Kautokeino komentáře u knih

Proč nenapsat knihu o běhání, když Haruki běhá každý den? Je tu jeden rozdíl od těch profláklých příběhů současných světově proslulých běžců... Haruki je totiž těžkej intelektuál a tak namísto nespoutaný energie a nadšení do přeběhů Pyrenejských Alp anebo líčení strastí pětinásobnýho triatlonu po Hawaiských ostrovech se od Harukiho dočtete, že provozoval jazzový klub, ale bylo to na něj příliš velký sousto a tak začal psát knihy, což je pro introverta mnohem lepší zábava:) No, jenže, co se nestalo... Haruki prostě za psacím stolem začal trochu scházet s věkem... když posilujete pravou ruku psaním perem a levou házením počmáraných papírů pod stůl, tak z toho kondici nevybudujete... a tak si Haruki jednoho dne řekl, že takhle teda ne! Vyběhl na svůj první desetikilometrový okruh v rytmu nestárnoucího rock-n-rollu přibližně stejně starých parťáků jako je Haruki sám a od té doby běhá dodnes... ale vážně: Haruki je prostě chlapík, který našel v radosti z běhu určitou koncentraci a sílu na to psát. Myslím, že díky psaní a běhu dosáhl určité životní rovnováhy. Budiž tato kniha inspirací pro ostatní spisovatele a badetele či pábitele... pravidelný pohyb určitě projasní mnohé řádky vašeho sepisování a bádání:)

4 10.10.2018

Nemůžu se tomu ubránit. Moudrost vlků zařazuju hned na přední místo mý knihovničky s vlčí tématikou. Je to krásná kniha plná vyprávění ze života vlků v Yellowstoneském parku. Citlivě odkrývá nejrůznější detaily z vlčího života a ne bourá, ale důkladně dekonstruuje všechny mýty o vlcích, které vycházely především z pozorování vlků v zajetí. Kolik je toho, co můžeme z vlčí moudrosti přijmout do našeho života? To už se dovíte na stránkách Elliiny knihy!

7 12.08.2018

To je teda něco! Úvodní vstup do knihy - nutkavá potřeba překročit hranici života je skutečnost, která když ožije v čtenářově mysli, zabydlí se hluboko v podvědomí. Eli je ta nejzranitelnější a taky nejsilnější. Život hluboko v našem nitru je daleko skutečnější, než život venku. Oblíbený citát Marca Chagalla. Tady platí 4 násobně! Beate Grimsrud je celoživotní sportovkyně a píše každý den po celý život. Každý den zaznamenává život kolem sebe a přitom jí fascinují ty nejobyčejnější, a jak říká, nejnudnější historky a hlášky ze svého okolí, o kterých tvrdí, že vlastně vůbec nudné nejsou, ale abyste to pochopili, je potřeba se začíst do její knihy...

2 05.06.2018

Nemůžu jinak... je to skvělá kniha. První příběh mě opět trochu poopravil pohled na indiánské vidění světa, i když jde o beletrii psanou českými autory. Je to tak. Jejich zkušenosti z cest po severní Americe jsou obdivuhodné a obdivuhodný je i způsob, jakým indiánskou mytologii zakomponovali do svého dílka. Pafčaodřeky má pravdu... zamilujete si těch několik příběhů z divokého západu!

Díky Neile! Skvělá práce... a tobě Violo za překlad!

27.11.2017

Knihy jako je tato TVÁŘÍ V TVÁŘ ZEMI jsou prostě jedním slovem potřebné! Nadchla mě a těším se na osobní setkání s autorem. S Orkem se prostě musím potkat! Potřeba chránit všechno živé je tu přítomna každý den a podle toho jak sleduju svůj život i život kolem sebe se nám to nedaří! Čtěte a naslouchejte hlasu života;)

1 16.10.2017

Musel jsem si přečíst tuhle knihu ve slovenčině... přijde mi, že se k obsahu hodí víc... K Dopplerovi mi zase sedí čeština. Doppler je jinde a škoda, že se k němu Erlend nepřiblížil víc. Čekal jsem, že si s ním užiju víc, ale uvidíme... třeba se příběh v třetím díle uzavře. Pamatuju si z Dopplera tu náladu... to napětí... jako bych cítil jeho dech! Náklaďáky jsou vtipný. Zápletka super! Rytmus je rozkolísaný a špatně se udržuje tempo čtení. Chce to na jeden zátah, jinak hrozí odstavení náklaďáku na vrakoviště...

2 16.10.2017

Jan Procházka měl hluboký vhled do života, který jej obklopoval. Byl ponořen v přítomnosti doby ve které žil. Zaujala mě hloubka jeho úvah. Překvapil mě způsob jakým podává své komentáře, kritiky. Nutí mě přehodnocovat způsob mého vlastního uvažování o životě a taky to, jakým jazykem předávám mé vlastní úvahy dál. Těžko hledám dnes publicistu, který by měl jeho kvality. Překvapuje mě totiž, jak svými texty neuráží, vzdělává, hledá východisko, vyhlíží naději. Střízlivě, všedně, přímo!

Myslím, že při čtení této Ecovy studie všichni vysokoškoláci vystřízliví. Ti schopní samozřejmě, kteří už ve 12ti měli doma v šuplíku svázanou diplomku, tak ti samozřejmě ne. Knize nedají žádné hodnocení a napíšou do poznámky, že jde o plýtvání papírem a taky časem, který by mohli vynaložit na nějakou hodnotnější četbu anebo činnost... ti, kteří jsou stejně zahledění do sebe při vybírání témata na diplomku jako já a vyberou si téma, které je určené spíš pro zvláštní badatelský tým, který má rozpočet na celoživotní výzkum... tak ti si po přečtení řeknou... fajn, není to se mnou ještě tak špatný. Nebudu přeskakovat několik let studia a zvolím si jednodušší téma, které jsem schopný zpracovat a dotáhnout do konce. Vážně mi to pomohlo. Dočetl jsem knihu a pustil se do reflexe svého dosavadního směřování stran diplomové práce a přehodnotil trochu systém práce. Nemám totiž tu možnost komentovat s nikým z fakulty. Každý prostě nepotká lidi, kteří mu jsou na fakultě schopní poskytnout potřebné informace stran procesu tvorby diplomové práce. Když k tomu připočtu ne zcela vhodný výběr učitele, tak potom už je to skoro průšvih, jako se to stalo mě!

3 09.07.2017

Enquistův autobiografický román pro mě znamenal především nový pohled na dějiny Evropy 2. poloviny 20. století. Je to pohled osobní, i když má přesah i do obecnější roviny, protože Enquist velkou část svého profesního života strávil postupně v redakcích několika švédských deníků. Ve svých komentářích zastává vlastní pohled na věc. Riskuje. Hledá sám sebe. Hodně cestuje: Berlín, New York, Paříž, Kodaň. Později už coby spisovatel zažívá obrovský úspěch se svojí hrou Noc Tribádek, kterou dokonce uvedli na Broadwayi. Dostává se mu mezinárodního věhlasu, jenž ale pro Enquista znamená zároveň tíhu, která jej zmáhá a téměř paralizuje. Nic se mu nedaří a není ani schopen psát. Nakonec ale, po dlouhém tápání, přeci jenom najde pevnou půdu pod nohama a opět se pustí do psaní.

2 23.11.2016

Kdyby jenom příručka... je to především osobní výpověď člověka, který je hluboko ponořen do svojí profese, která formuje jeho život a jistě podává svědectví, které rozpohybuje a nasměruje nejednoho čtenáře - a třeba začínajícího typografa - byť i náhodného, jenž se dosud s oborem typografie nesetkal.

Martinu Pecinovi vřelé díky za tuto nedocenitelnou knihu. Jak rád na ní odkazuji, když se potýkám s klienty, kteří prostě ví nejlépe, jak se dělá řemeslo, na které si mě najali a to je kniha. Dokonce jsem se dostal jednou v diskuzi nad mojí prací k tezi, že stejně dělám jen Kontrol Cé a Kontrol Vé, tak proč pořád řešim a vysvětluju... tak pokud má někdo na práci typografa podobný názor, nechť si prosím přečte tuto knihu... je čtivá a naplněná typografií až po okraj a to, nutno říct, velmi působivým a vytříbeným stylem. Mě po profesní stránce potěšila, pobavila a naplnila hrdostí, neboť Martin Pecina potvrzuje, že je u nás na poli typografie stále o čem přemýšlet. Máme v historii tolik zvučných jmen a nepochybně mezi ně jméno Martin Pecina patří. Díky.

Výsledky současného etologického bádání jsou už poněkud dál, přesto je dobré si tuto knihu přečíst. Etologie byla tou dobou na počátku a Konrád Lorenz svou knihu pojal velmi osobně a to se týká i ilustrací.

2 29.07.2016

Jen víc takových knih! Montemu je potřeba vzdát díky! Nejen díky této knize jsem našel a každý den nacházím jinou, novou, bezprostřednější cestu ke zvířatům. Navíc způsob vyprávění a podávání faktů mě zaujal hned od první stránky. Málokterý autor, který se snaží přiblížit nějakou problematiku, fenomén, má nadání věci tak jasně vyložit. Ještě jednou díky!

Výběr z hroznů. Tak bych nazval tuto sbírku citátů z Kafkova díla. Hodí se na cesty ku rozjímání a přemyšlování.

2 18.04.2016

Zda-li tato kniha splňuje to co si předsevzala v podtitulu... sto let norské povídky... o tom lze polemizovat. Jistě, obsahuje povídky jež v průběhu sta let v Norsku vyšly, ale kdo čte pozorně norskou literaturu dá mi za pravdu, že ani zdaleka nepostihuje šíři témat norské "povídkové" tvorby. Potom se mi těžko hodnotí kniha jako celek. Je potřeba číst dál. Ještě mimo tuto sbírku, aby se čtenář seznámil s norskou povídkou tak, aby mohl tento specifický žánr v norské literatuře uchopit. Obávám se, že je po přečtení této antologie jednoduché přiklonit se k názoru, že norská tvorba se dostává na mělčinu ba obsahově vysychá. Přitom je to krajina s pobřežím! Plná fjordů, a nejen to, ve vnitrození je plná jezer a mohutných vodních toků i působivých vodopádů. Pokud vás tato antologie svým výběrem neodradila, čtěte dál!

Řekl bych dost jasná a srozumitelná kniha... především tedy hluboce praktická kniha pro každého grafika neřkuli logo-design-éra! Taková příjemná příručka vybavená konkrétními ukázkami realizovaných projektů.

Skutečně potřebná kniha, která čtenáře přiměje dívat se na lidi kolem sebe, jejich životy a nálady, okolnosti a volby, jinýma očima. A především, je vidět, jakou moc má slovo, vyslovené v pravý okamžik. Slovo útěchy!

Kdo zná Umberta Eca, těžko by jej považoval za mladého romanopisce. Ovšem opak je pravdou. Tak Umberto chápe sám sebe, neboť první román napsal až v pokročilém věku a tudíž, skutečnost je taková, že jako romanopisec je skutečně mlád. Pomalu se připravuje na svůj prvovýstup a za sebou má už slušný trénink.
Zpověď je vlastně taková oddechová kniha. Pozvání k posezení s Umbertem Ecem u kávy, řekl bych. Jako byste vytahovali nejrůznější knihy a vzpomínali, jak vznikaly, jaké dobrodružství kniha zažije u nakladatele, než dojde k jejímu zjevení se. Drsnějším pokračováním je kritika knih, ale mnohem vážnější rána je nepochopení. A tak se Umberto Eco snaží ve svých knihách, ale i v jiných klasických dílech a u jiných autorů objasňovat nejrůznější úskalí a zákruty fenoménu knihy. S nadějí, že čtenář skočí do proudu myšlenek a po boji se silným proudem, peřejemi, vodním vírem, ale i nedostatkem vody v řece, v důsledku letního úmoru, na knihy nezanevře, i když v zápětí musí počítat s přívalovými dešti anebo záplavami v důsledku jarního tání.
Ve stručnosti, jde o zamyšlení nad knihami, jejich autory a čtenáři, na hranici literární vědy. Však víte. To je Umberto Eco.

1 16.12.2015