Kautokeino komentáře u knih
Správný muž má u sebe nůž? Bejvávalo... anebo nejen ten nůž! Po přečtení knihy zjistíte, že jste vybaveni zcela jinými nástroji, než jen nabroušeným bovijákem u pasu... a tyto nástroje jsou také ostré jako břitva. Můžete pokračovat dál, třeba čtením knihy Emocionální intimita... anebo dalšími utkanými z myšlenek a prožitků uskutečněných Masteresem, všechny jsou ku pomoci.
Je to sborník, který své těžiště opírá o střed Tóry - a ejhle v téhle kapitolce (vysokokalorické, to je potřeba říct) se člověk dočte vprostřed - verš veskrze známý: ... "budeš milovat bližního svého jako sebe samého". Krom nejrůznějších výkladů opírající se o tento verš jako prizma, jež po nasazení před zrak duchovní, způsobuje čtenáři pochopení biblického textu z jiné nové perspektivy, totiž z lásky k bližnímu vycházející, potom moje srdce zaplesalo: to je ale sborník potřebný a ne ledajaký a tak jsem ho počal nosit u sebe a nosil jsem jej dokud jsem jej nepročetl skrz naskrz a nejvíc mě oslovilo čtení o zmíněném verši a o jeho způsobech překladu... a to si už musíte přečíst sami, je to velmi občerstvující:-)
(SPOILER) Rozhodně vybízí čtenáře k nejrůznějším zamyšlením nad svým životem... třeba když se dočtete, že zvyk je štěstí v lásce. A co teprve když začnete kombinovat ještě ob stránku anebo i dál, tak to se potom dějou věci... Vlk se nažral bez dvou za dvacet!
Kniha již staršího data. Dlouho jsem se k ní nemohl dostat, ale s přicházejícím rokem dřevěného draka jsem nemohl odolat a knihu přečetl. Těší mě jak je kniha graficky vypravená, tzn. napomáhá orientaci v knize. Spousta příloh. Autor popisuje fenomén draka pouze v některých kulturách (čerpá spíše z kultur východních). Třeba úplně vynechává kulturu vikingů, ale i další kulturní okruhy, a to je myslím škoda. Navíc úvod do tématu (první kapitola) dává tušit, že to tak nebude. KAždopádně i tak mě kniha potěšila a podnítila k dalšímu studiu.
V úvodu kniha shrnuje knihu předchozí, tedy Autoimunitní řešení. Recepty jsou fajn, už jsem jich celkem dost vyzkoušel. Jen produkty Amy Mayers nahrazuju za jiné, podobné, dostupnější na našem trhu.
(SPOILER) Kniha určitě zajímavá, a pro leckoho potřebná. JAk píše Chytuš, je to celekm šok, přejít na způsob stravování bez toxických a zánětlivých potravin, ale jedná se pouze o dietu eliminační a na omezenou dobu (doporučuje se 30 dní). To jsem na sobě vyzkoušel - 30 dní je opravdu krátká doba. Ulevilo se mi, a teď postupně zařazuju potraviny, které jsem jedl dříve a zjišťuju, která potravina mi vadí a která ne. A funkční to je, neboť se mi to potvrzuje z mojí osobní praxe. Není potřeba kupovat doplňky stravy a další přímo od Amy Mayers. Kdo se zajímá o to, co kupuje, jistě si umí odpovídající produkty koupit i u nás, bez značky Amy Mayers na obale. Klasickou medicínu autorka nehaní, jen tvrdí, že klasická medicína na všechno nestačí, a v tom bych jí dal za pravdu. Rozhodně není program Amy Mayers nějaký zázračný systém. Dát si dopořádku životosprávu, nekouřit, nepít etc. Není nic novýho. Rozhodně tento program může léčbu pomocí klasické medicíny podpořit a občerstvit vyčerpaný organismus. A nakonec je potřeba dodat, že každý z nás potřebuje individuální přístup, takže je vždy vhodné, pokud se někdo rozhodne takový program dodržovat, konzultovat s výživovým specialistou. Vždy, když se člověk snaží do takového programu proniknout, je dobré sledovat reakce organismu.
Opravdu je to kniha pro čtenáře, který bezpečně zná základy biologie. Mohla by být přehlednější, co se týká grafického zprqacování a úpravy textu - nepíšu tady o tom, že by kniha mohla být hezčí, ale o tom, že grafika by měla být funkčnější:)
Když jsem se začetl, nestačil jsem se divit... netušil jsem, že někdo napsal knihu o mě:)
Potřebná kniha. Je dobře, že po Praktické typografii je možné opět nahlédnout do aktualizované příručky nejen pro typografy:)
V takovém světě bych chtěl žít...
Nemůžu si pomoct... Waltari je prostě šprýmař:) Tím se samozřejmě mistra nechci dotknout. Mám ho rád a bez jeho knížek by můj život byl o dost chudší!
Dostal jsem od kamarádky Úhoře, ale zjistil jsem, že je to druhá knížka od Anny, tak jsem si řekl, přečti si napřed Šibuju. A jsem fakt totálně nadšenej. Japonsko jsem objevil před 25 lety díky Kurosawovi a nořím se do něj čím dál tím víc a i tenhle, snový příběh, který se sice odehrává v kulisách japonských, a když už pražských, tak v prostředí studentů japanologie, si myslím o Japonsku příliš není. Nejsilnější je pro mě to, jak Anna vystavěla příběh a jak obě linie příběhu snová i reálná (i když, která to je, to si musí každý vybrat) se spolu proplétají. A těší mě i otevřený závěr knihy, který umožňuje čtenáři snít dál:)
Ilustrace od Acapulco studio. Grafická zkratka. Humor. Omezená škála. 6 barev. Kniha pro deti. Kniha pro všechny. Přečetl jsem ji se zaujetím. Text úsporně uvádí do problematiky architektury. Nadšení. Radost z přečteného a viděného. Třídí informace. Materiály: kámen, cihla, beton, sklo. Dům, věž, most... Radost se násobí s další a další přečtenou stránkou. A čím dál tím víc přemýšlím o tom, že bych si naplánoval cesty po těch stavbách. Chci je vidět, sáhnout si na ně, pozorovat je v jejich prostředí, s lidmi i bez, ve dne i v noci, zvenku i zevnitř...
No jo no, tak se nedá nic dělat... po přečtení prvního dílu jsem byl ještě celkem shovívavý. Oceňoval jsem, s jakým potěšením se autoři do díla pustili. Druhý díl už moje předchozí dojmy rozmělnil. Některé linie příběhu mě vůbec nebavilo číst. Zato některé mě těšili jako v prvním díle. Takže Saerlina a Wrael mě opravdu zajímají a rád bych se o nich dočetl víc. Jinak se musim vyznat z toho, že nedokážu u některých linií knihy vůbec udržet pozornost. Chtělo by to psát víc polopatě... méně vysvětlovat a soustředit se na postavy. Úvodní texty ke kapitolám někdy vůbec nedávají smysl. Snad jen, že budí dojem promyšleného světa, ale je skutečně promyšlený? Původně autoři a teď už jen jeden autor, se rozkročil příliš doširoka, mám ten dojem, ale udržet pozornost čtenářovu u všech těch pramenů, který splétá příběh dohromady, se mu nějak nedaří. Taky nemám pocit, že je vždycky ku prospěchu rozmělňovat jednotlivé linie příběhu do krátkých úseků. Opravdu potom často ani není jasný v kterém se právě nacházím. Tak doufám, že se to ještě zlepší a přeju si, aby jo, už kvůli autorovi, pro kterýho to musí znamenat spoustu hodin jeho drahocennýho života...
Potom mám ještě poznámku k jazyku. Pokud se v příběhu vyloupne příslušník nějakýho národa či kmene nebo kraje, kde se mluví nějakým květnatým nářečím, který je na hony vzdálený obecný řeči, mělo by to na něm být poznat, i když je zřejmě z nejrůznějších diplomatických jednání zvyklej mluvit řečí obecnou. Ono to pak vypadá, že do tý svý domoviny nějak nezapadá! Zkrátka jako by mu ty lidi byli cizí a on jim, ale ejhle, on má s nima celkem důvěrný vztahy,že jo, tak potom by měl aspoň s těma svejma mluvit jak mu zobák narost. No nemam pravdu? :))))
Pěkný sloh. Povídky jednotlivých návštěvníků čajovny se čtou hladce, někdy se člověk zasměje, někdy zasní. Ostatně sny jsou také námětem, který patří k těm zajímavějším. Potom téma astrálního světa anebo ale i docela všedního života. Jediné co se dá autorovi vytknout je to, že jednotlivé postavy nemají vlastní charakter. Zdá se, jako by za všechny mluvil vypravěč, který používá jednotný jazyk i styl vyprávění.
Oba mladí spisovatelé svůj debut do světa fantastiky odstartovali bravurně. První díl rozdělený do dvou knih určitě není na škodu, i když je lépe číst obě knihy Ydris najednou. Postavy jsou přirozené i dialogy mě baví, navzdory tomu, že nemám rád citoslovce "hek" na začátku věty - ale nebudu hledat zbytečné mouchy. Úvodní citáty k jednotlivým kapitolám nepostrádají vtip:))) Drama měnících se světových dějin, do kterých nás děj knihy vrhá, zatím jen bublá pod povrchem a v náznacích připravuje čtenáře na to co má nevyhnutelně přijít. Tempo je vyrovnané - nikde mi nepřišlo, že by vyprávění zadrhávalo. Jasně, kniha je psaná stylem, kdy se vedle sebe rozvíjí několik dějových linií - ano (!), v tom případě musí čtenář nutně očekávat větší množství postav a určitou část textu, která čtenáře uvedou do kontextu celého světa. A i tady se mi zdá, že se oba autoři vydali správným směrem. Někde jsem se dočetl, že je tato kniha spojována s dílem Tolkienovým. Mě se to srovnání nezdá. Jazyk, který autoři Ydris zvolili není Tolkienovský, nemá inspiraci ani ve slovanské mytologii, a ani v germánské. Ani se nesnaží o aliterační verš staroislandských ság. Jména v knize Ydris nenesou význam jako jména v Tolkienových knihách. Spíš bych tuto knihu bral jako příspěvek dvou odhodlaných lidí do světa fantastiky. Kéž by ti, kteří píšou negativní recenze sami okusili, co to obnáší pustit se do psaní takového rozsahu. Posoudit celé dílo budeme schopni až jej dočteme. Zatím se můžeme těšit z prvních dvou knih a očekávat na další.
Jak píše Pedrysek - i mě se líbí zákonitosti fungování magie. Konečně se tu před námi otevírá svět, kde magií vládnou ženy a v postavách barbarských válečnic, nejen magií:)
Jak píše Lessana, i já jsem měl pocit, jako bych četl ve své hlavě... svoje myšlenky a svoje pocity, jen jsem tentokrát ožil v postavě 14 letého chlapce z Irska.
A toto platí i pro mě a nenapsal bych to lépe: O svojej inakosti viem. A nie je dôležité, ako ju nazveme, pravda. Dôležité je, že vnímam (spolu s autorom) spätosť s prírodou a Stvorením. Odporúčam.
Jenom bych k tomu připsal, že je zajímavý, kolik štítků (hashtagů) mají některé knihy. U této je jeden. Autismus. A přesto, že to chápu, autismus není jediné téma této knihy.
Modlitební praktiky súfijských léčitelů v životě nevyužiju, i když mají určitě svoje opodstatnění v kraji odkud pochází. Co ale čtenáře potěší, pokud je podobně jako já člověkem obklopujícím se nejrůznější zelení a kvetoucí bylinou, je kapitola Duše růže. Zájem o rostliny je v súfijském prostředí především zájmem o život. Bylo by poučné porovnat tuto kapitolu například s Descartesem, jehož přemýšlení o duši je především kategorické, třídící a rozhodně ne tak osobní, jako je vztah Hazrata Sulajmáního, jehož zasvěcení do říše rostlin a jejich léčebného využití uvozuje zmiňovanou kapitolu.
Jména planet naší sluneční soustavy jsou odvozená od bohů z řeckého okruhu starověké mytologie. Jenž, některá byla planetám, objevených po rozluce astrologů s astronomy, bez zřetelné návaznosti na předchozí tradici. Totiž, pojmenování planet podle bohů zůstává, ale chování planet už povaze bohů neodpovídá, tak jak tomu bylo před rozlukou. A tak se nám Richard Tarnas snaží osvětlit, že pro Uran je přiléhavější jméno Prométheus a taky předkládá čtenáři zamyšlení nad tím, proč...