Klamm komentáře u knih

Ta syrovost mě bavila, dávala tomu pořádný říz. Jako když si přidáte do polévky lžíci chilli.
90%

6 16.03.2022

Dějová linka je taková limonáda. Co se ale cení, je metal, vulgarismy a nitro citlivého metaláka. Dobrej flashback do dopívajících let. Také jsem poslouchal metal a dokonce ho i vytvářel v deathmetalové kapele. Black jsem moc neposlouchal, ale v naší kotlině, pro mě byli značkou tohoto žánru Masters hammer, Fata morgána a Root. Ve světě byl největším satanášem Glen Benton s vypáleným obráceným křížem na čele se skvělým albem Legion. Právě s ním jsem začátkem devadesátých let četl rozhovor, kde se dušoval, že s oblibou střílí na zahradě veverky a že až dosáhne věku 33let (Kristova léta), spáchá sebevraždu. Tak jsem se na ten slib tolik let těšil, no a co myslíte? No jasně, dnes je mu 54, běhá tady pořád a je hrozně zlej. Komu by se taky chtělo do pekla,že? Mě díky němu došlo, že ve většině případů (včetně kluků z knihy), jde v tak mladém věku spíše o pózu a hlavním motorem je touha tvořit hudbu a dostat to ven. A ve vnitřním světě to bublá hormonama, emocema a hledáním místa ve světě. Fuj, to byly ale starý dobrý časy...
75%

PS: Škoda, že v místě, kdy zakopne jeden z metlošů na hřbitově o konev, nezařve: ,,Kurva! Vracejte konve na místo!!!" Úplně se to tam nabízelo.

6 05.02.2022

První třetina mě neskutečně iritovala. Proč mi autor věší bulíky na nos s nějakým Igorem, který sám sobě a nám neustále klade tak manipulativní otázky? A proč teda není Igor s tou svou geniální pamětí, uvedený na titulní straně jako spoluautor, když Karikovi tak krásně ten text nadiktoval? No nic, pak jsem se uvolnil a přestal jsem si i já klást otázky, jestli nějakej Igor byl nebo nebyl a od druhé třetiny mě příběh začal bavit. Závěr už byl strhující a autorovi se nedá upřít jeho talent pro napětí a spád. Kdejaký fanda kvantové teorie a záhad při tom jistě vrní blahem.

P.S.: Také jsem si vzpomněl na vyprávění Tomáše Poutníka, který tuším na svých videích také mluví o paraelních vesmírech. ,,Jestli ho neznáš a nevěříš mi, tak si to hned vygoogli!!!"

P.P.S.: Jo, a nebál jsem se :-)

70%

6 01.12.2020

Kdo má rád Údolí včel, bude mít rád i Písečnou kosu. Je sice hůře stravitelná, ale jsou tam bílé zdi Jeruzaléma, komtur, Akkon, krvotok, půst, zazdívání zaživa, slepá dívka, spousta pohanů, a mihne se i Armin z Heide...
Dokonce jsou tam i andělé, které ještě nikdo z lidí neviděl...
80%

6 24.02.2020

Jelikož se pozoruji už delší dobu, nehnul jsem ani brvou nad výsledkem dotazníku, který mě rozklíčoval jako čistokrevného introverta. Navíc o sobě vím, že jsem ještě říznutej melancholikem. Prostě černá žluč převažuje. Ale tak nějak se s tím pořád učím žít. Jak se píše v knize, nejdůležitější je poznat sám sebe a bez výčitek zohledňovat své potřeby. A pokud to někdo z okolí netoleruje, tak mi může víte co...

6 03.11.2019

Obálka klame! Když opomenu, že Lars poslouchá Metallicu, viděl bych ho na obalu spíš s kloboukem a cigárem, jako detektiva staré školy z noirových filmů a ne jako MMA zápasníka. Řízná krimi z Prahy také nesedí. Čekal bych pod tím více rvaček v metru, přestřelek na Václaváku, honiček po Národní, a mučeníčka, kdekoliv v srdci Evropy. Bohužel identifikace popsaného prostředí v knize, ve kterém se příběh odehrává, by nevydedukoval snad ani Lars.
A teď pozitiva, která převládají. I když se jedná o českou krimi, uvítal jsem absenci českých jmen (nevím proč, ale v tuzemských krimi, mě nějak iritují). Vyprávění plynulo pozvolna a příjemně.
Postavy přibývaly, aniž bych se v nich ztrácel. Za mě příjemná oddychovka. Poslední stránka v pohodě a na pokračování se těším.

P.S.: Líbilo se mi pojmenování, budoucí bejvalka.
80%

6 24.10.2019

Tak tady není o čem...

Pan Ladislav Fuks a jeho prvotina, vstupují do literárního světa se vší noblesou a grácií.

100%

6 03.12.2018

Zhmotnit své bolesti duše na papír, je jedna z nejúčinějších svépomocných terapií. Byla by škoda, pro tak zkušeného spisovatele této zbraně nevyužít ve vyrovnání se s hlubokým žalem...

,,Vzhlížím k nočnímu nebi. Je snad v tom nekonečném prostoru a čase něco jistějšího než to, že i kdybych vše probádal, nikde bych nenašel její tvář, hlas a dotek? Zemřela. Je mrtvá. Je tak těžké to slovo pochopit a vštípit si je do paměti?"

U duchovních knih se jedná vyloženě o subjektivní prožitek a vždy to nemusí být trefa do černého. Čtyři knihy o následování Krista ocení zvláště introvertní jedinec, který se rád hrabe ve svém nitru. Pokud to vezme ale opravdu vážně, tak to může znásobit jeho izolovanost od okolního světa a vztahů, což není úplně dobře. Přistoupí-li k tomuto učení střízlivě, může značně prohloubit svůj klid, který přinese v rušné společnosti, kde se lidé překřikují a výsledkem je jen chaos a netolerance, nadhled a povzbuzení.
I když je tato kniha stará více jak pětset let, lidská mysl zůstává v čase takřka neměnné povahy. To co se za uplynulá léta mění jsou jen kulisy naší scény.

,,I když budeš hodně číst a poznávat, vždycky se musíš vracet k jedinému začátku všeho."
75%

6 09.02.2014

Po všech těch ódách, které jsem na toto dílo slyšel, jsem byl docela zklamán. Vůbec se mi nepodařilo vcítit se do hlavních postav a tudíž ve mě nebyly probuzeny žádné emoce. Žádné stavy úzkosti, napětí a zadumanosti se nekonaly. Nemělo to prostě koule (narozdíl od hlavního hrdiny, který jejich absencí evidentně netrpěl). Bylo tam sice pár silnějších momentů, ale ne více než je prstů na jedné ruce. A právě ty stojí za ony dvě hvězdy.
40%

6 28.10.2013

Souhlas S Dusinem, krásná kniha. Měl jsem půjčeno z knihovny a když jsem ji dočetl, sháněl jsem ji po antikvariátech. Musel jsem ji vlastnit! Pomohla mi utřídit a zaškatulkovat athénské filozofy, žijící v sokratovské době. Byl jsem knihou tak ovlivněn, že jsem začal žvýkat cizrnu a pít víno z hliněných číší. :-))
100%

6 12.06.2013

,,Chcete auto? Není problém. Sedněte si každý večer do křesla, zavřete oči, natáhněte ruce jako když držíte volant a představujte si jak se ve svém novém autě projíždítě." Možná by se slušelo také zmínit, že je potřeba zvednout z toho křesla také zadek a jít pro to něco dělat!!!
Nepopírám, že lidská mysl je strůjcem lidského štěstí, ale to podání v knize i ve filmu mi bylo nesypatické. Na můj vkus moc barevné, něco jako TV Nova nebo nějaká zkurvená reklama. Moc tlačili na pilu.

25%

6 12.06.2013

Je to už nějakých dvacet let, co jsem si přečetl útlou knížečku Cesta kaizen od Roberta Maurera. Ta mě osvítila, v mnoha ohledech pomohla a jako lenochovi dala návod, jak si v životě zajistit vše nezbytné, aniž by to kdovíjak bolelo.
Pokud mám na zahradě hromadu dříví, nemusím jí uklidnit za den a pak dva dny ležet strhanej a hekat. Raději to budu dělat několik dní po částech, v klidu a zbytek dne se pak můžu s dobrým pocitem věnovat i jiným zálibám. Je ale podmínkou (a to zdůrazňuji), že každý den z té hromady dříví alespoň nějaké minimum ,,ukrojím"! Jednoho dne je práce hotová a vy ani nevíte jak. Malými krůčky k velkému cíli, je i principem knihy Atomové návyky. Je to v podstatě metoda Kaizen, ale více rozvinutá, vymazlená, se spoustou tipů a někdy bohužel zbytečně ukecaná...
70%

5 28.01.2024

Myšlenku knihy parafrázuji tak, jak jsem ji pochopil:
Každá rodina má svoje myšlenkové vzorce, hodnoty, tradice a zvyky. Pokud se děti začnou stýkat se svými vrstevníky z jiných rodin, nastává konflikt a dilema ke kterým hodnotám se přiklonit. Což vede k vyhroceným situacím u rodinného krbu. Poselstvím knihy není naprostá izolovanost ve stylu vlčích dětí, ale hledání kompromisů s apelem na co nejdelší distanc od sabotérských vrstevníků. Alespoň do doby, než si potomci začnou upevňovat své místo sami v sobě a následně i ve společnosti.
Hlavní myšlenkou mi kniha pomohla a více už od ní vědět nepotřebuji.
Pokud chcete tuto teorii rozpitvat na atomy, tak se dejte do čtení. Jak už tady ale bylo několikrát zmíněno, je to zbytečně rozvleklé a nezáživné.
60%

5 15.02.2023

Nechci machrovat, ale že bych se bál, to ne. U Kariky mám raději Mafiánskou ságu, než horory. Po první povídce Hajej, jsem měl pocit jako kdybych sledoval Velmi uvěřitelné příběhy od Igora Chauna. Musím ale uznat originální styl, nápaditost a fenomenální popis metafyzických stavů. Nicméně po pár povídkách, mi žlutá větrovka a vysoký černý muž z dlouhými prsty začali lézt na nervy.
70%

5 18.12.2022

Bez příkras, přímo k jádru věci. Ve stínu mafie mi přišlo lepší, ale možná je to jen tím, že jsem ještě nevěděl do čeho jdu. Tady je styl podobný a je to v podstatě také o tom, jak se z ,, normálních" lidí, stávají pod vlivem okolností bezpáteřní svině. Škoda, že v mafiánské sérii v ČR už nic nevyšlo. Naštěstí ale docela rád poslouchám slovenštinu, takže jdu do pokračování v audioknize.
80%

5 04.04.2022

Myslíme si, že jednáme svobodně a dobrovolně, na základě vlastního přesvědčení. Že to, co víme, jsme nabyli svým vlastním svobodným rozumem a budeme to hájit až do roztrhání těla.
Přitom jsme jen vystrašení otroci, vtěsnaní do krabice, naučených, převzatých vzorců, jedoucí na autopilota.
A nejhorší na tom je, že na první pohled nám to přijde normální. Přitom ale někde tam pod povrchem...

5 21.02.2021

Příjemně se poslouchá, to vyprávění novodobého Martina Tomsy. Pohodovka, jako starý dobrý album Master of puppets. Hlavně vítám absenci tradičních českých jmen, což mě u tuzemských krimi neskutečně irituje. A neurčitost místa děje a náklonnost k řízné muzice, je také kladem...
Další, prosím!
85%

5 05.01.2021

Paráda! Souběžně pročítám Vianův životopis a díky tomu se Srdcerváč vyjevil v jasnějším světle. Pobavilo!
90%

5 12.10.2020

Textu je poskrovnu, je vytvořený převážně z ingrediencí knihy první a tvoří spíš taková intermezza mezi fotografiemi, které jsou epesní. Působilo to na mě ale trochu křečovitě, jako snaha vyždímat co se dá v návaznosti na předchozí bestseller.

Pobavil mě odstavec, kde se autor ptá Ondřeje Klišíka, jestli mu nevadí, že zdobí titulní stranu knihy Raději zešílet v divočině, a stává se tak nepřímo jejím maskotem. Klišík odpoví že nevadí, ale příště ať už to nedělá...
No, a kdopak že se nám to válí na seně, na titulní straně této knihy?:-))

P.S.: Doslov autora a jeho životní motta, jsou velice inspirativní!

50%