kiddlinka komentáře u knih

Když booktok objeví literaturu...

4 16.08.2024

Věkové určení bych ignorovala, protože náročností text odpovídá spíš druhému stupni než prďolům (a některým z nás dospělých), co hlavně chtějí koukat na bizarní zvižíky. Jinak ale fajn téma a nenapadá mě, jestli jsem v češtině někdy narazila na knihu, která by se obšírněji věnovala životu v extrémních prostředích. Po rozpracování by bez potíží vydalo i na text pro dospělé. Ono tím rozebíráním komplexních jevů a šermováním terminologií typu přírodní a pohlavní výběr, fotosyntéza, bioluminescence nebo konvergentní evoluce to k těm vyšším věkovým kategoriím má beztak nakročeno. Ale jako komunikační protnutí na ose pubertální nerd & zvědavý rodič velmi dobrý.

1 16.01.2024

Asi takhle: duše jsem dětská, ale tělo i mysl mám stařecky líné, takže kdyby na mě autor osobně nedorážel (ano, sama jsem takové velké zvíře), tak bychom tu teď rozhodně nebyli. Vzhledem k těmto skutečnostem je asi nejrelevantnější, že knížka je napsaná stylem, který je přístupný jak poučenějším laikům, tak předpubertálnějším nerdům a obloukem se vyhýbá zavedenému školometskému psaní prostému veškeré odlehčenosti a zajímavostí, z nějž člověka chytá dojem, že každou chvíli pomašíruje k tabuli. Na to, že jde o atlas, vtipné a čtivé, a kdo z nás dospělých občas jukne do stojedničky, ocení i grafickou stránku. Škoda té obálky, ta to poněkud zabíjí.

1 16.01.2024

Nepodporuju Trumpa ani Brexit, nevolila jsem SPD, krále koblih, ani hradního ochlastu, nejsem putinista, svoje anti-islámské období už mám taky za sebou. Po několikaleté libertariánské epizodce jsem přesvědčením zapadla někam mezi nudné socdemáky, to je kamsi, co by Applebaumová označila za přijatelný levicový střed. Vypisuju to, aby nevznikaly žádné dohady, proč Soumrak demokracie považuju za to nejzbytečnější, co si člověk může ze současné tsunami literatury o vzestupu autoritářství na Západě vybrat. Applebaumová neřeší socioekonomické podmínky, kulturní nastavení, historii a v podstatě ani tu politiku. Kniha je amatérským psychologizováním z gauče, které si klade za cíl moudře z odstupu vykoumat, proč autorčini někdejší kamarádi sešli ze správné cesty pravicového středu, a dosaženými závěry toho vypovídá mnohem víc o Applebaumové než o světě kolem ní. Hned ze začátku se totiž nade vši pochybnost ukáže, že analýza vnější reality není to, o co autorce jde. Jde jí o obhajobu své vlastní socio-ekonomicko-politické ideologie a o vyvázání této ideologie z jakékoli odpovědnosti za současný stav věcí. Dozvíme se tak například, že finanční krize z roku 2008, způsobená globálně převažující myšlenkou neoliberalismu, měla na svět marginální dopady, a tudíž jakékoli vysvětlení vzestupu autoritářství socioekonomickými faktory, s reálným základem v neoliberálních řešeních, je ze své podstaty pitomost: člověka až fascinuje, jak ideologie, která posledních 30 let formovala každou sféru západního života, může mít tak minimální dopady na cokoli. Padají i vysvětlení špatně nastavenými systémy, v nichž je snazší dosáhnout úspěchu pro lidi s dobrým rodinným zázemím a konexemi: to je podle Applebaumové samozřejmě blbost, neboť západnímu světu vládne meritokracie ve své ideální podobě. Ona sama, pocházející z bohaté rodiny s konexemi, v tomhle společenském nastavení koneckonců uspěla, tak kde je problém? Autoritář je tudíž z definice zapšklý neschopa, který pohořel v Applebaumové meritokratickém světě intelektuálů vedoucích intelektuální rozhovory v intelektuálních saloncích. A navzdory ustavičnému filozofování o údajné psychologické neschopnosti autoritářů snášet tzv. kakofonii svobodné demokratické diskuze velice rychle vyjde najevo, že problém s touto diskuzí má především Applebaumová, mimochodem podepsaná pod mimořádně idiotským Harper’s Letter, v němž slavné osobnosti s garantovaným přístupem k masovým sdělovacím prostředkům obhajují svobodu projevu stížnostmi na plebs, který si dovoluje projevit vlastní svobodu projevu nesouhlasem na Twitteru. Applebaumová si neumí představit politickou diskuzi konsenzu, která se netočí okolo kosmetických rozdílů mezi pravým a levým středem, a neumí si ji představit, protože vystoupení z pravo-levicovo-středového paradigmatu znamená rozpoznat svou ideologii nikoli jako Bohem seslaný fakt stojící nad objektivní realitou, ale jako její součást, která zcela přirozeně může objektivní realitu ovlivňovat, a dost možná i selhat. A představa selhání neoliberalismu je pro Applebaumovou něco naprosto nepřípustného. Každé houpání centristické lodičky tedy v jejích očích představuje ohrožení, primárně nezpochybnitelné platnosti jejího světonázoru. Ve stejném šuplíku „extrémních projevů ohrožujících společenský řád“ tudíž přistávají trumpismus, žluté vesty i Španělky masově protestující proti sexistickému soudnictví. Všechno je naprosto v pořádku, tak jak to je, hlavně proboha nic neměnit, byste to akorát pokazili. A jak se tak člověk tím urputným odporem zabývat se realitou mimo Applebaumové uzavřený okruh stejně smýšlejících známých prokousává, dojde mu, že nečte pokus o vhled do faktického stavu věcí: čte životopis Milouše Jakeše, který v listopadu 1989 není schopen akceptovat, že se mu to nějak hroutí a že za to primárně může jeho vlastní ideologie. A to už není ani k vytočení, to je prostě smutný.

9 13.01.2022

Vyprázdněný, banální, do sebe zahleděný žvást bez myšlenky, obsahu i vtipu, jehož standardní český Chcípák-Protagonista ™ ze sebe valí jednu stylisticky načinanou kudrlinku za druhou, aniž by měl co říct. Což by nebyl zas takový problém, kdyby mi to všichni ve vydavatelském marketingu necpali do chřtánu jako údajnou spásu právě od těchhle věcí, jež plus minus tvoří totalitu (olol) současné české literatury.

3 04.04.2020

Ženský mýtus není zajímavý ani tak tím, o čem je, jako spíš tím, co Friedanové její monumentální klapky na očích neumožňovaly vidět: jakoukoli ženskou, která nebyla bílá, bohatá, hetero, vysokoškolsky vzdělaná, z vyšší střední třídy a zaprcnutá v hnízdečku na předměstí. Je to trochu jako vyvozovat současnou míru systémového sexismu ze zelených vdov – jako fajn, zajímavý, ale ty skutečné problémy se odehrávají jaksi jinde. Je tudíž dost příznačné, že právě tenhle myopický zájem o dost specificky vyhrazenou skupinu amerického babstva (ne)„odstartoval“ druhou feministickou vlnu, zatímco ten zbytek se patrně mohl jít klouzat, včetně leseb, jejichž existenci Friedanová v průběhu své kariéry ignorovala se zápalem olympijského medailisty, a gayů, kteří pro ni přirozeně nebyli nic než hedonističtí Petrové Panové s přílišnou fixací na dominantní matku. V dnešní době už má Friedanová relevanci tak maximálně historického dokumentu. Jako klíč k rozšifrování Betty Draperové ale dobrý.

2 16.11.2019

Hodnocení za celého The Once and the Future King. O díle jako takovém si člověk udělá na základě Meče v kameni přibližně stejně přesnou představu jako z první knihy Společenstva prstenu o celém Pánovi prstenů.

28.08.2017

Dokud se bavíme o neurologické podstatě věci, potud dobrý. Jakmile se však začnou řešit společenské, politické a morální implikace, které s sebou neexistence svobodné vůle nese, začne se Harris dost topit v nedefinovaných pojmech, obecných prohlášeních a odbytých závěrech postavených na poněkud vachrlatých přirovnáních a vývodech. Např. tendence ustavičně mávat rukou nad vědomým racionalizováním svých činů nebo poukazovat na autorovo iracionální preferování toho kterého nápoje vůči nápoji jinému, a ilustrovat tak nesvobodu jedince konat v konkrétní situaci jinak, než konal, např. neprohrát výplatu v pokeru, neunášet nebo brutálně nevyvraždit rodinu, začne pro svou povrchnost a nesouvztažnost hodně rychle štvát. Co si tedy Harris myslí o možnosti přisuzovat morální zodpovědnost loutkám zmítaným vnějšími okolnostmi mimo jejich vliv, tedy ani po dočtení fakt netuším, nepočítám-li vágní dojem, že to asi nějak přece jenom jde.

6 11.03.2017

Mistr Yandel (!!) si zjevně zapomněl před psaním ukout článek třeťáčkovské gramatiky a stylistiky (krátký úryvek z textu: "Pak pak pak pak, pak pak, ale pak pak, přičemž pak pak pak. Pak? Však pak."). Ts, ts, král Tommen nebude potěšen. Proč překlady čehokoli spojeného s Písní ledu a ohně neomylně vypadají, jako by je smolil Hodor sjetý makovým mlékem? V Talpressu by si od "překladatelů" měli vyžádat zpátky každý halíř, který do tohohle jejich jazykového patvaru vrazili, a pak se pořádně zamyslet nad tím, co všechno jsou ochotni pustit pod svým jménem do tisku.

15 24.06.2015

Propagační materiály vychvalují skvělý překlad, ale já nevym, ta češťyn mi připadá o pouhý sešlapaný stupínek výš než stále marnější pokusy Hany Březákové: krkolomná větná skladba, podivná neochota používat dokonavý vid, pedantická věrnost anglickému členění, robotí formulace typu „vyhlížet do sbírající se tmy“, „nad bílým kamenem hradu“ či „prošel kolem něj do přítomnosti lorda“ a příležitostná nepochopitelná doslovnost (Ruka krále vs. pobočník, dům vs. rod, highborn jako „vysoký“ a lowborn „nízký rod“ – obzvlášť jsou-li myšleni prostí poddaní, kteří logicky z žádného rodu nepocházejí).

Nechybí ani nahuštěné jmenné konstrukce a ušmudlané zkrášlování originálu: proč je kinslayer přeložen jako „vrah rodných“ a co „rodní“ vůbec znamenají, to vážně nemám páru, z Rivers je Potok (asi že to blbec autor nedomyslel a Řeka je na bastarda moc majestátní, tož honem honem to opravit), a ačkoli na straně 196 se zdá, že Martin klesl na úroveň nevypsaného literárního začátečníka a jako školáček vysvětluje tupému čtenáři, že hlášky sera Maynarda jsou jako děsně moc vtipné, po nahlédnutí do originálu člověk zjistí, že Maynard neutrousil „vtipně“, ale prostě normálně zavtipkoval. Především jde ale hlava kolem z krkolomných pokusů o polopřímou řeč a náhlých neodůvodněných přechodů do přítomného času na místech, kde to fakt nelze obhájit vnitřním monologem, zvlášť když se v knize vnitřní monology běžně vyznačují kurzívou: „Býval by jí hodil měďák,… jenže teď potřebuje každou minci.“, „Poslední dobou však rostl rychle, i když do Dunkovy výšky mu toho ještě chybí strašně moc.“, „Byl zvyklý, že jej okukují, ale to ještě neznamená, že to má rád.“, „Připili si na zdraví Lea Dlouhého trna, o němž se šušká, že ochořel.“, „Rozlévalo se i svařené víno, a toho musí aspoň jeden pohár zkusit. -Může utéct rok, než mi někdo nabídne znovu.-“, „Vykřikl…, když spatřil ocelový kruh, jenž je obkličuje.“, atd. atd., vyjmenováváním zrovna těchhle konkrétních „vylepšujících“ dafaqů bych mohla strávit dalších pět stran.

Přítomny jsou i klasické boty typu nezohledňování kontextu (např. safe na str. 65 jasně znamená „v bezpečí“, ne „bezpečnější“) a ledabylá redakce: chybějící či přebývající čárky, nemluvě o četné a vpravdě záhadné přítomnosti té oxfordské, Baelor se na str. 74 nemá co usmívat na „mě“, nýbrž na „něj“, silent sisters jsou zároveň „mlčící“ a „tiché“, spatlaniny jako „je hodně takových, kdo by Hořkoplát návrat uvítali“ či „aby vás pasovali, potřebujeme mnohem víc než…ctnosti; musíte mít koně a meč…“ a na str. 193 bych fakt ráda viděla, jak dopadne kanibalská prosba „Můžeme se vámi podělit o oheň?“.

Lexikální ozvláštňování je sice na jedničku, o tom žádná, ale jestli mě tímhle chtěl někdo přesvědčit o krásách moderní překladatelské češťyn a přimět mě zavrhnout jako výchozí čtenářskou verzi originál, tak holt smůla.

Jo a Potulný rytíř skvělý, zbytek celkem mněh, tož tak.

2 14.03.2015

Heleďte, mně nevadí číst suchopárný záznam ze života dvou kurev, přežiju degenerovaný, rádoby liberální étos „žádné pobuřování, maloměšťáku, dyť todle se jako fakt děje“, snesu tu formu jájovského životopisu oslavujícího přízemní chcípáky, který se pro současnou českou literaturu stal bohužel tak nějak příznačným, a docela bych i vydržela, že ta údajná sexuální osvobozenost má klasickou podobu frustrovaného fňukání nad stavem zlých chlapů, jimž deprimované, nesebevědomé autorky ochotně dělají snadno zaměnitelnou nádržku na pivem nasáklou mrdku, přičemž jejich ultimátním cílem beztoho je skončit v náruči vytouženého prince, který z nepochopitelného důvodu ten ementál proděravený nesčetným množstvím cizích pér nabodne na svého bílého koně. Ne: co mi fakt vytáčí bradavky o 360 stupňů, jsou ty čtenářské a mediální ejakulace na téma novo-hrabalovské nebo Bukowského estetiky, přestože každý, kdo nemá mozek obalený zaschlým spermatem, musí vidět, že tímhle amatérským, křečovitým tlacháním marně se pokoušejícím o výrazný hlas by si žádný skutečně kontroverzní a pohoršlivý autor nevytřel ani svou průjmem opatlanou prdel.

13 24.01.2014

Otřepaná zápletka, v roli detektivů nesnesitelný arogantní všeználek, dojmologická emocionální husa a slečna Marplová, která neštrykuje, ale sedí v koutě a nechává ty dvě telata spřádat překomplikované stupidnosti, přestože řešení zná. Já tu bábu nikdy neměla v oblibě.

Důkladně předem vysvětlená, přitrapnělá groteska, na níž je nejvíc urážející to, jak se čtenářem zachází jako s vymaštěným debilem, který potřebuje pečlivě předepsat, jak co či koho vnímat a jak se k čemu stavět. Vše ostatní, co by se o tom dalo napsat, se už v knize nachází coby kritika Garpova psaní. Jo a Nenadálého překlad je otřesný.

5 31.05.2013

Krajně pochybná fylozofyje fšedního dne pro sluníčkového člověka aneb buranova představa o umění. Z té hladivé banálnosti vydávané za moudrý nadhled mám v hlavě meluzínu a ta nechutná přeslazenost mi nadělá víc zubních kazů než vyžírání cukrárny. Ale jo, hlavně aby to nebolelo, žáno.

5 11.04.2013

"Dívka, která 600 stránek sebelítostivě čuměla do zdi, aneb Nic se nestane". Podtitul "Vůbec nic". Larsson to dokázal: musela jsem se přemlouvat, abych to utrpení neukončila vývrtkou do oka, a dokonce se mi tváří tvář nekonečným kecům začalo stýskat po předchozích komoušských přednáškách a misandrických vymašťovnách. Aspoň že Larsson, pardon Blomkvist, je furt stejně široce vyhledávaný hřebec.

STMÍVÁNÍ 2.0

Ne, vážně to není jiné. Meyerová pořád neumí psát nic než květnatou, kýčovitou prózu, jejíž použití jednak značně zamlžuje interpretaci (viz níže), a dále znemožňuje si cokoli popisovaného představit, protože popisy mají podobu vzletných adjektiv a přirovnání bez reálné kostry (na popis baterky coby svítícího válce jen tak nezapomenu). Máme tu stejné typy postav: sraby, jejichž bezpáteřnost a připosranost má evokovat nevinnost, násilníky a sobce, kteří projevují lásku touhou chovat partnera jako ve vatičce, a to i na úkor nejzákladnějších morálních principů. Stále tu je to automatické zaláskování na první pohled, které redukuje emocionální náboj vztahu a kvůli němuž působí prohlášení „najít lásku“ asi stejně intenzivně jako „najít klíče“. Meyerová se furt nenaučila psát ich-formu a neustále popisuje názory a pocity druhých postav, o nichž nemá mít vypravěčka tušení. Nepřišli jsme ani o nerozpracované motivace, nesmyslné činy, skokový vývoj nebo zápletku určenou jen k vymýšlení způsobů, jak uspokojit Meyerové fetiš a cicmat se se dvěma chlapama zároveň. Zůstala i manipulace k sexu, logické blbosti a nulová rešerše (antibiotika nefungují, kdokoli si může skočit do výtahové šachty, morfium je lék a univerzální prostředek proti bolesti, a pokud nějaký doktor nebo psycholog skutečně pracuje způsobem, jaký je vylíčený zde, pak potěš pánbu). Jediný pozitivní rozdíl oproti Stmívání je náznak děje a zajímavější kulisy.

SVĚT

Spíš než budování literárního světa, děje a postav Meyerovou dosud zajímá „romantická“ zápletka prokládaná nechutnými komentáři o prohnilosti lidstva. Následkem toho zůstávají povaha invaze, charakteristika mimozemšťanů a vztah mezi hostitelem a parazitem zcela nejasné, což je jen umocňováno tím, že autorčin styl pracuje především se vzletností, nikoli informováním. Nepovažovala bych to za takový problém, kdyby právě z těchto věcí nevycházely zásadní dějové zvraty. Meyerová nejenom ignoruje zcela klíčové otázky ohledně povahy svého světa, ale pokud už se do nějakého vysvětlování pustí, často si protiřečí. Tak například: mimozemšťané mají vymazat „já“ hostitele, ale dané „já“ je nadále ovlivňuje. Jednu chvíli si dokonale pamatují svou minulost a v tu další mizí vědomí minulého života. Prostřednictvím svého hostitele mají zároveň vědět vše o novém světě a být zmatení základními věcmi jako rozmnožování a sociální interakce – což jde přímo proti duchu invaze, která je líčena jako nenápadná.

MYŠLENKOVÉ JÁDRO

Dává dokonalý smysl, aby mimozemšťan trpící Božím komplexem a přesvědčený o své morální nadřazenosti zaujímal vůči lidstvu přezíravý postoj. Pokud má však být tématem knihy oslava lidstva, „polidštění“ a uvědomění si vlastních chyb, pak bych čekala, že tenhle postoj se někdy v průběhu děje změní. A právě tady spočívá zásadní vada Hostitele a potažmo celého Meyerové díla: k tomuto nejenom že nikdy nedojde, ale falešným naznačováním změny je kniha tak neskutečně pokrytecká, že je při jejím čtení takřka nemožné nesrat nukleární hřiby. Wandin přístup k lidem se z počátečního strachu a odporu mění na přezíravou shovívavost, jakou pociťujeme k psům a dětem, na něž přeci nemůžeme klást vysoké nároky. I na konci jsou lidé násilné stvůry a duše jemné, nevinné bytosti, jejichž čistota může být zkažena pouze lidským vědomím (viz hlavní Hledačka). Naprosto nejnechutnější je ale Wandino (a Meyerové) chápání genocidy: ta není špatná, protože se jedná o systematické, cílené vyhlazování vědomého inteligentního druhu, ale protože mezi násilnými prohnilými lidmi existuje pár přijatelných jedinců, a genocida tudíž není zasloužená - nutnost ospravedlnit se není kladena na parazity, nýbrž na lidi. Je to stejně šáhlé, jako kdyby Hitler prohlásil, že Židi si zplynovat nezasloužili, protože navzdory původním předpokladům přece jenom nežrali děti. Důkazem tohoto zajebaného pojetí genocidy budiž to, že Wandě, tj. osminásobné vražedkyni i na samém konci připadá v pořádku kolonizovat cizí druhy, a dokonce k tomu podniká aktivní kroky, protože "oni se na rozdíl od vás nebrání". Zábavné je, že pokud bychom se této definice genocidy drželi, museli bychom nutně dojít k závěru, že to duše jsou tu podřadný amorální druh a to ony si zaslouží vyhladit: na rozdíl od nás totiž nedisponují svědomím, sebereflexí, nejsou schopny odlišit dobro od zla a neřídí se ničím jiným než vlastními sobeckými zájmy, jež nejsou ani ospravedlnitelné (pro kolonizaci například neexistuje jediný objektivní důvod). Konat dobro je možné, pouze pokud je motivováno zamilovaností, nikoli proto, že je to samo o sobě správné – podobná úvaha Wandě vůbec nepřijde na mysl a ani ostatní duše nenapadne řešit morální implikace svých činů. Lze dokonce učinit přesvědčivý argument, že duše jsou neschopné lásky, protože láska je zde zobrazována jednak jako reziduum hostitele, a dále jako způsobená vlivem lidských těl. Ani onu proklamovanou nenásilnost nelze brát vážně, protože ačkoli Wanda nevezme do ruky zbraň ani na vlastní obranu, neustále doufá, že si ruce místo ní ušpiní někdo jiný.

VE ZKRATCE

Hostitel není nic než romantizovaná Invaze lupičů těl, v níž se nechtěně naznačuje, že mimozemšťani jsou vlastně morální bytosti v právu. Kulisy se oproti Stmívání sice změnily, ale tematicky, myšlenkově, stylově i obsahově je to stejné, možná ještě odpornější než upíří sága.

19 28.02.2013

O Dívce, která si hrála s ohněm do značné míry platí to samé, co jsem napsala už o prvním dílu: mizerný styl (tentokrát obohacený o zcela bezdůvodné skoky do ich-formy, které nelze obhájit vnitřním monologem, a pitomé matematické metafory, jimiž chce Larsson vzbudit dojem hloubky a komplexnosti a jimž jako každý správný začátečník očividně nerozumí), nulový realismus (Salanderová kupuje v übersocanském Švédsku luxusní byty a provádí milionové operace, aniž by to přilákalo pozornost úřadů) a koňská dávka misandrie.

Pokračuje stoprocentní ztotožňování pachatelů s muži, takže i jediný ženský záporák je ve skutečnosti přeoperovaný chlap – prokletí penisu holt člověk neunikne. Vůbec svou neochotou připouštět jiný model než prokazatelně neplatnou dichotomii „muž pachatel, žena oběť“ působí Larsson jako ten typ aktivistického fanatika, který provozovatelům útulků pro muže zabíjí domácí mazlíčky. Zápletka je klasicky schematická, pouze v tomto případě se musel autor extra snažit, aby jí kvůli švédské, zcela mimoňské sexuální politice dodal nějakou váhu, ztotožnil prostituci s obchodem s bílým masem, a mohl tak pronášet zcela neuvěřitelné: „zákazníci prostitutek – pardon, překupníci žen, jsou zločinci proti lidskosti a zaslouží si být postaveni ke zdi“.

Novinkou oproti předchozímu dílu je rozpracování již zmiňovaného dvojího metru „ženy smějí, muži ne“ do zcela nevídaných hloubek: tak například Salanderová smí chrápat s nezletilým, ale samotný akt návštěvy prostitutky je považován za nehorázné zneužívání; Salanderová může vystupovat v roli erotické zaučovatelky, ale Blomkvist musí jasně říct, že není prase a „devatenáctky v minisukních a s dokonalými těly (!!!!) ho nezajímají“; Jakýkoli byť jen náznakově znevažující přístup k ženám je považován za donebevolající sexismus, ale sexuální pronásledování Blomkvista kolegyní, a tedy legitimní harašení je se smíchem odmávnuto jako roztomilé.

Kniha je rovněž krásnou ukázkou autorovy emocionální vyspělosti, protože kdokoli se na jeho milované protagonisty třeba jen ošklivě podívá, je jednak podroben hackování a plánům na zničení života, a později stejně odhalen jako zlý zmrd, který znásilňuje imigrantky.

Mám rovněž podezření, že autor si moc nepamatoval, co v minulém díle napsal, protože jinak si nedovedu vysvětlit, proč je z durdenovské antihrdinky najednou vyprázdněný konzumerista, z bordelářky div ne stepfordská panička, z magora nechápajícího vztah mezi příčinou a následkem vysoce morální osoba, která odjakživa pečlivě zvažuje důsledky svých činů, a z mladistvě vypadající ženské prepubescent, který si pomalu musí podkládat zadek, aby viděl přes stůl. Tyhle nedomyšlenosti jen podporují moji teorii, že Larsson při psaní stejně jako většina amatérů nezapínal mozek, ale raději fantazíroval, jak prostřednictvím svého idealizovaného zástupce Blomkvista prcá nezletilou, nevyvinutou holčičku bez pohlavních znaků, zatímco ona ho při tom mlátí do koulí a nutí ho s pláčem se omlouvat za to, že je muž… Ježišmarja, sundejte to ze mě, uááááááá!

14 23.02.2013

Nedělní momentky ze Západozemí. Upřímně, třebaže nastavovanost je přinejmenším srovnatelná, tak se mi to zamlouvá víc než Bouře mečů, epické finále prvního dějství, kterému jaksi podezřele scházela epičnost.

1 22.01.2013

Že jsou MKNŽ neskrývanou agitkou, jsem věděla, ale s mizerně napsanou osočující tirádou (sebe)nenávistného komouše jsem opravdu nepočítala. V prvé řadě bych chtěla vyvrátit onen mýtus, že ač je kniha asi tak hluboká jako louže na Sahaře, představuje aspoň čtivou ukázku dobře odvedeného řemesla. Nepředstavuje. Larsson nezvládá nejzákladnější požadavky na tvorbu postav a (detektivního) příběhu a cizí jsou mu i ty nejsamozřejmější zásady při psaní literárního textu. Styl knihy se dá popsat jedině jako novinářský: nikoli orwellovsky novinářský, se smyslem pro detail a stručnou výstižnost, nýbrž suchý, užvaněný a plný vyprázdněných klišé. Autor se nedokázal ani rozhodnout, zda vyprávět z pozice vševědoucího vypravěče (kteroužto techniku si plete se zapáleným brojením na blogísku) či omezené er-formy, a tak oba postupy střídá klidně i několikrát v rámci jedné kapitoly. Oddíly prokládané zásadně na těch nejnepřirozenějších místech prozrazují nulový cit pro plynutí textu, popisy jsou strojovými seznamy činností a předmětů bez informační či estetické hodnoty a princip „show, don’t tell“ Larsson očividně považuje za fašounský koncept. Příběh nelíčí detektivní úsilí a souboj mozků, ale je citováním statistik příležitostně přerušeným několika deus ex machina. O chybách v rešerši přípustných leda tak u 13letého začátečníka nemluvě (ne, zamlklá propadající žákyně by nebyla celým učitelským sborem jen tak odmávnuta, páč je to pohodlnější, a to ani na měšťance někde v Ulanbátaru). Mnohem problematičtější jsou však MKNŽ ideově, neboť jsou v podstatě dokonalou definicí misandrie. Kniha není ničím jiným než sadistickou power fantasy o převrácení rolí v údajně patriarchální společnosti a mstě na (přirozeně mužských) utlačovatelích. Při zohlednění klasického levičáckého tropu "zlý bílý, heterosexuální křesťan" neexistuje v celém textu jediná kladná mužská postava – pouze Blomkvist se přibližuje přípustnosti, a to jenom proto, že je dobrovolně a ve všech ohledech naprosto pasivní, a tedy neškodný. Přístup k mužům obecně je doporučován preventivně raději podezřívavý, neb i za maskou řádného občana s neposkvrněným veřejným obrazem se s nejvyšší pravděpodobností skrývá násilnický sadista (nápověda: protože má penis!) Larsson dokonce povrchně zavadí i o dávné filosofické problémy „výchova/prostředí vs. přirozenost“ a "vina, již nese společnost za asociální jedince", které v jeho podání vypadají přibližně takto: ženy jsou špatné, jen pokud zkažené společností, a muži naopak inherentně prohnilí a spasitelní jen metaforickou kastrací a naprostým odzbrojením. Je mi jedno, že o mrtvých jen dobře: Larsson byl odpornou nápodobou člověka a já se stydím za společnost, kde je nenávist k mužům nejen přípustná, ale patrně též žádaná – kdyby byl jen zlomek z toho, co vyplodil Larsson, namířen na ženy, vláčeli bychom ho kanálem. Avšak misandrie sbírá jedno ocenění za druhým.

Kvalitativně přibližně stejné jako Střet králů, ale začínají se výrazněji projevovat vady nutně vyplývající z geografického rozptýlení postav: až znepokojivě velké množství kapitol je čistá vata, která nemá jiný účel než podívat se, co ta která postava dělá či co se kde děje (čemuž se nejde vyhnout, neboť jakmile Martin tu či onu postavu/místo do světa Písně ledu a ohně jednou uvede, nelze najednou předpokládat, že není důležitá a není třeba se k ní vracet). Problém se jen umocňuje se vzrůstajícím počtem postav, jenž navíc přispívá k roztříštěnosti děje. Kapitoly tak již neposouvají vpřed děj odehrávající se na několika málo místech a mající společný motiv, ani nenabízejí odlišný náhled na stejnou situaci, nýbrž se mění v podstatě na nezávislé povídky, které mnohdy nejenom že nemají přílišný dopad na celkový příběh a navzájem se neovlivňují, ale ani samy o sobě nemají moc smysl - Aryina dějová linka je například čím dál víc o hovně a mohla být nahrazena mnohem zajímavějším Theonem a kapitoly o Samovi, Daenerys a Jonovi poznamenává skutečnost, že Martin si z důvodu krácení osvojil protivný zvyk zakončit kapitolu cliffhangerem a o sto stránek později se k němu vrátit jen několikařádkovým flashbackem. Na stejně vysoké úrovni jako ve Hře o trůny zůstávají prakticky už jen Tyrion a Sansa, jeden proto, že je jedním z hlavních hybatelů a de facto nejosobitější postavou v celé sáze, a druhá, poněvadž nyní již jako jediná funguje jako nespolehlivý vypravěč odlišený vlastním stylem. Klesá žel bohu i čtivost a původní kulervoucnost se objevuje až v poslední třetině s vyvrcholením všech linek. Popravdě se už nemůžu dočkat, až se v posledních dvou knihách všichni začnou zase stahovat na několik málo míst a dění bude koncentrovanější. PS: může mi někdo vysvětlit, proč jsou v českém vydání mapy Severu a Jihu už zase osekané o dobrou polovinu popisků a mapy Zátoky otrokářů a Zemí za Zdí chybí úplně? Hodně štěstí při orientaci, cikáňata.

7 26.12.2012