Khamul1 komentáře u knih
Už dlouho na mě žádná kniha nezapůsobila tak jako Jméno růže, a to ve všech svých rovinách - filosofické, detektivní, historické, iniciační i milostné (kdo ví kolik dalších jich tam ale ještě bylo). Posledních sto padesát stran jsem se od textu nemohl odtrhnout a samotný závěr mě doslova rozklepal. Hluboce se skláním před géniem Umberta Eca.
"A možná, že úkolem toho, kdo miluje lidi, je přivést je k tomu, aby se smáli pravdě, přivést pravdu k tomu, aby se smála, protože jediná pravda je umět se osvobodit od chorobné vášně k pravdě."
Po třetím přečtení hodnocení měním ze čtyř na pět hvězdiček, protože mi konečně došel smysl některých Heideggerových myšlenek, které jsem po prvním přečtením nepochopil.
Bezvadné shrnutí "Světa jako vůle a představy". Doporučuji pro začátečníky ve studiu Schopenhauerovy filosofie.
Úžasné! Upoutal mě obzvlášť text "K dějinám literárních studií ve starověku a moderní době". Kritika Schopenhauerovy filosofie taky nemá chybu.
Kniha mě seznámila s Rosenzweigem, přiblížila mi Lévinasovo myšlení a oba myslitele zajímavě porovnala s Buberem a Heideggerem, takže palec nahoru!
Jo, bylo to velmi zajímavé čtení, ale na rozdíl od Nietzschových Raných textů o hudbě a řeči mě to tas tolik neoslnilo a vracet se k tomu pravděpodobně nebudu.
"Byli a budou jednotlivci, kteří vědu nepotřebují, v nichž vidí příroda, a sami se ve svém zření stali přírodou. To jsou ti vskutku vidoucí, praví věštci, praví empirikové, k nimž se ti, kdož si dnes tak říkají, mají asi jako političtí tlučhubové k prorokům Božím."
"Nemluvte mi probůh o vědě! Vždyť jste sotva odloupli kousek. Ještě nikdo se neodvážil zřít pravdě do tváře."
Jde o dodatky k prvnímu svazku díla, takže kniha není příliš jednolitá. Některé části mě přímo uchvátily, některé mě neoslovily vůbec. Za sebe doporučuji k přečtení zejména kapitoly:
O nerozumném intelektu, K teorii směšného, O myšlenkové asociaci, O metafyzické potřebě člověka, O primátu vůle v sebevědomí, Charakteristika vůle k životu, O géniovi, Sjednocené poznámky o přírodní kráse, O vnitřní podstatě umění, O historii, K estetice architektury + celé dodatky ke čtvrté knize
"Místo člověka v kosmu" překypuje velmi přínosnými postřehy o člověku, zvířatech i rostlinách. Nemám co vytknout.
Tahle knížka je vážně o ničem. Schopnehauer prakticky celou dobu tlachá o tom, jak celé dějiny filosofie jsou v podstatě jen předstupněm ke Kantově a jeho vlastní filosofii, která je nepřekonatelná, a kydá hnůj na trojici německých idealistů Fichta, Schellinga a Hegela (jak jinak). Přitom se však vůbec neobtěžuje s nimi nějak rozumně diskutovat a jeho kritika je častokrát neodůvodněná.
Ani moc nových myšlenek v téhle knížce není, prakticky se zde pouze opakuje to, co už je uvedeno ve "Světě jako vůle a představa". Kniha může posloužit maximálně jako povrchní shrnutí Schopenhauerových myšlenek podaných v jeho hlavním díle a jejich srovnání s myšlenkami jiných filosofů. Nic víc v ní nehledejte. Jednu hvězdičku dávám za pár opravdu dobrých postřehů, které se v knize nacházejí. Odpadem bych to přeci jenom nenazval.
Pár ukázek:
"Proto se ode mne lidstvo naučí mnohé, co nikdy nebude zapomenout a mé spisy nepominou."
"Odstrčen ze vzduchu a světla, aby mě nikdo neviděl a aby mé vrozené nároky nemohly dospět k uplatnění. Nyní však profesory filosofie až k smrti umlčovaný muž opět povstal, k velkému úleku profesorů filosofie, kteří vůbec nevědí, jak tvář si mají nyní nasadit."
"Na Schellinga nyní navázala již jedna filosofická ministerská kreatura, s politicky pochybeným záměrem shora potvrzovaná za velkého filosofa, Hegel, plochý, bezduchý, hnusně odporný, nevědoucí šarlatán, který s bezpříkladnou drzostí, pošetilostí a bláznivostí slátal, co jeho prodejní příznivci vytroubili jako nesmrtelnou moudrost a hlupáci vzali za správné, čímž vznikl dokonalý obdivný chór, jaký předtím nikdo nikdy neslyšel."
Takže asi tak.
Heidegger zde zvěstuje konec filosofie (metafyziky) a vytyčuje nový úkol myšlení - objasnit světlinu bytí, kde se jsoucna ukazují ve své neskrytosti, což by z heideggerovštiny šlo vulgárně přeložit jako poznatelnost světa.
"Rozhovory k osmdesátým narozeninám" mi posloužily jako luxusní úvod do Heideggerovy pozdní filosofie a zároveň mi pomohly nahlédnout pod povrch jeho složité osobnosti. První rozhovor se vyznačuje lapidárními údernými odpověďmi, druhý jde hlouběji a Heidegger se vyjadřuje mnohem obšírněji.
Tahle knížka mi Heideggera představila tak trochu z jiné perspektivy, za což jsem jí vděčný. Ukázala mi Heideggerova myšlení v kontextu jeho nejranější tvorby a zdůraznila jeden ze základních problémů, který Heidegger řešil doslova po celý život - čas, jemuž jsem kvůli otázce po bytí dosud věnoval mnohem méně pozornosti.
Okouzlující záležitost, Heidegger opět nezklamal. Doporučuji jako úvod do jeho pozdního díla (společně s Rozhovory k osmdesátým narozeninám).
V této studii se Heidegger táže po pravdě. Čtenáře krok za krokem vodí po svých myšlenkách, a nakonec dospívá k úžasné odpovědi - pravdu vysvětluje pomocí světliny bytí a duality skrytosti a neskrytosti. Samozřejmě by to nebyl Heidegger, aby tázání po pravdě nakonec neskloubil s tázáním po bytí.
Tuším, že je to první Heideggerova práce po takzvaném obratu, kdy zavrhl některé své myšlenky z Bytí a času, a vydal se novou cestou. I proto knížka stojí za přečtení. Dle mého patří k tomu jednoduššímu a polopatičtějšímu, co Heidegger kdy napsal.
Asi nejnáročnější dílo, co jsem od Heideggera četl. Heidegger navíc předpokládá, že čtenář rozumí starořečtině a alfabetě a neobtěžuje se alespoň do závorek přidávat překlady a přepisy řeckých slov. Buď jak buď je to pozoruhodná knížečka.
Výborný a srozumitelný úvod do Sartrova nesrozumitelného díla. Jen mě docela pobuřuje, že Sartre mluví jménem celého existencialismu - taky že se proti tomu Heidegger oprávněně ohradil.
Nemám slov, tato kniha mě naprosto uchvátila. Zbožňuji Heideggerovu filosofii!
Schopenhauerova filosofie mě oslňovala vždycky, když jsem se však pustil do četby tohoto velkolepého díla, následovalo hořké zklamání. První kniha je jen nezáživným přeříkáváním Kanta, kterého jsem nikdy neměl moc v lásce, a druhá je sice o poznání zajímavější, avšak forma výkladu je stejně fádní. Teprve pak ale přišlo to pravý, na co jsem čekal. Třetí a čtvrtou knihu jsem si neskutečně užíval a rozčarování vystřídalo velké nadšení. Druhá polovina díla je totiž neskutečně čtivá a inspirativní.
Považuji si především Schopenhauerovy myšlenky vůle (druhá kniha) a jeho filozofie umění (třetí kniha). S pojetím světa jako představy (první kniha) a cestou popření vůle (čtvrtá kniha), kterou Schopenhauer popisuje, nesouhlasím, ale přinejmenším druhá koncepce stojí za pozornost. Přílohu, v níž Schopenhauer podává kritiku Kantovy filosofie, jsem pročetl spíše zběžně. Jednak mě to příliš nezajímalo, jednak nemám Kantovo dílo dostatečně nastudované. I přes suchopárnost velké části díla a patrným rozporům i špatným předpokladům v Schopenhauerově myšlení dávám čtyři hvězdičky a jednoznačně doporučuji. Nyní se jdu vrhnout na druhý svazek.