.

53 28.09.2021

Občas mě chytne nostalgie po jediném kanálu v černobílé televizi; v dětství jsem viděla snad úplně všechno, včetně slovenských inscenací – pondělí, 20.00, všichni jsme zasedli a sledovali. Dávali i pitomosti, to je fakt, něco se mi ale do mozku zaseklo tím správným způsobem. Mario a kouzelník. Až dnes jsem si ho i přečetla a docenila veškerý význam, včetně jasných narážek na italský nacionalismus a fašismus. Možná jsem tehdy ale poprvé slyšela o existenci hypnózy a zřejmě si pamatuji onu inscenaci právě proto, že mě vyděsila možností, že mi někdo vleze do mozku a zlomí mou vůli. Vypravěč skvěle zachycuje atmosféru očekávání kouzelníkova vystoupení, která se mění ve směs zvědavosti a zhnusení ze zesměšňování a ponížení jiných lidí, přesto ale není schopen představení opustit; psychologové a sociologové by to jistě vysvětlili, mně to přijde uvěřitelné – a o to víc děsivé. Zapůsobilo to na mě znovu, stejně intenzivně.

53 16.08.2021

Už podruhé přiděluji britskému čestnému občanovi města Brna - fakt není? ale měl by být! :-) - 4 hvězdy. Což odpovídá chvále s jedním kritickým trnem – autorovi fandové, přeskočte následující odstavec.
Kdybych měla sexuální život pozemšťanů posuzovat dílem Simona Mawera, tak bych po první přečtené knížce podezíravě okukovala kolegyně i sebe samu, kdy u nás vyplavou na povrch lesbické sklony (Skleněný pokoj), po Mendelově trpaslíkovi bych se zaměřila zas na své mužské kolegy, kterým zřejmě stačí zahlédnout kousek ženského těla a hned běží někam do koutku masturbovat. V obou knížkách tuhle stránku autor přepálil, myslím si.
Čtivý tedy je, o tom žádná, nejen Brnem si nás v Česku získává. Se zájmem čtu komentáře a porovnávám je se svým názorem na obě části knihy. K té Mendelově: mé „znalosti“ genetiky přesně odpovídají ironickým uvozovkám, několik hodin výuky na gymplu ve mně vzbudilo zájem, ale vybavilo mě pár povrchními informacemi. Odborných pasáží je tu dost, ale na druhou stranu, nikdo vás z nich zkoušet nebude, stačí tedy zvolit čtení tomu úměrné. Lambertova část: to je ta pravá románová linka, s hlavní postavou plasticky zobrazenou – a riziko takového vykreslení se projevilo i v reakcích čtenářů. Pro mě bylo zajímavé sdílet pohled člověka, který si na otázku „proč zrovna já“ umí vědecky odpovědět, aniž by mu to pomohlo, který lidi posuzuje vědeckýma očima („zrůdička jako já“) a jehož obranou je sarkasmus a určitá míra arogance, někdy i vůči té, kterou má rád („Nebyla tak úplně prostoduchá, jak jsem si myslel.“). Mohla bych postrádat několikeré připomínání toho, že jediný orgán má normálně velký, ale já postavě Benedicta rozumím. Někteří voláte po jeho větší pokoře; porozuměla jsem tomu, ale pak se zarazila: není to právě předsudek, že zrovna takový člověk by měl být pokorný, možná i pokornější než jiní? Nejen takové otázky se mi v hlavě vynořily – a já mám ráda díla, jež mi otázky poskytnou a neodpovědí na všechno.

53 07.08.2021

(SPOILER) Přečtení celé série je splněním touhy po dobrodružných knížkách. Je určena pro ty, kteří:
- milovali mayovky (a stáli na straně indiánů) a i v dospělosti hledají knihu s hlavní postavou, která má v otázce dobra a zla naprosto jasno a navíc je napůl indiánka
- mají rádi to, na čem byly mayovky založené: schéma - opakující se nebezpečí a jeho překonání
- hledají věrohodnou dobrodružnou zápletku zasazenou do současnosti, bez fantastických motivů, říznutou detektivně
- se nechtějí se sérií loučit slzami nad smrtí hlavní postavy (edice „Dobrý konec“ je geniální tah).
Ubrala jsem hvězdičku, protože nemám moc ráda mafiánské příběhy, ale přidala jsem ji zpátky díky dvěma věcem: jednak jsou tu mafiánské uvažování a praktiky zobrazeny vlastně sebevražedně humorně a jednak je to rozloučení s oblíbenou sérií.

53 03.06.2021

Pokud jste také zvyklí v případě silných autentických příběhů pátrat po podrobnostech a dalších osudech protagonistů, dohledávat si informace jinde, dopadnete jako já: budete postaveni před volbu.
1. Vzít vyprávění Věry Sosnarové jako skutečné zážitky podávané starou paní, která hodně trpěla a zažila strašné věci. Tolerovat nepřesnosti v jejích vzpomínkách, někdy i zarážející, protože paměť funguje nespolehlivě a ve stáří se to nezlepší. Pak třeba hodnotit tuhle knížku i literárně: jednodušší styl, časté polopatické vysvětlování, ale to by se dalo brát jako přiblížení se dívčinu vyprávění; vzhledem k roku vydání mě překvapily zastaralé výrazy a slovní spojení, ale opět by se mohly brát jako převzaté z Věřina podání.
Působivé, s výhradami k stylistickému pojetí.
2. Zaváhat nad pravdivostí toho všeho, protože zpochybnění celého Věřina osudu není osobně zaujatým názorem jednoho člověka, ale je podloženo dokumenty dohledanými v archívech. V tom případě se vytrácí hlavní hodnota knihy - autentičnost; na téma gulagu byla napsána literárně kvalitnější díla. (A pokud přijmete tuto možnost, budete se v hlavě prát i s důvodem vzniku falešných vzpomínek; ta pachuť je pak nepříjemná.)
Poprvé v životě bez přidělení hvězd. Achjo.

Dávám přednost příběhu a „Svůj vůz i pluh…“ patří do mé předloňské nejlepší pětky. Na druhou stranu, tehdy i teď jsem byla okouzlená především způsobem podání.
„Dobře si vzpomínám na její tvář, její jemné-drsné pohyby, dotyk jejího svetru, kakaovou vůni.“
„…nové věci, lesknoucí se, se stopami lepidla po cenovce, se zárukou dlouhověkosti, jakou poskytuje odvážný záblesk světla, neposkvrněná hladkost povrchu. Zbytky kovové vůně dalekých továren.“
Záplava smyslového vnímání, trocha rozumu, city, fantazie; bohaté popisy, úsporné dialogy, do toho jakoby mimoděk lidová filozofie, něco málo z historie, legendy, recepty (pýchavky nasladko? to jsou věci!), příběhy sousedů, děje mimo racionální chápání, sny. Spíš obrazy, nenavazující dějově, ale související spolu duchem a autorstvím. Tak jsem přistoupila i ke čtení: po chvilkách si prohlížela a užívala malby.
Jedna věta vystihuje dobře můj uplynulý nenormální rok, podstatu mého „náhradního života“, když už nejde žít ten normální (i když je v knížce myšlená jinak):
„… začal se zabývat životem, čili čtením knih od rána do večera.“ Aspoň že tak.

53 21.03.2021

Dvakrát jsem během uplynulých 15 let došla někam do čtvrtiny, dál to fakt nešlo (stejně jako s Burroughsovým Nahým obědem). Brala jsem to jako prohru, přece jen je to knížka oficiálně oceněná a fajnšmekry ceněná. Proto jsem se napotřetí zakousla a řekla si, že vzhledem k věku je to poslední příležitost, aby onu neuchopitelnost až nestravitelnost byl můj mozek ještě schopný schroustat.
Zatímco, říkám si, většina autorů myslí i na čtenáře, Jáchymu Topolovi o tohle nešlo. Byl to ponor do jeho obrazů, snů, halucinací, hluboký ponor, až na dno, na kterém mě držel sítí zvláštního toku vyprávění s mnoha kulturními a historickými odkazy, sítí jazyka deformovaného a zkomoleného (včetně zkomolených jmen), sítí skoků v „ději“, dá-li se tak nazvat proud asociací působících jako vidiny v silném rauši. A já se pokoušela z té hloubky uniknout, občas mi autor pomohl pasážemi, u nichž jsem zajásala ve smyslu „teď se chytám!“, občas mě něco přitahovalo, pak mě často něco odpuzovalo, občas jsem si lokla deprese a málem se zase utopila. Nakonec jsem se ale vynořila, sice jako vítěz, ale bez pocitu uspokojení, natož krásna. Zkrátka si to musím přiznat: jsem zřejmě jenom povrchní čtenářka konzumní literatury.
(Týjo, teď už ale možná zvládnu i ten Nahý oběd!)

53 24.02.2021

Po mém nadšení („Zmizet“) a zklamání („K moři“) jsem svůj vztah k Petře Soukupové tak nějak vybalancovala. Její schopnost vyhmátnout to nejotravnější z lidských charakterů, hrotit to a vršit, to oceňuji, ale číst to v tahu mě prudí. Ženám v jejím podání jsem schopná uvěřit: každá je silná něčím jiným – zkušeností, či krásou a sebevědomím - , ale zároveň tím samým oslabená, zvlášť ve vzájemném vztahu; číst o nich v kuse je ale náročné. Muži jsou problém, těm autorka moc šancí nedává; snad ještě tak těm nedospělým, ale i u nich (u něho) jsem si musela čtení dávkovat (byť mu dala nakonec šanci).
Rozumím tak jak pěti-, tak dvouhvězdičkovým hodnocením. Asi k žádné jiné současné české autorce nemám podobný ambivalentní vztah; tentokrát se mi podařilo naladit se lépe než minule, byť to stálo určité úsilí.

53 03.01.2021

Že zrovna já, člověk nepříliš pospolitý, se nechávám pohltit tou domáckou láskyplnou atmosférou, provoněnou dobrůtkami, v případě tohoto dílu navíc vánoční, což už samo o sobě může znamenat kýčovitý průšvih! Ale opravdu ano, zatím to na mě funguje, asi především tím, JAK je to napsáno. Louise Penny má totiž smysl pro detail i pro humor – a to je pro mě záchrana před přílišným přemýšlením nad tím, nakolik jsou zápletka a charaktery postav ze života. Marlowe (o kousek níž) píše, že na pohádku je to příliš složité a na detektivku příliš nerealistické. Že mě to samotnou nenapadlo, vždyť je to přesné: „pohádková detektivka“. Jednou za čas si ji dopřeji - pro radost ze slov, pro iluzi, pro naději - a zase se z ní vrátím. Víc nečekám.

53 07.08.2020