Kmotr99 komentáře u knih

Tady jdu bez řečí na pět. Tak úžasně vykreslenou dusnou atmosféru, která houstne s každou básničkou - s každou další obětí...A ten konec...

8 04.02.2014

,,…V jisté podzemní noře bydlel jeden hobit.Nebyla to žádná ošklivá,špinavá,vlhká díra,plná konečků žížal a pachnoucí slizem,ani vyschlá,holá písčitá jáma,kde by se nedalo na nic sednout a ničeho se najíst:byla to hobití nora,a to znamená komfort."...
Nádherná pohádková kniha, která bude bavit jak děti (ty obzvlášť), tak dospělé. Vím, že to na knižní databázi moc nepatří, ale opět si postěžuji na film, který milý mírně naivní kouzelný příběh přepracoval do surového fantasy podobající se Pánu prstenů, tentokrát bez příběhu. Je mi to opravdu líto. Kdyby Jackson natočil jen dva, klidně o dvacet minut kratší díly, byl bych spokojený. Bohužel mi to tak trochu zkazilo dojem z knihy. Asi bych si ji měl v budoucnu znovu přečíst.

8 04.02.2014

"Svět jen tak plyne. Člověk má tak nějak pocit, že na ničem nezáleží. Myslím jako doopravdy nezáleží. Jenže pak se občas stane, že vás najednou, na kratičkej okamžik, zaplaví jakýsi milosrdenství a rázem ucítíte, že na tom přece jen záleží, a nemálo."

7 09.09.2021

Intenzivní jednohubka obestřená středoevropskou (c. k.) vážností a melancholií. Meditace dvou starců o životě, přátelství, lásce a vzájemných křivdách. Při závěrečném odstavci husí kůže - chápu, že měl knihu ke zfilmování vyhlídnutou Miloš Forman.

7 22.09.2019

Číst x-tou McCarthyho má tu nevýhodu, že vás už neohromí (jako se mi stalo u Cesty nebo Krvavého poledníku), na druhou stranu vás ani nezaskočí a namísto soustředění se na neuvozenou řeč a další specifika můžete veškerou pozornost věnovat textu samotnému. Někdy mi to přišlo až moc pozvolné, navzdory všem zvratům a hrozným událostem, které chlapci zažijí. McCarthy ale nakonec nezklamal a projevil se v plné síle. Strhující dialogy "o všem", okořeněné bizarní krajinou, podivnými existencemi a strohou španělštinou. Rozhovor se soudcem, loučení s kamarádem a pak zběsilá jízda planinou vstříc zapadajícímu slunci. Posledních třicet stran jsem do toho byl zažraný a dočítal knihu skoro se slzou na krajíčku s dojmem, že chci víc!
Vlastně bych napálil pět hvězd (z texaský vlajky), pak si vzpomenu na Krvavý poledník, a najednou se mi nechce. Zatím. V něčem je to civilnější méně vyšinuté podání ale hrozně sympatické. Ano, chci víc, ale nebudu spěchat. Schovám si McCarthyho na horší časy.

"Od slunce vál krvavě rudý prach. Pobídl koně patami a jel dál. Slunce dodávalo jeho tváři měděný odstín, rudý vítr se nesl od západu přes sešeřelou zemi, malí pouštní ptáci čiřikali mezi uschlým kapradím a kůň s jezdcem i kůň bez jezdce jeli dál a jejich dlouhé stíny se za nimi táhly jako stín jediné bytosti. Projeli kolem a zmizeli v šeru nad plání, v dosud nezrozeném světě."

7 15.02.2019

Dosud jsem bral Cílka jako "toho divnýho týpka, co v médiích sem tam straší uprchlíky." Jak jen jsem se mýlil! Jeho přehled a schopnost spojit zdánlivě nespojitelné a nesouvisející mě ohromily. Souhlasím s až příliš velkým rozpětím témat - ale jako úvod do Cílkova způsobu uvažování myslím dobré. Svoje okolí v rámci běžného denního "provozu" pozoruju myslím intenzivně a občas se mi podaří všimnout opravdu (ne)obyčejných věcí. Kéž by bylo víc lidí, co to dokáží takhle krásně popsat.

7 05.06.2018

Nepatřím mezi velké fanoušky sci-fi, ale pár klasik žánru od Asimova, Clarka nebo Dicka jsem přečetl. Za to na poli vědy a technologií jsem laikem až ignorantem. A v tom podle mě tkví můj hlavní problém s Problémem (haha) tří těles. Měl jsem pocit, že se Liou Cch'-sin v první řadě vyžívá ve svých teoriích a vizích, a literatura (a věci jako psychologie postav) u něj jsou na vedlejší koleji. Zkrátka - popisné vědecké pasáže jsem nebyl schopen vstřebat a celé mi to navíc nepřišlo zrovna dvakrát uvěřitelné. Nakolik je to vina českého překladu z překladu, je samozřejmě otázka.

7 05.05.2018

Kniha se četla sama, ale týden po přečtení nadšení jaksi vyprchalo. Mám takový těžko definovatelný dojem, jako by Hájíček jen klouzal po povrchu a na dřeň se nedostal. Za pozornost ale Dešťová hůl přesto myslím stojí.

7 05.05.2018

Beznaděj a absurdita. Tato dvě slova snad nejlépe vyjadřují můj pocit z knihy. Celou knihu provází velice tajuplná atmosféra. Ve vsi, kam K. dorazil, nemůžete věřit ničemu a nikomu. Je to vskutku podivná místo. Místo, kde vás a vaši rodinu vyloučí na okraj společnosti, jen když se ohradíte vulgárnímu dopisu úředníka; kde sluhové mají větší privilegia než úředníci; kde je starosta jen směšnou figurkou; a kde se vrchní úředník odmítá zaobírat protokoly.

(následující odstavec může obsahovat spoilery a jde pouze o mou interpretaci díla, potřeboval bych si to přečíst ještě aspoň jednou, abych v tom měl víc jasno)
Kafka opravdu trefně popisuje totalitní společnost (kterou sám nezažil), ale i byrokracii samu o sobě. Každý má ve společnosti jasně dané místo a post na pomyslné hierarchickém žebříčku. Je také striktně rozdělená na "ty nahoře" a "ty dole". Někteří s úředníky spolupracují (kolaborují), např. Frída nebo hostinská, rádi by spolupracovali a měli se lépe, např. Pepina a pak na "disent", lidi na okraji společnosti, např. Olžina rodina (i když i ti se snaží o lepší postavení). Hned po několika stranách je čtenáři jasné, jak absurdní a přesložitý tento systém je, ale funguje, a to na základě strachu a touze po vyšší pozici v hierarchii. Opravdu se nedá věřit vůbec nikomu (nikdo neví, jak jednotlivý úředníci vůbec vypadají a prý mění podoby apd.) a je na čtenáři, zda bude stát na na straně Olgy, Frídy nebo Pepiny (nevím jak vám, ale mě to jasné nebylo). Každopádně, obyvatel vsi se v systému orientuje stejně mizerně jako K., akorát je mnohem lhostejnější a pasivnější. A K. se zdá ke konci knihy také mnohem ledabylejší (viz např. únava při výslechu v noci v hostinci).

Ještě ke Kafkově stylu: je nepřístupný stejně jako Zámek - dlouhé odstavce a komplikovaná souvětí se čtou ztěžka, a i proto musím hvězdičku ubrat... i když svým způsobem atmosféru beznaděje ještě lépe vykresluje.

7 03.01.2016

"Tento postupný zánik mezilidských vztahů staví před řadu problémů i román. Jak bychom se dnes mohli pouštět do líčení všech těch vášnivých vzplanutí, trvajících řadu let a ovlivňujících někdy celé generace? Už nejsme na Větrné hůrce, to je jisté. Románová forma není uzpůsobena k popisu lhostejnosti a nicoty; chtělo by to nalézt bezvýraznější, zhuštěnější a jednotvárnější literární postup."

6 25.08.2022

Kromě básní samotných nevynechejte Ungarettiho Poznámky na konci (ještě jsem asi nikdy neměl tu čest číst poezii zároveň s komentářem autora). Zasadilo to celý výbor do kontextu a umocnilo některé intenzivní dojmy a motivy, protkané celým dílem. Pustina rodné Alexandrie, zákopy Velké války, věčné léto barokního Říma, prázdnota a rozklad... A občas nečekané postřehy, jako když stárnoucí básník (ročník 1888) reflektuje vypouštění družic nebo let letadlem.

Osobně si do života odnáším: Nebát se, být osobní a sdílet to s ostatními. Sobectví je naopak, nechávat si věci pro sebe. V Ungarettiho filozofii chápu poezii jako věc veřejnou:

"Nepojal jsem je [básně] do knihy s ostatními, protože se mi zdálo, že obsahují motivy příliš osobní, jenom mé. Bylo v tom dosud sobectví. Nic z lidské zkušenosti si nelze pyšně ponechávat jenom pro sebe." (autorův komentář ke sbírce Výkřik a krajiny/Un grido e paesaggi)

6 24.05.2022

Trochu mě mrzí, že Prokop nešel dál. Je stále znát, že se kniha skládá z původně novinových článků. Jsou skvělé, širší rámec propojující jednotlivé "fragmenty" by neuškodil.
Přesto byla taková kniha v tuzemské debatě potřeba. Jde o střízlivý popis proč "naše země nevzkétá" a hlavně jak by vzkvétat mohla - aspoň na papíře se některá řešení zdají celkem prostá a především mimo hřiště únavných kulturních válek a zástupných politických kauz.
Nakonec je Prokopův přístup "sociologa s názorem" důležitější a zajímavější než Taberyho lehce vyčpělá Opuštěná společnost. Jde totiž na dřeň jednotlivým problémům a nejen, že se vyhýbá typickým klišé a frázím ("populismus"), naopak se je snaží popřít a za pomocí dat objasnit.
Povinná četba pro všechny, obzvláště pro toho, kdo by měl podivnou touhu téhle zemi vládnout. Nebo už jí vládne, to je ale zbožné přání.

6 21.05.2020

Not great, not terrible. Propagace autostopu i Evropy je moc sympatická, o to víc mě mrzí, že mě Zibura o svojí tezi o "nejrozmanitějším kontinentu světa" nepřesvědčil, a většinu času spíš nudil. Prázdniny v Evropě mi přišly takové sterilní, bez chuti a zápachu, ani ten humor už za moc nestojí. Prostě mi chybí atmosféra pěškopisů se svojí naivitou, energií, třeskutým humorem i ezo-zamyšleními nad cestování, světem, svobodou... ze kterých to dobrodružství skoro sálalo. Evropě pokus o podobný styl nesvědčil, informační rámečky a fajn ilustrace to bohužel nezachrání.
PS: Minimálně dvě věci musím Ziburovi přiznat. Skopje je fakt hnusný město a objednat si v Polsku v létě piwo grzane opravdu není nejlepší nápad.

6 08.02.2020

Na Čapka expresionistu jsem se těšil, nakonec to bylo čapkovštější, než jsem čekal. Delší povídky v první části mě vesměs nudily (jediná stravitelná byla šlépěj, která se ale moc neliší od známějšího zpracování stejné myšlenky v Povídkách z jedné kapsy), naopak mozaika z mikro-povídek, spíše zamyšlení nebo meditací v druhé části mě bavila velmi. Palčivé rozhodování Růžičky v "Pokušení", těžko uchopitelné prozření bezejmenného hrdiny ze "Ztracená cesty" a rozjímání staříka ne-rybáře v "Odrazech" ve mě cosi zanechaly a byla by škoda se k povídkám nevrátit. Takový prolog k noetické trilogii, akorát intenzivnější a přímočařejší, s něčím z Kafky nebo Sartra.

“Chvílemi,” pokračoval chorý, “viděl jsem tak podivné zčeření na vodě, že nelze pochopit, odkud přichází. Někdy se zlomí vlna a zaleskne se krásněji než jiné; a jsou i úkazy na nebi – Stává se to velice zřídka. A tu si myslím: proč by to nemohl být bůh? Snad je právě tím nejprchavějším na světě; snad i jeho skutečnost je náhlé zlomení vlny a záblesk; nepochopitelně, výjimečně se vyskytne, a zajde – Často jsem o tom přemýšlel; ale hleďte, mám tak malý obzor, po léta jsem nedošel dále než sem. Je možno, že i mezi lidmi se přihodí takové zčeření nebo záblesk, a zase se zlomí. Musí se zlomit. Pravá skutečnost se musí zaplatit zánikem. Ach, slunce už zapadá.”

6 01.11.2019

Marlowe napočtvrté, nezklamal ani neohromil. Detailně popisný monolog samotářského detektiva, okořeněný všudypřítomnými cynickými poznámkami a trefnými postřehy je bezchybný... jako by se za těmi ironickými hlody skrývaly hluboké životní pravdy. Poprvé jsem si vychutnal i překlad plný slangových výrazů. Bohužel mám dojem, že vytříbený styl 200stránkový příběh (opět) neutáhnul.

"Vypil jsem polovinu whisky a čekal jsem, až mě zahřeje. Pak jsem dopil a zase láhev schoval.
Vyklepal jsem z dýmky studený popel a znovu ji nacpal tabákem z koženého paklíku, co mi jeden ctitel daroval k vánocům, ctitel, který měl podivuhodnou náhodou stejné jméno, jako mám já."

6 28.10.2019

v kůře vrby tvář
stará, prastará
svrasklá a trochu
trochu rozpraskaná

to stačí, ne víc, ne
v oblacích z ledu luna pluje
a na počátku bylo slovo
potom
se jen opisuje

6 23.09.2019

Aura kolem Americké elegie slibovala, že půjde o zásadní dílo osvětlující politickou krizi a úpadek části společnosti na Západě, která vedla mj. ke zvolení Trumpa. Ukázalo se, že jde spíš o chytrý tah nakladatele. Jde o poměrně rozvláčně napsanou autobiografii muže, kterému se podařilo vymanit se ze začarovaného kruhu zapomenutého kraje na pomezí Ohia a Kentucky, se spíše nahodilými sociologickými poznámkami. Moc přesahu a vhledu, jak je avizováno na přebalu, nenabízí.
Vanceho příběh je rozhodně obdivuhodný (a poměry, odkud vzešel, žalostné). Začíná poměrně obšírně rodinnou historií spjatou se svérázným krajem Apalačských hor a svým dětstvím. Vypadalo to slibně, ale zhruba v polovině se z knihy stává skoro až parodie na americký sen v té nejstereotypnější podobě, skoro jak z Forresta Gumpa. Ale nejvíc stereotypní je možná nakonec úplný závěr celé "elegie". Poté, co vylíčil nejednu osobní i mnoho celospolečenských tragédií jsem očekával aspoň náznak řešení, pár odstavců "co s tím". Vance se bohužel nezmůže na nic lepšího než že chyba je ve výchově a chování jednotlivců, kteří si za své problémy v podstatě mohou sami, svou leností, a že s tím žádný zásah vlády nic moc nezmůže. Respektuji autorovo konzervativnější a pravicové nastavení, ale vůči všemu předtím zmíněnému to působí jako výsměch. Přitom nebýt několika shod okolností (a tvrdé práce, samozřejmě), Vance by se těžko dostal na vysokou, natožpak aby vystudoval práva na Yaelu.
Odpověď na zvolení Donalda Trumpa tak paradoxně můžeme najít ukrytou mezi řádky, v téhle absenci řešení a vůbec ochoty se nad ním zamyslet.

6 25.06.2019

Mile mne překvapila čtivost prvního řeckého dramatu, které jsem měl tu čest si přečíst. Co jsem pochopil z doslovu, dochovala se jen prostřední část trilogie o Prométheovi. Překladatel Ferdinand Stiebitz text opatřil krátkým prologem a epilogem, které nahrazují chybějící části a rámují tak celý příběh. Jeho ústředím je Prométheovo utrpení na Kavkaze a jeho dialogy s Íó a poslem bohů Hermem (dialog mezi ním a P. mi přišel vůbec nejlepší částí celé tragédie). Zkrátka příjemně strávená hodina a půl a aspoň jsem si zase oživil něco z řecké mytologie.

6 28.04.2017

Je docela snadné říct si po dočtení této road-knihy říct, že to celé bylo o ničem, ale v mém případě šlo o inspirativní četbu. Atmosféra staré dobré těsně poválečné Ameriky neměla chybu. Bezstarostnost Sala, Deana a dalších můžeme na jednu stranu odsoudit (a taky se jim do určité míry vymstila), na druhou stranu je jejich schopnost užívat si a žít jen přítomností něco, co nedovedu a co jim tak trochu skrytě závidím. Svoboda z toho úplně sálá, že bych se taky nejradši na všechno vykašlal a vydal se, je jedno kam, prostě na cestu.

6 05.11.2016

Jako dobrý, upřímně jsem od Kinga moc nečekal a vlastně se ho trochu obával. Dopadlo to o něco líp než jsem čekal, ale moje obavy se částečně naplnily. Určitě mě to nenechalo chladným, ale že by mě to nějak totálně dostalo, to zase ne. Musí se ale nechat, že King umí psát (ještě aby ne) až by vás nepřekvapilo, kdyby to skutečně byla výpověď hlavního hrdiny. Důkaz toho, ze King umí je, ze mě to celkem bavilo celých 500 stran, i když se toho moc nestane a to co se stane je vlastně hrozná nadpřirozená kravina. V Kingově podáni ale celkem vkusná a stravitelná.