kiddlinka komentáře u knih

Rozbřesk je od první do poslední stránky umocněním toho, co je prohnilého na celé sáze. Shrňme si to:

1) Bella – ještě psychotičtější než dřív, se sílícími sklony k melodramatu, frackovitosti, neustálým změnám nálad a dětinskému vztekání kvůli naprostým maličkostem. Projevuje se jako vyděračská hysterka a manipulativní svině závislá na sexu a beze stopy smyslu pro humor, která vždy musí dosáhnout svého, ať už jsou rizika jakákoli. Bella se chová tak moc jako rozmazlený pětiletý harant, že mám silné pochybnosti, že by v někom dokázala vzbudit sexuální touhu, natož lásku nebo jen ochotu strávit v její společnosti víc jak pět minut. Nejhorší je, že Meyerová zcela očividně upřímně věří, že popisuje vyspělou, citlivou osobnost.

2) definitivní zničení upírů - byla bych schopna vyrovnat se se třpytěním, vegetariánstvím, denním životem, dokonce bych i překousla ty „cool“ schopnosti, kvůli kterým se Stmívání mění na něco mezi X-Meny a Harry Potterem, a možná i absentující znavenost životem, pokud by ovšem nezmizel hlavní rys upírů, a sice ohromující kvantum znalostí. Jenže místo aby upíři využívali nekonečné množství volného času ke studiu světa, věnují se raději neustálému šukání. Pořád nevím, jestli to mám považovat za geniální vysvětlení toho, proč jsou Meyerové upíři ve všech ohledech na stejné úrovni jako teenageři, za společenský komentář mormonské autorky, která takto naznačuje, že sex je zlo, neb pohlcuje, nebo mám radši věřit, že zamilované Meyerové v její touze po divokém sexu s Edwardem už úplně hráblo.

3) nefunkční vnitřní svět – nelogičnosti se množí exponenciální řadou, s konečnou platností docházím k závěru, že Meyerová se nevyzná ve vlastním literárním světě a jde jí jen o navlhlé popisování Edwardovy dokonalosti. V dimenzi Meyerové vznikají myšlenky v „mysli“ a city v srdci, a proto lze city na rozdíl od myšlenek ovlivňovat (ale pozor, bolest už v srdci nevzniká, to by totiž znamenalo, že by naše princeznička nebyla úplně ve vatičce); dospělí upíři duševně stárnou a vyvíjejí se, nicméně upíří mimina duševního vývoje a učení schopna nejsou. Proč? Protože bagr; stoletá mrtvola (ale pozor, pouze mužská) je uzpůsobena k oplodnění živých. Čím, když její spermie jsou dávno mrtvé? Nevím, asi jablečným džusem; chromozomové páry se chovají poněkud zbrkle:
a) dítě s chromozomovým párem navíc nebude hybrid, ale mentálně postižený s Downovým syndromem.
b) neexistuje jediný důvod, proč by měli mít „vlkodlaci“ a upíři jiný počet chromozomových párů než lidé.
c) pokud skutečně mají upíři vyšší počet chromozomů než lidé, pak nemohou s lidmi plodit potomky.
Závěr: Meyerová přeskakuje vnitřní logiku, neb ji zdržuje od vášnivého sexu s Edwardem.

4) vývoj postav – bez jakéhokoli objektivního důvodu se Jacobův charakter změnil z původního milého rošťáka nejprve na násilníka a pak na ublížené, iracionální, angstící děcko, které potřebuje profackovat, aby konečně přestalo obviňovat lidi z toho, že ho nemilují. Dále Bella je v jednu chvíli zapřísáhlá bezdětná a v druhé se rozplývá nad myšlenkou, že bude mít och tak krásné miminko, a po přeměně své „hluboké“ a „osudové“ city k nejlepšímu příteli odsune stranou s tím, že „to nejspíš byla jen lidská slabost“. Takhle prosím životné postavy opravdu nevypadají.

5) lenost zachycovat a popisovat – názvy kapitol v Jacobově sekci mluví za vše.

6) konec – Bella nemusí obětovat vůbec nic, nemusí na nic čekat a získá úplně všechno: nesmrtelnou dceru, životní lásku, úžasný sex, Charlieho, sebeovládání, unikátní schopnosti, „vlkodlačí“ smír i Jacoba. Nádavkem se topí v penězích, je zahlcována drahými dary a obdivem a má k dispozici otrokyni, jejímž jediným cílem je starat se o Bellinu garderobu. „Konflikty“ se vyřeší naprosto nepřijatelně bezproblémově, ať už jde o Charlieho, Volturiovy nebo Jacoba, který se příhodně změní na pedofila.

Závěrem: Celá sága Stmívání nemá sebemenší literární, výpovědní nebo fantazijní hodnotu, je to vlhký sen zoufalé a osamělé ženy středního věku, která se vidí v hlavní postavě, je určen emocionálním a nevyspělým osobám všech věkových kategorií a jako takový by měl být i hodnocen.

"Naše kniha nechce soudit a kritizovat, jen znovu poodhalit některá dilemata z doby nedávno minulé, připomenout, dát k zamyšlení." Ok, nic proti. S nepřítomností osočování komančky Švorcové už se nějak vyrovnám, méně už s tím, že autor nedostává svému záměru a nepoodhaluje a nepřipomíná vůbec nic, pokud za odhalené dilema nepovažujeme obdiv nad tím, jak inkriminovaní herci dokázali stíhat svou práci i stranickou činnost. Jednotlivé kapitoly připomínají spíš zkratkovité medailonky nebo průměrnou biografii na ČSFD a nabízí se myšlenka, jestli by nebylo účelnější napsat rovnou monografii dotyčných herců, než si knihu zahlcovat pouhým výčtem faktických informací.

1 29.09.2011

Lehké čtivo je fajn, nezábavné lehké čtivo fajn není. Autorka sice kombinuje „reálné zkušenosti své a svých přátel z prvního zaměstnání“ s fikcí do jakéhosi fikčně-faktického hybrida, nicméně jaksi zapomíná na to, že v odlehčené knížce, která neaspiruje na to být pětisetstránkovou popisnou, amatérskou reportáží, jsou potřeba trojrozměrné postavy s výraznými rysy, DĚJ a že knížka musí k něčemu neodvratně směřovat a nebýt jen nahodile splácanou skrumáží popisů a dojmů, která by se dobře vyjímala tak maximálně v ženském časopise v reportážní sekci. Pokusy hlavní postavy o sebeironii, které má například Bridget Jones slušně vybalancované a vtipné, jsou tady neskutečně přepísknuté, a místo aby naznačovaly nadhled, tak z protagonistky dělají rozmazlenou, sebestřednou, věčně nespokojenou fňuknu, která nedělá nic pro to, aby dokázala, že skutečně má na víc, než jen těm opravdu schopným lidem osmkrát denně běhat pro kafe. Ostatní postavy nejsou nijak věrohodně vykreslené, jsou jednorozměrné a slouží jen k tomu, aby si protagonistka mohla stěžovat ještě o trochu víc. Doporučuju filmovou adaptaci, protože její tvůrci na rozdíl od autorky přesně věděli, co dělají.

3 29.09.2011

Typicky cynický Millar, jehož postavy jsou vždy s železnou platností buď směšní ubozí loseři, naivně blbáčtí dobráčci nebo oportunističtí kokoti a v jehož světě, kde si zlý výsměch zaslouží úplně každý (s příměsí smutku nad tím, jak je to pro „obyčejného člověka“ všechno naprosto v prdeli), mohou uspět pouze amorální hajzlové, jako jediní disponující nějakou sebeúctou, důstojností a silou ducha. Chápu, proč to Millar dělá a co tím chce říct (a že to dělá a říká výborně), ale mezi mnou a vším tím krutým cynismem už asi navždy zůstane vztyčena zeď.

1 29.09.2011

S viktoriánským hororem mám ten problém, že a) nejsem dostatečně žánrem nedotčená, aby na mě fungovala faktická prohlášení typu "můj kamarád jednou v noci viděl ducha bez voka" (i když jsem ochotna věřit, že u maloměstského krbu v 19.století by se moje praprabábi nejednou zajíkla děsem) b) povídky mrhají pracně vybudovaným napětím, viz Riddelová, která umně dovede své dílko do místa, jež čtenář považuje za pouhou náznakovou předehru před katarzí, a ejhle: on se z něj vyklube vrchol následovaný stručným závěrem, a konečně c) kvalita jednotlivých povídek v souboru je značně kolísavá, a pokud je tohle reprezentativní výbor viktoriánského hororu, tak to potěš koště (Mary E. Wilkinsonová má styl jako třináctileté nevypsané děvče).

2 29.09.2011

Připadám si, jako bych sem propadla z jiné dimenze (muhehehe), kde je Nikdykde úplně odlišná knížka, faktem ale je, že vržení do děje bez jakéhokoli náznaku, o co jde (popřípadě jak ten svět funguje, jestli je Podlondýn skutečný a fyzický, nebo jen postavy vnímají naši realitu jinak, proč a jak probíhá propadávání trhlinami, proč vedle sebe žijí lidé z různých epoch – to tam nikdo neumírá? A jakou roli hrají všechny ty krysy? A proč je Richard schopen Dvířce v Nadlondýně pomoct?), trvající přibližně do poloviny knihy fakt nepovažuju za přednost (a podrobného objasnění se nedočkáme vůbec). Ano, máme být ze všeho stejně perplex jako hlavní postava, ale podstrčit mi za těch tři sta stránek tu a tam nějakou dobrou duši, která aspoň naznačí, co a proč se děje, by bylo nápomocnější než nechat prolétávat metrem nějaké záhadné chobotnice a nabídnout jediné vysvětlení, a sice „pokud chceš zůstat při smyslech, tak se radši neptej“. Jelikož se zázemí, jež disponuje úžasným potenciálem (jak by se na něm asi dokázala vyřádit taková Rowlingová), vůbec neobjasňuje a já nevím, proč se děje to, co se děje, mění se Nikdykde na slaboduchou akčňárnu s plochými postavami, které jsou buď pompézní a otravné (de Carabas, Dvířka), nehotové (Richard se ani na konci v žádného Nea nepromění a přes Gaimanovo zbožné přání zůstává stejným ňoumou jako na začátku) nebo působí jako slabá nápodoba postav bratří Coenů (Croup, Vandemar). Na konci jsem měla pocit, jako bych právě dočetla děsně natahovaný úvod a vlastní kniha měla teprve začít.

22 29.09.2011

Bella je omámená, kdykoli svého vyvoleného uvidí, tráví s ním 90% procent času, nevadí jí totální kontrola nad jejím životem, ani to že je za ni rozhodováno, s kým se smí přátelit, blábolí o spřízněnosti duší a lásce na věčnost, dokonce je ochotna stát se vykastrovanou verzí kdysi hrůzu nahánějícího monstra, přesto jí myšlenka na manželství s Edwardem navozuje záchvaty dávení, neboť se nechce už ve 20 vázat a bojí se, co by řekli lidi. Charlie nesnáší Edwarda, dělá scény, kdykoli ho v blízkosti Belly načapá, přesto jí ho z nějakého důvodu toleruje, ačkoli Edward je i podle jeho názoru tím nejhorším, co ji mohlo potkat - a Meyerová ani jednou nenaznačí, co je účelem tohohle chování. Edward Belle vysvětlí, že z ní nechce mít upíra, protože se bojí, že ji tím připraví o duši, načež Bella nadšeně vypískne „to je super, už jsem se bála, že je to proto, že bych se ti tak nelíbila“ – a Meyerové to přijde naprosto normální. Bella neváhá poslat přátele do bitvy, aby jí zachránili její nevděčný zadek před likvidací, načež v tu samou chvíli hazarduje se životem sváděním nadrženého upíra k sexu – je vidět, že její neustálé řeči o hlubokých výčitkách svědomí jsou myšleny opravdu vážně. Logika to bere do zadku přímo epicky. Zatmění už není ani vzdálený pokus o literaturu, je to prachsprostá fanfikce. Styl Meyrové charakterizuje TOTÁLNÍ lenost – lenost popsat dojmy, lenost zachytit prostředí, lenost vykreslit postavy a hlavně lenost psát vysvětlovací scény tak, aby se čtenář v 90% případů neztrácel, o čem je to vlastně řeč. Všechny ty předjímavé věty typu „a pak se to stalo, a pak mi to došlo, krve by se ve mně nedořezal“ následované několika odstavci bezobsažné vaty brousící kolem horké kaše patří do repertoáru desetiletých autorek. A celý ten důraz na to, jak je Bella bez chyby, obětavá, skromná, ačkoli ji všichni zbožňují (a ona samozřejmě nemá nejmenší páru proč), a jak svým rodičům dělá od svých sedmi let odborný pečovatelský dohled! Tohle je nejexemplárnější ukázka Mary Sue od původní Mary Sue. PS: Návod jak na první pohled poznat špatnou knihu: začíná závěrečnou, vágně popsanou scénou, která se marně pokouší vyvolat napětí, a dalších 400 stránek o ní nebude ani zmínka. To ilustruje, že autor knihy nemá nejmenší tušení, co je to literatura, neboť si ji plete se zkratkovitým popisováním filmových obrázků, a proto by měl čtenář knihu spálit a autora análně znásilnit hřeby pobitým kyjem. PPS: jak blbý a nedovzdělaný v dějinách vlastní země musí člověk být, aby mu jakožto americké rodačce nepřišlo ani trochu divné, že postava žije během Velké hospodářské krize jako ve vatičce, protože její papá je bankéř?!

Nemůžu si pomoct a bojím se, že to skoro může vyznít jako kritika autorovy osobnosti, ale hlavní postava je z literárního hlediska dost nezajímavá. Nikomu neberu potřebu psát o dětství a dospívání mladíka, který je příliš pasivní a slabý na to, aby se zmohl na nějaký čin nebo aspoň nabídl, když už je tak kontemplativně založený, zajímavější smýšlení a pozorování než detailní kresbu, ale mě to literárně prostě neoslovuje.

2 29.09.2011

Smithová prý měla při psaní blok a je to žel bohu sakra vidět. Ještě prolog jako by kvalitativně i stylově vypadl z Bílých zubů, ale jen co se přesuneme o patnáct let dopředu, kvalita jde dolů, až se nakonec praští o podlahu. Ve srovnání s Bílými zuby nemá Smithová nejen o čem vyprávět dějově, ona nemá vykreslené ani poutavé pozadí a svět a ke všemu pracuje s postavami, které jsou pasivní, ploché. Ubíjející je všudypřítomné (nepovedené) psychologizování - o sáhodlouhých, neobměňovaných pasážích pojednávajících střídavě o židovských anekdotách a srazech Autogramové asociace nemluvě. Do posledních stránek mi dělalo problém pochopit, proč ta kniha vůbec vznikla. Jako by mě někdo nutil pít nudu stočenou do flašek.

2 29.09.2011

Originál je originál, ale Kavárna McCullersové trpí ve srovnání s Albeeho dramatizací užvaněností a přílišnou rozvolněností. A ač to zní paradoxně, oproti divadelní adaptaci (která už z principu je víc vizuální) se v novele nedostaneme ani zdaleka tolik do hlav postav - o co víc mě emocionálně rozseká a přiměje přemýšlet o marnosti lásky scéna, v které Macy diktuje Amélii dopis, než když McCullersová napíše "a pak Macy napsal slečně Amélii dopis a zmizel neznámo kam". Soutěž o silnější úder na katar vyhrává Albee.

29.09.2011

Člověk se neubrání otázce, jak by to asi napsal Orwell. Dickovi jde paranoia, ale v popisování totalitní společnosti opravdu saje. Tu knížku nedrží pohromadě vůbec nic. Další výborný námět promrhán.

6 29.09.2011

Být o něco cyničtější, nazvu to knihou o lásce. Neskutečně fyzické, špinavé a smutné. Doslova šílený styl, vedle kterého Caveova "Oslice" působí jako nevinná vyprávěnka pro děti. Bezkonkurenčně to nejlepší, co jsem od McCarthyho četla.

8 29.09.2011

Ne úplně něco, čemu bych chtěla věnovat čas. Murakami se snaží zprostředkovat zmatek v postavách tak, že je nechává přímo pojmenovávat a vysvětlovat vlastní pocity, což ve výsledku působí, jako když vám patnáctiletá holka objasňuje, proč má furt depky. Protože se postavy nevyznají samy v sobě, dost těžko mi můžou samy zevrubným popisováním svých stavů umožnit, abych je pochopila já, nedej bože abych se do nich vcítila. Nijak nepomáhá, že je knížka zaměřená čistě na popis každodenního života a dění, moc reflexe tam není (překvapivé, když se jedná o retrospektivní vzpomínání). Nejspíš to byl záměr, mně to bohužel nijak zvláštní vhled a pochopení nezprostředkovalo. Přímost je v případě takovýchhle témat spíš na škodu, protože takřka nikdy nedokáže správně pojmenovat a zprostředkovat, o co že to vlastně jde, a knížka pak paradoxně působí strašně odtažitě a cize.

7 29.09.2011

Já chápu, že ženské potřebují iluzi toho, že něco jako věčná a totální oddanost je možné, aniž by se to přerodilo v duševní poruchu, ale někdo musí zase pochopit, že já jako čtenář potřebuju dobré literární řemeslo, a to mi Meyerová žel bohu nedává. Literární úroveň se pohybuje tam, kde začíná fanfikce o milostných vztazích mezi postavami z Lost nebo Harryho Pottera. Meyerová nijak nepracuje s jazykem a celá její knížka působí, jako by ji naklepala pět minut po probuzení, kdy v ní ještě kolovala nikoli třeskutě originální slovní zásoba z jejího pozdního erotického snu o dokonalém princi na bílém koni. Obsah se dá shrnout jednou (!) větou, smutné je, že mimo nudného děje tu není nic, co by ospravedlňovalo natažení na 500 stran a jejich vyplňování vatou. A nikdo po mně nemůže chtít, abych sympatizovala s ženou, která odmítne milého a duševně zdravého vtipálka schopného normálního vztahu, protože její bývalý stalker líp vypadá. Jediný důvod, proč ty knížky čtu, je, že následné znechucení z neumělé stlučeného škváru ve mně vyvolává neukojitelnou touhu po kvalitní literatuře. 20% jen kvůli Jacobovi, příště to jde nemilosrdně do odpadu.

2 29.09.2011

Detektivky nejsou můj oblíbený žánr, a to jednak proto že neoplývám analytickým talentem dostatečně na to, abych mohla sama konstruovat zápletku, a druhak proto, že drtivá většina detektivek, na které jsem prozatím narazila, trpí těmi stejnými neduhy: známou a neobměňovanou dějovou konstrukcí a nezajímavými postavami. „Příčiny“ naproti tomu působí velice svěže, protože se i kvůli zasazení mezi „mistry fikce“ snaží o co nejreálnější průběh (komentáře postav, jak je snadné vyšetřování v detektivkách oproti zdejší situaci, přidávají hodně plusových bodů), postavy jsou výborně vykreslené (na čemž se podílí i to, že víc času autorka věnuje jejich vztahům a osobním problémům než jejich možnému podílu na vraždě) a ačkoli závěrečná vysvětlovací pasáž vrací knížku zpátky do tradičnějších vod, pořád svítí „Příčiny“ v klasickém detektivkovém balastu hodně daleko.

1 29.09.2011

Docela chápu, proč kritika Den trifidů ve své době moc nebrala: on totiž nese místy až nesnesitelně moc prvků romantizujícího šestákového braku (hrdinný Bill a sexbomba Josella jsou už svými jmény předurčeni k rozmnožování řad lidstva usilovným pářením). Neff se při psaní Tmy asi hodně inspiroval Wyndhamovými naturalistickými popisy dezorientované společnosti. Na o 50 let starší Válku světů to nemá ani omylem (i když myšlenka, že k rozvratu naší křehké společenské struktury stačí pouhá ztráta zraku, je převratnější než Wellsův předpoklad, že i troubící Marťani jsou na nás krátcí), ale postapo je to stále luxusní. A hlavně je to důkaz, že dílo o vzbouřených kytkách nemusí být automaticky dementní (zdravím Shymalana).

7 29.09.2011

Původně efektivní, přesvěčivé a odůvodněné střídání stylu (současnost vs. minulost v dopisech) se mění na křečovitou snahu postihnout každý detail, což ústí ve věci, které z knížky dost očividně čouhají (skutečné retrospektivy, které nejsou ani nijak uvedeny, ani zapojeny, a jejichž přítomnost odůvodňuje jen přání mít v příběhu nějakou skutečnou milostnou interakci). Paralelnost a symboličnost obou dějových linií je příliš očividná. Zajímavá témata, jako třeba role feminismu, náboženství nebo posedlosti zesnulými jsou jen povrchně nakousnuta. Ze subjektivního soudku, poezie ani jednoho z protagonistů mě nijak zvlášť nenadchla, veškerou zajímavost knihy vidím jen v experimentálním střídání časových rovin (které, jak stojí výše, často ani nepovažuju za funkční) - obsahově, ani myšlenkově to moc bohaté, ani nové není - a navíc ten nevyjasněný postoj k feminismu (kvůli čemuž mi většina postav byla vrcholně nesympatická). Prostě mám celkový dojem, že tahle knížka je až příliš poplatná své době a jako taková taky rychle zestárne.

3 29.09.2011

Jakožto fanatik do tragédie Titaniku, který svého času dokázal vyjmenovat všech šest jeho lodních důstojníků podle hodnosti, velice oceňuju záplavu faktů, skutečných historických osob a událostí. Bohužel, potěšení ze čtení plyne alespoň pro mě z toho, jak zdatně Bainbridgeová tato fakta zmiňuje a vkládá do příběhu, který ovšem sám moc umně vyprávěn není (ačkoli pár dojemných a originálních situací se taky najde). Není to tak, že by skutečné osoby a události hrály v knize nějak velkou roli, jsou prostě zmíněny a dotvářejí atmosféru fiktivního příběhu, který tak působí, jako by se skutečně udál. Takže pokud potřebujete vysvětlovat, kdo to byl Thomas Andrews, J. Bruce Ismay nebo Edward Smith, bude vám knížka pravděpodobně připadat buď jako stručný historický průvodce, nebo jako nedotažený román s desítkami zbytečných postav.

2 29.09.2011

Kdokoli se dostal dál než za prvních dvacet stránek, tomu musí být jasné, že ty masy požadující Rushdieho smrt tuhle knížku neviděly ani z rozjetého vlaku. Ne proto že by nebyla rouhačská (sekvence z bordelu, kde prostitutky nesou jména Mohamedových žen, je rouhačská přímo orgasmicky, zrovna tak otevřený výsměch vzniku Koránu), ale protože takhle surrealistická, symbolická a intelektuální próza zrovna čtivo pro masy není. Něco tak báječně nactiutrhačského a nekorektního by dneska už nikdo nevydal.

13 29.09.2011

Přístupnější a údernější než Warraqovo "Proč nejsem muslim", ale s méně informacemi, zdroji a menším záběrem. Hodně tu vadí Spencerova křesťanská víra, která ho místy nutí k hodně absurdním tvrzením, jako "já vím, že Kristus řekl, že nepřišel na zem zasít mír a pokoj, ale oheň a meč, ale to bylo myšleno obrazně (stejná apologetika, kterou používá běžný muslim při konfrontaci s násilnými verši Koránu a kterou sám Spencer odmítá) nebo "v křesťanství nejsou nevěřící nevěřícími, protože je Bůh ze své kratochvíle nechává bloudit, jako je tomu u islámu" (jop, ale že dle křesťanů Bůh nevěřící jen malicherně a dětsky podrobuje zkoušce, to je samozřejmě něco jiného). Sice z toho čouhá, že se Spencer mimo jiné snažil i dokázat, že křesťanství je a priori lepší než islám (o čemž se dá pochybovat), ale pak tu zase jsou ty brilantní pasáže typu vyvracení nesmyslného argumentu o západním imperialismu s kořeny v křížových výpravách, že mu těch 80% dát prostě musím.

1 29.09.2011