Kateřin-a komentáře u knih

Za některými knihami se po čase ohlédnu a zjistím, že už vlastně vůbec nevím, o čem jsem četla. Ale na tuhle jednu asi jen tak nezapomenu. Děj se vlastně moc nehýbe, spíš rozkrývá, a graduje na posledních stránkách. Od začátku bylo jasné, že to špatně dopadne, jen jsem čekala, jak se to semele. Chování a myšlení hlavních postav je asi pro normálního člověka nepochopitelné, zvlášť v závěru mě napadalo, že stačilo udělat málo a k tragédii nemuselo dojít, ale tak to s tragédiemi bývá. I dnes je možné propadnout se na úplné dno, jen možná vypadá trochu odlišně než tehdy. Jinak napsané krásným barvitým jazykem.

4 02.02.2023

Nevím přesně, co k tomu napsat. Knihou jsem tak nějak proplula, ale příjemně. Příběh nevnímám jako setkání autora se svým dvojníkem, ale spíš jako konfrontaci se svým minulým já a ohlédnutí se zpět za skončenou láskou. Když Christoph vypravuje Leně svůj život a znovu ho tím zpřítomňuje, vyrovnává se tak s minulostí a uzavírá ji.

4 14.05.2020

Obdivuju, s jakou lehkostí a čtivostí Pavol Rankov píše, ale s celkovým hodnocením jsem tady váhala. Přišlo mi to trochu jak učebnice dějepisu doplněná o životní osudy tří hrdinů a jejich předmětu lásky. Široký časový záběr knihy a popis událostí jednotlivých let podle mě příběhu spíše uškodil. Milostné a osobní vztahy protagonistů se tak dostaly trochu do pozadí, chyběla mi tam návaznost, hlubší propracování souvislostí. Měla jsem pocit, že se nacházím v nějaké situaci a v další kapitole zas úplně někde jinde, aniž bych přesně věděla, jak jsem se tam dostala. Na konci už mi to přišlo trochu dlouhé.

4 06.03.2020

Začetla jsem se ihned a autor mou pozornost udržel až do konce. Přestože Jan Němec píše o vztahu, který skutečně prožil, nedokážu mu uvěřit vše, co o něm a o sobě napsal. Spíš si myslím, že se pohybuje na hranici autobiografie a autofikce; se čtenářem si zahrává a zkouší jeho trpělivost. Je si vědom, že koncept knihy překračuje hranice klasického milostného románu a objevuje jeho nové možnosti. Vše, co by mu mohlo být - a také bylo vytčeno - předjímá ve fiktivním rozhovoru sama se sebou, který je do knihy zařazen. A co se týká příběhu Jana a Niny, některé pasáže a zejména rozhovory mi přišly velice autentické, jiné až stereotypní. Kdo prožil podobný intenzivní vztah, který změnil část jeho života a ve vzpomínkách se k němu ještě dlouho poté nedokáže nevracet, pochopí autorovu snahu všechno do detailu rozpitvat. Kdo očekával jednoduchý milostný příběh, bude zřejmě zklamán.

9 24.02.2020

Jsem z toho rozpačitá. Bylo to takové pocitové a poetické, ale místy možná až utahané. Stylu této knihy jsem zřejmě nepřišla na chuť. Chyběla tomu hloubka, přestože několik míst k zamyšlení tam bylo. Autorka nakousla spoustu zásadních témat, což bylo možná na škodu, protože žádné z nich neměla prostor dovést do důsledků a podrobně rozpracovat. Působilo to na mě útržkovitě a neuceleně.

5 14.02.2020

Styl psaní a vyprávění Irvina D. Yaloma mi neskutečně sedí a mám jeho knihy moc ráda. Jediným zklamáním pro mě byl dosud jen Problém Spinoza. Léčba Schopenhauerem je kniha plná životní moudrosti a zkušeností z psychoterapeutické praxe. Snad na každé stránce lze najít něco, nad čím se člověk může zamyslet. Jak se vyrovnat s blížícím se koncem života, s mezilidskými vztahy, vlastními chybami, samotou. No bylo tam toho spoustu. S dalšími knihami od Yaloma postupně vzrůstá moje motivace ponořit se alespoň zlehýnka do studia filozofie a zejména něco smysluplného se svým životem udělat!

4 10.02.2020

Četlo se to dobře, příběh byl uvěřitelný, ale přesto tomu něco chybělo. Možná hlubší vhled do pocitů a vztahů mezi matkami a dcerami. Vyprávění Zuzany mě zas tolik nešokovalo, protože knihy s podobnou tématikou už jsem četla. Trošku rušivě působily vsuvky z akademického prostředí. Postava Lucii mi přišla nesnesitelně naivní, nedozrálá a lehkovážná, ale tak to zřejmě autor zamýšlel. Rozsah byl tak akorát, ještě sto stran navíc a už by to možná začalo nudit.

2 03.02.2020

Téhle knize jsem nedokázala porozumět a byla jsem skutečně ráda, když jsem dočetla poslední stránku. Už po prvních kapitolách jsem se přistihla, že si po přečtení odstavce vůbec nepamatuji, co bylo obsahem odstavce předchozího. Nenašla jsem si tam pro sebe žádné silné místo ani zajímavou myšlenku, kterou bych měla potřebu si zaznamenat. Jediné, k čemu mě kniha ponoukala, byl spánek. Prostě mě to neoslovilo. Bohužel jen dvě hvězdičky.

28.01.2020

Jak už je uvedeno, kniha obsahuje tři hlavní příběhy a nutno říct, že i další kratší samostatné příběhové vsuvky. První příběh je románem ve verších a jakousi parodií na gotický román. Druhý popisuje peripetie spisovatele emigranta, který se snaží prosadit vydání svého díla a třetí, který je vložen do druhého, je částečně náboženskou disputací v otázce smrti Boha. Skutečně obdivuji jazykové schopnosti autora, stylistickou stránku celé knihy a velké množství vědomostí, které do své práce J. Křesadlo zapracoval. Co mi trochu vadilo, byly věty v latině, němčině, řečtině nebo hebrejštině, kde bych pod čarou uvítala jejich překlad. Celkově ale hodnotím pozitivně.

3 21.01.2020

Už po přečtení předmluvy autora mi bylo jasné, že tahle kniha nebude obyčejná. A nezklamala jsem se! Po jazykové a stylistické stránce to pro mě bylo něco naprosto neočekávaného a místy snad neuchopitelného. Autor sice v úvodu říká, že v některých partiích může být kniha pokládána za hnusnou, to jsem ale ve velké míře neshledala - s výjimkou intermezza s hrbáčem.

11.01.2020

Výborně napsaný příběh se strhujícím závěrem! S autorem jsem se setkala na besedě v rámci Podzimního knižního veletrhu v Havlíčkově Brodě a přesvědčil mě, že jeho knihu stojí za to si přečíst. Jen mě mrzí, že zde Legenda o jazyku nemá větší počet hodnocení a zřejmě se nedostala do širšího povědomí. Přitom má určitě co nabídnout, přestože příběhů z doby normalizace bylo napsáno bezpočet, kniha má silnou výpovědní hodnotu.

10 21.12.2019

A mně se to přece líbilo. Když pominu, že příběh byl vytržen z dějinného kontextu, místy pokulhával a některá souvětí byla tak nekonečně dlouhá, že jsem se z toho v textu ztrácela. V tomhle případě se ztotožňuji s komentářem uživatele anansie, že spisovatelka spíše než podat celistvý obraz společnosti, který by určitě vydal na víc než krátkou novelu, chtěla poukázat na absurditu podobných systémů. Ukazuje také, že nejen muži, ale i ženy dokážou vládnout totalitním systémům.

5 08.10.2019

Musím se přiznat, že v českých dějinách 20. století mám obrovské mezery a nemůžu to svádět jen na neschopnost učitelů vzbudit u mě jakýkoliv zájem o dějepis. Proto i Čurdovo jméno pro mě bylo úplně neznámé. Nedokážu si představit, jak lidé v této době museli žít, neustále se bát a mít se na pozoru; nevědět, komu je možné skutečně důvěřovat a čekat, odkud přijde rána. To, co se dělo a čeho byli kolaboranti schopní, to byl prostě hnus. A ani špetka lítosti nad zmařenými životy. Co by mě zajímalo, je i téma, jak žijí pozůstalí po kolaborantech s nálepkou potomků zrádců. No a k formě knihy. Samotný text byl kratičký a doprovodná dokumentace výmluvná; co mi vadilo, bylo přílišné členění textu a krátké úsečné věty, které asi měly dodat dynamiku, nevím. Jinak celkově zajímavý počin.

1 20.09.2019

Čekala jsem od toho trochu něco jiného, hlubší a rozpracovanější příběh o zničených životech lidí, které postihla kolektivizace českého venkova, a to jsem tam nenašla. Ale nevadí. Hájíček mě totiž nakonec dostal popisem malebné venkovské krajiny. Šla z toho na mě taková neurčitá nostalgie. V textu zaznělo několik důležitých témat: přetrvávání pocitu viny a křivdy, otázka odpuštění nebo msty, hledání „pravdy“; kterou se člověk už asi nikdy nedozví, zvlášť pokud už nebude nikdo, kdo by ji zprostředkoval. Autorovi se podařilo dobře vykreslit kontrast mezi starousedlickým životem na vesnici a odcizenou existencí velkoměsta. Postavy byly trochu ploché, ale i tak v některých detailech věrohodně vykreslené. Víc než genealog Pavel mi ale v příběhu neseděla Daniela, bez které by ovšem závěr vypadal úplně jinak.

6 19.09.2019

Čtení mi neskutečně rychle uteklo! Kniha je rozdělená do kapitol, které se vždy vztahují k nějaké vzpomínce na babičku a nejen to. Šrámková předkládá i svoje postřehy a pocity týkající se mateřství, vztahu k dětem nebo osobního vyznání víry. Zvlášť v těchto místech mi to přišlo hodně osobní. Má navíc úžasnou schopnost podívat se na běžné každodenní věci nevšedně a nechybí jí umění sebereflexe. Díky této knize jsem si o autorce udělala ucelenější obrázek. Tolik mě to nevtáhlo jako Hruškadóttir, ale i tak to byl skvělý čtenářský zážitek!

"Bulim a jsem přesně v náladě vletět do kadeřnictví a nechat se vzít strojkem na pět milimetrů, ač jsem se muži přísežně zavázala, že to už neudělám, nebo si nechat na hlavě vytvořit nějakou ujetou asymetrickou kreaci ve fluorescentní barvě, co bude aspoň zábavná, když nic jiného, protože to není k ničemu vypadat hezky, ba to se vším ostatním v životě blbě kontrastuje a je z toho akorát smutno."

6 08.08.2019

Motiv nenaplněné lásky a zničující touhy je nadčasový. Báseň mě přesto tolik neoslovila, v originále jsem nečetla, takže nemůžu úplně posoudit, ale překlad mi přišel na některých místech hrozně kostrbatý. Obrazy krajiny byly ale i tak působivé. Nejsilněji se mi vryla do paměti pasáž, ve které Démon skládá Tamaře přísahu.

1 05.08.2019

Z knihy jsem nadšená! Od první stránky jsem si vychutnávala krásný jazyk a vyšperkovaná slovní spojení. Nedokážu posoudit, jestli a na kolik se autorka snažila někoho napodobit, ale na mě to působilo autenticky, nenásilně a velmi upřímně. Sama jsem se v některých pasážích poznávala a v tom vždy vidím přínos, když si něco můžu propojit s vlastní zkušeností a zamyslet se nad tím. Jsem ráda, že se mi takový malý poklad dostal do ruky a ostatním vřele doporučuji!

7 01.08.2019

Sexualitu a pohlavní akt Depestre popisuje jako něco naprosto přirozeného, krásného a poetického. Ženské tělo je oslavováno a není zatracováno pro svou hříšnost, jak ho nahlíží křesťanská tradice. A právě i protiklad křesťanství a haitských náboženských tradic je zde zobrazován. Povídky nejen o erotice a lásce.

3 24.07.2019

Bohužel budu muset rozseknout tu dosavadní řadu pětihvězdičkových hodnocení, protože mě to zas až tolik neoslovilo. Příběh se po prvních několika desítkách stránek začal neskutečně táhnout, postavy mi splývaly a lišily se jen tím, v jaké době žily. Ani historické pozadí nebylo tolik rozpracováno a po jazykové nebo stylistické stránce jsem taky nenašla nic překvapujícího. Autorka vypráví obyčejný příběh, o obyčejných ženách se všedními starostmi. Musím ale uznat, že na prvotinu to nebylo úplně špatné.

6 18.07.2019

Název románu přesně vystihuje hlavní hrdinku Sylvu, která tiše a bez odporu přijímá za své rozhodnutí jiných a teprve na sklonku života si uvědomuje, že nežila svůj vlastní život. Kolem ní probíhají dějiny, ale měla jsem pocit, že se jí dotýkají jen zprostředkovaně v podobě osudů jejích blízkých. Zgustová otevírá otázku volby. Je správné pro dobro rodiny obětovat své morální svědomí, své já? Nebo setrvat v pozici, která by mé blízké mohla ohrozit? V paralelním příběhu Jana se pak věnuje tématu emigrace, vykořeněnosti a hledání domova. Bohužel pro mě to moc čtivé nebylo, nemohla jsem se prokousat přes začátek, a i když konec byl překvapivý, dávám nižší hodnocení.

2 04.07.2019