Kateřin-a komentáře u knih

Čtení mi neskutečně rychle uteklo! Kniha je rozdělená do kapitol, které se vždy vztahují k nějaké vzpomínce na babičku a nejen to. Šrámková předkládá i svoje postřehy a pocity týkající se mateřství, vztahu k dětem nebo osobního vyznání víry. Zvlášť v těchto místech mi to přišlo hodně osobní. Má navíc úžasnou schopnost podívat se na běžné každodenní věci nevšedně a nechybí jí umění sebereflexe. Díky této knize jsem si o autorce udělala ucelenější obrázek. Tolik mě to nevtáhlo jako Hruškadóttir, ale i tak to byl skvělý čtenářský zážitek!

"Bulim a jsem přesně v náladě vletět do kadeřnictví a nechat se vzít strojkem na pět milimetrů, ač jsem se muži přísežně zavázala, že to už neudělám, nebo si nechat na hlavě vytvořit nějakou ujetou asymetrickou kreaci ve fluorescentní barvě, co bude aspoň zábavná, když nic jiného, protože to není k ničemu vypadat hezky, ba to se vším ostatním v životě blbě kontrastuje a je z toho akorát smutno."

6 08.08.2019

Bohužel budu muset rozseknout tu dosavadní řadu pětihvězdičkových hodnocení, protože mě to zas až tolik neoslovilo. Příběh se po prvních několika desítkách stránek začal neskutečně táhnout, postavy mi splývaly a lišily se jen tím, v jaké době žily. Ani historické pozadí nebylo tolik rozpracováno a po jazykové nebo stylistické stránce jsem taky nenašla nic překvapujícího. Autorka vypráví obyčejný příběh, o obyčejných ženách se všedními starostmi. Musím ale uznat, že na prvotinu to nebylo úplně špatné.

6 18.07.2019

Žít v totalitním státě, který autorka vykreslila, by muselo být něco skutečně otřesného a šíleného. A přitom to není úplně sci-fi, ale realita, která tu v obdobné podobě byla a na jiných místech světa je. Atmosféra všeobecného strachu, nedůvěry, absolutní ztráty soukromí a přetvářky i před vlastním manželem nebo dětmi byla opravdu tíživá. A úplně nejhorší na tom byla naprostá a slepá oddanost hlavního hrdiny režimu.

6 04.06.2019

Pro mě jedna z nejlepších knih, co jsem v poslední době četla. Psychoterapeutické rozhovory mezi Breuerem a Nietzschem byly velmi zajímavé a nosné myšlenky v nich srozumitelně zpracované a uchopitelné i pro člověka, který není odborně vzdělaný. Kniha o hloubce přátelství, tíze samoty, hledání spřízněné duše a osudu. Prostě skvělá! Oceňuji také dovětek autora, ve kterém uvádí, kde vycházel ze skutečnosti a kde ze své představivosti.

6 21.02.2019

Knížku jsem si vzala na dovolenou a během cesty tam a zpět jsem ji měla přečtenou. Některé povídky byly hodně zvláštní, téměř neuchopitelné. K. Tidbeck má neuvěřitelnou představivost a do žánru sci-fi a fantasy, pokud se její povídky dají takto zaškatulkovat, vnáší svěží vítr. Nejvíc se mi líbily Rebeka, Kdo je Arvid Pekon?, Sobí hora a Džagannáth. První dvě zmíněné byly hodně znepokojivé a zanechaly mrazivý pocit.

6 20.02.2019

Znepokojivý obraz pokřiveného vztahu matky a dcery, který je naplněn lží, přetvářkou a nepochopením. Agnes je pro Julii prostředkem k naplnění smyslu a prožití pocitu být matkou. Autorka popisuje mateřství jako život v kleci, ztrátu svobody a nezávislosti, přátel a volného času. Věnuje se těžkému tématu, jako v Houbařce, a chápe se ho způsobem sobě vlastním, autenticky. Přišly ale i momenty, které mě pobavily. Třeba přirovnání, že si matky vzájemně prohlížejí miminka v kočárku jako si muži v šatně poměřují penisy :-)

6 04.10.2018

Od knihy tohoto žánru jsem čekala trochu víc. Chyběla mi tam ponurá atmosféra, postavy s komplikovanou minulostí a temný případ. I když rozumím, že v rozsahu jedné krátké povídky možná nešlo postavy ani děj tolik rozpracovat. Souhlasím s komentářem níže, že k žánru noir se mnohé povídky vůbec nevážou; z mého hlediska mu dostála pouze ta úvodní od M. Goffa: Tři Mušketýři.

6 31.07.2018

Překvapilo mě, jak E. Bronteová dokázala věrně vykreslit charakter postav. Jejich zaslepenost, naivitu, slabost, domýšlivost a zejména krutost. Hlavní postavy se nechaly smýkat osudem a nedokázaly se vzepřít tyranovi, který pro ně i sám pro sebe připravil peklo, aby se pomstil za nešťastnou a nenaplněnou lásku.

6 23.07.2018

Jsem z toho rozpačitá. Bylo to takové pocitové a poetické, ale místy možná až utahané. Stylu této knihy jsem zřejmě nepřišla na chuť. Chyběla tomu hloubka, přestože několik míst k zamyšlení tam bylo. Autorka nakousla spoustu zásadních témat, což bylo možná na škodu, protože žádné z nich neměla prostor dovést do důsledků a podrobně rozpracovat. Působilo to na mě útržkovitě a neuceleně.

5 14.02.2020

A mně se to přece líbilo. Když pominu, že příběh byl vytržen z dějinného kontextu, místy pokulhával a některá souvětí byla tak nekonečně dlouhá, že jsem se z toho v textu ztrácela. V tomhle případě se ztotožňuji s komentářem uživatele anansie, že spisovatelka spíše než podat celistvý obraz společnosti, který by určitě vydal na víc než krátkou novelu, chtěla poukázat na absurditu podobných systémů. Ukazuje také, že nejen muži, ale i ženy dokážou vládnout totalitním systémům.

5 08.10.2019

Atwoodová s humorem a ironií podala svoji verzi příběhu o Penelopě, která promarnila čekáním na Odyssea dvacet nejlepších let svého života strávené většinou rozplýváním se v slzách a omdléváním. Hrdinka z feministického pohledu netypická a neprůbojná. Chór dvanácti služebných mi přišel místy nevkusně přisprostlý, ale co mě nadchlo, byla brilantní antropologická a justiční vsuvka!

5 02.04.2019

Moc pěkně napsané, úplně mě to pohltilo. Smutné a poučené vyprávění i o tom, jak důležité jsou příběhy v životě člověka a že mít ambivalentní pocity je zcela normální. Pro mě přínos v tom, že autor se věnuje tématu, jak se děti vyrovnávají s těžkými situacemi a jak je obtížné se jim přiblížit a porozumět. Dítěti bych to k přečtení asi také nedala, i když příběh působí pohádkově.

5 01.04.2019

Film s Keirou Knightley se mi moc líbil a pouštím si ho opakovaně, ale o knize to říct nemůžu. Četlo se to pěkně a postavy i rodinný život byly věrohodně vykresleny, přesto se mi to nelíbilo až tolik. Je to však dílo klasické, které v kontextu doby, ve kterém bylo napsáno, zaslouží uznání.

5 31.03.2019

Nevím úplně přesně, co k tomu říct. Tolik mě to neoslovilo.. asi jsem měla přehnaná očekávání. Krásný příběh o lásce k přírodě a píli prostého člověka v kontrastu s krajinou zpustošenou válkou a realitou rozvíjející se společnosti. Nakonec mi to přišlo trochu smutné, čekala jsem, že život muže, který sázel stromy, skončí tam, kde příběh začal.. v samotě a ve spojení s lesem.

5 08.03.2019

Kniha Ke dnu se mi nelíbila tolik, jako kniha Do tmy. Příběh mi připadal takový roztrhaný, neucelený. Závěr také moc nepřekvapil a na úplném konci mi přišlo trochu absurdní, co Anička našla na chodníku. Trochu mi to připomínalo knihu Anežka Viktorie Hanišové, a to v tom, že autorka v některých situacích a chování postav ukázala, jak to vypadá, když je všechno špatně. Příběh byl ale celkově čtivý a atmosféra dobře vykreslená.

5 07.01.2019

Za některými knihami se po čase ohlédnu a zjistím, že už vlastně vůbec nevím, o čem jsem četla. Ale na tuhle jednu asi jen tak nezapomenu. Děj se vlastně moc nehýbe, spíš rozkrývá, a graduje na posledních stránkách. Od začátku bylo jasné, že to špatně dopadne, jen jsem čekala, jak se to semele. Chování a myšlení hlavních postav je asi pro normálního člověka nepochopitelné, zvlášť v závěru mě napadalo, že stačilo udělat málo a k tragédii nemuselo dojít, ale tak to s tragédiemi bývá. I dnes je možné propadnout se na úplné dno, jen možná vypadá trochu odlišně než tehdy. Jinak napsané krásným barvitým jazykem.

4 02.02.2023

Nevím přesně, co k tomu napsat. Knihou jsem tak nějak proplula, ale příjemně. Příběh nevnímám jako setkání autora se svým dvojníkem, ale spíš jako konfrontaci se svým minulým já a ohlédnutí se zpět za skončenou láskou. Když Christoph vypravuje Leně svůj život a znovu ho tím zpřítomňuje, vyrovnává se tak s minulostí a uzavírá ji.

4 14.05.2020

Obdivuju, s jakou lehkostí a čtivostí Pavol Rankov píše, ale s celkovým hodnocením jsem tady váhala. Přišlo mi to trochu jak učebnice dějepisu doplněná o životní osudy tří hrdinů a jejich předmětu lásky. Široký časový záběr knihy a popis událostí jednotlivých let podle mě příběhu spíše uškodil. Milostné a osobní vztahy protagonistů se tak dostaly trochu do pozadí, chyběla mi tam návaznost, hlubší propracování souvislostí. Měla jsem pocit, že se nacházím v nějaké situaci a v další kapitole zas úplně někde jinde, aniž bych přesně věděla, jak jsem se tam dostala. Na konci už mi to přišlo trochu dlouhé.

4 06.03.2020

Styl psaní a vyprávění Irvina D. Yaloma mi neskutečně sedí a mám jeho knihy moc ráda. Jediným zklamáním pro mě byl dosud jen Problém Spinoza. Léčba Schopenhauerem je kniha plná životní moudrosti a zkušeností z psychoterapeutické praxe. Snad na každé stránce lze najít něco, nad čím se člověk může zamyslet. Jak se vyrovnat s blížícím se koncem života, s mezilidskými vztahy, vlastními chybami, samotou. No bylo tam toho spoustu. S dalšími knihami od Yaloma postupně vzrůstá moje motivace ponořit se alespoň zlehýnka do studia filozofie a zejména něco smysluplného se svým životem udělat!

4 10.02.2020

Rubašov je typem hlavního hrdiny, se kterým nelze sympatizovat nebo jej upřímně litovat, protože i on si nese svou část viny. Nakonec se stane nepohodlným a režim, kterému po celý život sloužil, ho odvrhne. Režim, pro který otázka viny či neviny nemá podstavu a cení si více lidstva než člověka jako takového. Což si Rubašov uvědomuje, když je ve vězení konfrontován se smrtí a začíná si uvědomovat, že smrt není nějaký vzdálený pojem "fyzické likvidace", ale má velmi osobní rozměr.

Nejsilněji na mou představivost zapůsobila pasáž, ve které odsouzení vyprovázejí na smrt své spoluvězně, pobíhají po pokoji od stěny ke stěny a předávají si ťukáním vzkazy.

A citace, která mi přišla opravdu výstižná, i pro dnešní politickou situaci: "Zásada, že účel světí prostředky, je a zůstane v politice jediným mravním kritériem."

4 12.06.2019