Katela komentáře u knih
Přemýšlím, jak to shrnout...
Autorka skvěle vystihla v Tereziných pasážích, jaké to je mít mozek svázáný do vlastních strachů a zatížený pocity méněcennosti.
Mariin příběh se občas trochu zadrhával, námět byl zajímavý, ale konec opravdu zklamal...
Tři dějové linky sice zajímavé, ale celkově až moc rozkouskované a konec hrozně uspěchaný.
No nic, četla jsem lepší, četla jsem horší. Možná autorce dám šanci u jiného díla, píše hezky čtivě.
Pro lidi, kteří mají pocit, že se občas v životě brodí bahnem. Pro lidi, kteří občas potřebují někoho, kdo by jim pomohl ten zmatek v hlavě rozmotat. Pro lidi, kteří se čas od času cítí být příliš křehcí pro tenhle svět...
Tahle knížka vás pochopí. Možná u ní utrousíte slzu, ale nakonec najdete útěchu v tom, že v těch pocitech nejste tak docela sami.
"Budu někdy rozumět tvým hádankám?"
Pravděpodobně ne, stejně jako já nikdy nebudu rozumět Fowlesovi. Psychologické trýznení mě bavilo, společenské konvence viktoriánské doby pro mě byly nepochopitelné. Z velké části beru lehké zklamání z knihy na sebe, jelikož opravdu nejsem příliš znalá historických reálií a souvislostí. Pravděpodobně se k Francouzově milence ještě vrátím.
Utlá knížka, kterou bych si klidně vzala s sebou do hor místo Sněžného levharta.
(...) a není to třicet let, co se mě odsud pokoušíš dostat dolů? Nedělej si o mě starosti. Tyhle hory mi nikdy neublížily.(...)
Krásný příběh zanechávající po sobě pocit nedefinované tesknoty. Cognetti dokáže čtenáře lehce přenést stovky kilometrů do kamenných moří Alp a bez zbytečných slov vykresluje postavy se všemi jejich nedostatky i ideály.
Bohužel, Vrazi bez tváře mě nedokázali moc přinutit, abych jejich tvář chtěla odhalit.
Příběh se vlekl, postavy ničím nezaujaly... Mezilidské vztahy, kterým jsem nedokázala uvěřit (nebo porozumět)... Detektivní zápletka lehce postrádající gradaci... Prostě to celkově dojem neudělalo.
Taky si občas domyslím příběh tak, aby se mi víc líbil...
Nesbø umí psát tak, že většinou nedokážu přestat číst. Navíc příběhy zasazené do ledového Norska jsou pro mě prostě fascinující.
Trochu mi chyběl takový ten pocit, že knížku nechci odložit. Vlastně bylo trochu těžké se k ní vracet.
Ne, že by byl příběh špatný, ale je to takové "neurazí ani nenadchne"...
Trochu mě mrzí, že dávám jen tři hvězdy, protože mám pocit, že příběh jako takový by si jich zasloužil více. Akorát mě při čtení hrozivě iritoval způsob, jakým byla knížka napsaná. Nevím, zda je to chyba autorky nebo překladu, každopádně je to škoda.
Sněhulák je jednoduše jedna z nejpoutavějších severských detektivek, kterou by žádný milovník norské krimi neměl opomenout.
Někdy věc rozbijeme tak, že už se nedá poskládat dohromady. Tragické je, když se něco takového stane s člověkem. A navíc pokud se to stane z tak malicherného důvodu.
Jediné minus této povídky je to, že mi prodloužila cestu domů, jelikož jsem o pár zastávek přejela. Ale na to jsem ochotna zapomenout.
Skvělá připomínka toho, že se člověk musí umět smát. Když člověk bere všechno moc vážně, onemocní mu duše.
Naprosto skvělá kniha, jak píše většina čtenářů, rozhodně se k Harrymu vrátím. Jsem zvědavá, co mi prozradí příště.
"Nikdy nezapomenu na Owena Meanyho..." Přiznám se, že já také ne.
Musím sice říct, že občas mi Owen pěkně lezl na nervy, ale jestliže byl jeho předobrazem Ježíš Kristus, tak se není čemu divit. A nebylo to zase až tak horké, protože nakonec ukápla slza (vlastně nejenom jedna).
Je docela těžké poskládat to celé dohromady. Stále a stále mi v hlavě víří spousta myšlenek, které kniha vyvolala. Zatím dávají smysl pouze částečný, ale to asi ničemu nevadí.
Upřímně můžu prohlásit, že už hodně dlouho mě žádný příběh nezasáhl tak jako ten Owenův.
Taková hezky odpočinková a čtivá knížka, určená výhradně pro vodáky (ostatní asi nebudou příliš nadšení). Chvilkami trošku slabší, ale zasmála jsem se. Takže ahoj.
Těžko vymyslet dobrý komentář, když má člověk hodnotit něco tak těžce uchopitelného jako Skořicové krámy. Proto to nechám na hvězdičkách, kterých je, jak můžete vidět, všech pět.
Pavlovi jsem se jako spisovateli z nějakého neznámého důvodu poměrně dlouho vyhýbala. Pravděpodobně mne odradilo to, jak je prezentován (tedy jako spisovatel sportovní a rybářský, což jsou témata, která mi nejsou ani trochu blízká). Jsem však ráda, že jsem se do Fialového poustevníka nakonec pustila, ačkoli mi zanechal na patře hořkou pachuť nedefinovaného smutku.
Ota Pavel dokáže vyvolat naprosto protikladné emoce ve stejném okamžiku. Usmíváte se, ale zároveň se vám chce plakat.
"Krásně smutné a smutně krásné."
"Všechna zvířata jsou si rovna, ale některá jsou si rovnější."
Čím víc se ze zvířat stávají lidé, tím jsou proradnější.
Orwell (stejně jako v 1984) dokázal, že je špičkový spisovatel.
Ne. Tak tohle fakt ne. Po dočtení mi zůstala pusa otevřená dokořán, ovšem ne ohromením nad geniálností a promyšleností příběhu.
Tady vůbec nejde o to, jestli je to napsané jako scénář,- scénář by mi ani trochu nevadil, pokud by měl smysl. Tohle smysl nemá. Vůbec.
Známé, promyšlené postavy najednou ztratily svou hloubku. Chovají se iracionálně. Ron, Harry, Hermiona i Ginny asi hromadně utrpěli ztrátu paměti, jinak si to nedovedu vysvětlit.
Co se týče postav nových, ty se chovají... prostě divně. Komunikují mezi sebou extrémně nepřirozenými dialogy, jsou afektovaní, nucení.
A babička s vozíkem ve vlaku (ta scéna mě šokovala asi nejvíc) má místo rukou cosi. Proč?
Voldemort má dítě (vůbec nezáleží na tom, že to časově nesedí). PROČ?
Zápletka s tím, že Albík je zařazen do Zmiozelu, smysl má. Ale má taky mnohem mnohem větší potenciál.
A hlavní motiv? Cestování časem! Znova-PROČ? Navíc je to cestování časem, které tak nějak vůbec nezapadá do světa HP. A nedává celkově smysl, ale to asi už pro nikoho nebude překvapením.
Celé mi to tak nějak připomíná nepovedenou fanouškovskou slátaninu. Nejvíc líto mi je to, že J.K. to označila za součást původní série. Beru to jako urážku všech fanoušků HP.
Nejvíce se mi na celém díle líbí autorův doslov.
Ne, nemůžu si pomoci, nakonec mi bylo líto obou, jak Humberta, tak životem poničené Dolores. A opravdu to není jen "zpověď zvrhlíka"!