knedlik komentáře u knih

Profesor Koutecký je velmi silnou a inspirativní osobností. A je potřeba si uvědomit, že nebýt tak tvrdohlavých, houževnatých a nadaných lidí, tak není naše medicína tam, kde je. Lidí, kteří svému záměru a vyššímu cíli obětují vše - a nechápou to jako oběť.

Kniha Život mezi beznadějí a úspěchem je osobní výpovědí autora o počátcích dětské onkologie v Československu, zároveň ale i o vlastním životě, který byl doslova podřízen boji. Boji za lepší podmínky, boji za lepší výsledky, boji za lepší kvalitu života léčených a vyléčených dětí. Ale i boji za povznesení ducha a rozšíření obzorů.

Zařadit ji pouze do škatulky "Paměti" by bylo ale příliš krátkozraké. Koutecký se dotýká spousty témat, přímo i nepřímo souvisejících s oborem, kterému zasvětil život. Mimo jiné věnuje bohatý počet stran psychologii svých, zprvu hojně umírajících, pacientů a jejich rodičů i sourozenců, což je opětovným důkazem jeho erudice a kvality jako lékaře. A nejen jako lékaře, ale i jako člověka. Komplexním chápáním onemocnění se navíc zdaleka nevyznačují všichni. Dále se dotýká velmi aktuálního tématu "alternativní medicíny" a jejích fatálních následků. Mnoho stran je věnováno ale i profesorovým zasloužilým kolegům a spolupracovníkům, zdravotním sestrám, jejichž práce je nenahraditelná a rodině, která při něm stála i v nejtěžších situacích. Prostor poskytl i zajímavým setkáním a zážitkům z odborných stáží.

Život mezi beznadějí a úspěchem je knihou, kterou by si zcela jistě měli přečíst studenti medicíny, a to všichni, a jistě i knihou, která trpělivým způsobem může rozšířit obzory ostatním "nelékařům." Nelze ji než doporučit.

Osobnost profesora Kouteckého mě naplňuje obrovským respektem a úctou. Díky.

3 05.03.2017

Ten pocit, když do vašeho života nejvíce stresu vnese antistresová omalovánka...
(Jeden by to ani nečekal, že?)
Omalovánka bývá plošně velmi rozsáhlá, což vede k tomu, že vás po chvíli urputného vymalovávání dost bolí ruka. Nicméně vám to nedá a malujete dál, protože ji přece nenecháte rozpracovanou. Nedodělaná "práce" ve mně vyvolává stres. Už tímhle jsem se cítila pod tlakem. Ruka pálí, prsty jsou deformované pastelkami, ale tak přece to nevzdáte. Stres přechází v naštvání, že to pořád ještě není hotové! (Někteří budou namítat, že omalovánka může mít jakýsi výchovný efekt a učit malující lid trpělivosti...no, alespoň v mém případě v tomto ohledu selhala.)
Dalším stresujícím faktorem je, že si po chvíli přijdete v pasti z těch čarami uzavřených prostor. Kam se podělo místo pro vlastní kreativitu, sebevyjádření? Proč mě někdo chce mermomocí natlačit do předem daných inkoustových kolejí? Chtě nechtě se ve vás vzdouvá vlna vzdoru. S každým bolestivým tahem v předem vyznačeném prostoru tak přestáváte vnímat, že vlastně máte relaxovat a ne se upínat k vidině posledního bílého pole, které se postupně pokrývá barvou... Načež vítězoslavně zahazujete pastelku, usrknete poslední lok kávy a natruc necháte poslední plošku rebelsky bílou. Stres poleví, načež jeho hladina ihned eskaluje, protože při pohledu na hodinky člověk zjistí, že tím vymalováváním úspěšně zabil celé odpoledne.

(Komentář nutno bráti s nadsázkou. Ostatně - jinak jsou ty kytičky docela pěkné... ) :-)

Mario a kouzelník je zvláštní kniha, snad by se opravdu dala nazvat bizarní. Ale bizarní v tom lepším slova smyslu.
Mann dokáže opravdu skvěle popisovat atmosféru a po celou dobu čtení se mu dařilo udržovat mě v napětí prostoupeném znepokojující předtuchou. Pointa knihy je samozřejmě velice dobře známá, ale přesto si zaslouží zvláštní zmínku a ocenění. A ten dusivý mlžný opar celého večera s nevyzpytatelným kouzelníkem v hlavní úloze měl v sobě opravdu cosi hypnotického.

3 01.11.2014

Skvělý, skvělý, skvělý (světa)díl! Jako vždy velice příjemné, vtipné čtení. Narážky na Austrálii bavily celou dobu, Opera tomu nasadila korunu :-) Bůh Evoluce pak zaujímá místečko mezi mými oblíbenci.


"Rozšafín věděl, že neměl dávat Výsměškovi nahlédnout do neviditelných zápisků. Cožpak to není jeden ze základních principů - nikdy nedovolit svému nadřízenému, aby zjistil, co doopravdy celý den děláte?
Bohužel, bez ohledu na všechna opatření, dřív nebo později dojde k tomu, že se u vás šéf objeví, začne čenichat kolem a říkat věci jako: "Tak tady pracujete?" a "Mám dojem, že jsem posílal oběžník, kterým jsem zakazoval živé květiny v květináči na pracovištích?" a "Jak říkáte tady té věci s těmi klávesami?"

3 14.08.2014

Plochozemě je takový malý několikarozměrný skvost :-)
Matematicko-filozofická fantazie na geometrické téma a zároveň sociální satira jako hrom. První zmíněné vnese do vašeho myšlení trochu víc pokory a nadnese možný způsob chápání dalších rozměrů, u druhého zmíněného se budete královsky bavit. (Zejména u těch pasáží o ženách, jak už tu nastínil TheRaven.)

"Všimni si jeho naprostého sebeuspokojení a zapamatuj si, že samolibost znamená ohavnost a nevzdělanost a že toužit je víc než být slepě a nemohoucně šťastný."

3 23.03.2014

Výborně psaná učebnice opatřená užitečnými souhrny na konci každé kapitoly. Nečíst ji v rychlosti na zkoušku, tak ji snad čtu i ráda :-)

Vše podstatné již bylo řečeno. Já jen dodám, že Dům Páně je kniha převážně o zoufalství a beznaději a o marných pokusech nalezení cesty z nich. A onou cestou může být cokoliv - od vybíjení sexuálního pudu, uzavření se do sebe a apatie až po sebevraždu. A tak jako každá akce vyvolá reakci, tak se žádná z těchto cest neobejde bez následků a poznamenává okolí.
Zároveň je však Dům Páně knihou o uvědomění a potřebě blízkého člověka. O nutnosti a nemožnosti porozumění. Upozorňuje. Na to, co nás, (snad) budoucí lékaře může potkat (a pravděpodobně v nějaké formě i potká) a na to, k čemu to může vést.
A nelékařům a nezdravotníkům snad otevře obzory a poukáže, že se na věc nelze dívat černobíle.

3 09.02.2013

Jedna z "jednodechových" knih. Lístek na cestu z pekla je vyspělý, poutavý text, u kterého povětšinou nebudete mít pocit, že jste něco podobného už četli. Ani nevím, jak bych shrnula dojem, jakým na mně kniha zapůsobila. Rozporuplně, snad. A snad bylo i vyvolání dojmu "co to sakra bylo?" autorovým záměrem :-).

Mně Balabán nikdy nepřišel jako čtení dějové. Vždy hrál především na strunu pocitovou, prožitkovou a není tomu výjimkou zde. U každé postavy je vykreslen její vnitřní vesmír, způsob uvažování, načrtnutí vazeb na ostatní postavy a hlavně na postavu hlavní. A stejně tak, jako se od sebe tyto vesmíry liší, liší se i způsob vyrovnávání se se ztrátou otce a manžela. Člověka, kolem kterého se vyrojila spousta otazníků.
Různé filosofie zúčastněných lidí mi přijdou uchvacující. Děj, jak již řečeno, ustupuje do pozadí, což mi vůbec nevadí. Je otázkou, zda tím kniha ztrácí nebo získává.

3 14.10.2012

Čím začít? Snad tím zoufalým, depresivním pocitem, který kniha dokáže vyvolat po jejím dočtení. A onen pocit, snad i očekávaně, převládl. Ani nevím, čím mě kniha, autor tak zaujali. Snad to byl hlavní hrdina, snad jeho vnitřní zoufalství, snad jen jeho samota, která jako jediná byla stále s ním. A nebo nebyla?

(...) "Odraz v zrcadle už ztratil jakýkoliv smysl, jen lesklá skvrna na zaprášeném povrchu skla, a to je všechno. Cítil nevolnost, cítil, že se v něm pohybuje něco, co je mu ještě cizí, ale už se to v něm zabydluje. Cítil, jak se fyzický hnus mění v jakési uspokojení z toho, že všechno je špatně. Špatně, špatně, špatně! Každý krok, každá myšlenka, všechno nakonec vede jenom sem." (...)

3 03.09.2012

V podstatě se téměř zcela ztotožňuji s komentářem uživatele pet-kyval. Úvod poněkud nepřehledný a nesrozumitelný, až jsem si říkala, že jestli to v duchu tohoto zmatku bude pokračovat, tak ji vážně zahodím. Nezahodila jsem a dobře jsem udělala. Vynikající vykreslení postav, atmosféry, citu. Čtení ve mně vyvolávalo opravdu mnoho emocí a to se jen tak nějaké knize nepovede. S narůstajícím počtem stránek jsem byla netrpělivější a netrpělivější, čím dál tím méně jsem si byla schopna představit, kam až jsou hlavní postavy ochotny a schopny zajít, co se jim odehrává v duších.
Opravdu fascinující příběh, o tom, jak lidé umí nenávidět, trpět a milovat (není-li to všechno jedno a to samé).

3 30.04.2012

Daniil Charms má velmi, řekněme, svérázný způsob a styl jak bavit. Nejdříve jsem nad tím kroutila hlavou, pak jsem se začala usmívat a následně už jsem se musela smát. Možná kvůli absurditě příběhů, možná proto, že jsou tak jednoduché a prosté a možná, že ani dost dobře nevím proč.

3 22.08.2011

Tuhle knížku bych rozhodně doporučovala. A to všem. Člověk se pak dívá na některé věci zkrátka jinak. Pět hvězdiček.

3 11.06.2011

Kniha, kterou jsem nečetla ani tak pro obsah, jako spíš pro styl, jakým je psána.

Nicméně člověku rozšíří obzory.

3 17.02.2011

Na to, že se tam celou dobu jen jde, mě to překvapivě dost bavilo. Palce hore.

tady ani nemají fakta odpovídat pravdě :-)

Nevymřel :)

3 30.11.-0001

Jediná kniha od Viewegha, kterou jsem si přečetla (edit: a taky jediná, na kterou nebudu plivat, nýbrž pět trochu chvály). Některé okamžiky či situace mě naprosto dostaly, kupříkladu scéna, kde si tatínek stlouká vlastní rakev. Celkový dojem z knihy je hodně dobrý. Jako rekreační četba na dovolenou ideální :-)

3 30.11.-0001

Kniha, která mě donutila zasmát se nahlas :) Pasáže, kdy Kolečko absolvoval hodiny tělesné výchovy by snad rozesmály i skálu.

3 30.11.-0001

Manon je dítě, Manon je plavovláska.
Manon je první i poslední má láska.
Manon, ach Manon, Manon a Arrasu!
Manon je moje umřít pro krásu…

3 30.11.-0001