kattyV komentáře u knih
Romantika tentokrát ve skotském hávu. Pobavilo mne, jak je ta Anglie horká a vyprahlá země. Alespoň z pohledu skotů.
Jojo, spousta romantiky, láska, dobrodružství, co víc si přát do letního dne. Trochu Shakespearovského motivu - dívka převlečená za kluka uprostřed anglických lesů.
Kniha o dospívání, zrání a o tom, jak se rozvíjí pouto mezi dívkou, která vyrůstala v přepychovém internátu bez svých rodičů a jejím úplně chudým dědečkem, kterého dříve neznala Počáteční rozdíly mezi nimi se zadjí nepřekonatelné, ale společné budování farmy udělá své.
Zatím jsem přečetla jen první díl Falconovské série. Je to vcelku vtipné, ale zase mne to neuchvátilo natolik, abych se hned pídila po dalších. Určitě to časem udělám, ale ne hned,
Nejen pro kluky. I mne náramně bavila Díky ní si mimo jiné pamatuji i to, jak si poradit s lesním požárem. Ne, že bych protioheň někdy zakládala, ale co kdyby... Vím jak na to,
Řekla bych, že nejen pro mladší kluky- I jako holku mne náramně bavila. Četla jsem ji pořád dokola.
Jako holku mne ta kniha úplně uchvátila. Díky ní jsme nevynechal jedinou výstavu orchidejí, která se objevila v širokém okolí.
Těžce jsem váhala kolik dát hvězdiček. V dětství jsem tu knihu milovala, a jak už tady napsalo více lidí, bylo mi upřímně fuk, nakolik se zakládá na pravdě. Nedávno se mi dostala do ruky znovu a kupodivu mi nepřipadala tak naivní, jak jsem se obávala. I z pohledu dospělého má svá pozitiva, protože lpění na přátelství a čestnosti vlastně není tak docela špatné, ne?
Budoucnost se spojuje s minulostí a je otázkou, kde je lépe. Pokud máte rádi romantickou četbu, tato není marná.
Proč ne občas trochu romantiky a sladkého příběhu. Nevím proč, ale romantický příběh zasazený do historického prostředí mne jaksi méně rozčiluje než tatáž linka v prostředí modelek, jakých je na trhu rovněž docela dost, Ty moc nezvládám, ale Samety mne baví. Snad proto, že v t= době byla samostatně myslící a jednající dívka čímsi ojedinělým a je zábavné číst o tom, jak si dokázala poradit s pány tvorstva.
Kouzelná kniha se zvláštní náladou a vnitřní poezií. Autorka dokáže psát velmi charakteristickým způsobem, který je k rozpoznání - už se mi stalo, že jsem vzala do ruky knihu a hned z prvních řádku jsem měla podobný pocit a náladu jako z Čokolády- A ejhle, bylo to Ostružinové víno.
John Wyndham je mým oblíbeným autorem. Například Den trifidů nebo Kukly jsou mimořádně povedené. Ale nějak mám pocit, že povídky nejsou zrovna jeho šálek kávy. Teoreticky jsou náměty velmi originální. Zvláště, když si uvědomíme, že pokud jsme se s nimi už setkali u jiných autoru, byl Wyndham pravděpodobně ten, kdo onen námět použil první. Povídky vznikaly někdy v padesátých letech minulého století. Bohužel ne všechny jsou dobře propracované - nabídne se problém, ale v okamžiku, kdy čekáme řešení už se neobjeví. Ale některé jsou opravdu vtipné a zábavné. Wyndham je samozřejmě výborný vypravěč, takže se povídky dobře čtou a nápady jsou originální. Ale vcelku mám pocit, že malý rozsah povídky autorovi tak docela nesvědčí, a že jeho romány jsou lepší.
Je už to dost dávno, co jsme knihu četla, ale nějak ve mně zůstala. Snad i proto, že některé z těch "báječných" věcí, které na planetě fungovaly už máme taky - obrovské obrazovky televizorů jsou velmi podobné telestěnám, pomocí počítače si objednáváme věci, které chceme, už existují i tiskárny, které nám "vytisknou" všechno, co si vymyslíme.
Tak jen aby ten vývoj nepokračoval dále v duchu knihy a ten "báječný" svět se neproměnil v noční můru.
Výborné pokračování prvního dílu, tentokrát na pozadí druhé světové války. Na člověka jde z popisu situace nástupu fašismu v Německu děs a málem se mu uleví, když válka vypukne, protože podle znalosti dějepisu víte, že události nakonec dojdou k tomu konci, který si přejeme. Chvályhodné je, že autor nevidí dějiny černobíle, na obou stranách nejdete kladné i záporné postavy a i ty v zásadě pozitivní mohou mít své stíny.
A válka ničí na co přijde. Ne všichni hrdinové přežijí a i mnozí z těch, kteří vyváznou živí se nevyhnou utrpení. Je toho zničeno mnoho, ale nakonec svitne alespoň naděje, byť ne pro všechny.
Jediné, co mne trochu mrzelo, bylo to, že se autor soustředil především na děti hrdinů z prvního dílu a jim samotným moc pozornosti nevěnoval, protože mne celou dobu zajímalo, jak budou jejich osudy pokračují. Ale velmi brzy mne zaujala i mladší generace. Teď jen s napětím čekám, čemu se bude věnovat třetí díl. Dvě silné a napjaté dějové události už autor probral, ale co je nosnou kapitolou druhé poloviny dvacátého století? Nevím a jsem zvědavá,
Agatha Christie je brilantní vypravěčka a umí skvěle vytvořit dokonalou zápletku dobré detektivky. Mám její knihy opravdu velmi ráda a Poirot je mým oblíbeným detektivem, Některé její knihy považuji za vrchol svého žánru.
Ale nemohu si pomoci. Nikdy se neměla pouštět do knih tohoto typu jako je Velká čtyřka. Myslím tím svět špiónů, tajných společností a temných zločinců toužících ovládnout celé lidstvo. Možná, že v době, kdy knihu psala to nebylo tak zlé, ale dnes to působí jako parodie. Poirot neustále ohrožován na životě tajemným protivníkem, se kterým se pravidelně potkává, ale ten vypadá vždy naprosto jinak a není k poznání. "Naštěstí" se časem ukáže, že má jistý zlozvyk, který pak samozřejmě vždy jako na požádání předvede, takže díky němu je ho Poirot může odhalit. (Nikoli chytit, to je vždy jaksi vyloučeno).
Celou dobu a ani v závěru se neukáže, co vlastně má tato velká čtyřka v úmyslu, kromě nejasných narážek na to, že chtějí zničit svět. Proč? Jak? Tím se autorka moc nezabývá. I konec je poměrně nejasný. Organizace je zničena, ale možná ne tak docela. Čert ví. Nebýt to Agatha, odhodila jsem knihu po prvních dvaceti stranách. Takto jsem se prokousala do konce, ale mám pocit, že škoda času.
Follett opravdu dokáže strhnout a současně přimět k zamyšlení. Mne konkrétně v otázce toho, jak velkou roli sehrála první světová válka (a nepochybně i ta druhá, ale k to mu se dostaneme až v příštím díle) v oblasti sociální. Je to možná smutné, paradoxní nebo nevím co ještě, ale faktem je, že právě to, že muži byli na frontě a ženy se musely starat samy o sebe, o rodinu a nakonec i o svou zemi, přispělo k tomu, že mohly být uznány za mužům rovné. A nakonec i jiné nerovnovážné oblasti to mělo svůj význam - to, že se člověk narodil jako syn horníka přestalo znamenat, že je odsouzen k tomu fárat až do smrti. Schopný člověk najednou dostane svou příležitost. Škoda jen, že se to časem přehouplo do pozice, že dělník je více než "odporný" aristokrat nebo "hnusný" buržoust. Ale asi to tak musí být, že chvilku trvá, než se nám to ustálí v rovnovážné poloze.
No, ale to byla vlastně jen vedlejší myšlenka. Důležitý je vhled do prvních dvaceti let 20. století. O růstu a zrání mnohých postav. O tom, jak se dějinné události podepisují na jejich osudech i charakterech, ať už v dobrém, či zlém. O tom, jak "slepota" politiků na všech stranách vede k přesvědčení, že moje pravda je lepší než pravda těch druhých ak mému údivu nad tím, jak jsou strašně překvapení, že si ta druhá strana myslí něco jiného. Nad neschopností se domluvit. Nad tím, jak z dnešního pohledu jasně vidíme, jak byly uspořádáním po 1. světové válce solidně založeny kořeny té druhé.
Pokud si myslíte, že být účetním je nuda, hrdina této knihy vás vyvede z omylu. Pokud jste totiž účetním v určitém vymezeném prostředím ve kterém se dobře vyznáte a máte dobré kombinační schopnosti, stáváte se nebezpečím pro všechny podvodníky. Jak? Snadno. Víte totiž, že všechno souvisí se vším. Víte, že faktura za krmení, kterou zaplatil váš klient trenér se musí objevit u dodavatele krmení, který je také vaším klientem, A pokud se někde začnou objevovat věci, které existují jen na jedné straně, víte, že se něco děje. Má to tu drobnou nevýhodu, že se může stát, že se vám podvodníci pokusí ve vašem bohulibém úsilí zabránit.
Musím říct, že to bylo opravdu podnětné a zajímavé čtení, byť poněkud nelehké. už jen to množství postav s obtížnými japonskými a holandskými jmény (neví, co bylo horší). Trvalo mi dobrých sto stránek, než jsem se začetla. Možná ještě zajímavější než příběh Jacoba de Zoeta byl pro mne osud japonské porodní báby Orito. A vůbec, celý pohled na japonskou kulturu a japonské pojetí cti...a pokud jde o situaci v holandském ostrůvku - je jasné, že pokud jde o korupci, nevymysleli jsem v současnosti nic nového. Jak ale je těžké, když se snažíte býti čestným v tak "prohnilém" prostředí. Ale kupodivu nám to dává jistou anději, že pravda a čestnost může zvítězit.
Co pro mne bylo jistým rozčarováním jsou poslední dvě stránky knihy - nechce se mi věřit, že člověk, který ukáže takovou morální sílu v mládí, a svým zásadám se nezpronevěří ani ve středním věku, prožije po návratu domů do Holandska tak banální zbytek života. V autorově pojetí to vypadá, že Jacob, který z nesmělého úředníčka dozrál v silnou osobnost, po opuštění orientu vlastně tak napůl "umřel". Stal se nezajímavým, naprosto všedním člověkem, který žije tak, jak okolí očekává. Připadá mi, že tím autor tak napůl shodil, celou proměnu svého hrdiny.
Abych pravdu řekla, byla jsem docela zklamaná. Román ze 16. století sice pokryl díru v mých vědomostech ohledně vývoje lékařství, protože můj oblíbený Ranhojič se odehrává ve století 12. a Šaman ve století 18., ale jinak mi název Doktorka z Boloně přišel dost nadnesený, Hlavní hrdinka totiž sice touží být lékařkou, ale nakonec se opravdovému léčení věnuje asi tak rok. Když tedy pominu to, že pracovala jako ošetřovatelka mezi jeptiškami a do lékařské sféry si udělala občas malý výlet. To by mi ale ještě tak nevadilo, doba byla těžká a žena jako lékařka nepřijatelná. Spíše na mne nepůsobila dobře hrdinka, u které jsem měla pocit, že se polovinu románu utápí v depresích a nečinnosti, případně činnosti, která s lékařstvím nemá nic společného.