Kmotr99 komentáře u knih

Je to možná trochu troufalé hodnotit tak monumentální a ikonické dílo jako je Anna Karenina. Přijde mi ale, že k ostatním klasikám bývám až moc shovívavý a stejně jako je třeba snažit se ocenit dílo v rámci kontextu doby, má cenu i posuzovat co nám velikáni minulosti mohou nabídnout dnes.
A v tom ohledu mě LNT trochu zklamal, minimálně ve srovnání s Dostojevským.
Anna Karenina mi totiž v přišla zastaralá. Ani ne tak příběh nebo myšlenky, ty v mnoha ohledech nadčasové jsou, ale forma, jakou nám je Tolstoj předkládá. V něčem je Tolstoj přístupnější (kromě obligátních pasáží, které začínají třeba takhle: "Při čaji se Levin dozvěděl celou historii staříkova hospodářství.") než jeho "rival" Fjodor Michajlovič - díky krátkým kapitolám a nezaměnitelným postavám s otčestvy, která se mi bůhvíproč zas tolik nemotala.
Hluboké myšlenky a krajní situace ano, ale podané na můj vkus těžkopádně, příliš analyticky, předvídatelně (kdo dnes přistupuje k AK s tím, že neví, jak to dopadne?) a aristokraticky. Tolstoj je opravdu spíš filosof, analytik který každé postavě přiřadil určité místo na šachovnici románu, a ne pozorovatel skutečných osudů. Levin mi v mnohém byl blízký a jsem za něj jakožto hlavní postavu vděčný, ve finální katarzi a obratu na víru jsem se přesto nemohl ubránit, že na nás mluví moralista Tolstoj, a ne můj oblíbenec Levin.
V tom je Dostojevskij živelnější, uvěřitelnější, mnohem psychologičtější, pohnutá životní zkušenost je z jeho děl patrná. Je sice potřeba se jimi prokousat a protrpět, aby čtenář dospěl k surovém, nezapomenutelnému zážitku z okrajů společnosti za hranou zdravého rozumu.
Oproti tomu mi přišla Anna Karenina jako takové neškodné salónní tlachání, i když opravdu o všem, co je v životě podstatné.

10 08.09.2020

Na první pohled banální příběh o obyčejném Angličanovi středního věku, ovšem s hrozbou světové války na obzoru (nakonec přišla o dva roky dřív než George Bowling předpokládal). Banální ale opravdu jen zdánlivě - za středostavovskou šedí se skrývají pravdy ve své opravdovosti děsivější než temné dystopické vize. A už jen pro Orwellův úsporný a (dů)vtipný novinářský styl za pozornost stojí - i sentimentální a trochu rozvleklé vzpomínky na dětství se četly se zvláštní lehkostí.

10 15.05.2020

Jednohubka z vod mnou úplně neprobádaného žánru. A výborná. Fascinující, kolik se toho dá vymyslet s vrbami. Tolik zvláštních a živých obrazů. Pro mě umocněné tím, že jsem v létě strávil několik dní pěším putováním podél opuštěného Innu. Až se tam někdy octnu znova (nebo u jiného veletoku), pokusím se přespat u jeho břehu. Uvidím, co se bude dít...

10 15.02.2019

Snad děsivější než všechny krutosti kárného tábora na Sibiři je, jak byl s jeho fungováním Ivan Děnisovič smířen. Forma popisu jednoho obyčejného dne, který hlavní postava dokonce považuje za šťastný, pomáhá aspoň trochu přiblížit režim, jaký v gulazích panoval. Vyprávění se proto může zdát trochu pomalé bez velkých zvratů. Zdánlivě banální činnosti, jako je obědvání jsou rozepsány na několik stránek. Čtenář si díky tomu uvědomí, jaký význam v životě trestance mělo těch pár minut klidu a jedna miska vlažné šlichty. O to větší radost pak máte, když si na samém konci dne spoluvězni rozdělí cukroví, salám a další vymoženosti, které dostal jeden z nich v balíčku z domova.

10 17.11.2017

"Protože jsem poznal muka žíznivé touhy, chtěl bych vyhloubit studnu, z které by i jiní mohli pít." Nic více ke knize netřeba psát.

10 14.02.2014

Že je lídr jedné z nejkonzervativnějších organizací světa zároveň jedním z nejprogresivnějších hlasů světové politiky, je hezký paradox a důkaz, v jak divné době žijeme.
Podat natolik závažná témata tak čistě prostým, lidově upřímným způsobem bez zbytečných frází a intelektuálské omáčky je opravdu dar, a poselství Fratelli tutti je proto podobně jako u Laudato Si tím naléhavější.
Po přečtení budete mít výčitky svědomí a nutkání vyjít ven do světa a svléci ten pomyslný kabát pro potřebné...

9 26.12.2020

Sakra, proč tu má tahle hutná, přesto čtivá a hlavně informacemi nadupaná kniha tristních 30 hodnocení? I 300 by bylo málo... Diamondova meta-práce ve mně zase po letech probudila toho po faktech dychtícího školáčka, ještě nesemletého procesem povinné školní docházky. Biologii a geografii mám rád od dětství a na střední mě zase chytly společenské vědy a jazyky - takže dílo spojující všechny tyto obory v jeden komlexní celek (jak to tech chlap sakra zvládá??) pro mě byl opravdu svátek. A Diamondova teze by se dala shrnout parafrází Billa Clintona: It's the geography, stupid!
Kdybych měl vybrat jednu knihu, kterou bych vyslal do kosmu za účelem objastnit potenciálním "vetřelcům" jak jsme se tu sakra octli a proč to s naší civilizací (našemi civilizacemi) dopadlo zrovna takhle, byly by to jednoznačně Guns, Germs and Steal. Teď ještě aby si jí přečetlo co nejvíc nás pozemšťanů...

9 15.05.2020

Darované knize na počet stran nekoukej. To mě napadlo, když jsem pár dní po narozeninách otevíral Plechový bubínek. Je to hutná, skoro rustikální kniha. Prosycená barvami, pocity, pachy, a samozřejmě zvuky, zvuky bubnování o plech. Je to tak intenzivní, až místy otravné, asi jako kdybyste několik hodin museli Oskarovy skřeky a mlácení paličkami opravdu poslouchat. Po skvělém úvodu s babičkou Koljaiczekovou a jejími sukněmi jsem se dlouho začítal, zhruba v půlce jsem byl dojmy okouzlen ale velmi brzy skoro zavalen, že jsem bichli stěží dočetl.
Blechtrommel za přečtení (nebo aspoň pokus o to) stojí, vyžaduje ale čtení trpělivé, které tu a tam přinese plody v podobě nevšedního, nezapomenutelného literárního zážitku. Tak třeba kapitoly Víra naděje láska, Pětasedmdesát kilo, Prohlídka betonu - aneb Mystika Barbarství Nuda a V Cibulovém sklípku mnou zacloumaly slušně, musel jsem se k nim ale doslova prokousat. No a posledních pár stran jsem si, znaven po měsíci přerušovaného čtení, trošku trpce říkal, jestli to za tu námahu vlastně stálo. No, dejte Grassovi šanci a uvidíte.
PS: Asi povinná četba, pokud plánujete navštívit Gdaňsk. A před překladem Vladimíra Kafky musím smeknout, nikdy bych nevěřil, že je němčina tak bohatý jazyk, že se dá takhle převést do češtiny.

9 14.03.2020

Self-help literatuře jsem nikdy neholdoval. Petra Ludwiga ale sleduji a prokrastinace se už dlouho skloňuje úplně všude, tak jsem si řekl, proč ne.
A výsledek je tak někde na půl cesty. Oceňuji věcný a elegantně jednoduchý přístup. Seznamy a diagramy pomáhají, aby z toho utkvělo co nejvíc a dobře se ke knize a návodům vracelo. Jednotlivé návody jsou navzájem logicky propojené, že by to celé mohlo fungovat.
Na druhou stranu mám dojem, že Ludwig osm celkem banálních pouček (na tak půlku z nich jsem intuitivně přišel sám, a nemusel jsem jim dávat názvy jako "buzer-lístek" nebo "křečko-restart") vydává za jediný způsob, jak na prokrastinaci. Minimálně to tak může vyznít, přitom problémy lidí budou individuální a mnohdy závažnější a navzájem propojené, že malování tabulek sotva pomůže. Nejvíce mě zarazilo, když dal některý z tipů do souvislosti s léčbou deprese, takhle jednoduché to, obávám se, nebude. Problematické mi přišlo i zařazení motivace na první místo. Ano, souhlasím že to je základ. Když si ale představím bezradného prokrastinátora, úplně vidím, jak je vyděšen požadavky ohledně abstraktních otázek, na které si budujeme odpovědi po celý život. Další koncepty jsou už mnohem konkrétnější a myslím aplikovatelnější.
Věcnost knihy pak navíc podrývá ještě nadužívání klišé-citátů a neustálé omílání oněch osmi rad, díky kterým, jak se postupně nabalují a Ludwig je opakuje, působí celá kniha trochu jako teleshopping Horsta Fuchse. Podobnost seberozvoje a prodávání hrnců je vlastně v lecčem příznačná.

9 20.03.2019

Můj druhý Chandler - a Marlowa začínám mít v oblibě. Sám sebe trefně charakterizoval v rozhovoru s hotelovým detektivem na konci knihy:

"Snažím se chránit pověst hotelu. Koho se snažíte chránit vy?"
- "To nikdy nevím. A když to mnohdy vím, nevím, jak to provést. Dělám jen neohrabaně to i ono, a jdu lidem na nervy. Mnohdy to všechno pěkně zvorám."

Často jsem se přistihoval, že ačkoliv k tomu Chandler nedával žádná vodítka (a občas vše nasvědčovalo spíš o opaku), většinu scén jsem si představoval v noci. Jak z obrazu Edwarda Hoppera Noční ptáci. Prostě ta "stará dobrá Amerika", se všemi jejími problémy a paradoxy.

9 18.09.2018

Čekání na Godota, kde se pije pivo. Na rozdíl od Becketta je to kratší, (a podle mě) zábavnější a výstižnější. Reálná zkušenost a kontext dodávají Audienci na působivosti. Délka tak akorát na vypití jednoho půllitru (vlastní zkušenost), i když zvládnout by se jich dalo asi víc... ale víte co, nejsem na pivo moc zvyklý. Nejsem žádnej pivař, natožpak sládek.

9 10.05.2018

Zibura si mě konečně získal. A přitom mám dojem, že píše pořád skoro stejně. Svůj specifický styl ale dotáhl k dokonalosti - ubral na humoru (mírně, ale je to znát), přidal více lyrických popisů krajiny a popisů reálií (myslím, že se díky němu spousta lidí dozví o Arménské genocidě a konfliktu v Náhorním Karabachu, což je určitě záslužné), a přitom středobodem jeho vyprávění jsou stále lidé, které na cestách potkává. Na rozdíl od Jeruzaléma a Nepálu kniha mnohem lépe plynula a já si ji naopak užíval čím dál tím víc s každou přečtenou stranou. Zdá se mi, že tentokrát vybíral autor pasáže mnohem pečlivěji, a každá stojí za to.
Přesto mám tušení, že lví podíl na atraktivitě knihy má Kavkaz samotný. Sám jsem měl možnost dvakrát navštívit Gruzii (a nevylučuji, že se mi kniha tolik líbila právě proto), dokonce pár stejných míst jako Zibura, a můžu podepsat skoro všechno, co napsal. Navíc díky ruštině a družnosti místních je mnohem snazší s nimi něco pořádného zažít a něco se o nich dozvědět, což třeba v takovém Turecku nebo Číně tak snadné nebylo a na předchozí knize se to podepsalo. Střídání způsobů dopravy pestrosti knihy také napomohlo.
Ve výsledku asi nejvíce oceňuji humanismus a upřímnost. Neznám moc knih, které by zaujaly mladého zcestovalého studenta stejně jako jeho babičku. Nevím, jak to Zibura dělá, ale dělá to zatraceně dobře.

9 07.12.2017

Jedna z těch nejlepších povinných četeb. Na polovinu 19. století je to úžasné fantasy, které se neztratí ani o dvě století později.

9 13.04.2014

Z knihy je přímo cítit atmosféra cestovatelů do neznámých končin černého kontinentu. Především pokud čtete staré vydání s původními ilustracemi.

9 05.02.2014

Další geniální kniha královny detektivek. I když se celý případ odehrál před mnoha lety a Poirot ho řeší jen pomocí vzpomínek tehdy zúčastněných, dobře se mi to četlo a ani chvíli jsem se nenudil. A o konci snad nemusím nic psát...Jako vždy překvapivý.

9 05.02.2014

Ta představa, že listuji pocity čínské básnířky ze 12.(!) století mi sama o sobě přišla fascinující. Číst orientální poezii je pro mě svátek (kterého jsem si zatím moc nedopřál), něco z úplně jiného světa. Jednoduché verše, život spjatý s přírodou, na mysl mi úplně automaticky vyvstávají snové obrazy, které se dají sotva s něčím srovnat. Ideální zážitek k oslavě prvních jarních dnů.

8 21.03.2019

(Čteno v aj) První setkání s Bukowským. Psáno jednoduchou angličtinou, význam velkého množství hovorových slagových slov lze lehce odvodit z kontextu. Zpočátku mi autorův styl přišel natolik čtivý, až jsem měl dojem, že jen tak klouže po povrchu a k ničemu pořádnému se nedostane. Ale čím déle jsem Šunkový nářez četl, tím lepší mi to přišlo. Henryho misantropie mi byla svým způsobem sympatická. Nakonec mi nijak zvlášť nevadila ani absence jakékoliv pointy.
Přesto si myslím, že číst to dřív, tak v patnácti, zážitek z četby bych měl mnohem větší a Bukowski by mi měl víc co nabídnout.

8 18.04.2018

Applebaumová představuje jednotlivá zapomenutá místa kdesi mezi Polskem a Ruskem, o kterých jste asi nikdy neslyšeli, a to formou čtivých mini-reportáží a stručným shrnutím historie regionů mezi Baltským a Černým mořem. Je poučné podívat se na dějiny (nejen) 20. století z jiné než "naší" (středo až západoevropské) optiky.
Posunutí sovětsko-polské hranice po druhé světové válce o zhruba 200 kilometrů na západ v celé své šíři (litevský Vilnius, běloruský Brest, ukrajinský Lvov byla polská města; Minsk bylo skoro pohraniční město pár kilometrů od polské hranice, atd.) bereme jako jeden z vedlejších, pro nás nepodstatných důsledků poslední světové války, ale (zvlášť když k tomu přidáme téměř kompletní vyvraždění početné židovské komunity) po roce 1945 v tomto podivném pohraničním území nezůstal kámen na kameni. Kdysi multikulturní a pestré pohraničí ztratilo svou tvář.
Číst o osudech místních obyvatel nebo si jen představit šeď a zoufalství, jaké popisuje Applebaumová je... smutné. Dějiny naší krásné střední Evropy jsou ve srovnání s divokým bezmocným východem ještě úplný med, klídek, pohoda... Depresivní a inspirativní čtení. Nezbývá než doufat, že se tamní situace za uplynulé čtvrtstoletí zlepšila a že obyvatelé těch zapadlých městeček a ponurých měst našli novou nebo dávno ztracenou identitu.

8 12.09.2016

První částí knihy jsem byl opravdu nadšen. Je mnohem víc dějová a navíc opravdu vtipná. Každá kapitola by mohla fungovat jako samostatná povídka (ano, stylem mi to připomínalo Povídky z jedné a druhé kapsy), bez celé té velké pointy. Geniální byla čecho-angličtina kapitána Van Tocha i pasáž s hollywoodskou herečkou. Hlavně druhá, ale i třetí část se zaměřuje více na celek a sestává z popisu událostí po celosvětovém rozšíření mloků. Naštěstí to není tak nezáživné, díky Čapkově nadhledu a umu kombinovat různé styly vyprávění. V kontrastu s vtipnější a dle mého názoru konzistentnější první třetinou ale zbytek knihy mírně pokulhává. Osvěžující jsou pasáže s panem Povondrou (zvlášť ta poslední, kdy se z Vltavy vynořil mlok) a "dialog" mezi autorem a pisatelem.

8 21.11.2015

"Přes běhoun ze žlutého linolea tekl tenký proužek krve a vsakoval se do dřevěné podlahy. Ballard svíral pušku a sledoval ji. Zdechni, ty zatracená děvko, řekl. Poslechla."
V porovnání s touto knihou je "Cesta" nebo "Tahle země není pro starý" ještě celkem oddychová, mainstreamová a mírumilovná četba. Strohý, drsný a syrový styl Cormaca McCarthyho se mi začíná zamlouvat čím dál tím víc.

8 01.02.2015