knihovniceMK
komentáře u knih
Můžu. Ale nechci
Erik Decimus
Tupou jehlu do srdce vraž.
Zalátej mě režnou nití.
Spolehni se na kuráž
a bytelnost mého bytí.
Vyměň špinavé obvazy.
Zažeň hnilobu a mor.
Láska se věky nekazí.
Omnia vincit amor.
Omnia vincit amor. Nad vším vítězí láska. Tato báseň, stejně jako ostatní básně a povídky, je o tom, že skutečná láska je víc než pouhá zamilovanost. Ani nevím, zda básně doplňují povídky, nebo naopak, ale je pro mne k neuvěření, že autor - muž zná tak dobře všechny nuance ženské mentality. Dynamika mezilidských vztahů je ve všech příbězích naprosto uvěřitelná, až to vypadá, že se jedná o osobní, či profesní zkušenosti. To je samozřejmě jen má domněnka. Rozhodně nelituji, že jsem tuto knihu tak dlouho a těžce sháněla. Mám druhé vydání, o kterém jsem se na stránkách autora dočetla, že je rozšířené o další texty, a má barevnou obálku. Konkrétně tuto černobílou, která je zde na databázi, jsem nesehnala, ale předpokládám, že se obě vydání liší pouze o přidané texty a ilustrace. Povídka LÁSKA, VRAŽDA A KORIANDR mě úplně dostala. "To ho máte asi moc ráda, když si ho berete, že jo?"
"Vůbec. Ale podívejte, jak je smutnej. Proč by měl bejt smutnej bez příčiny?
Člověk je ze všech tvorů jedinej, kterej touží po smyslu. A chlap je koneckonců taky člověk. Nemůže smutnit bezdůvodně. To by ho zničilo!"
Jak uvedeno v anotaci, úspěšnost manželských svazků je padesát na padesát. S tímto poměrem by člověk do podnikání, ani do banky nešel. Ale u lásky je riziko přijatelné. Tato kniha je víc než přijatelná. Je zcela ojedinělá po stránce obsahové i vizuální. Autorovy ilustrace a fotografie prý vznikaly přímo s texty, a je to znát. U dojemné básně TULÁK jsem až po delším zkoumání zjistila, že ten unavený koník, o kterém je v textu řeč, na silnici
opravdu je. Jistě toho příště najdu víc. Už z předešlých knih tohoto autora vím, že mezi řádky se skrývají další příběhy. Vážím si knih, které jsou navždy, ke kterým se dá vracet a pokaždé objevit něco nového, co jsem při prvním čtení přehlédla. Samotný název MŮŽU. ALE NECHCI se stal mou mantrou. Nemusím ani nic říkat, jen významně poklepat na titulní stranu. Ačkoliv už to nedělám, protože knihu jsem obalila, abych ochránila obálku. Je opravdu krásná. Vypadá to, že jsem objevila svého nejoblíbenějšího českého autora:-) A musím mu vytknout, že sehnat tuto knihu bylo opravdu velice obtížné.
Zátiší s kousky chleba
Anna Quindlen
Ze začátku to vypadalo na feministický povzdech nad průběhem dosavadního života, potom na dojemné mateřské vzpomínání na dětství syna a začátek kariéry fotografky, náznak syndromu prázdného hnízda, ale potom! Potom kniha opravdu mile překvapila. Je laskavá i střízlivá, uvěřitelná a hluboce lidská. O nových začátcích a o tom, že vždy je naděje, která zde nevyznívá jako klišé. Neokázalé, emotivní a ve výsledku radostné. Nemám ráda dělení literatury podle věku, ale toto je krásné čtení
především pro střední generaci, protože si žádá určité prožité zkušenosti. Kniha pro mne byla velkým překvapením. Rozhodně doporučuji.
Vánoční tábor
Karen Schaler
Tak jsem v sobě chtěla najít svátečního ducha. Tak nic. Knihu nebudu hodnotit hvězdičkami, zřejmě nejsem cílová skupina. Přeslazenost a prvoplánovost k tomuto typu knih asi patří, stejně jako bílé kočky se smaragdovýma očima a další klišé. Ovšem ta svatební část na konci už byla moc. Knihy dočítám, tak jsem dočetla, ale cukroví a ozdoby na stromek už si letos nedám, stačllo.
Dopoledne s mátovým čajem
Vít Dan Kolinger
Krásné, dojemné, poetické, lidské, moudré. A Marta tančí. V tom se pozná nejedna žena. U poezie nevyhledávám volný verš a většinou trvám na zachování věcí, jako je rým a rytmus. Ale poezie se opravdu rýmovat nemusí. Vít Dan Kolinger poezii jednoznačně píše. A jakou! Doporučuji nejen k mátovému čaji.
Bezceler
Erik Decimus
Jako první jsem četla jinou knihu Erika Decima, a sice sbírku poezie Pták na drátě. V "České poezii" a v Poezii pro každý den ji čtenáři doporučovali jako cosi mimořádného. A musím říct, že právem. Nemám žádné předsudky vůči české poezii, naopak současné autory aktivně vyhledávám. Ale rozhodně jsem nečekala něco tak mimořádného, někdy až villonovského, jindy zase v úplně jiných polohách. Tento autor je pro mne naprostým básnickým zjevením v nejlepším slova smyslu. Proč to ale píšu do komentáře u knihy prozaické? Proto, že jsem příliš nevěřila, že někdo tak nadaný v žánru poezie píše i prózu. Bezceler, který je povídkovou knihou, jsem přečetla během dvou dnů, ale přemýšlím nad ní týden. Jsem psycholožka, ale kéž bych uměla podat lidské osudy, neprobádaná zákoutí lidské mysli a vše, co s tím souvisí, tak, jako tento autor. Lehkou rukou a zábavnou formou jednotlivých příběhů podaná hluboká sdělení jsem nacházela a nacházím mezi řádky stále. Archetypy vtisknuté do postav příbuzných a známých, láska milenecká, sourozenecká i rodičovská. Láska je červenou nití, která se táhne všemi příběhy. Velice silně na mne zapůsobil příběh Medúzy, který samozřejmě znám, stejně jako jeho různé interpretace. Avšak autorovo vykreslení Medúzy jako oběti mužského chtíče a ženské závisti jde až na dřeň a přesahuje do současnosti, kdy se obětem násilných činů často nevěří a nedostává se jim včasné pomoci. Příběh autorových předků mne hluboce dojal, nad láskou Magdaleny a Jana jsem brečela tak, jak se mi to už dlouho nestalo. Je dobře, že autor prokládá příběhy smutné těmi veselými. Melanie je Melanie, Loretta je neuvěřitelná, Ninon je vášnivá, Anna lidská. Mimochodem, právě Anna z povídky PUMA A ZAJÍC mi velice připomíná jednu mou kamarádku s podobným osudem. Motiv lásky starší ženy a mladšího muže se objevuje v rámci celé knihy. A pak je tady starosta se svým slovníkem a bruselskou korektností. U druhé části knihy, kde slovo přebírá Chris Van Grif jsem slzela také, ale tentokrát smíchy. Chcete-li zažít celou škálu emocí, dotknout se moudra a číst něco opravdu mimořádného, Bezceler je skvělá volba. Je čtenářsky více než přívětivý, ale klade jisté nároky na čtenáře. Není to kniha výhradně pro zábavu, přestože její obálka něco takového naznačuje. Na závěr musím dodat, že jsem se u žádného jiného autora nesetkala s tím, že by psal jeden žánr stejně dobře jako jiný. Erik Decimus je básník i prozaik, a v obou žánrech je stejně dobrý. A neznám mnoho autorů, kteří vlastní knihy i ilustrují, tedy musím přidat i kategorii ilustrátor. Bezceler je kniha, ke které se můžete neustále vracet. Já jsem ji rozhodně nečetla naposledy. Doporučuji.
Pták na drátě
Erik Decimus
Pták na drátě je sbírka poezie. To už samo o sobě zužuje její okruh čtenářů. Básně jsou naprosto výjimečné a chytré. To žádné knize také nepřidá, když není takzvaně lidová. Ale oba autoři píšou natolik srozumitelně a každá báseň je malým příběhem, že se vsadím o co chcete, že tuto poezii budou nakonec číst i lidé, kteří by po básnické sbírce dosud nesáhli. Prvního autora - Erika Decima jsem objevila v "České poezii" a ve skupině Poezie pro každý den. A nemohla jsem uvěřit, že česká poezie nabízí něco tak mimořádného. Z básní čiší znalost lidské duše, vzdělanost, vášeň, ostrovtip, inteligence, zkrátka rozum i cit. Jaké bylo překvapení, když jsem zjistila, že druhý autor, Richard Otec, není druhý. Oba jsou naprosto excelentní, a přesto píše každý úplně jinak. Richard Otec víří emoční hladinu jako málokdo. Jeho básně jsou autentické, hluboký prožitek je čtenáři aplikován jako droga. Je symbolické, že se kniha čte ze dvou stran a uprostřed se oba básníci sejdou. Obálka je vtipná a erotická, ale uvnitř nenajdete žádnou prvoplánovou sexuální smršť, jak se někdy u tohoto typu poezie stává. Pták na drátě je kniha vášnivá a nevyhýbá se ničemu, co se v lidských vztazích odehrává, ale dokáže syrová témata podat s nevídanou poetikou a milostné scény s vkusem. Možná to bude znít divně, ale kdybych o té knize měla říct něco v krátkosti, tak řeknu, že je prostě sexy, cool, chytrá, až moudrá, a nijak si nezadá s klasiky. Vřele doporučuji. I v případě, že nečtete poezii, nemůže zklamat.
Láska za časů cholery
Gabriel García Márquez
V knize je láska okamžitá, má láska ke knize přišla až na druhý pohled. A doteď slyším bolero. Trochu přepjaté, trochu exaltované, magický realismus ne v takové formě jako u Sto roků samoty. Ale od začátku do konce marquézovsky krásné.
O této knize se nedá psát, ta se musí číst. Nebude se líbit každému, ale vřele ji doporučuji.
