knedlik komentáře u knih
„Někdy se člověk musí rvát s něčím, co nepovolí, a uchýlit se tam, kde je bezpečné bláznit.“
Schizofrenie, nemoc označovaná za jakési rozdvojení osobnosti, ačkoli se jedná spíše o roztříštění vlastního vědomí, vědomí skutečnosti. Je těžké si ji představit, ztotožnit se s ní, pochopit ji. A jen díky takovým autorům a autorkám jako je Joanne Greenberg jsme tomu blíž.
Neslibovala jsem ti procházku růžovým sadem pro mě byla kniha, kterou bych byla bývala přečetla jedním dechem, nemuset mezitím skládat jednu zkoušku. Je napsaná natolik strhujícím a barvitým způsobem, že vás Debořin alternativní svět i jeho konfrontace se světem skutečným úplně pohltí. Popis práce zdatné psychoterapeutky, která má předobraz ve slavné Friedě Fromm-Reichmannové stejně tak. Jsem ráda, že jsem mohla podniknout tu dlouhou a trnitou cestu s Deborou - od jejího prvního zadostiučinění v podobě názoru, že je opravdu nemocná, přes budování si vztahu k ohnivé Furii, až po postupné odlučování se od té fantastické "reality" v její hlavě, opuštěním yrských božstev ronících diamanty a vznášejících se nad nekonečnými pláněmi Yru. A že to muselo být opravdu těžké. Ale ano, stojí to za to - pro to malé Možná.
„V tichu, ve spánku, před činem či dechem, naprosto a nezměnitelně, nganon křičí ze sebe.“
„Změř si nenávist, kterou teď cítíš, a taky pocit hanby. To množství je také mírou tvé schopnosti pro lásku, radost a soucit.“
(Když pomineme psychologickou hloubku celé knihy, nedá mi to nepozastavit se nad krásou vymyšleného jazyka, ostatně ukázku sem napsala do komentáře už uživatelka Bonda.)
Koncentrovaná deprese. Šokující, krutá a ... uklidňující. Strašně těžko se mi tahle kniha popisuje, ale zanechala hluboký dojem, pocit jakéhosi porozumění a politování nad prožitky. Je jako blues, blues kávy černější než noc a černější než duše mnohých z nás.
"Naučíte se vyhazovat věci, myšlenky, vzpomínky, přátele, naučíte se ztrácet. Čím lepší v tom jste, tím snadněji se životem protlučete."
"Mám problémy udržet se, abych se do sebe nezřítil."
Rozpačité a neurčité, těžko vyjádřitelné a mnohoznačné - tak by se daly popsat mé dojmy z Mistra a Markétky. Na rovinu vám řeknu, že začátek mě moc nebavil a jen jsem počítala stránky. Ale potom to začalo růst. A vyrostlo to do magického apokalyptického klidu a přesto jakéhosi vnitřně rozervaného neklidného pocitu, jako kdyby cosi zůstalo nevyřčeno. Líbila se mi, ale zároveň po ní nezůstalo nic konkrétního - jen ta atmosféra ztichlé noci kdesi za městem.
"Jaký vy jste vlastně typ muže?"
"Váš...?"
Lidské. Schmittovy knihy jsou hluboce lidské. V Manželském vraždění odkrývá spoustu z pocitů, které se patrně odehrávají v každé nejisté ženě a každém milujícím muži po několika letech společného manželství. Zároveň načrtává, jak tenká je linie mezi žitím "spolu" a žitím "vedle sebe" a jak fatální mohou být dopady nedostatečné či jen špatné komunikace. Nechybí ale ani další podnětné myšlenky, ať už o virtuální potřebě svobody, žárlivosti, pýše... vše protkáno jemným, něžným, inteligentním humorem.
"Co je to za mánii cpát do mě prášky, sotva se ve mně objeví kousek citu?"
:-)
Chtěla jsem začít citátem, ale nedokážu si vybrat. Ono by se toho dalo odcitovat spoustu - veselého, smutného, trpkého a hlavně hluboce pravdivého. Alda v knize působí jako skromný člověk, který celý život poznává a učí se a toho poznání si váží a čerpá z něj, jak jen je to možné. Formou poutavého příběhu vám dává nahlédnout do svého soukromí, seznamuje vás s lidmi, kteří mu jsou blízcí a s tím, co pro něj znamenají. A vlastně ani nemusí, z vyprávění jsou city, jež k nim chová, patrné více než dost. Všechno je prodchnuto vtipem tak typickým pro Hawkeyeho Pierce, přestože jsou to muži velice odlišní. Jako oddechové čtení nelze než doporučit, předpokládám, že vás nezklame tak jako ani náznakem nezklamala mě.
Čekala jsem, že tohle dílo bude více zaměřeno na satanistickou filosofii jako takovou, ne že bude založena na výsměchu obecně uznávaným filosofiím a náboženstvím. A tenhle přístup "Satan je nejlepší, volte Satana!" stejně tak jako styl, ve kterém byla utopena spousta zajímavých myšlenek, knize strašlivě ubírá. Na kvalitě, na čtivosti, na zajímavosti, na podstatě.
Kniha popisující nezaujatě poválečné události na Jesenicku, nevynechávající snad žádný důležitý pohled na danou problematiku. Zpočátku knihy mi vadila forma textu (čili jeden fakt z druhým, v každé větě jiný hrůzostrašný osud - jako na běžícím pásu, což by si dle mého mínění zasloužilo trochu víc místa nebo aslespoň jinou formu, no z hlediska knihy by to bylo asi obsahově nezvládnutelné), postupem však vymizela a "příběh" byl jaksi čtivější, tím i pro mě atraktivnější (nelibuji si příliš ve faktografické literatuře).
Zainteresovaným nelze než doporučit.
Nevím, jakými slovy popsat dojem, který Snídaně u Tiffanyho zanechává. Je jakýmsi vyprávěním části vyjmuté z celku, ze splašeného newyorského běhu věcí. A dá se chápat i jako charakteristika. Charakteristika jedné komplikované, snad příliš mladé dámy prahnoucí po svobodě a nevázání se. A zůstalo po ní ono snové něžné nic.
Jsem se zas jednou nechala zlákat pozitivními komentáři, kde se nešetřilo chválou, kde se lidé smáli nahlas, ... V tomhle směru je pro mě Autobus sebevrahů obrovské zklamání. Ne, není to oslnivě vtipná kniha prodchnutá bůhvíjakým černým suchým humorem. Vtipná je, což o to, ale jen ze začátku a časem onen vtip dost omrzí. Příběh je velice strohý, nijak nerozvinutý, vyprávěný jaksi ve shonu a je omezen na jednoduché zaznamenávání událostí. Úžasná možnost rozebrat jednotlivé postavy po psychologické stránce, jejich pohnutky k sebevraždě, potenciál knihy pramenící už z názvu je naprosto nevyužit. Po čase mě to čtení začalo otravovat, navíc bylo dávno zřejmé, jak to dopadne. Opravdu jsem čekala na moment, až konečně budu moct dočíst poslední stránku a Autobus sebevrahů zaklapnout.
Čímž ale nechci říct, že by se jednalo o knihu vyloženě špatnou. Jen to není úplně můj šálek kávy.
"V melounovém cukru se skutky dály a naplňovaly, jako se můj život děje a naplňuje v melounovém cukru."
Kniha, při jejímž čtení se vám zastavuje vítr v dlani. Krásná, poetická, idylicky snová. Zároveň jaksi jemně odporně deziluzorní.
V Chatrči jsem našla pár zajímavých myšlenek. Nutno podotknouti, že opravdu jen pár. Vyrovnat se se ztrátou dítěte je pro mě nepředstavitelná věc a z tohohle pohledu mi tato kniha přijde sympatická, dobrá, snad i inspirující. Přítomnost Velkého smutku a toho, jak někomu navrácení se k Bohu z tohoto smutku pomůže - myslím, že takto to má s náboženstvím spousta lidí.
Jistě ne zanedbatelnou měrou se na mém názoru podepisuje to, že jsem nevěřící. Přesto jsem čekala, že bych v knize mohla naleznout něco, co by mě donutilo "zamyslet se nad sebou či mým vztahem k Bohu", jak tu spousta komentátorů předesílá, ale nestalo se tak. Tudíž naopak z tohoto pohledu mi přijde Chatrč jaksi plytká. Ostatně i fakt, že ji toliko z vás, včetně mě, přečetlo jedním dechem, o něčem vypovídá. U knih, u kterých je opravdu třeba se zamýšlet, by se vám to nestalo.
No uf... tohle jsem nečekala. Když jsem Alenku rozečetla, tak mi strašně vadila forma, jakou je psaná. Ani ne tak proto, že by byla nesrozumitelná, ale při představě, že tenhle "chaos" bych měla někdy číst nějakému dítěti... Co do obsahu, tak mně osobně se víc líbila druhá půlka. Patrně na tom měl taky podíl film, ale to nechme stranou.
Vymyslet celý kraj divů vyžadovalo určitě obrovskou fantazii, dialogy se mi líbily, ač pravda, může se zdát, že jsou zbytečné. Pro mě nebyly. Mnohé z nich mě opravdu bavily, u některých jsem se dokonce smála, škoda jen, že jich nebylo víc. Co mi přišlo opravdu zbytečné byly ty básničky... nechala bych tam tak jednu a dost. Co mi ještě dost, ale opravdu dost vadilo, byl popis a charakteristika. Jak u postav, tak u krajin, ...bylo jich prostě pramálo.
A to máme dohromady cca tři hvězdičky.
Líbila se mi. Zápletka fajn zpracování fajn, vykreslení atmosféry fajn, ale nikdy to nebude nic víc než fajn. Je to prostě taková ta kniha, kterou člověk dočte a po tom, co ho mile překvapil závěr, mu zůstane dobrý, smířlivý pocit. NIc víc. Jane Austen dám šanci ještě u Pýchy a předsudku, ale jinak to moc nevidím.
Nutno však podotknouti, že filmové zpracování je výborné a na film se s chutí znova kouknu.
Zajímavé filosofičtější počtení nejen pro fanoušky filmů Davida Lynche.
Deníkové zápisky z cest dodávkou po Balkáně s přibližně ročním dítětem. Knížka je psaná poměrně bez obalu a jasně a výstižně popisuje jednotlivé fáze cesty, zážitky, dojmy, ale i obavy, které jsou zcela pochopitelně na pořadu dne. I jako nematka musím obdivovat odvahu vyrazit na takovou pouť bez všech těch jistot v podobě lékařské péče, dostupnosti jídla, vody, ...
Cestopisy ani deníky běžně nečtu, takže na mě byla knížka dost stručná a bez přesahu. Zároveň bych ocenila více fotografií, protože podle popisu musely být všechny ty krajinky a přírodní scenérie opravdu nádherné a dech beroucí. Za přečtení kniha Balkán, bejby zcela jistě stojí. Obzvlášť pokud se na podobnou dovolenou s prckem chystáte ( - součástí jsou i praktické tipy a například i seznam propriet).
Překvapují mě ta vysoká hodnocení, protože pro mě je Erik zatím největším zklamáním Zeměplochy. Příběh je za a) velmi stručný, (na což teď s knihami o Hlídce vůbec nejsem zvyklá, ale beru v potaz dobu vzniku knihy a ostatně, to by byl ten nejmenší problém,) za b) je příběh dost neucelený, skokovitý a za c) na mě působí dojmem jakési nepromyšlené rychlovky sepsané na koleni. U Terryho jsem zvyklá na jakousi rovnováhu - při absentujícím příběhu suplují vtipné hlášky a při měnším množství vtipných hlášek je o to propracovanější příběh. Tady jsem nenašla ani jedno, ani druhé, snad až na pár světlých momentů, které ale vyplynuly spíš z charakteristik jednotlivých postav. A takhle odbýt samotné peklo? Ne, to by nešlo...
"Poly chce suchárrek."
Znepokojivost nemají Lesní lišky v názvu omylem. Jedna vedle druhé povídky totiž přesně takové jsou, ikdyž každá z jiného důvodu. Osobně patřím také k těm, které více uchvátila "druhá polovina" knihy - fantastičnost a pohádkovost příběhů, přírodní motivy a metaforičnost mi dokonale sedly. Nejslabšími povídkami pro mě byla Čarodějná kolébka (ale mám dojem, že přijde čas, kdy mi bude velmi blízkou) a paradoxně právě Lesní lišky, které mají sice zajímavý příběh, ale tak nějak u mě pokulhávaly snad stylem, snad překladem - bohužel neposoudím.
Po přečtení některých komentářů tady jsem k Lesním liškám byla skeptická a rozhodně si to nezasloužily! A navíc - člověk z nich cítí sever v každém písmenku a ten já zkrátka miluju. Lesy, jezera a bezútěšná mlha halící všechno a všechny.
"Tolik zapomínáme. Zapomínáme, jak bychom mohli žít, i kdyby to bylo tisíckrát lepší než naše současná existence."
Čtyři hvězdy za První testament, tři za Toskánu, která, ač byla samotným autorem velmi ceněna a opečovávána, mě nijak zvlášť nezasáhla. K Holanovi snad netřeba mnoho dodávat, snad že se při jeho bloudění a putování člověk sám občas ztrácí v metaforách a místech za fyzičnem - ale to Holanově poezii sluší.
"Pojď, drahá, dál!... Hle, na líčku
máš všechnu slast, již hýčká mlha.
Nonparej tvojích kramflíčků
ruší jen hohol nebo vlna
a vločka padající v nic...
Jen veď mne chvíli zjev tvůj mladý
z tragična mirokosmiády
v dotyk, jenž cítí, že jsi tady,
nejskutečnější z božských skic!...
Ať zapomenu na svět křečí,
svět, jehož přetlak nevyléčí
křik prodavačů pijavic,
blamatý, lilkující v řeči.
Ať zapomenu, chvíli snad,
že negramotná hrůza mění
nám duši v enzym fantazmat."
str. 58
"Pak, jako ten, kdo blíž se ptá,
začal jsi chápat (dřív než radno),
že kdo jsou lehčí vody života,
nedostanou se nikdy na dno"
str. 49
Sir Samuel Elánius, vévoda ankhský, se vydává jako velvyslanec - za doprovodu věrných členů Hlídky a své drahé a rozložité choti Sibyly - do Überwaldu, kde právě dochází k volbě nového trpasličího krále. Výsledek volby se samozřejmě odrazí na obchodních vztazích s Ankh Morporkem a vlastně na vztazích k lidem vůbec. Kandidáti jsou dva - jeden vyhlížející do budoucnosti s moderním a pokrokovým myšlením, díky čemuž se dostal do nemilosti všech úzkoprsých a na tradicích lpících původních obyvatel, a druhý odpovídající více jejich představám. Shodou okolností někdo při nepříznivém vývoji situace potáhnul nejdůležitější korunovační klenot. A ankhskému velvyslanci jeho policejní přirozenost velí zjistit kdo, což ho přivede do velmi svízelných a do nohou studících situací.
24. Zeměplocha je o konfliktu mezi modernou a tradicionalismem, o úctě k tradicím vůbec a o symbolech, (ikdyž ne zcela původních) a jejich významu. Dále knihou o snobství a pokrytectví vyšších vrstev, lidských charakterech, upírech, vlkodlacích, vlcích a vlčí zlobě v lidech. O tom, jak to dopadá, když dáte blbovi funkci. Samozřejmě nechybí jisté odlehčené pasáže, zahrnující skutečný obrázek toho, jak se měly Tři sestry Strýčka Váni ve Višňovém sadě a pohled do nových trendů v transplantační chirurgii (miluju Igory :-))
"Homo hominis lupus. Člověk člověku vlkem." Nebo spíš vhodněji - vlk vlku člověkem?
"Lidé nenávidí vlkodlaky, protože v nás vidí vlky, ale vlci nás nenávidí, protože v nás vidí lidi - a to jim nemůžu mít za zlé!"