Kniholom komentáře u knih
V tomto vskutku titánském díle se autorka snaží podat asi sedmnáct nebo kolik let jednoho manželství v jedné knize. Postavy jsou uvěřitelné, ale náhled do jejich nitra tak omezený a klišoidní, že si můžeme jedině přát, aby uprostřed knihy někoho unesli ufoni, pak by tam bylo aspoň něco nepředvídatelného. Kromě toho mám pocit, že se paní Soukupová chtěla pomstít nějakému konkrétnímu chlapovi, nebo snad všem. Nebo je to snad kalkulace na to, že si ženy řeknou: "Všechny babky mají hloupé dědky, ale ne tak hloupého, jako je tenhle." Podle mě obsahuje kniha tak 20 % literatury, 40 % bulváru a zbytek je taková ta výplň, co se dneska do knih pro ženy dává, aby jim dobře chutnaly.
Tahle kniha s ilustracemi Květy Pacovské a ve skvělém překladu Jana Válka, čtená v době totálního komunistického marastu, nebyla kniha, to bylo zjevení, jaké se slovy nedá vyjádřit, byl to portál do jiné duchovní dimenze. A čas mu (od roku 1922!) neubral nic. V mých očích je proto Sandburg jeden z největších bohů nespoutané imaginace, jaké znám. Ale kdo ví, třeba se na tom podílela i celková forma českého vydání, naprosto skvělý artefakt...
Dočteno včera. S krásnými pocity. / Myslel jsem, že sedmisetstránkovou knihu budu číst měsíce, ale mělo to takový tah, že jsem to prostě zhltnul. / Jinak, je evidentní, že Michal Ajvaz "se opakuje", což by se kulantněji dalo říct i tak, že leckterý autor píše stále jenom jednu a tu samou knihu, ale to přece nevadí. Absolutně nechápu hanlivé komentáře, které jsem zde četl, a je mi to líto. Nejabsurdnější se mi zdá obvinění z "brakovosti", protože tato autorova kniha není ani víc, ani míň braková než ty ostatní, autor pouze v závěru svou lásku k dobrodružným příběhům ústy vypravěče otevřeně deklaruje, ale to je jediný rozdíl.
Naporcujeme si Dana Browna a necháme ho vařit se šťavnatými kousky von Dänikena. Mezitím si na zpěněné cibulce mužské samolibosti osmažíme něco Nietzscheho a Predátora, vylijeme to do prvního kastrólu, nalámeme do něj bibli a mayský kalendář a dále vhodíme snědé středomořské muže pokryté černými chloupky a zrzavou hrdinku s bílou pletí, která nemá žádné chloupky, a proto je zbožňuje. Hrdinka je geniální, protože umí jako jedna z 200 lidí na planetě číst klínové písmo. Také umí oddaně celou noc žužlat úd hrdinovi i čtenáři, ledaže by čtenář byl žena, ale v tom případě by se poučil, že může být klidně geniální, jen když je pořád zamilovaná a má ráda chloupky.
Někdy v polovině knížky už jsem ztrácel vědomí, takže všechno jsem se nedozvěděl, ale pokud dávám čtvrtinu hvězdičky, je to proto, že autor ovládá umění slátat mrtvolu dohromady, aby vypadala jako živá, což se naučil od emerických mistrů bezceleru. A dále oceňuji jeho schopnost poučit čtenáře a oslnit ho takovými taji vzdělanosti, jako jsou dějiny Kypru, Oortův oblak nebo Audi A8 4,2 V8 Quattro (nekecám).
Co mu nemohu odpustit, je všechno ostatní, zejména brutální znásilnění na straně 52 zakončené vraždou, kterou ta zrůda spáchala jen proto, že mohla, stejně jako autor napsal tuto knihu jen proto, že mohl, ovšem za určité věci se musí do pekla, vážený pane, a jen v případě, že byste vykoupil všechny zbylé výtisky z Levných knih a jejich popelem si posypal hlavu, by se snad dalo uvažovat pouze o 1000 letech očistce.
Úžasná a neobyčejně potřebná reportáž, jaká nemá obdoby. Milionáři a celebrity si ji nepřečtou (bylo by jim stydno), a lidi u pásu, o kterých je, taky ne (ti na to nemají čas ani peníze). Musíme si ji však přečíst my ostatní a něco s tím, co se tu děje, udělat.
Autorka umí psát. Na poměry české fantastiky nadprůměrně dobře. Svět je vymyšlen také nápaditě, fungování magie není příliš vysvětlováno, zřejmě aby se čtenář moc netrápil, ale bohužel je to natolik složité, že to z běžného čtení nepochytí. Leda, že by čtenář věděl z jiných knih, co je to "kostěj", "nekromant" a podobně. Ale musí to čtenář vědět?
Pokud bych knihu hodnotil z hlediska literatury jako takové, a tedy odmyslel si veškerá kouzla, středověké propriety a boj mágů o moc, co mi zbyde? Obávám se, že jen poměrně nezajímavá ženská hrdinka, která by (v mých očích) mohla být mnohem zajímavější, kdyby dělala i něco jiného, než donekonečna čarovala, zápasila a cválala na koni.
S tím souvisí ona zajímavá otázka, proč ve většině fantasy nikdo nechodí na záchod, nepřemýšlí o něčem jiném než o svých nepřátelích nebo si neužívá pěkného počasí... kdybychom odstranili zmíněné fantasy propriety, dozvíme se o hrdince vlastně jen to, že má trauma z dětství a chlapi po ní jedou, ale to mi přijde málo...
Přečetl jsem s nadšením polovinu knihy na jeden zátah a nevnímal čas. Stančík at his best. Starý mistr se vrátil. Co víc dodat?
* * *
Appendix po dočtení: Tato kniha je dobrá i špatná zároveň.
Dobrá proto, že nabízí neuvěřitelně mnoho, a mystický konec na závěr.
Špatná proto, že nabízí až příliš mnoho, a že autor na konci poctivě dokousal vše, co na začátku nakousl, čímž knihu přesytil vysvětleními, závěry a konci.
Jinými slovy, první polovinu knihy, až ke gloglobusu, považuji za vzestupnou dráhu velkolepé opice imaginace, zatímco její druhou polovinu za dráhu sestupnou, za kocovinu, která nutně musí následovat.
Pardon, ale Jádro pudla je slátanina, pokud ovšem nemělo jít o absolutní parodii na žánr sci-fi jako takový. Od prvního odstavce je to celé naprosto psychologicky nevěrohodné.
!!! SPOILER !!!
Na prvních stránkách se dozvíme asi tolik, že kosmická loď ze Země kdysi přilétla na Mars, ale cosi se pokazilo a z posádky se stali divoši. Z nějakého důvodu si začali hrát zrovna na indiány, nosit „čapky z rudého sukna s ptačími křídly na znamení volnosti“ (str. 11) a kolem krku „náhrdelníky ze zubů a drápů divokých šelem Marsu“ (str. 10). Připadá vám to pravděpodobné? Potomci bývalých kosmonautů zřejmě úplně zdementněli...
Dál už jsem to číst nedokázal.
V té době, kdy to vyšlo, to bylo naprosto boží. Když jsem si to četl nedávno, zjistil jsem, že je to vlastně dost špatná kniha. Je tak vázaná na dobu, kdy vznikla, že se jaksi rozpadla spolu s ní. No jo, ale z jakého pohledu to teď hodnotit? Z hlediska sentimentálního dávám 5 hvězd, z dnešního pohledu sotva 2... Jisté kvality se ale Součkovi upřít nedají - například nenapsal ani slovo navíc, šel rovnou k věci, to dneska v české sci-fi dělá málokdo...
Výborná věc, navíc výborně přeložená. Velice hutné, není pro každého (je tedy pravda, že se můžete v textu a ději snadno ztratit, ale to je prostě New York City, vážení).
Prašina je zajímavá kniha s uspokojivou zápletkou, která podle mě není po literární stránce úplně zvládnutá. Tím myslím hlavně způsob, jakým autor pracuje s místem děje a samotným dějem. Více v mém předchozím komentáři, který byl vykázán do "Diskuze".
Kalfař píše výborně a z první poloviny knihy jsem byl dost nadšený. Připomínalo mi to jednak Vonneguta, jednak cokoli typicky českého – Kunderu, Hrabala, cokoli. To byla ovšem první polovina knihy, kdy kosmonaut letí TAM. Během této první poloviny děje autor přiměřeně využil sci-fi propriety – má kosmonauta v raketě, mimozemšťana a záhadu.
Bohužel ve chvíli, kdy kosmonaut doletí k záhadě, autor selhává. Záhadu nevysvětlí, mimozemšťana ztratí a kosmonauta pošle zpátky domů. Tím přijde o veškerý potenciál, který mu sci-fi žánr dal jakoby navíc, a posílá milou sci-fi rázným kopancem do háje. Hlavním kladem knihy potom zůstane flashbackový příběh hrdinova dětství, což je ostatně (vedle občasných vtipných reflexí české současnosti) nádivka celé knihy. Dalším kladem je pak milostný příběh hlavního hrdiny a vůbec ta část děje, která se odehrává v naší současnosti – možná jsou to nejkrásnější a nejpravdivější pasáže celé knihy vůbec.
Ovšem v okamžiku, kdy se autor rozloučí s mimozemšťanem, který ostatně mluvil čím dál tím víc z cesty, ztrácí román to, čemu se říká plausibility, věrohodnost. Rozpadá se na dva kusy, z nichž ten jeden je zcela v pořádku, a ten druhý, scifistický, najednou nemá smysl.
To, že kosmonaut letí ještě ZPÁTKY, už vlastně nemá co dělat se žánrem sci-fi, i když se to ještě odehrává v raketě. Ostatně hrdina se celkem brzy ocitne na Zemi a pak už se řeší jenom jeho love story, česká minulost i současnost, politika, a kniha končí.
Takže co o tom říct? Je to jako když postavíte barák z dobrých materiálů, ale uděláte v něm konstrukční chybu. Román je jako dům. Tento román je jako kousek literatury celkem hodnotný (to už záleží na vkusu jednoho každého z nás), ale jako kniha, román, zkrátka jako dílo s určitým účelem je pokažený a proto do značné míry bezcenný.