Kateřin-a komentáře u knih
Kniha plná nostalgie a melancholie, působivá a magická. Vypravěč vzpomíná na své dětství, dospívání a zralou dospělost, přemítá nad svým životem a hranicemi - těmi faktickými i symbolickými - , které překročil, s uvědoměním, že jeho čas na světě jednou uplyne a zmizí jako padající hvězdy, které o svatovavřinecké noci pozoruje se svým synem.
Měla jsem problém to vůbec dočíst a na posledních sto stranách už jsem se jen přemáhala a obsahu se příliš nevěnovala. Měla jsem pocit, že příběh nikam nesměřoval a postavy zamrzly ve svých světonázorech. A ano, bylo to hodně didaktické, což mi v předchozích knihách tolik nevadilo, když se autor více věnoval tématu psychoterapie, ale tohle mi přišlo tak nějak naroubované. Váhala jsem mezi dvěma a třemi hvězdičkami, ale přece jen mě něco udrželo až do konce.
Ženské postavy na mě působily vesměs rezignovaně. Svůj život přijaly, jaký je a smířily se s ním. I když dokázaly prohlédnout svou situaci a měly možnost něco změnit, nic neudělaly. Tím vlastně přijaly odpovědnost za to, jaký život si vybraly, byť to byla varianta z pohledu čtenáře mnohdy lítostná. Líbilo se mi, jak L. Kábrtová popisovala každodenní život, milostné vztahy a lidské tělo bez příkras, tak, jak to prostě je a funguje. Současné tvorbě českých autorek fandím a určitě doporučuji!
Nevím úplně přesně, co k tomu říct. Tolik mě to neoslovilo.. asi jsem měla přehnaná očekávání. Krásný příběh o lásce k přírodě a píli prostého člověka v kontrastu s krajinou zpustošenou válkou a realitou rozvíjející se společnosti. Nakonec mi to přišlo trochu smutné, čekala jsem, že život muže, který sázel stromy, skončí tam, kde příběh začal.. v samotě a ve spojení s lesem.
Knihy z oblasti psychoterapie mám opravdu ráda. Irvin D. Yalom má díky své praxi hluboký vhled do tématu a dokáže vtáhnout do příběhu. Zdůrazňuje pozitivní roli upřímnosti a autentičnosti v terapeutickém vztahu a zabývá se otázkou, do jaké míry je vhodné odhalit klientovi pravdu o sobě a svých pocitech. Že není jen jedna správná cesta a přístup ke každému člověku je vždy individuální. A myslím, že to není otázka jen psychoterapeutického vztahu, ale i vztahů obecně.
Pro někoho je těžké z tohoto světa odejít a pro jiné zase v něm zůstat. Zvlášť s vědomím, že stačilo málo a vše mohlo být jinak. Hana vzpomíná na své dospívání a popisuje tragické události, které následovaly. Nedokáže se přitom vyrovnat s těžkým pocitem viny, že kvůli ní umírali jiní a ona sama přežila. Je to výčitka, která sžírá její křehkou duši a nedokáže se proto vrátit do života. Zažehne se ale malá jiskřička naděje v podobě neteře Miry, prosvěcující hustou bílou mlhu, která Hanu obklopuje. Výborná kniha se silným příběhem. Doporučuji!
Nic moc překvapujícího, přesto nelituji, že jsem si knihu přečetla. Ve světě zasazeného v neurčitém prostoru, který je udržován skrze jazyk, bych si dokázala představit více rebelie a experimentování. Zajímavá by byla úvaha nad tím, zda je správné chtít rozvrátit zavedené pořádky ve společnosti kvůli vlastnímu pocitu nesvobody a vnucovat ostatním prohlédnutí pravdy, i když o ni nestojí.
Pro mě jedna z nejlepších knih, co jsem v poslední době četla. Psychoterapeutické rozhovory mezi Breuerem a Nietzschem byly velmi zajímavé a nosné myšlenky v nich srozumitelně zpracované a uchopitelné i pro člověka, který není odborně vzdělaný. Kniha o hloubce přátelství, tíze samoty, hledání spřízněné duše a osudu. Prostě skvělá! Oceňuji také dovětek autora, ve kterém uvádí, kde vycházel ze skutečnosti a kde ze své představivosti.
Knížku jsem si vzala na dovolenou a během cesty tam a zpět jsem ji měla přečtenou. Některé povídky byly hodně zvláštní, téměř neuchopitelné. K. Tidbeck má neuvěřitelnou představivost a do žánru sci-fi a fantasy, pokud se její povídky dají takto zaškatulkovat, vnáší svěží vítr. Nejvíc se mi líbily Rebeka, Kdo je Arvid Pekon?, Sobí hora a Džagannáth. První dvě zmíněné byly hodně znepokojivé a zanechaly mrazivý pocit.
Bylo až hrozivé, s jakou samozřejmostí popisovaný totalitní režim mluvil o šlechtění společnosti pomocí její sterilizace a domestikaci ženy, jako nějakého domácího zvířátka, na které je třeba důsledně uplatňovat metodu cukru a biče, aby bylo poslušné. Některé prvky, které byly v knize akcentovány a vyvedeny do extrému, nám myslím nejsou neznámé. Nepěkná a znepokojivá vize. Autorka klidně mohla temnou stránku toho všeho, kterou vlastně nakousla v závěru, více rozvést. Přesto pět hvězdiček. Originální mi přišel nejen nápad s chilli, ale i třeba to, jak Vanna vnímala pocity skrze vůně.
Povídkový soubor L. Krohn vypovídá o hranicích reality a jejím vnímání skrze smysly. Příjemné čtení k zamyšlení. Překvapilo mě, jaké množství bizardních osob a alternativních teorií dokázala autorka popsat. Nicméně, čekala jsem od toho trochu něco jiného.
"Je bezpředmětné předpokládat, že takzvaný klam je vždy vadný vjem, nesprávná interpretace reality. Ta občas dává pozorovateli takovou informaci, kterou s pomocí normálních smyslů není možné přijmout. Halucinace mohou být vjemy, které normálně necháváme bez povšimnutí, protože narušují naše naučené vnímání skutečnosti." (s. 181)
Tohle se mi líbilo moc, fantasy žánr prostě můžu! Nejvíc mě zaujaly povídky Transit, neobvyklým zpracováním a námětem, a Temná zhouba, uzda smrti, vykreslením pochmurné atmosféry z prostředí močálů. Od finských autorů fantastiky si určitě ještě něco přečtu.
Kniha Ke dnu se mi nelíbila tolik, jako kniha Do tmy. Příběh mi připadal takový roztrhaný, neucelený. Závěr také moc nepřekvapil a na úplném konci mi přišlo trochu absurdní, co Anička našla na chodníku. Trochu mi to připomínalo knihu Anežka Viktorie Hanišové, a to v tom, že autorka v některých situacích a chování postav ukázala, jak to vypadá, když je všechno špatně. Příběh byl ale celkově čtivý a atmosféra dobře vykreslená.
Za mě nejlepší povídka určitě Cantervillské strašidlo, ostatní nijak zvlášť nezaujaly, ani příběhem, ani stylem psaní. Oscar Wilde asi nebude patřit mezi mé nejoblíbenější, přestože mu nelze upřít jeho místo mezi světovými autory.
Na první počin to bylo myslím velmi povedené. Knížku jsem přečetla rychle a po prvním příběhu, který mě naprosto vtáhl, jsem si myslela, že udělím pět hvězdiček. Nakonec jsem ale měla pocit, že se autor v tak útlé knížce věnuje příliš mnoha tématům a pluje po povrchu, nejde do hloubky. Co se mi líbilo, byl lehký styl psaní a vypravěč, který si na nic nehrál a přiznal i vlastní slabosti.
Byl to opravdu nevšední čtenářský zážitek! Cesta hlavního hrdiny za hledáním a uvědoměním si skutečného já. Příběh měl sice pohádkový nádech, ale nečetlo se mi to úplně lehko. Některé odkazy na mystické a biblické prvky pro mě nebyly moc srozumitelné.
Znepokojivý obraz pokřiveného vztahu matky a dcery, který je naplněn lží, přetvářkou a nepochopením. Agnes je pro Julii prostředkem k naplnění smyslu a prožití pocitu být matkou. Autorka popisuje mateřství jako život v kleci, ztrátu svobody a nezávislosti, přátel a volného času. Věnuje se těžkému tématu, jako v Houbařce, a chápe se ho způsobem sobě vlastním, autenticky. Přišly ale i momenty, které mě pobavily. Třeba přirovnání, že si matky vzájemně prohlížejí miminka v kočárku jako si muži v šatně poměřují penisy :-)
Jsou knihy, po kterých sáhnu každou volnou chvilku, ale takhle.. ta k nim bohužel nepatřila. Posledních sto padesát stránek jsem se přemáhala, abych vůbec dočetla. Podle mě zbytečně obsáhlé a roztahané. Nejsilnější výpovědní hodnotu mělo asi vyprávění Petra, kde jsem našla několik myšlenek, které mě zaujaly.
Ze začátku jsem tomu moc nedávala, ale postupně mě to do příběhu vtáhlo. Gustav Meyrink dokázal precizně popsat magickou a děsivou atmosféru odehrávajících se skutečností a snových imaginací postav. Nelze mu upřít ani smysl pro humor a groteskní situace. Nejvíc úzkosti jsem totiž pociťovala v momentě, kdy Pingvín nemohl najít svoje kalhoty a říkala jsem si v duchu: "Proboha, ať už je konečně najde!" :-)
Ke Kateřině Tučkové jsem se dostala až nyní a její počin mě velmi mile překvapil.. kniha splnila má očekávání. Oceňuji živý styl psaní, historicitu příběhu a originální zapracování protokolů a úřednících záznamů, které knize dodávají na uvěřitelnosti. Výhrady mám k jejich použití v daném rozsahu, místy mě to odvádělo od příběhu. Ve vedlejších postavách i příbuzenských vztazích jsem se ztrácela a konec mě velmi zklamal. Souhlasím i s názorem, že Tučková se zabývá především propracováním příběhu a jeho vyprávěním na úkor psychologie postav. I Dora je z tohoto pohledu trochu plochá. Proto čtyři hvězdičky. Pro mě přínos i z hlediska popisu situace za války v době poválečné.