_Knihomolka_ komentáře u knih
Opuštěná společnost na první pohled vypadala slibně. Jakmile jsem jí však postupně proplouvala, v pravidelných vlnách se ke mně dostavovalo zklamání - jak zpracováním, tak i samotným obsahem. Popravdě nedokážu jasně vyjádřit, co jsem od knihy prvně očekávala, ale toto rozhodně ne. Autor knihu pojal jako úvahu doplňovanou citáty a útržky z rozhovorů světoznámých lidí, což by mi nevadilo, ale příčilo se mi, že namísto zajímavých a postřehu hodných informací v kapitolách více rozebíral ty nezáživné a občas i zbytečné věci.
"Každá láska má své dějiny. I když docela krátké. Jakési dějiny v kostce. Má čas růstu a zralosti. Má slunečná návrší, strmé pády. Své deště a něhy."
První dvě kapitoly mi daly upřímně zabrat - krkolomný popis něčích pocitů, matoucí směs neutuchajících myšlenek a sem tam nějaké zvolání do prázdna. Poté, co jsem se však "prokousala" dále a vstřebala i rychlý obrat vztahu Pavla a Ester, bylo to o poznání lepší čtení. K závěru jsem se ale setkala již se známými pocity z prvních dvou kapitol, takže na mě bohužel tato kniha až takový dojem neudělala.
Hrůza, děs, surovost a nelidskost - to jsou ve zkratce čtyři slova, která celý obsah knihy dokonale vystihují. Většina předsudků, které jsem dosud měla vůči těmto "doktorům", se po pár přečtených útržcích rázem rozplynula. Na to, co prováděli ani má, občas bezmezná, fantazie nestačila. A také musím podotknout, že přestože mám leccos načteno, u tohoto svědectví se mi zvedal žaludek a neměla jsem slov. Knihu proto doporučuji jen "ostříleným" čtenářům válečného žánru.
Ihned po přečtení první stránky Lustru pro papeže jsem kroutila hlavou nad použitým jazykem, jelikož vulgarismy nejsou nic pro mě. Postupem času si však o slovo začaly říkat komunistické lágry, a tak jsem autorovi nechala volnou ruku, protože je mi více než jasné, že v souvislosti s nimi je i tato slovní zásoba krátká. Přestože byl příběh jako celek velmi obdivuhodný, kvůli jeho naturalističnosti a jistým pasážím po něm však už víckrát nesáhnu.
Poněvadž jsem slyšela, že má paní Wilková podobný způsob cítění a spisovatelského myšlení jako Alena Mornštajnová, do knihy jsem se s radostí pustila. Nakonec mě ale neoslovila tak, jak jsem si ze začátku představovala, ale i přesto na ní nemohu nechat dopustit. Autorky mají zajisté společné to, že si umí vyhrát s popisem a dlouhodobým vývojem svých postav, výjimečně zachytit prostředí a dějiny v pozadí a pěkně si pohrát s psychikou čtenáře. Ale na rozdíl od románu od Mornštajnové, mi v této knize nebylo moc postav sympatických a příběh se občas vlekl, což je škoda.
Člověk, který se pustí do knih od Zibury, musí dopředu počítat s tím, že si z nich odnese více informací o alkoholu než o dané zemi :D. Já jsem si na tuto skutečnost již zvykla, a tak čtu tyto "cestopisy" zejména kvůli autorovu neotřelému smyslu pro humor, jeho krásné slovní zásobě a také proto, abych se něco málo dozvěděla. Ziburovy cestopisy se za mě určitě neřadí mezi přední příčky knih tohoto žánru, ale vždy, když se potřebuji podívat do cizích zemí a zasmát se, je Zibura dobrou a osvědčenou volbou :).
Ke knize mě, podobně jako mnoho dalších, přivedlo nádherné seriálové zpracování na Netflixu. Při čtení jsem se proto nemohla vyhnout tomu, abych neporovnávala knihu a film. K mému údivu se mi ale nakonec film líbil přece jen více. V knize se Quinnová zaměřila jen na ústřední pár, kdežto ve filmu všechno bylo více rozvrstvené, sehrálo tam roli více postav, se kterými se tu čtenář nemá šanci ani seznámit a kupříkladu Daphne a Violet se mi tam povahově také zdály lepší. Kdybych však příběh měla ohodnotit z pohledu člověka, který seriál nevyděl, napsala bych, že se mi moc líbil, i když občas balancoval na hranici červené knihovny.
Bez mučení se přiznávám, že pořádně neví, jakým způsobem knihu ohodnotit, jelikož jsem se s takovýmto žánrem ještě nesetkala. Já osobně v Boha i na existenci andělů věřím, ale když jsem to měla takto před sebou na papíře, bylo to, jako když jsem se s tím seznamovala poprvé. Většina věcí pro mě byla nová, s něčím jsem již předtím byla obeznámena a samozřejmě jsem si také odnesla pár užitečných rad do života.
Byť jsem si vědoma toho, že každému takové knihy nejsou chuti, tuto by si měl přečíst každý.
Tentokrát nás Rendl zavedl do neblaze proslulé Kolumbie, o níž se zmiňoval již ve své první knize. Nicméně tomuto cestopisu to na čtivosti a originalitě neubralo. Autor se naopak více zaměřil na přírodu, než na pobyty u místních, což bylo také částečně způsobeno covidem, který v tu dobu už po několikáté řádil ve větší míře a ani Kolumbii pochopitelně neminul. Byť se právě Rendl v jistých směrech musel omezit kvůli covidovým restrikcím, vypořádal se s tím pěkně a bez větší újmy na zdraví se opět vrátil domů.
V prvé řadě autory chválím za krásné grafické zpracování, které se jen tak nevidí. To se jim opravdu povedlo. Stejně tak, jako Liškův humor, který čtenáře provázel snad na všech stránkách, a který jsem si také okamžitě zamilovala. Ovšem pak tu byla i stinná stránka v podobě obsahu cestopisu. Ano, sice obstojně popsali místo, kde se zrovna nacházeli, místní obyvatelstvo, kempování, šamanské rituály..., dokonce padlo i pár zmínek o jejich soukromém životě, ale co nějaká ta fakta o Střední Americe? Tato věc mi tu prostě chyběla.
Nicméně jako nenáročné a humorné letní čtení je tato kniha dobrou volbou.
Krásné doplňkové čtení k podivnému dobrodružství. Hlavně po druhém dílu, kde bylo pár zmínek o těchto povídkách a také se od nich odvíjelo nejedno dobrodružství, jsem měla potřebu si je přečíst. Kniha obsahuje celkem fantastických podivných příběhů. Z většiny vyplývá nějaké ponaučení a nad jinými je potřeba se zamyslet. Všechny byly moc hezky a zajímavě napsané. Něco takového může vymyslet snad jenom Ransom Riggs :).
Opět mě další, ale bohužel poslední díl této série, nezklamal a naopak mě moc moc bavil. Mám ráda knihy, kde se protínají žánry fantasy s romantikou, a proto jsem si také tuto sérii vybrala. Nejprve jsem ovšem viděla filmové zpracování, které má podle mě stejnou kvalitu, jako tyto knihy, což mě ovšem hodně překvapilo, jelikož se to u jiných moc nestává. Přestože se knižní a filmové zpracování v některých ohledech liší ( například v tom, že jsou v knížce stejné scénky jako ve filmu, ale docela dost přehozené a třetí díl se hodně od filmu liší ), oba se mi moc líbili, mohu dokonce říci, že jsem se do tohoto světa s Gideonem a Gwendolyn zamilovala :)))...
DOPORUČUJI !!!
Toto byl můj první román, který jsem před nedávnem četla a mile mě překvapil. Autorka krásně vystihla prostředí ,ve kterém se děj odehrává, plesy, postavy, jejich charakteristiku i vzhled. Jediné, co musím knize vytknout, je, že mohla mít pár stránek navíc. DOPORUČUJI.
Přestože si autora vážím jako skvělého člověka, úžasného humoristu a bezprecedentního cestovatele, ani po jeho pátém cestopisu se nedokážu přenést přes to, že na své stránky nevnáší více faktů a zajímavostí o svých cestách. A v této jsem jich našla snad nejméně, což je věčná škoda.
Podle počtu autobiografií, které jsem přečetla, si troufám říct, že tato se řadí jednoznačně k těm nejlépe vyvedeným. Autorka, ač nestudovala tvůrčí psaní ani nic, co by se tomu podobalo, zvládla knihu napsat s grácií. Bavily mě různorodé směry, kterými se v životě vrhala, její minulost, život v Holandsku a v neposlední řadě i způsob, jakým nám poodkryla svůj pohled na Islám. A jelikož se s Ayaan ještě nehodlám loučit, v knihovně na mě čeká její druhá kniha - Z područí islámu.
Jakmile jsem zjistila, že je paní Fourová autorkou dvou knih o zdravé výživě, o četbě na dalších pár dní bylo rozhodnuto. Paní Fourová se ukázala nejen jako skvělá bloggerka, ale stejně tak jí sluší i role spisovatelky. Z knihy, jejíž název plně vypovídá o jejím obsahu, jsem si odnesla spoustu cenných informací, změnila přístup k jistým potravinám a díky jejím receptům teď u nás v kuchyni bude na delší dobu rušno :). Myslím si, že člověk, kterého zajímá zdravý životní styl, by tuto knihu neměl rozhodně obejít. Autorka tu podrobně píše o jednotlivých složkách potravy (makro a mikroživinách), jejich vlastnostech a úloze v lidském těle, vyvrací zastaralé i ty nejnovější mýty o výživě a hubnutí, a také nás nechává nakouknout do svých receptů, ke kterým přidává i užitečné rady a vsuvky.
"Budou to obrazy plné života. Obrazy z barev a tvarů Mexika, kterými budu vyprávět příběhy. Chci ukázat svůj život se vším, co k němu patří, se strachy, bolestí, která mě doprovází, s mými přáteli. Věřím v umění. A v lásku."
O Fridě Kahlo jsem se poprvé dozvěděla před dvěma lety při tvorbě eseje o historii malířství a zrovna ona byla osobností, která mi dodnes nejvíce utkvěla v paměti - nejen svým osobitým vzhledem, ale především svými názory a vystupováním. A nyní, po podrobnějším náhledu do jejího pestrého života, jí obdivuji ještě více. Tolik trápení, bolesti, ztrát a přesto se nikdy nevzdala a dobojovala se až na samý vrchol slávy...
Nedávno jsem se dívala na rozhovor s panem Vieweghem a díky tomu jsem se dostala k jeho románu Báječná léta pod psa. Od příběhu jsem měla velká očekávání. To byl nejspíš také onen kámen úrazu, poněvadž jsem poté pocítila o to větší zklamání a lítost. Kniha na mě bohužel působila nezáživně, děj se táhl, k postavám jsem si cestu hledala jen těžko a časté pokusy o vtip ze strany autora mi humorné většinou ani nepřipadaly.
Knihy od Dahla u nás přibývají rychlostí blesku a ještě rychleji se stávají přečtenými. Od Vánoc jich tu Ježíšek zanechal poměrně dost a já (podobně jako moji dva mladší sourozenci) jsem si už ze zvyku jednu neodpustila. A musím říct, že jsem udělala dobře - opět jsem byla nadšená autorovým námětem a rozesmátá od ucha k uchu :).
Po delší době jsem se opět pustila do povinné četby. I když jsem Zabijáka tedy četla více z nutnosti než z vlastní vůle (věřím ale, že bych se k němu časem stejně dobrovolně dostala), určitě to je kniha, která by neměla být nikým opomenuta. Je to totiž (jako drtivá většina knižních klasik) krásné nadčasové dílo, které skrz postupné vykreslování tehdejší situace jedné z mnoha rodin, jež upadla do chudoby kvůli alkoholu, s sebou nese nejedno poučení a nutnost zamyslet se nad sebou a naší nynější společností.